Barlokovi a jeho trpaslíkům se za pomoci elfů nejen podařilo uštědřit temným elfům zdrcující porážku, ale také je vyhnat z bývalého trpasličího dolu Zarkhadul. Ať je tento úspěch navzdory všem obětem, jimiž byl vykoupen, seberadostnější, přece jen není víc než jen prvním krokem. Teď jde trpaslíkům o to, aby dobyli zpět svou vlast v Elan-Dhoru. Což je na pohled nesplnitelný úkol, neboť počet temných elfů se zdá být nezměrný a přísun jejich posil z podzemní říše nevyčerpatelný. A tak se musí Barlok spolu s několika statečnými druhy zase jednou vydat na nebezpečnou misi – do hlubin podzemí, samotného srdce říše temných elfů, aby tam dole zničili kořen všeho zla …
 |
Nebylo třeba scházet do hlubin po schodech u pilíře, místo toho se mohli vydat jinou, mnohem pohodlnější cestou. Aby se na ni dostali, museli se nejprve vrátit kousek zpátky štolou, až dorazili ke křižovatce, kde na ně čekali ostatní elfové. Celkem se jednalo o pět elfích kouzelníků a dvacet válečníků přidělených na jejich ochranu, včetně Aliriel a Lhiuvana. Byl to také Lhiuvan, kdo trval na tom, že počet trpasličích vojáků nepřesáhne počet elfů. Vzhledem k neznámému počtu Thir-Ailithů, kteří se ještě mohli zdržovat v Zarkhadulu, by Thilus raději vyrazil s větším oddílem, musel se ovšem podřídit požadavku.
Za stěnami jeskyně se horou táhly početné štoly a schodiště a vedly také do města dole. Barlok je během své výpravy nepoužil jen proto, že nechtěl hledat správnou cestu hodiny, ba možná celé dny. Teď ji ovšem nebylo možné minout, protože byla děsivým způsobem označena.
Zarkhadul měl kdysi přes sto tisíc obyvatel a zdaleka ne všichni se zúčastnili coby nemrtví bitvy. Další desítky tisíc mumifikovaných válečníků se ještě nacházely na cestě na povrch a po vyhasnutí magie temných elfů se i ony zhroutily všude tam, kde právě byly. Vedle sebe a na sobě ležely tedy ve štolách Kalathunu nesčetné mrtvoly trpaslíků, podle Barloka až dolů k mrtvolné jámě, z níž vyšly.
„Co se stalo?“ zeptala se Nariala, jedna z elfích kouzelnic, když se Thilus vrátil v čele trpaslíků do hlavní štoly. „Nevypadáte zrovna šťastně. Nenašli jste snad, co jste chtěli vidět?“
Na rozdíl od elfích vojáků, kteří – kromě královny Tharliy – tykali každému trpaslíkovi, používali kouzelníci vždy zdvořilé oslovení, které Thilusovi díky jeho postavení náleželo. Nebyli jen zdvořilejší, ale také se chovali podstatně méně namyšleně. Navzdory nebezpečné misi neměli zbraně ani jakékoliv brnění, nýbrž jen dlouhá, světlá roucha s opaskem kolem pasu.
„Ale ano,“ zabručel Thilus.
Nariala si ho chvíli ostře měřila, pak sklouzla pohledem k Aliriel a Lhiuvanovi, kteří se přidružili zpátky k ostatním elfím válečníkům a zdánlivě bezstarostně si s nimi povídali. Po tváři jako by jí přelétl stín, ale neřekla nic. Thilus vytušil, že si dokázala domyslet mnohé z toho, co se stalo.
Spolu s Heldonem a několika dalšími trpaslíky převzal Thilus vedení oddílu. Za nimi následovali kouzelníci, chránění ze všech stran elfími válečníky, a zadní voj tvořili zbývající trpaslíci.
Bylo to strašné putování. Naštěstí byly štoly po většinu doby dost široké, ale na některých místech se tak zužovaly, že bylo navzdory největší opatrnosti takřka nemožné nešlapat po mumifikovaných trpasličích mrtvolách, pokrývajících zem. Několikrát je Thilus dokonce musel nechat odklidit z cesty, než bylo možné projít, hlavně tam, kde se ze stropu ulomily kusy skály a představovaly další překážku.
Jakmile se podaří zabít i poslední temné elfy, kteří se ještě mohli ukrývat v Zarkhadulu, a v dolech už nebude hrozit nebezpečí, bude jedním z prvních úkolů dopřát nesčetným mrtvým důstojný, o víc než tisíc let opožděný pohřeb v ohni.
Štola vedla v dlouhých zákrutech stále dolů, částečně s jemným sklonem, zčásti ale také dost příkře, a některé úseky se daly překonat jen díky schodům, vytesaným do skály. Tu a tam se po zemi táhly trhliny a praskliny, které se sice zdály být velmi hluboké, naštěstí ovšem byly jen úzké. Také ve stěnách zely na mnoha místech nepravidelné spáry a pukliny. Stále znovu naráželi na odbočky, někdy ústící do pravidelných komor, v nichž se sbíhalo několik štol. Většina nejspíš vedla ke kutacím oblastem na horních úbočích hory a ke stěnám podzemní kotliny, které zjevně ještě zdaleka nebyly vytěženy.
Thiluse se zmocňovala závrať při představě, že poklady Zarkhadulu kdysi zajišťovaly blahobyt víc než stovce tisíc trpaslíků. Jeho vlastní lid čítal už jen sotva pětinu tohoto množství a on se takřka neopovažoval představit si, jak nesmírné bohatství tady na ně mohlo čekat, i když se vzalo v úvahu, že nejspodnější štoly dolu, do nichž našli cestu temní elfové, byly zasypány odstřely.
Když podle Heldonova odhadu urazili zhruba dvě třetiny cesty dolů do kotliny, nařídil Thilus odpočinek. Jak se dalo čekat, setkalo se jeho rozhodnutí s ostrou kritikou elfích válečníků.
„Zbytečné marnění času. Tak bude jen déle trvat, než se budeme moci vrátit zpátky na povrch,“ zavrčel Lhiuvan a s potutelným tónem v hlase dodal: „Myslel jsem, že vy trpaslíci jste silní a vytrvalí, ale asi to s vámi nebude zdaleka tak horké, jak se kdysi vyprávělo.“
„Možná je tisíce let v dusném vzduchu pod horami připravily o dřívější sílu,“ dodala Aliriel o nic méně zlomyslným tónem. „Stejně si nedokážu představit, jak může nějaká rasa tady dole trvale žít.“
Thilus rozhněvaně spolkl poznámku, že to je rasa elfů, kdo už jen chřadne ve svém odlehlém údolí v nehostinné pustině severu a čeká na smrt.
„Nejen nám trpaslíkům a různým dalším rasám se to výborně dařilo,“ pronesl s námahou udržovaným klidem, „ale dokonce i odpadlíci vašeho vlastního lidu, které jste kdysi vyhostili do hlubin, se přizpůsobili tak dobře, že se mezitím očividně stali silnějšími než kdy předtím.“ Elfka si pohrdavě odfrkla.
„Kvůli té troše pochybného kouzla, jímž vás v bitvě oklamali, aby vám namluvili, že proti vám bojují sami? K tomu není potřeba moc.“
„Bojovali jsme i proti Thir-Ailithům samotným, a i když jsme vynaložili všechny síly, doslova nás převálcovali,“ opáčil Thilus. Čím absurdnější výčitky byly, tím pro něj bylo snazší zachovat klid. „Nejsou to jen nejnebezpečnější bojovníci, s jakými jsme se kdy utkali, jejich lid musí být navíc i obrovský. Útočili na nás po tisících, desetitisících, a přitom se určitě nejednalo o trpaslíky znovu probuzené k životu či jiná stvoření.“
„To je…“ rozohnila se Aliriel, ale velitelka elfích kouzelníků ji přerušila.
„Nechte toho!“ rozkázala s ostřím v hlase, jakého by se Thilus u jinak tak dobromyslně působící ženy ani trochu nenadál. Z očí jako by jí vylétly blesky. Současně Thilus ucítil přímo v mysli něco jako úder, který zanechal v jeho hlavě na několik vteřin nepříjemně omračující pocit.
Mnohem silněji to zasáhlo Aliriel a Lhiuvana. Oba vyrazili tiché, zmučené zasténání, zbledli a s tvářemi staženými bolestí odvrávorali jeden, dva kroky dozadu.
„Nejsme tu, abychom se hádali, ale abychom společně táhli do boje proti odpadlíkům,“ pokračovala Nariala stále ještě ostrým hlasem. Škodolibý úšklebek, který se začal rozlévat po tvářích několika trpaslíků, zmizel. „Nikdo neví, jak dlouho budeme muset hledat v podzemních katakombách, než vyslídíme i posledního Thir-Ailitha. Nebude k ničemu, když dorazíme k cíli vyčerpaní, proto je odpočinek naprosto rozumný.“
Nikdo z elfů se už neodvážil nic namítat. Na rozdíl od trpaslíků se jich ale usadilo na zemi jen pár. Zatímco Thilus pojídal několik proužků sušeného masa ze svého proviantu, pozoroval Aliriel, stojící s Lhiuvanem kousek opodál. Obrovský rozdíl mezi jejím zevnějškem a způsobem, jakým uvažovala a vystupovala, představoval rozpor, se kterým si stále nevěděl rady. Nedokázal prostě pochopit, jak se za tak půvabnou tváří může skrývat taková povýšenost, arogance a nafoukanost. To však neplatilo jen pro ni, ale v zásadě pro všechny elfy.
Už celá tisíciletí neexistovaly mezi trpaslíky a elfy žádné styky. Jejich rasy nebyly znesvářeny, ale nedalo se hovořit ani o přátelství. Elfové byli nejstarší známou rasou a kdysi se považovali za učitele a pěstouny těch mladších, což byla sama o sobě ušlechtilá role, ovšem oni se nespokojili jen s poskytováním určité podpory, místo toho chtěli ovlivňovat vývoj po svém. Proto se daly očekávat konflikty, když si trpaslíci – stejně jako mnohé další rasy – začali jednoho dne hledat vlastní cestu a nechtěli se už nechat dál vodit elfy za ručičku. To jim ovšem elfové ve své nafoukanosti nikdy neodpustili, takže došlo mezi rasami k rozkolu.
Bez ohledu na to ovšem v nouzi vkládal celý trpasličí lid velké naděje ve velitele Warlona, který vyrazil s expedičním oddílem, aby našel elfy a poprosil je o pomoc v boji proti odpadlíkům jejich rasy, Thir-Ailithům, kteří byli elfy před dávnými věky po strašlivé válce vypovězeni do podzemních jeskyní hluboko pod Stínovými horami. Také Thilus doufal, že jim elfové vyšlou na pomoc mohutné vojsko, ale veškerý jejich příspěvek sestával z dvaceti kouzelníků a padesáti válečníků, stejnou měrou mužů a žen, což by bylo u trpaslíků nemyslitelné. Stále mu bylo zatěžko považovat válečnice za rovnocenné, ale během bitvy na svazích Kalathunu dokázaly, že za svými bratry v bojeschopnosti a rozhodnosti nikterak nezaostávají.
A také kouzelníci už předvedli, jak obrovskou mocí disponují, když během bitvy zničili kouzlo Thir-Ailithů a ukázali vojsku trpaslíků, že se v případě útočících hord nejedná o temné elfy, nýbrž o dřívější obyvatele Zarkhadulu, probuzené k nemrtvému životu temnou magií. Desetitisíce mumifikovaných mrtvol, oživených jen za tím účelem, aby zničily trpasličí armádu, která přitáhla ke Kalathunu.
Ale i když elfové představovali mocné spojence a trpaslíci momentálně naléhavě potřebovali každou pomoc, nebyl si už Thilus po zkušenostech, které s nimi mezitím udělal, jistý, zda se má opravdu radovat, že se Warlonova výprava setkala s úspěchem. Doufal, že napětí mezi jejich rasami poleví, až se lépe poznají, ale vzhledem k tomu, co v uplynulých hodinách zažil, se spíše obával opaku, přinejmenším pokud šlo o elfí vojáky.
Na druhé straně nebude ani jejich síla a síla kouzelníků stačit, aby dobyli zpět Elan-Dhor a zahnali Thir-Ailithy zpátky do podzemní říše, na to jich bylo příliš málo. Ať byl Zarkhadul sebenádhernější, Thilusovi se z hloubi duše příčilo sem s veškerým lidem přesídlit a zanechat starou vlast navěky napospas temným elfům.
Oddechli si jen několik minut, pak dal znamení k odchodu. Vzhledem k vládnoucímu napětí a mumifikovaným mrtvolám stejně nebyl skutečný odpočinek možný.
Postupovali dál do hlubin, přičemž Thilus neustále sklouzával pohledem k drahocenným freskám, které na mnoha místech pokrývaly stěny. Rád by si umělecká díla prohlédl zevrubněji a musel si stále znovu připomínat, že se nenacházejí na neškodné výpravě, nýbrž v bojovém nasazení na nepřátelském území, i když poklid, v němž dosud vše probíhalo, mohl snadno dát zapomenout na nebezpečí.
Cesta se stočila v několika úzkých zákrutách do hlubin, pak dorazili na dlouhý, rovný úsek s četnými odbočkami.
„Něco cítím,“ uslyšel Thilus mumlat za zády Narialu. „Je to… Pozor!“
Poslední slova vykřikla přeskakujícím hlasem. Elfí válečníci zareagovali podstatně rychleji než trpaslíci, prudce se otočili a s meči pozvednutými k boji vytvořili dvojitý ocelový val kolem kouzelníků.
Ale i když byli rychlí, nestačilo to. Thilus spatřil, jak jednomu z válečníků srazila neviditelná čepel hlavu. Současně zasáhl k jeho zděšení strašnou silou vedený úder Aliriel a rozpoltil jí lebku až k hrudi. Z děsivé rány vytryskla krev a potřísnila Lhiuvana, stojícího vedle ní. Když elf pochopil, co se stalo, vyrazil nechápavý, bolestí a hněvem prosycený výkřik a už mrtvou elfí válečnici, padající k zemi, zachytil do náruče. Kolem něj pokračovalo zabíjení.
- Krev trpaslíků
- Autor: Frank Rehfeld
- Překlad: Svatava Kretková
- Série: Trpaslíci II. – 3
- Forma: hardback
- Počet stran: 224
- Cena: zatím nestanovena
- Vydá: Fantom Print, 2013
