Sedmnáctiletý Marcus alias w1n5t0n je přesvědčený, že zná všechna pravidla hry – a finty, jak je obejít. Je chytrý, pohotový a vyzná se v dnešním sesíťovaném světě, takže si lehce poradí i s vlezlým špiclováním své střední školy. Jednoho dne se mu svět obrátí vzhůru nohama – vyrazí s kamarády za školu a před jeho očima dojde k teroristickému útoku na San Francisco. A protože zrovna byli ve špatnou chvíli na špatném místě, ocitnou se v moci Ministerstva vnitřní bezpečnosti, které je obratem uklidí do tajné věznice k několikadenním nevybíravým výslechům. * Když je konečně propustí, zjistí Marcus, že se jeho město změnilo v policejní stát, kde se s každým zachází jako s potenciálním teroristou. Nikdo by mu neuvěřil, co se stalo, a tak mu zbývá jediné: vyřídit vnitřní bezpečnost vlastními silami. * Dokáže dospívající hacker vyhrát nad úřady, které se vymkly kontrole?
 |
Za deset minut mělo zvonit, takže jsem na přípravu neměl moc času. První na pořadu dne byly ty otravný snímače chůze. Jak už jsem zmínil, snímaly původně obličeje, jenže to je podle soudního rozhodnutí v rozporu s ústavou. Pokud vím, žádnej soud se doposavad nevyjádřil, jestli je snímání chůze ústavně přijatelnější, a dokud to neudělá, budeme je holt mít na krku.
Každej máme vlastní styl chůze a ostatní nás podle něj snadno poznají – až příště pojedete pod stan, zkuste si schválně všimnout, jak se pohupuje baterka, kterou si váš kamarád svítí na cestu. Dost možná dotyčnýho poznáte jen podle toho, jak se to světýlko hýbe, poněvadž z toho příznačnýho kejklání nahoru a dolů si naše opičí mozečky umějí odvodit, že se k nám blíží někdo známej.
Software k rozpoznání chůze člověka vyfotí za pohybu, pokusí se z obrázku vypreparovat jeho siluetu a podle záznamů v databázi pak zjistit, o koho kráčí, abych tak řekl. Chůze je biometrickej údaj jako třeba otisky prstů nebo tvar sítnice, jenom u ní, na rozdíl od těch dvou, mnohem častěji dochází ke „kolizi“. Biometrická „kolize“ nastane ve chvíli, kdy zjištěný data pasujou na víc osob. Otisky prstů máme každej jiný, ale spousta z nás chodí stejně.
Naprosto stejně teda ne, to dá rozum. Bráno centimetr po centimetru patří vaše chůze čistě a jenom vám. Potíž je v tom, že vaše chůze měřená cenťák po cenťáku se mění podle toho, jak jste unavení, po jakým povrchu jdete, jestli jste si při basketu podvrtli kotník nebo si zrovna pořídili nový boty. Takže systém váš profil drobet rozostří a vyhledá všechny, kdo chodí přibližně jako vy.
A takových jsou mraky. Navíc vůbec není těžký nejít vůbec svojí chůzí – stačí si sundat jednu botu. Jenže s jednou botou chodíte zase vždycky stejně, takže vás snímače dřív nebo později identifikujou. Proto do svých protisnímačových diverzních akcí s oblibou zapojuju faktor náhody: nasypu si do každý boty hrstičku štěrku. Je to levný, účinný a neudělám dva kroky stejně. A jako bonus dostanu parádní reflexní masáž chodidel. (Dělám si srandu. Reflexní masáže jsou z vědeckýho hlediska přínosný asi jako rozpoznávání chůze.)
Ze začátku snímače spouštěly poplach, kdykoli do areálu školy vkročil někdo neznámej.
A to byla jízda.
Alarm vyzváněl co deset minut. Když přišel pošťák. Když se ve škole ukázal někdo z rodičů, když se dělníci pustili do opravy basketbalovýho hřiště. Když student přišel do školy v nových botách.
Takže teď jenom zaznamenávají, kdy a kde se kdo pohybuje. Jakmile někdo během vyučování odejde ze školy, snímače nad východem zkontrolujou, jestli jeho chůze aspoň zhruba sedí na některýho studenta, a když jo, spustěj sirény jak o náletu.
Chavezku lemujou cestičky vysypaný štěrkem. Pro všechny případy si ho vždycky trochu naberu do batohu. Beze slova jsem Darrylovi poslal hrstku malých špičatých šutýrků a oba jsme si nacpali boty.
Do konce hodiny zbývala jen chvilička, když mi najednou došlo, že jsem se ještě na stránkách Harajuku Fun Madness nepodíval, kde hledat novou indícii! Soustředil jsem na útěk tak moc, že jsem dočista zapomněl zjistit, kam zdrháme.
Otočil jsem se ke SchoolBooku a začal psát. Běžela na něm předinstalovaná zamknutá spywarová verze Internet Exploreru – šmejdskýho webovýho prohlížeče, kterej co chvíli spadne a kterej nikdo pod čtyřicet nepoužívá dobrovolně.
Na flashce v hodinkách jsem měl přichystanej Firefox, ale jen tak jsem ho spustit nemohl – na SchoolBoocích jely Windows Vista4Schools, obstarožní operační systém, jehož přičiněním žilo vedení školy v iluzi, že to ono určuje, který programy studenti můžou spustit a který ne.
Jenomže Visty4Schools jsou samy sobě největším nepřítelem. Obsahujou tuny aplikací, na který si nechtějí nechat šáhnout – prográmky zaznamenávající, jaký klávesy mačkáte nebo cenzorský programy –, takže je spouští ve zvláštním, ze systému nezobrazitelným režimu. Uživatel je nemůže ukončit, poněvadž je ani nevidí.
Pro operační systém jsou neviditelný všechny programy začínající na $SYS$: neukážou se ve výpise souborů ani procesů. Svůj Firefox jsem proto pojmenoval $SYS$Firefox, takže po spuštění zmizel Wšetečnejm z dohledu.
Nezávislej prohlížeč jsem měl, teď už mi chybělo jenom nezávislý připojení. Ve školní síti se sledovalo každý kliknutí, což někdo, kdo se chce na stránkách Harajuku Fun Madness trochu zvetit z probíranýho učiva, nemá zapotřebí.
Řešení má jméno TOR – The Onion Router, doslovně teda cibulovej router, a je to genialita sama. TOR je internetová aplikace, která sbírá žádosti o webový stránky a přeposílá je jiným cibulovým routerům, a ty zas dalším, až jeden požadovanou stránku vyvolá a pošle ji přes všecky ty cibulový slupky zpátky k žadateli. Komunikace mezi jednotlivýma routerama se šifruje, takže škola nezjistí, o co člověk žádá, a slupky zase nevědí, pro koho pracujou. Takových síťových uzlů existujou milióny: všechno dala dohromady americká Námořní výzkumná laboratoř, aby pomohla lidem v Sýrii, v Číně a podobných zemích obejít cenzorský programy – čímž pádem je tahle věc pro někoho, kdo se pohybuje v těsných hranicích průměrný americký střední školy, jako stvořená.
TOR funguje, jelikož na škole vedou uzavřenou černou listinu nepřístojných adres, na který se nikdo nedostane, a adresy síťových uzlů se v jednom kuse mění – všechny je na tu listinu zkrátka dostat nemůžou, ani kdyby se zbláznili. Zásluhou Firefoxu a TORu jsem byl tudíž neviditelnej, v bezpečí před špiclováním Školní rady, a mohl bez obav na stránkách Harajuku FM očíhnout, co se chystá.
Byla tam – nová indície! Herní indície měly pokaždý tři složky: materiální, on-line a intelektuální. On-line složku představoval kvíz, k jehož řešení se člověk musel dopídit přes několik zapeklitých otázek. Tentokrát se ptali na zápletky v dojinshi, což jsou komiksy, který kreslí fandové japonských komiksů – mangy. Někdy jsou stejně populární jako jejich oficiální vzory, jen o notnej kus střelenější, jejich příběhy se porůznu proplítají a občas se v nich objeví uhozená písnička nebo námět. A samozřejmě romantika. Lidi mají rádi, když to jejich oblíbení kreslení hrdinové dají dohromady.
Řešení tohohle kvízu jsem musel odložit na doma. Nejlíp ho rozlouskneme v plný sestavě, až se prokoušeme haldama prozatím nestaženýho dojinshi.
Zrovna když jsem si uložil poslední indícii, zazvonilo a my mohli prásknout do bot. Nenápadně jsem si přisypal něco štěrku do pohorek – nosím kotníkový australský blundstoney. Parádně se v nich běhá a chodí po kopcích, ale hlavně se do nich leze horem jako do gumáků, což člověk ocení, když se dneska musí na každým rohu zouvat a obouvat u detektoru kovů.
Samozřejmě jsme se museli vyhnout i přímýmu dozoru, jenže ten je s každým novým stupněm šmírování liknavější – všechny ty bzučáky a sirény v našem milovaným ústavu vzbudily veskrze klamnej pocit bezpečí. Splynuli jsme s davem a zamířili k mýmu oblíbenýmu bočnímu východu. Napůl cesty Darryl najednou sykl: „Hergot! Zapomněl jsem, že mám s sebou knížku z knihovny.“
„To si děláš srandu, ne?“ ucedil jsem a zatáhl ho na první záchody, který se namanuly. Knížky z knihovny znamenají průšvih. Všechny mají ve vazbě vlepenej radiočip – rádiovej identifikační čip –, aby je knihovník mohl půjčit jen tak, že s nima mávne nad čtečkou, a aby police v knihovně samy ukazovaly, jestli jsou knížky na svých místech.
Jenže kromě toho vás díky nim může škola sledovat. Další právní klička: škola má sice soudně zakázaný sledovat radiočipama nás, knížky z knihovny ovšem může sledovat po libosti a není pro ni problém zpětně ze záznamů zjistit, kdo měl v určitou dobu danou knížku nejspíš zrovna u sebe.
V batohu jsem měl Faradayovo pouzdro – malou taštičku podšitou propletenýma měděnýma drátkama, který dokonale pohlcujou rádiový vlny, a dokážou radiočipy umlčet. Jenže těmahle pouzdýrkama se neutralizujou doklady nebo karty na mýtný, ne knihy jako –
„Úvod do studia fyziky?“ zasténal jsem. To nebyla knížka, to byla cihla. (str. 15 – 19)
*
Byla to fuška. Zezačátku jsme ušli asi deset čísel za minutu, a když jsem se dostali ke schodům, ještě jsme zpomalili. Lidi kolem nás nebyli zrovna nadšení, že se přes ně dereme ven. Párkrát nám sprostě vynadali a jeden frajer se tvářil, že kdyby měl volný ruce, vpálil by mi jednu mezi oči. Minuli jsme další tři ušlapaný, ale už se jim nedalo pomoct. Ne že bych tou dobou měl ještě na pomáhání myšlenky. Dokázal jsem se soustředit jen na hledání skulinek před náma, do kterých bysme mohli vklouznout, na Darrylův železnej stisk na mým zápěstí, na Van, kterou jsem držel jako klíště.
O celou věčnost pozdějc jsme vystřelili ven jako špunt z láhve šampusu a rozkoukávali se v zakouřeným příšeří. Poplachový sirény pořád ječely a záchranářský vozy proudící po Market Street houkaly ještě hlasitějc. Na ulici nebylo skoro živý duše – jen hrstka opozdilců, která se zoufale snažila dostat do podzemí. Většinou brečeli. Všiml jsem si volných laviček – normálně je okupujou ožralí vágusové – a ukázal na ně.
Zamířili jsme k nim, hlavy pro všechen ten rambajz a kouř vtažený mezi ramena. Sotva jsme k nim dorazili, složil se Darryl k zemi.
Vykřikli jsme a Vanessa ho převalila na záda. Na košili měl z boku rudej, zvětšující se flek. Když mu Van košili vykasala, ukázalo se, že mu v sádelnatým boku zeje dlouhá, hluboká rána.
„Nějakej hajzl ho v tý tlačenici pobodal,“ zatínal Jolu ruce v pěst. „Kristepane, taková sviňárna.“
Darryl zasténal a podíval se na nás, pak si prohlídnul bok, znova zasténal a hlava mu spadla na zem.
Vanessa si sundala riflovou bundu a mikinu s kapucí, kterou měla pod ní. Zmuchlala ji a přiložila Darrylovi k boku. „Zvedni mu hlavu a drž mu ji nahoře,“ nakázala mi. A Joluovi: „Podlož mu nohy – sroluj si kabát nebo něco.“ Jolu ji rychle poslechl. Vanessina máma je zdravotní sestra a Van každý léto na táboře vedla kurzy první pomoci. S oblibou sledovala, jak lidi ve filmech mrší první pomoc, a dělala si z nich srandu. Byl jsem strašlivě rád, že je s náma.
Dlouho jsme tam jenom seděli a přidržovali Darrylovi mikinu u boku. Přesvědčoval nás, že je v pohodě a že ho máme nechat sednout, a Van ho na oplátku ujišťovala, že jestli nezmlkne a nepřestane sebou mlít, zpacifikuje ho ručně.
„Co třeba zavolat záchranku?“ navrhl Jolu.
Připadal jsem si jako imbecil. Bleskově jsem vytáhl telefon a vyťukal číslo. Zvuk, kterej se ozval, ale ani nepřipomínal obsazovací tón – spíš to znělo, jako kdyby celej telefonní systém kňučel bolestí. Něco takovýho se neozve, dokud se tři miliony lidí naráz nesnaží dovolat na stejný číslo. K čemu botnety, když máme teroristy?
„Co Wikipedie?“ navrhl Jolu.
„Bez spojení nejsou data,“ zavrtěl jsem hlavou.
„A co oni?“ ukázal Darryl na ulici. Otočil jsem se v domnění, že uvidím policajty nebo záchranku, ale nikde nikdo.
„To nic, brácho, hlavně klidně lež.“
„Ne ty pako, co oni, ti policajti v autech. Támhle!“
Měl pravdu. Co pět vteřin kolem profrčelo policejní auto, sanitka nebo hasiči. Mohli by nám sehnat pomoc. Někdy mám dost dlouhý vedení.
„Tak pojď,“ řekl jsem, „odneseme tě někam, kde tě uvidí, a někoho stopnem.“
Vanessa se na to moc netvářila, ale bylo jasný, že policajti nezastaví nějakýmu klukovi, kterej na ně mávne čepicí, ne dneska. Ale když uvidí zakrvácenýho Darryla, zastavit by mohli. Naši krátkou výměnu názorů utnul Darryl – vyškrábal se na nohy a vrávoravě vyrazil k Market Street.
První auto – sanitka – se s řevem prohnalo kolem nás, ani nezpomalilo. Stejně jako policajti, kteří jeli za ní, pak hasiči a další tři policejní auta. Darryl na tom byl bledě, neměl v obličeji žádnou barvu a sotva popadal dech. Vanina mikina byla nasáklá krví.
Už jsem měl plný zuby toho, jak nás všichni ignorujou. Když se na Market Street objevilo další auto, skočil jsem do silnice, mával rukama nad hlavou a hulákal: „Zastavte!“ Teprve když se auto natočilo bokem, došlo mi, že není ani policejní, ani záchranky ani hasičský.
Vypadalo jako armádní džíp, cosi na způsob obrněnýho hummera, ale nemělo na sobě žádný vojenský insignie. Smykem mi zabrzdilo u nosu a já uskočil, ztratil balanc a rozplácnul se na silnici. Cítil jsem, jak se vedle mě otevřely dveře, a před očima se mi vyrojil chumel bagančat. Když jsem se podíval nahoru, stáli u mně vojensky vyhlížející řízci v kombinézách, s kvérama jako hrom a v plynových maskách s tmavým průzorem.
Než jsem se stačil rozkoukat, mířily ty kvéry na mě. Nikdy předtím jsem se do hlavně nedíval, a můžu vám říct, že všechno, co jste o týhle zkušenosti slyšeli, je pravda. Zůstanete jako přimražený, čas se zastaví a srdce vám v uších duní jako zvon. Otevřel jsem pusu, zase ji zavřel a co nejpomalejc zvedl ruce před sebe.
(str. 31 – 34)
- Malý bratr
- Autor: Cory Doctorow
- Překlad: Aleš Heinz
- Formát: paperback
- Počet stran: 360
- Cena: 279
- Vydal: Triton, 2011
