Dušan D. Fabian: Sonáta pro Azazela

Na tajném místě se chystá dražba. Ale dřív, než stihne dražený předmět změnit majitele, zhasnou v budově všechna světla.
Obchodníci záhy zjistí, že jsou uvěznění v betonovém bludišti. V silném mrazu, bez elektřiny. Ve vzduchu visí dusivý zápach síry, za každým druhým rohem číhá smrtelné nebezpečí a v uších všech přítomných šumí podivná hudba, která je přivádí k šílenství.
Jediný, kdo zatím neztrácí duchapřítomnost, je Felix Jonáš. Bude ale schopen vyřešit tuhle záhadu dříve, než sám ztratí zdravý rozum?

Sonáta pro Azazela

Mezi pozůstatky z ústavního vánočního večírku našla Marta dvě nepoužité svíčky. Jednu si vzal Felix a druhou Rasťo. Vyzbrojení rudými voskovicemi pomalovanými magickými symboly prastarých pohanských svátků – zvonečkem a sněhulákem – vyrazili do tmy.

Nejdříve nahoru po schodech, pak doprava, chodbou vedoucí k traktu, který zčásti okupovali ekologové. Klaudie s Ozem je následovali v těsném závěsu.

Všude bylo pusto. A ticho. Pokud tedy nepočítali všelijaká kradmá vrznutí, šoupání a jiné zvuky neznámého původu, které mohly a nemusely souviset s neustále běsnící vánicí.

Čtveřici dobrovolníků chvíli trvalo, než našla místo, kde se odehrálo hraběnčino setkání s duchem. A to navzdory tomu, že instrukce doktora Morávka byly poměrně přesné. Budova ústavu se ve tmě prostě změnila v menší labyrint.

„Podívejte, něco je támhle, na zemi,“ ukázal Rasťo, který se tady – jako jediný domácí – orientoval o maličko lépe než ostatní.

Uprostřed chodby ležela černá kabelka. Zamrkala na ně naleštěnou zlatou sponou.

Felix k ní popoběhl, zvedl ji, letmo si ji prohlédl a pak ji podal Klaudii.

„Hraběnčina plná polní. Pohlídej…te to, prosím.“

Společně s Rastěm zvedli svíčky a osvětlili jimi prostor před sebou.

Všechny dveře dále v chodbě byly zavřené. Jen jedny zely dokořán. Téměř určitě ty, ze kterých vyšel hraběnčin přízrak.

Čtveřice opatrně přešla blíž a přečetla si nápis na tabulce. Nebo ho spíše pár vteřin luštila: Archeozoologická laboratoř.

Uvnitř byla tma jako v pytli. Museli překročit práh, aby z ní mihotavé světlo svíček vytáhlo aspoň pár obrysů.

Všem se na vteřinu zatajil dech.

Na stěnách visely rohaté lebky. Pod okny stály ztuhlé zvířecí kostry. Ze všech stran trčely ostré hroty obrovitých zubů a klů. A všude – po stolech, po policích, dokonce i po zemi – se válely kosti.

Samozřejmě to byla jen obyčejná sbírka exponátů. Ale i tak to působilo strašidelně.

Felix jako první našel odvahu jít dál. Světlo jeho svíčky zahnalo stíny o další metr a dopadlo na zkroucenou lidskou postavu sedící na židli uprostřed místnosti.

„Hej, hm… Člověče,“ mírně se mu zatřásl hlas, „jste v pořádku?“

Člověk neodpověděl.

Rasťo přešel k Felixovi a…

„Kurník!“

… o něco zakopl.

Otočil se a svíčkou si posvítil pod nohy.

Na zemi ležela hlava.

Lidská.

A vyvrácenými bělmy mu hleděla přímo do očí.

Rasťo vykřikl, svíčka mu vypadla z ruky a zhasla.

Bezhlavě se rozběhl zpátky ke dveřím. V půli cesty se srazil s Ozem. Ten se polekal taky a oba se chvíli dezorientovaně motali na místě, dokud nevyrazili svíčku z ruky i Felixovi.

Nastala úplná tma.

Dvojnásobně vyděšení muži znovu vykřikli a skočili společně do dveří.

Rasťo trefil, Oz ne. Hlava mu zaduněla o zárubeň a tělo se bezvládně sesypalo na podlahu.

Potom byl slyšet už jen dusot Rasťových podrážek. Po něm pád na kolena. Cinknutí kovového řemínku hodinek o radiátor na chodbě. A nakonec hlasité dávení.

2. ukázka:

„Kde jsou všichni?“ zarazil se Felix, když překročil práh ředitelny.

V místnosti seděli jen dva lidé. Nad notebookem skloněný Rasťo a v modlitební knížce znuděně listující jezuitský kněz.

„Rozutekli se,“ zašeptal Rasťo. „Vy jste nic neslyšeli?“

„Slyšeli. Zvedl jsem telefon na opačném konci chodby.“

„To nemyslím,“ zavrtěl hlavou a trochu ji stáhl mezi ramena. „Myslím tamto,“ nenápadně bodl prstem směrem k oknu. „He-li-kop-té-ry.“

Felix se zamračil, obešel stůl a upřel pohled k obloze.

„Nic nevidím.“

„Nechoďte tak blízko! Jsou černé. Ale jsou tam. Poslouchejte.“

Felix nastražil uši. A konečně mu došlo, o co tady jde.

Sakra, už i Rasťo?

Ohlédl se po Klaudii, co ona na mladíkovy sluchové halucinace, a zrovna ji přistihl při tom, jak prohledává šuplíky.

„Co to děláš?“

„Nic.“

Klaudie svižně zaklapla ředitelovu barovou skříňku, s hranou lhostejností se opřela o poličku vedle a věnovala mu nevinný úsměv.

Někomu tu zjevně docházejí zásoby alkoholu. Otázkou je, proč tak rychle.

Znovu se otočil k Rasťovi. Mladík se zase věnoval notebooku.

Felix se sklonil, zvedl ze země sluchátko telefonu, ze kterého pořád zněla strašidelná kvílivá melodie, umlčel ho zavěšením do vidlice – přesněji pokusil se ho umlčet, protože telefon se okamžitě vrátil k otravnému zvonění – a posunul se tak, aby mladíkovi lépe viděl přes rameno.

Rasťo zrovna procházel ředitelovu korespondenci a mazal mu z disku všechnu poštu, která se týkala jeho osoby.

Hm. Tohle opravdu nebude jen nějaká střelená davová psychóza.

Zhoubný vliv melodie – který Felix vnímal nanejvýš jako nepříjemné mrazení za límcem a nutkavé škubání v bocích – musel mít jednoznačně magický základ.

Felix sáhl do kapsy, vytáhl slánku, nasypal si do úst dvě dávky soli a rozhodl se okamžitě si ověřit svou teorii v praxi. Postavil se přímo za Rasťa, pevně popadl jeho hlavu do rukou, otočil ji nejdříve na jednu a pak na druhou stranu a bez okolků mu naplival do obou uší.

„Au! Zbláznil jste se?!“ odtrhl se od něj mladík.

Felix ho nechal, ať chvíli podrážděně vrtí hlavou a zkouší ze sluchovodů vytřást směs slin a soli.

„Ještě pořád je slyšíš?“ zeptal se ho, když k němu Rasťo zvedl hněvem planoucí pohled.

Mladík se váhavě rozhlédl kolem.

Nemusel odpovídat. Z jeho výrazu bylo zjevné, že helikoptéry jsou pryč.

„Kde je ústředna?“

„Ústředna?“

„Přístroj, přes který jdou všechny telefonní hovory v budově.“

Rasťo pochopil. „Dole. V suterénu. Hned vedle serveru.“

„Pojďme,“ popadl ho Felix za rameno. Otočil se ke dveřím a druhou rukou před sebe postrčil Klaudii. Těsně před prahem se zastavil.

„Vy,“ zavolal na kněze.

Jezuita pomalu zvedl hlavu. Ve tváři měl pobavený výraz, jako by v modlitební knížce narazil na něco úžasně zábavného.

„Ano?“

Felix mu už už chtěl něco říct, ale vzápětí se zarazil. „Vlastně nic.“

Vyvedl Klaudii s Rastěm před ředitelnu.

„Počkejte tady. Hned jsem zpátky,“ přikázal jim a otočil se na patě. „A hlídejte dveře,“ dodal těsně předtím, než je za sebou zabouchl.

Věděl, že je nejvyšší čas jednat. Chtěl zjistit co nejvíc dřív, než to nakažlivé šílenství posedne i jeho.

O autorovi:

Dušan D. Fabian (*1975)

Jeden z předních autorů slovenské fantastiky, který si však získal řadu fanoušků i v České republice, zaujal především dvojicí okultních thrillerů Invocatio Elementalium (2006) a Pestis Draconum (2008), do jejichž děje, odehrávajícího se v současnosti, dovedně zakomponoval nadpřirozené prvky. V roce 2010 mu vyšel zombie horor Živého mě nedostanou!, v němž se krví, černým humorem a nadsázkou nešetří. Pouze na Slovensku vydal roku 2012 sbírku strašidelných příběhů Odbila 13. hodina. Kromě toho je autorem řady povídek. V Sonátě pro Azazela, jeho páté samostatné knize, se pustil do již tradičního žánru – detektivky s výraznou příměsí hororu.

O knize:

  • Sonáta pro Azazela
  • Autor: Dušan D. Fabian
  • Překlad: Robert Pilch
  • Série: Kladivo na čaroděje 4
  • Formát: paperback
  • Počet stran: 168
  • Cena: 159 Kč
  • Vydala: Epocha, 2013

Četli jste tuto knihu? Podělte se o názor. Sonátu pro Azazela si můžete zakoupit v našem e-shopu s 15% slevou.

Přečtěte si ukázky a recenze předchozích dílů.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

1 komentář

  1. Dočtěno a velmi příjemné, naprostá spokojenost. Co se skladby děje týče, ještě lepší než Nečasovy Kruté stroje. Vedle Města mrtvých pro mě zatím nejlepší díl série (byť je to i tím, že Nečasův díl, jakkoliv dobrý, byl na můj vkus až moc “weird” – což je ale jen subjektivní faktor).

Zveřejnit odpověď