David Gaider: Rozštěpení (Dragon Age 3)

Mezi mágy a církví panuje napětí. Poté co bylo krvavě potlačeno povstání mágů, jsou
čarodějové v podstatě uvězněni v Bílé věži, srdci templářské moci.
Nestálá rovnováha je však náhle neodvratně narušena. Chodbami věže se plíží tajemný,
neviditelný vrah, který mágy likviduje. A k tomu všemu je spáchán neúspěšný atentát
na nejvyšší představitelku církve. Podezření padne mimo jiné na čaroděje Rhyse,
který jediný zná identitu skutečného vraha mágů. Aby prokázal, že s atentátem ani s
vraždami nemá nic společného, a zamezil spekulacím, že praktikuje nebezpečnou
krvavou magii, přidává se Rhys neochotně k výpravě do západních pustin. Tam nejenže
odhalí víc, než kolik čekal, ale také navždy změní osud všech mágů.

Odešli. Lampa zmizela také, jediný zdroj světla ve vězení, které se nyní ponořilo do tmy. Cole pomalu vydechl, čekal, až se zvuk jejich kroků vytratí. Za dveřmi cely stále slyšel tichý pláč. Nedaleko na kámen s tichým tap-tap-tap kapala voda. Ze zdí se s pištěním vyřinuly krysy. Ale z ostatních cel nic neslyšel. Pokud tu byli další vězni, tak spali nebo to předstírali. Měl by sebou hnout. Pokoušel se nohy přinutit k pohybu, ale úplně ztuhly. Připadal si nehmotný, jako by ho tvořila substance podobná stínům, jako by se v nich mohl po prvním kroku navždy rozplynout. Jeho zděšení narůstalo, srdce bušilo jako o závod.

Teď ne, vyděsil se. Teď ne!

Cole se natáhl ke zdi. Jedna jeho část se bála, že ruka prostě projde skrz a on pak zavrávorá a upadne… a bude padat dál, stále hlouběji, až jeho poslední výkřik pohltí černé zapomnění. Ale jeho dlaň se dotkla skály. Požehnané chladné skály. Vděčně si oddechl a tiskl k ní tvář, až mu její ledový hrubý povrch poškrábal tvář.

Jeho dech se zpomalil. Třásl se, ale byl stále skutečný.

Ještě není příliš pozdě.

Zašátral v kapse a vytáhl malý předmět obalený látkou. Opatrně ho rozbalil, vytrysklo azurově modré světlo svítícího kamene. Při tom, co bude následovat, je světlo zapotřebí. Potřeboval několik pokusů, než našel klíč, který templář použil. Tiše s ním otáčel, dokud se zámek s nepříjemným cvak neotevřel. Pak se zarazil – pláč v cele náhle ustal. Cole nečekal, jestli zvuk vyvolá reakci stráží, otevřel dveře a vstoupil do cely.

Svítící kámen odhalil stísněnou místnost plnou špíny. Byla prázdná s výjimkou jednoho kbelíku a dívky krčící se v rohu, oblečené v umazaných hadrech s temnými skvrnami krve. Její? Nebo někoho jiného? Dívčiny černé vlasy v mokrých provazcích spadaly na ramena, tvář si zaštítila rukama.

Cole dlouhou chvíli nic nedělal, jen přešlapoval z nohy na nohy a pozoroval ji. Pak se sklonil a položil svítící kámen na podlahu vedle ní. Jeho světlo zesílilo a vyslalo na zdi divoce tančící stíny. I přes špínu v cele dívku cítil – pot nasáklý nemocí. Chvěla se, nepochybně si myslela, že jí ublíží. Proto čekal.

Po chvíli zpoza jejích paží vykoukl pár zarudlých očí. Byla pohledná, nebo spíš bývala. Teď byla jen kost a kůže, vyčerpaná strastmi, kterými si po cestě sem prošla. Dívka ve světle kamene zamrkala, nechápavost válčila s hrůzou. Zírala na Colea a ten jí pohled oplácel.

„Ty mě vidíš,“ řekl. Jeho úleva byla téměř hmatatelná.

Dívka vyjekla, jako by ji udeřil, a pokoušela se od něj odtáhnout, jak jen to šlo. Vmáčkla se do kouta cely jako zvíře v kleci, divoce se třásla. Její špinavě ruce škrábaly po zdech, jako by ji mohly dostat skrz. Cole čekal, dokud se její zoufalé úsilí nezpomalilo a ona se na něj znovu nepodívala.

„Ty mě vidíš,“ zopakoval, tentokrát mnohem jistějším hlasem.

„Nechtěla jsem to spálil,“ zašeptala přes trhané nádechy. „Z rukou mi vyšel oheň, ale já ani nevím proč. Stalo se to tak rychle, snažila jsem se je varovat…“ Dívka zavřela oči, po umazaných tvářích se jí řinuly slzy. Roztřesenou rukou si je otřela, ještě víc si při tom umazala tvář.

Cole čekal. Její vzlyky postupně ustávaly a ona se na něj znovu podívala, tentokrát mnohem ostražitěji. Stále před ní dřepěl, nehýbal se, a v jejích očích spatřil první záblesky zvědavosti.

„Vy jste mág?“ zeptala se. „Říkali, že jeden přijde.“

Zaváhal. „Ne.“

„Tak… kdo jste?“

„Jmenuji se Cole.“

Stěží odpověď, kterou čekala. Plná očekávání ho sledovala, on však mlčel. „Ale… pokud nejste mág, tak co tady děláte?“ zeptala se nakonec. „Co ode mě chcete?“

„Přišel jsem, protože mě můžeš vidět.“ Sáhl pod koženou vestu a vytáhl dýku. Byla to zdobná zbraň s krásně vyvedeným bronzovým jílcem ve tvaru dračí hlavy. Její ostří zářilo v modrém světle a dívka na ně nevěřícně upřela oči. „Cítil jsem to, když tě sem přivedli,“ pokračoval.

„Věděl jsem to dřív, než jsem se s tebou setkal.“

Dívka otevřela ústa a pak je znovu zavřela. Když promluvila, její hlas zněl velmi tiše. „Vy… vy mě chcete zabít?“

„Mám to v plánu. Ano.“

Uteklo jí slabé vyjeknutí. „Protože jsem mág?“

„Ne, o to tu nejde.“

„Tak… proč? Co jsem vám udělala?“

„Nic jsi mi neudělala.“ Přemohly ho emoce a zoufalství, že ho uvrhli sem dolů, se dralo na povrch a snažilo se uniknout. Vzalo mu to dech a on na okamžik složil hlavu na kolena, jen se kýval sem a tam. Jednu jeho část napadlo, jestli dívka využije příležitosti a použije na něj magii. Vyvolá oheň, před kterým varovali templáři? Jaké to bude? Mohla by ho zabít? Ale ona neudělala nic. Cole se snažil získat zpět rovnováhu a jednou dlouze vydechl, než k ní znovu vzhlédl. Dívka jako by v rohu zamrzla. Nedokázala od jeho dýky odtrhnout zrak, možná ji ani nenapadlo, že by se ho měla pokusit zastavit.

„Já… se vytrácím,“ zamumlal. „Cítím, jak kloužu štěrbinami. Musím to udělat. Mrzí mě to.“

„Budu křičet.“

Ale nekřičela. Viděl, jak si při tom nápadu uvědomila, že by tak jen přivolala zpět templáře, pokud vůbec někoho. Přestože čelila ozbrojenému muži, druhá vyhlídka jí připadala ještě horší. Tomu rozuměl až příliš dobře. Pomalu sklouzla k zemi, poražená.

Cole k ní o kousek postoupil, srdce mu v hrudi bušilo jako šílené. Natáhl se a dotkl dívčiny tváře, neucukla ani o píď. „Můžu se postarat, aby to zmizelo.“ Slova vyřkl laskavě a na důkaz slibu pozvedl dýku. „Ta bolest, ten strach. Můžu to udělat rychle. Nemusíš tu zůstat a vidět, co si pro tebe přichystali.“

S nepřirozeným klidem si ho prohlížela. „Ty jsi démon?“ zeptala se nakonec. „Oni říkali, že tohle se mágům stává. Že přijde démon a změní je v netvory.“ Pak se usmála, úšklebek bez života, který ladil s jejíma mrtvýma očima. „Ale to oni dělat nemusí. Já už netvor jsem.“

Nereagoval.

„Říkala jsem, že jsem to tam spálit nechtěla. To jsem pověděla i jim. Ale já lhala.“ Přiznání vyplivla jako studený jed. „Poslouchala jsem svou matku, otce, všichni křičeli, a já neudělala vůbec nic. Jsem ráda, že jsou mrtví.“

Když prozradila své tajemství, dívka se zhluboka nadechla a mrkáním zahnala slzy. Podívala se na Colea, ale ten si jen povzdechl. „Já nejsem démon,“ řekl.

„Ale… co tedy jsi?“

„Ztracený.“ Vstal a nabídl jí ruku. Zaváhala, ale pak otupěle přikývla. Zvedl ji na nohy, stála jen kousek od něj. Obklopovalo je modré světlo svítícího kamene spolu se zvláštní důvěrností. Viděl každý detail jejího obličeje, každou stopu, kterou na tvářích zanechaly slzy, každý pramínek vlasů.

„Podívej se na mě,“ požádal ji.

Zmateně zamrkala, ale poslechla.

„Ne, podívej se na mě.“

A ona to udělala. Dívka se podívala na Colea, podívala se do něj. Chystal se ji zabít, a ona to věděla. Životem prošel nepovšimnut a rychle na něj zapomněli, ale pro ni, v tuto chvíli, byl nejdůležitější věcí na světě. Teď věděla, co je. Cole byl jejím vykoupením, cestou ze světa plného hrůzy. V jejích očích viděl unavenou úlevu smíšenou se strachem. Těch očí se držel, díky nim se cítil skutečný.

„Děkuji,“ vydechl a zarazil jí dýku do hrudi.

Šokovaně zalapala po dechu, ale pohledem neuhnula. Přitlačil, nořil dýku hlouběji do srdce. Křečovitě se otřásla, z úst jí vytryskla jasně rudá krev. Pak se mu s posledním zachvěním zhroutila od náruče.

Cole ji pevně držel, díval se jí přímo do očí. Nasával každý moment, zatímco z ní unikal život. Ta chvíle zdánlivě trvala věčnost… a pak zemřela.