Connie Willisová: Kniha posledního soudu

KNIHA PRVNÍ

„Zvoník nejvíce potřebuje nikoli sílu, ale schopnost udržet rytmus… Musíte v mysli tyto dvě věci spojit a ponechat je tam navždy – zvony a rytmus, zvony a rytmus.“

RONALD BLYTHE

Akenfield

1.

Pan Dunworthy otevřel dveře do laboratoře a okamžitě se mu zamlžily brýle.

„Jdu moc pozdě?“ zeptal se, sundal si brýle a zamžoural na Mary.

„Zavři dveře,“ řekla, „neslyším tě přes ty příšerné koledy.“

Dunworthy zavřel dveře, ale tóny „Jdou zástupy věrných“, nesoucí se z nádvoří, to úplně nezastavilo. „Jdu moc pozdě?“ zeptal se znovu.

Mary zavrtěla hlavou. „Přišel jsi jen o Gilchristův proslov.“ Opřela se na židli, aby se kolem ní Dunworthy mohl protáhnout do úzké pozorovatelny. Kabát a vlněnou čepici si předtím svlékla a odložila na jedinou další židli společně s velkou nákupní taškou plnou balíčků. Šedé vlasy měla rozcuchané, jako by se je snažila načechrat, když si stáhla čepici. „Velmi dlouhý proslov o první cestě Katedry středověkých studií v čase,“ řekla, „a o koleji Brasenose, jak zaujímá své právoplatné místo klenotu v koruně historické vědy. Ještě prší?“

„Ano,“ odpověděl a otíral si přitom brýle do šály. Zaháknul si kovové nožičky za uši a postavil se k prosklené přepážce, aby se podíval na síť. Uprostřed laboratoře stál rozbitý vůz obklopený převrácenými kufry a dřevěnými truhlami. Nad nimi visely ochranné štíty sítě, rozprostřené jako průsvitný padák.

Vedle jednoho kufru stál Kivrinin studijní vedoucí Latimer, napohled starší a ještě neduživější než obvykle. Montoyová stála u ovládacího pultu, na sobě džíny a vojenskou bundu, a netrpělivě se dívala na digitálky na zápěstí. Badri seděl u pultu, něco psal a mračil se na displeje.

„Kde je Kivrin?“ zeptal se Dunworthy.

„Ještě jsem ji neviděla,“ odpověděla Mary. „Tak pojď a posaď se. Shoz je plánovaný až na poledne, a silně pochybuji, že ji do té doby vypraví. Obzvlášť jestli bude mít Gilchrist další proslov.“

Přehodila si kabát přes opěradlo vlastní židle a nákupní tašku plnou balíčků si dala na zem k nohám. „Opravdu doufám, že to nebude trvat celý den. Musím vyzvednout prasynovce Colina ve tři na stanici. Přijede podzemkou.“

Přehrabovala se v tašce. „Moje neteř Deirdra je na dovolené v Kentu a poprosila mě, abych se o něj postarala. Doufám, že mu návštěva u mě celá neproprší,“ řekla a stále něco hledala. „Je mu dvanáct, milý chlapec, velmi bystrý, i když má naprosto úděsný slovník. Všechno je pro něj buď nekrotické, nebo apokalyptické. A Deirdra mu dovolí moc sladkostí.“

Dál lovila v obsahu nákupní tašky. „Tohle mám pro něj pod stromeček.“ Vytáhla úzkou, červeno-zeleně pruhovanou krabičku. „Doufala jsem, že zbytek nákupů vyřídím, než půjdu sem, ale byl strašný liják a hudbu té příšerné digitální zvonkohry na High Street dokážu snášet jen v krátkých intervalech.“

Otevřela krabičku a rozhrnula hedvábný papír. „Nemám tušení, co dnes nosí dvanáctiletí kluci, ale šály jsou nadčasové, co myslíš, Jamesi? Jamesi?“

Odvrátil nepřítomný pohled od obrazovek. „Cože?“

„Říkala jsem, že šála je pro chlapce vždycky dobrý vánoční dárek, nemyslíš?“

Podíval se na šálu, kterou mu ukazovala k posouzení. Byla to tmavě šedá kostkovaná vlněná šála. Jako kluk by v ní byl nevykročil z domu, a to bylo před padesáti lety. „Ano,“ odpověděl a otočil se zpátky ke skleněné přepážce.

„Co se děje, Jamesi? Je něco v nepořádku?“

Latimer zvedl malou skříňku s mosazným kováním a pak se nejistě rozhlížel kolem, jako by zapomněl, co s ní chtěl udělat. Montoyová se netrpělivě podívala na digitálky.

„Kde je Gilchrist?“ zeptal se Dunworthy.

„Prošel tam tudy,“ řekla Mary a ukázala na dveře na vzdálené straně sítě. „Pronesl něco o úloze Katedry středověku v historické vědě, chvíli hovořil s Kivrin, technik provedl nějaké testy a pak Gilchrist s Kivrin prošli tamtěmi dveřmi. Předpokládám, že tam s ní ještě je a připravuje ji.“

„Připravuje ji,“ zabručel si Dunworthy pro sebe.

„Tak už pojď a posaď se, Jamesi. A pověz mi, co se děje,“ řekla, napěchovala přitom šálu zpátky do krabičky a tu vměstnala do tašky, „a kde jsi byl? Myslela jsem, že tu budeš, až přijdu. Kivrin je přece tvá oblíbená studentka.“

„Snažil jsem se sehnat děkana Fakulty historie,“ odvětil Dunworthy s pohledem upřeným na obrazovky.

„Basingama? Myslela jsem, že je někde na vánočních prázdninách.“

„To je, a Gilchrist všemožně intrikoval, aby byl na dobu jeho nepřítomnosti jmenován výkonným zástupcem děkana a mohl tak otevřít středověk pro cestování v čase. Zrušil jednotné hodnocení desítkou a svévolně přiřadil klasifikaci jednotlivým stoletím. Víš, jaký stupeň dal čtrnáctému století? Šestku. Šestku! Kdyby tu Basingame byl, nikdy by to nedovolil. Ale není k nalezení.“ S nadějí se podíval na Mary. „Nevíš, kde je?“

„Ne,“ odpověděla. „Myslím, že někde ve Skotsku.“

„Někde ve Skotsku,“ pronesl rozhořčeně. „A Gilchrist zatím posílá Kivrin do století, které má jasnou desítku, do doby, kdy řádila krtice a mor a kdy byla upálena Jana z Arku.“

Podíval se na Badriho, ten právě mluvil do mikrofonu ovládacího panelu. „Říkala jsi, že Badri dělal nějaké testy. Co to bylo? Prověřování souřadnic? Odhad terénu?“

„Nevím.“ Neurčitě mávla směrem k obrazovkám s jejich neustále se měnícími maticemi a sloupci čísel. „Jsem jenom lékařka, ne technik sítě. Jen myslím, že jsem poznala technika. Je z Balliolu, že?“ Dunworthy přikývl. „Je to nejlepší technik, jakého na Balliolu máme,“ řekl a sledoval, jak Badri po jedné ťuká do kláves, pohled upřený na měnící se hodnoty. „Všichni technici z Nové koleje odjeli na prázdniny. Gilchrist měl v plánu použít studenta z prvního ročníku, který v životě neřídil shoz lidské posádky. Prváka na dálkový shoz! Přemluvil jsem ho, aby vzal Badriho. Když tenhle shoz nedokážu zastavit, alespoň zařídím, aby ho řídil schopný technik.“

Badri se zamračil na obrazovku, vytáhl z kapsy metr a vydal se směrem k vozu.

„Badri!“ zavolal Dunworthy.

Badri nedal najevo, že by slyšel. Obcházel dokola truhlice a kufry a díval se na měřidlo. Jedno ze zavazadel posunul kousek doleva.

„Neslyší tě,“ řekla Mary.

„Badri!“ zakřičel. „Potřebuji s vámi mluvit.“

Mary se postavila. „Neslyší tě, Jamesi,“ řekla. „Přepážka je zvukotěsná.“

Badri řekl něco Latimerovi, který stále držel skříňku s mosazným kováním. Latimer vypadal zmateně. Badri od něj skříňku vzal a postavil ji na křídou nakreslenou značku.

Dunworthy se rozhlížel po mikrofonu. Žádný neviděl. „Jak jsi mohla slyšet Gilchristův proslov?“ zeptal se Mary.

„Gilchrist zmáčknul tam zevnitř nějaký knoflík,“ odpověděla a ukázala na nástěnný ovládací panel vedle sítě.

Badri se zatím znovu posadil k ovládacímu pultu a zase hovořil do mikrofonu. Štíty sítě začaly klesat na své místo. Badri řekl něco jiného a zvedly se do původní polohy.

„Požádal jsem Badriho, aby všechno znovu prověřil – síť, výpočty toho studenta, všechno,“ řekl, „a aby shoz okamžitě zastavil, kdyby našel nějaké chyby, bez ohledu na to, co nařídil Gilchrist.“

„Ale Gilchrist by přece neriskoval Kivrininu bezpečnost,“ protestovala Mary. „Řekl mi, že přijal veškerá bezpečnostní opatření…“

„Veškerá bezpečnostní opatření! Neprovedl rekognoskační testy ani prověrky parametrů. Do dvacátého století jsme dva roky zkoušeli shozy bez lidské posádky, než jsme tam někoho poslali. On neudělal jediný. Badri mu říkal, že by měl shoz odložit, dokud neudělá alespoň jeden zkušební, ale on místo toho cestu o dva dny uspíšil. Ten člověk je naprosto nekompetentní.“

„Ale on vysvětloval, proč musí ke shozu dojít dnes,“ řekla Mary. „V tom proslovu. Argumentoval tím, že lidé na počátku čtrnáctého století s výjimkou období setí a sklizně a církevních svátků nevěnovali žádnou pozornost datu. Říkal, že koncentrace náboženských svátků je největší kolem Vánoc a proto se Katedra středověku rozhodla vyslat Kivrin teď, aby mohla použít svátků Adventu k určení své časové polohy a měla jistotu, že bude na místě srazu dvacátého osmého prosince.“

„To, že ji vysílá teď, nemá nic společného s Adventem ani církevními svátky,“ řekl a díval se přitom na Badriho. Ten už zase ťukal jedním prstem a mračil se. „Mohl by ji poslat příští týden a použít k vyzvednutí svátek Tří králů. Půl roku mohl dělat pokusy bez lidské posádky a pak ji poslat s časovým posunem. Gilchrist ji posílá teď, protože je Basingame na dovolené a nemůže ho zastavit.“

„Proboha,“ řekla Mary. „Samotné mi připadalo, že s tím nějak pospíchá. Když jsem mu sdělila, jak dlouho potřebuji nechat Kivrin v nemocnici, snažil se mi to vymluvit. Musela jsem mu vysvětlovat, že její očkování potřebují určitý čas, aby byla účinná.“

„Návrat dvacátého osmého prosince,“ pronesl Dunworthy hořce. „Uvědomuješ si, co je to za náboženský svátek? Vraždění neviňátek v Betlémě. Což by ve světle toho, jak tento shoz probíhá, mohlo být tak akorát příhodné.“

„Proč to nemůžeš zastavit ty?“ zeptala se Mary. „Můžeš přece Kivrin tu cestu zakázat, ne? Jsi její studijní vedoucí.“

„Ne,“ řekl. „Nejsem. Studuje na Brasenosu. Její studijní vedoucí je Latimer.“ Mávnul rukou směrem, kde stál Latimer, který znovu zvednul skříňku s mosazným kováním a roztržitě do ní civěl. „Přišla na Balliol a požádala mne o neoficiální vedení.“

Otočil se a nepřítomně se díval na skleněnou přepážku. „Řekl jsem jí tehdy, že to není možné.“

Kivrin za ním přišla, když byla v prvním ročníku. „Chci se podívat do středověku,“ řekla tehdy. Měřila necelý metr padesát a světlé vlasy měla spletené do copů. Nevypadala dost stará ani na to, aby mohla sama přecházet přes ulici.

„Nemůžete,“ řekl jí, což byl jeho první omyl. Měl ji poslat zpátky na Katedru středověku, aby to probrala se svým lektorem. „Středověk je uzavřený. Má hodnocení deset.“

„Jednotně deset,“ odvětila Kivrin, „což, jak říká pan Gilchrist, je nezaslouženě. Podle něj by při analýze jednotlivých let takové hodnocení nikdy neobstálo. Je založené na tehdejší úmrtnosti, která byla velkou měrou důsledkem špatné výživy a neexistující lékařské péče. Pro historika očkovaného proti nemocem by riziko nebylo zdaleka tak vysoké. Pan Gilchrist má v úmyslu požádat Fakultu historie o přehodnocení a otevření části čtrnáctého století.“

„Nevěřím, že by Fakulta historie otevřela století, které mělo nejen černou smrt a choleru, ale také stoletou válku,“ řekl Dunworthy.

„Ale mohli by, a pokud to udělají, chci se tam podívat.“

„To není možné,“ odpověděl jí. „I kdyby bylo otevřené, z Katedry středověku by neposlali ženu. Ve čtrnáctém století bylo neslýchané, aby se žena pohybovala bez doprovodu. Jen ženy z nejnižší společnosti chodily samotné a byly snadnou kořistí pro kdejakého pobudu nebo neřáda, který se v jejich blízkosti náhodou objevil. Ženy šlechtického stavu a dokonce i ženy z nově vznikající střední třídy neustále doprovázel jejich otec, manžel nebo sluha, obvykle všichni tři najednou. A i kdybyste nebyla žena, jste studentka. Čtrnácté století je pro Katedru středověku příliš nebezpečné na to, aby je byť jen napadlo vyslat studenta. Poslali by zkušeného historika.“

„Není o nic nebezpečnější než dvacáté,“ řekla Kivrin. „Bojové plyny a automobilové nehody a laserové zaměřovače. Aspoň na mě nikdo nehodí granát. A kdo je zkušený historik středověku? Nikdo nemá z té doby přímé zkušenosti a vaši historikové dvacátého století tady na Balliolu o středověku nevědí nic. Nikdo nic neví. Kromě farních matrik a daňových listin neexistují téměř žádné záznamy a nikdo netuší, jak se tenkrát žilo. Proto tam chci jít. Chci se o nich něco dozvědět, jak žili, jací byli. Pomůžete mi, prosím?“

Nakonec řekl: „O tom si bohužel budete muset promluvit se členy Katedry středověku,“ ale už bylo příliš pozdě.

„S nimi jsem to probírala,“ odpověděla mu. „Také o středověku nic nevědí. Mám na mysli nic praktického. Pan Latimer mě učí středověkou angličtinu, ale to je samé skloňování zájmen a změny samohlásek. Ještě mě nenaučil nic říct. Potřebuji znát jazyk a zvyky.“ Nahnula se přes Dunworthyho stůl, „a peníze a chování u stolu a další věci. Věděl jste, že nepoužívali talíře? Používali ploché bochníky chleba zvané manchety a když dojedli, rozlámali je na kousky a snědli. Potřebuji někoho, kdo mě naučí takové detaily, abych nedělala chyby.“

„Já jsem historik dvacátého století, nikoli středověku. Středověk jsem nestudoval celých čtyřicet let.“

„Ale víte, jaký druh informací potřebuji. Mohu si je vyhledat a naučit se je, když mi jen řeknete, o co se jedná.“

„A co Gilchrist?“ řekl, i když Gilchrista považoval za namyšleného kašpara.

„Pracuje na přehodnocování a nemá vůbec čas.“

A k čemu to přehodnocení bude dobré, když nemá koho poslat, žádného historika? pomyslel si Dunworthy. „A co ta hostující americká profesorka Montoyová? Pracuje na středověkých vykopávkách u Witney, ne? Měla by o tehdejších zvycích něco vědět.“

„Slečna Montoyová také nemá vůbec čas. Má plné ruce práce se sháněním lidí pro práci na skendgateských vykopávkách. Vidíte? Všichni jsou k ničemu. Jste jediný, kdo mi může pomoct.“

Měl tehdy říci: „Oni jsou ale členy fakulty na Brasenosu a já ne.“ Místo toho ale cítil zlomyslné potěšení, když ji slyšel potvrzovat to, co už si dávno myslel. Že Latimer je vetchý starý muž a Montoyová frustrovaná archeoložka, že Gilchrist není schopný vzdělávat historiky. Nemohl se dočkat, až jejím prostřednictvím ukáže medievalistům, jak by se to mělo dělat.

„Budeme vás muset vybavit překladačem,“ řekl tehdy. „A chci, abyste se kromě páně Latimerovy středověké angličtiny naučila církevní latinu, normanskou francouzštinu a staroněmčinu.“ A ona okamžitě vytáhla z kapsy pero a sešit a začala si psát seznam.

„Budete potřebovat praktické zkušenosti se zemědělstvím – podojit krávu, sbírat vejce, pěstovat zeleninu,“ odpočítával na prstech. „Vlasy nemáte dost dlouhé. Budete muset brát cortixidily. Budete se muset naučit příst – s vřetenem, ne na kolovrátku, ten tehdy ještě neexistoval. A bude potřeba, abyste se naučila jezdit na koni.“

Zarazil se, protože se konečně vzpamatoval. „Víte, co se budete muset naučit?“ řekl a díval se, jak si soustředěně skloněná nad seznamem nečitelně čmárá a copy se jí přitom houpají na ramenou.

„Jak léčit otevřené boláky a infikovaná zranění, jak připravit dětskou mrtvolku k pohřbení, jak vykopat hrob. Míra úmrtnosti bude stále na stupni deset, i když se Gilchristovi nějak podaří dosáhnout změny v hodnocení. V roce 1300 se lidé průměrně dožívali třiceti osmi let. A vy tam nemáte co pohledávat.“

Kivrin vzhlédla, tužku připravenou nad papírem. „Kam bych se měla jít podívat na mrtvoly?“ pronesla tehdy vážně. „Do márnice? Nebo mám požádat doktorku Ahrensovou v nemocnici?“

„Říkal jsem jí, že by tu cestu neměla podstoupit,“ řekl Dunworthy s nepřítomným pohledem stále upřeným na sklo, „ale ona neposlouchala.“

„Já vím,“ řekla Mary. „Mě také neposlouchala.“

Dunworthy se ztuhle posadil vedle ní. Déšť a celá ta honička za Basingamem zhoršily jeho artritidu. Stále měl na sobě kabát. Vysoukal se z něj a odmotal si šálu z krku.

„Chtěla jsem jí kauterizovat nos,“ řekla Mary. „Vykládala jsem jí, že pachy čtrnáctého století by mohly být zcela paralyzující, že v dnešní době zkrátka nejsme zvyklí na zápach výkalů a zkaženého masa a hniloby. Vysvětlovala jsem jí, že nevolnost ji může úplně ochromit.“

„Ale ona neposlouchala,“ řekl Dunworthy.

„Ne.“

„Snažil jsem se jí vysvětlit, že středověk byl nebezpečný a že Gilchrist neudělal dostatečná bezpečnostní opatření, a ona mi řekla, že se obávám zbytečně.“

„Možná si skutečně děláme zbytečné starosti,“ řekla Mary. „Konec konců tenhle shoz řídí Badri, ne Gilchrist, a říkal jsi, že by ho přerušil, kdyby se vyskytl jakýkoli problém.“

„Ano,“ odpověděl a díval se na Badriho přes sklo. Znovu psal, tu a tam jedna klávesa, oči upřené na obrazovky. Badri nebyl jen nejlepší technik z Balliolu, ale z celé univerzity. A spustil už tucty shozů.

„A Kivrin je dobře připravená,“ řekla Mary. „Ty jsi ji učil a já jsem strávila poslední měsíc v nemocnici, abych ji připravila fyzicky. Je chráněná proti choleře a břišnímu tyfu a všemu ostatnímu, co v roce 1320 existovalo, což mimochodem mor, kterého se tak bojíš, nebyl. V Anglii nebyly zaznamenány žádné případy až do roku 1348, kdy sem černá smrt dorazila. Odstranila jsem jí apendix a posílila imunitní systém. Dala jsem jí širokospektrá antivirotika a krátký kurz středověkého lékařství. A velký kus práce udělala ona sama. Když byla v nemocnici, studovala léčivé byliny.“

„Já vím,“ řekl Dunworthy. O posledních vánočních prázdninách se učila mše v latině, cvičila se ve tkaní a vyšívání a on ji naučil vše, na co si jen vzpomněl. Ale stačí to jako ochrana před udupáním koněm nebo znásilněním opilým rytířem vracejícím se z křížové výpravy? V roce 1320 byli lidé stále upalováni na hranici. Neexistovalo očkování, které by ji ochránilo před tím, nebo před nařčením, že je čarodějnice, kdyby ji někdo viděl přibýt na místo shozu.

Podíval se zpátky přes prosklenou přepážku. Latimer potřetí zvedl truhličku a položil ji zpátky na zem. Montoyová se zase podívala na hodinky. Technik ťukal do kláves a mračil se.

„Měl jsem jí odmítnout dělat lektora,“ řekl. „Udělal jsem to jenom proto, abych Gilchristovi ukázal, jak je nekompetentní.“

„Nesmysl,“ opáčila Mary. „Udělal jsi to proto, že je to Kivrin. Je jako ty kdysi – bystrá, pohotová, odhodlaná.“

„Nikdy jsem nebyl tak ztřeštěný.“

„Ale jistě, že byl. Pamatuji si dobu, kdy ses nemohl dočkat, až vtrhneš do Londýna při náletu a bomby se ti budou sypat na hlavu. A matně si vzpomínám na jeden incident ohledně staré Bodleyovy knihovny…“

Dveře přípravny se prudce otevřely a Kivrin s Gilchristem vešli do místnosti. Kivrin si zvedla dlouhé sukně, když překračovala rozházené truhly. Na sobě měla plášť podšitý bílou králičí kožešinou a dlouhé světle modré šaty, které mu přišla předvést včera. Řekla mu, že plášť je ručně utkaný. Vypadal jako stará vlněná deka, kterou jí někdo přehodil přes ramena, a rukávy šatů byly příliš dlouhé. Téměř jí zakrývaly ruce. Vlasy stažené dozadu stuhou jí volně splývaly na ramena. Stále ještě nevypadala dost stará na to, aby mohla sama přecházet přes ulici.

Dunworthy se postavil, připravený znovu zabouchat na sklo, jakmile se podívá jeho směrem, ona se ale zastavila v půli cesty, uprostřed toho nepořádku, obličej částečně odvrácený od něj, podívala se dolů na značky na zemi, postoupila kousek dopředu a těžké sukně si urovnala kolem sebe.

Gilchrist přešel k Badrimu, něco mu řekl a zvedl elektronický zápisník položený na vrchu ovládacího pultu. Ráznými tahy světelného pera začal odškrtávat položky.

Kivrin mu něco řekla a ukázala na skříňku s mosazným kováním. Montoyová, nakloněná přes Badriho rameno, se netrpělivě narovnala a s vrtěním hlavou přešla tam, kde stála Kivrin. Kivrin řekla něco jiného, rozhodněji, a Montoyová si klekla a přesunula zavazadlo k vozu.

Gilchrist překontroloval další položku ze svého seznamu. Řekl něco Latimerovi a Latimer šel, vzal plochou kovovou kazetu a podal ji Gilchristovi. Gilchrist řekl něco Kivrin, ta sepjala ruce před hrudí, sklonila nad nimi hlavu a začala hovořit.

„Cvičí si modlení?“ divil se Dunworthy. „To se bude hodit, protože boží pomoc bude možná jediná, které se jí při tomhle praktiku dostane.“

Mary se vysmrkala. „Prověřují implantát.“

„Jaký implantát?“

„Speciální čipový diktafon, aby si mohla nahrávat práci v terénu. Většina lidí tehdy neuměla číst ani psát, tak jsem jí implantovala mikrofon s A-D převodníkem do jednoho a paměť do druhého zápěstí. Aktivuje se stisknutím dlaní k sobě. Když do nich mluví, vypadá to, jako by se modlila. Čipy mají kapacitu 2,5 gigabytů, takže bude moci nahrávat svá pozorování dva a půl týdne.“

„Měla jsi jí implantovat také lokátor, aby mohla zavolat o pomoc.“

Gilchrist se mořil s plochou kovovou kazetou. Zakroutil hlavou a pak zvedl Kivrininy ruce o něco výš. Příliš dlouhý rukáv se jí shrnul. Měla pořezanou ruku. Krev vytékající z rány zasychala v tenké hnědé lince.

„Něco je špatně,“ řekl Dunworthy a otočil se k Mary. „Je zraněná.“

Kivrin znovu mluvila do dlaní. Gilchrist přikývnul. Kivrin na něho pohlédla, uviděla Dunworthyho a radostně se na něj usmála. Na spánku měla také krev. Vlasy pod stuhou měla krví slepené. Gilchrist vzhlédl, spatřil Dunworthyho a s podrážděným výrazem spěchal k prosklené přepážce.

„Ještě ani neodcestovala, a už ji nechali se zranit!“ Dunworthy zabouchal na sklo.

Gilchrist přešel k nástěnnému panelu, zmáčkl tlačítko, pak se vrátil a postavil se před Dunworthyho. „Pane Dunworthy,“ řekl. Kývnul na Mary. „Doktorko Ahrensová. Jsem tak rád, že jste se rozhodla přijít a vyprovodit Kivrin na cestu.“ Poslední tři slova vyslovil s mírným důrazem, takže zněla jako výhrůžka.

„Co se Kivrin stalo?“ zeptal se Dunworthy.

„Stalo?“ opáčil Gilchrist a vypadal překvapeně. „Nevím, co máte na mysli.“

Kivrin se vydala k přepážce, zakrvácenou rukou si přidržovala sukni šatů. Na tváři měla narudlou podlitinu.

„Chci s ní mluvit,“ řekl Dunworthy.

„Obávám se, že na to není čas,“ odpověděl Gilchrist. „Potřebujeme dodržet stanovený harmonogram.“

„Musím s ní mluvit.“

Gilchrist našpulil rty a po stranách nosu se mu objevily dvě bílé linky. „Pane Dunworthy, dovolte, abych vám připomněl,“ pronesl chladně, „že tento shoz organizuje Brasenose, nikoli Balliol. Já si samozřejmě cením vaší pomoci, když jste nám půjčili svého technika, a respektuji vaše letité zkušenosti historika, ale ujišťuji vás, že mám vše dokonale pod kontrolou.“

„Proč je tedy vaše historička zraněná ještě před cestou?“

„Pane Dunworthy, jsem tak ráda, že jste tady,“ řekla Kivrin, když došla ke sklu. „Měla jsem strach, že se s vámi nebudu moct rozloučit. Není to vzrušující?“

Vzrušující. „Teče vám krev,“ řekl Dunworthy. „Co se stalo?“

„Nic,“ odpověděla Kivrin, jemně se dotkla spánku a pak se podívala na prsty. „To je součást převleku.“ Podívala se přes něj na Mary. „Doktorko Ahrensová, vy jste přišla také, to mne těší.“

Mary se postavila, nákupní tašku stále v ruce. „Chci vidět vaše protivirová očkování,“ řekla. „Měla jste nějaké další reakce kromě otoku? Svědění?“

„Je to v pořádku, doktorko Ahrensová,“ odpověděla Kivrin. Vytáhla si rukáv a spustila ho zpátky dřív, než se mohla Mary na spodní stranu její paže pořádně podívat. Na předloktí měla Kivrin další zarudlou podlitinu, která už měnila zbarvení do černé a modré.

„Zřejmě by bylo příhodnější se jí zeptat, proč krvácí,“ pronesl Dunworthy.

„Je to součást převleku, říkala jsem vám to. Jsem Isabel de Beauvrier a na cestě mě přepadli lupiči,“ odpověděla Kivrin. Otočila se a ukazovala na truhly a rozbitý vůz. „Okradli mě a byla jsem ponechána napospas smrti. Ten nápad mám od vás, pane Dunworthy,“ pronesla vyčítavě.

„Určitě jsem nikdy nenavrhoval, abyste se na cestu do minulosti vydávala zkrvavená a zbitá,“ řekl Dunworthy.

„Umělá krev byla nepraktická.“ řekl Gilchrist. „Výpočty nám nedokázaly dát statisticky významnou pravděpodobnost, že se její zranění nikdo nepokusí ošetřit.“

„To vás vůbec nenapadlo, že byste mohli realisticky vypadající zranění simulovat? Místo toho jste ji praštil po hlavě?“ řekl Dunworthy rozzlobeně.

„Pane Dunworthy, dovolte, abych vám připomněl…“

„Že to je projekt Brasenosu a ne Balliolu? To jste trefil hřebík na hlavičku. Kdyby to bylo Katedry dvacátého století, snažili bychom se našeho historika před zraněním chránit, ne mu ho sami způsobit. Chci mluvit s Badrim. Chci vědět, jestli znovu překontroloval výpočty toho studenta.“

Gilchrist našpulil pusu. „Pane Dunworthy, pan Chaudhuri je možná váš technik sítě, ale tohle je můj shoz. Ujišťuji vás, že jsme brali v úvahu všechny možné eventuality…“

„Je to jenom škrábnutí,“ ozvala se Kivrin. „Ani to nebolí. Jsem v pořádku, vážně. Nerozčilujte se, pane Dunworthy. Ten nápad se zraněním byl můj. Vzpomněla jsem si, co jste říkal o tom, jak byla žena ve středověku ohrožená, a myslela jsem, že by bylo dobré, kdybych vypadala zranitelnější, než jsem.“

Ty ani zranitelnější vypadat nemůžeš, pomyslel si Dunworthy.

„Když budu předstírat bezvědomí, mohu tajně vyslechnout, co o mně lidé říkají, a také mi nebudou klást moc otázek o tom, kdo jsem, protože bude zřejmé, že…“

„Je čas, abyste zaujala svou pozici,“ řekl Gilchrist a výhrůžně se přesunul k nástěnnému panelu.

„Už jdu,“ odpověděla Kivrin, ale ani se nepohnula.

„Jsme připraveni spustit síť.“

„Já vím,“ řekla neústupně. „Přijdu hned, jakmile se rozloučím s panem Dunworthym a doktorkou Ahrensovou.“

Gilchrist krátce přikývl a vrátil se zpátky mezi rozházená zavazadla. Latimer se ho na něco zeptal a on mu úsečně odpověděl.

„Co obnáší zaujmout pozici?“ zeptal se Dunworthy. „Praští vás klackem po hlavě, protože podle výpočtů je statisticky možné, že někdo nebude věřit vašemu předstíranému bezvědomí?“

„Znamená to, že si lehnu a zavřu oči,“ usmála se Kivrin. „Nebojte se.“

„Není důvod, proč byste nemohla počkat do zítřka a dát Badrimu čas, aby provedl alespoň zkoušku parametrů,“ řekl Dunworthy.

„Chci ještě jednou vidět to očkování,“ řekla Mary

„Můžete si vy dva přestat dělat starosti?“ řekla Kivrin. „Očkování mě nesvědí, rána nebolí. Badri projížděl testy celé dopoledne. Vím, že o mě máte strach, ale prosím nemějte. Přesouvám se na hlavní silnici z Oxfordu do Bathu, jen dvě míle od Skendgate. Když nepůjde nikdo kolem, dojdu do vesnice a řeknu jim, že mě přepadli lupiči. Napřed samozřejmě určím polohu, abych shoz pak zase našla.“ Zvedla ruku ke sklu. „Chci vám jen oběma poděkovat za všechno, co jste pro mě udělali. Chtěla jsem se podívat do středověku víc než všechno na světě, a teď se to skutečně stane.“

„Po shozu vás bude pravděpodobně bolet hlava a budete se cítit unavená,“ řekla Mary. „To jsou běžné projevy shozové nemoci.“

Gilchrist se vrátil zpátky k prosklené přepážce. „Je čas, abyste zaujala pozici.“

„Musím jít,“ řekla a posbírala těžké sukně. „Oběma vám mnohokrát děkuji. Teď bych nikam necestovala, kdybyste mi vy dva nepomohli.“

„Nashledanou,“ řekla Mary.

„Buďte opatrná,“ řekl Dunworthy.

„Budu,“ odpověděla Kivrin, ale Gilchrist již zmáčkl tlačítko na nástěnném panelu a Dunworthy ji neslyšel. Usmála se, lehce mávla rukou a přešla k rozbitému vozu.

Mary se posadila zpátky a začala v nákupní tašce lovit kapesník. Gilchrist pročítal položky v elektronickém zápisníku. Kivrin na každou z nich kývla a on ji odškrtnul světelným perem.

„Co když od té rány na spánku dostane otravu krve,“ zeptal se Dunworthy, stále nalepený na sklo.

„Nedostane otravu krve,“ řekla Mary. „Posílila jsem jí imunitní systém.“ Vysmrkala se.

Kivrin se s Gilchristem o něčem dohadovala. Bílé linky podél jeho nosu byly ostře zřetelné. Zavrtěla hlavou a on po chvilce odškrtnul další položku prudkým, rozzlobeným pohybem.

Gilchrist a ostatní členové Katedry středověku jsou možná nekompetentní, Kivrin však nikoli. Naučila se středověkou angličtinu, církevní latinu a anglosaštinu. Nacvičila si zpaměti latinské mše a naučila se vyšívat i podojit krávu. Vymyslela si identitu a odůvodnění pro to, jak se mohla sama octnout na cestě mezi Oxfordem a Bathem, a má překladač a zvětšený počet kmenových buněk a vyoperovaný apendix.

„Povede si dobře,“ řekl Dunworthy, „což jen přispěje ke Gilchristovu přesvědčení, že metody Katedry středověku nejsou lajdácké a nebezpečné.“

Gilchrist přešel k ovládacímu panelu a podal zápisník Badrimu. Kivrin opět sepjala ruce, tentokrát blíž k obličeji, ústy se jich téměř dotýkala, a začala do nich hovořit.

Mary přišla blíž a postavila se vedle Dunworthyho, kapesník přitom mačkala v ruce. „Když mi bylo devatenáct – což bylo, ach bože, před čtyřiceti lety, nezdá se to tak dávno – cestovaly jsme se sestrou po celém Egyptě,“ řekla. „Bylo to za pandemie. Karantény napravo nalevo a Izraelci stříleli Američany na potkání, ale nám to bylo jedno. Myslím, že nás tehdy ani nenapadlo, že bychom mohly být v nebezpečí, že bychom se mohly nakazit, nebo být omylem považovány za Američanky. Chtěly jsme vidět pyramidy.“

Kivrin se přestala modlit. Badri opustil ovládací panel a přešel k ní. Několik minut jí cosi vykládal a jeho obličej přitom neztrácel zamračený výraz. Klekla si, pak se položila na bok vedle vozu a obrátila se tak, že ležela na zádech s jednou paží přehozenou přes hlavu a sukněmi omotanými kolem nohou. Technik sukně naaranžoval, vytáhl světelné měřidlo a obešel ji, došel zpátky k ovládacímu panelu a něco řekl do mikrofonu. Kivrin ležela bez hnutí, krev na jejím předloktí se na světle zdála být téměř černá.

„Vypadá tak mladě,“ povzdechla si Mary.

Badri hovořil do mikrofonu, upřeně sledoval výsledky na obrazovce, přešel zpátky ke Kivrin. Překročil ji, postavil se rozkročmo nad jejíma nohama a sklonil se, aby jí upravil rukáv. Provedl měření, posunul jí paži tak, aby ji měla přes obličej, jako by se chránila před úderem nějakého útočníka, znovu změřil.

„Viděla jsi pyramidy?“ zeptal se Dunworthy.

„Cože?“ opáčila Mary.

„Když jsi byla v Egyptě. Když jste bez ohledu na nebezpečí vtrhly na Střední Východ. Podařilo se vám navštívit pyramidy?“

„Ne. Káhira byla uzavřena do karantény v den, kdy jsme dorazily.“ Podívala se na Kivrin ležící na zemi. „Ale viděly jsme Údolí králů.“

Badri přesunul Kivrin paži ještě o nepatrný kousek, chvíli nad ní zamračeně stál a pak se vrátil zpátky k ovládacímu panelu. Gilchrist s Latimerem ho následovali. Montoyová ustoupila dozadu, aby jim všem udělala místo u obrazovky. Badri promluvil do mikrofonu ovládacího panelu a poloprůhledné štíty začaly klesat na své místo a přikrývaly Kivrin jako závoj.

„Byly jsme rády, že jsme to podnikly,“ řekla Mary. „Vrátily jsme se domů bez jediného škrábnutí.“

Štíty se dotkly země, trochu se nařasily, jako Kivrininy příliš dlouhé sukně, zastavily se.

„Buď opatrná,“ zašeptal Dunworthy. Mary ho vzala za ruku.

Latimer a Gilchrist se mačkali před obrazovkou s očima upřenýma na náhlou explozi čísel. Montoyová se podívala na hodinky. Badri se předklonil a otevřel síť. Vzduch uvnitř štítů se třpytil náhle zkondenzovanou­ mlhou.

„Neodcházej,“ řekl Dunworthy.

PŘEPIS KNIHY POSLEDNÍHO SOUDU (000008–000242)

První vstup. 22. prosince 2054, Oxford. Toto bude záznam mého historického pozorování života v oxfordském hrabství v Anglii od 13. do 28. prosince roku 1320 (podle juliánského kalendáře). (přerušení)

Pane Dunworthy, nazývám své nahrávky Knihou posledního soudu, protože se má jednat o záznam života ve středověku, kterým se nakonec sčítání Viléma Dobyvatele stalo, i když je původně zamýšlel jako prostředek, jenž mu měl zajistit, že dostane každou libru zlata a všechny daně, které mu jeho nájemci dluží.

Nazývám je Knihou posledního soudu také proto, že byste tento název určitě vybral vy, neboť jste tak moc přesvědčený, že se mi přihodí něco strašného. Dívám se teď na vás, jak v pozorovatelně doktorce Ahrensové vykládáte o všech děsivých nebezpečích čtrnáctého století. Nemusíte se trápit. Už mě varovala před shozovou nemocí a každou jednotlivou středověkou chorobou v hrůzných detailech, i když bych proti všem z nich měla být imunní. A varovala mě před rozmachem znásilňování ve čtrnáctém století. A když jsem jí říkala, že se mi nic nestane, také mě neposlouchala. Nic se mi nestane, pane Dunworthy.

Samozřejmě už budete vědět, že jsem se vrátila v pořádku a zcela v souladu s plánem, až si tento záznam budete moct poslechnout, a nebudete nic namítat proti tomu, že vás trochu škádlím. Vím, že o mě máte jen starost a vím velmi dobře, že bez veškeré vaší pomoci a přípravy bych se nevrátila v pořádku, nebo bych se nevrátila vůbec.

Věnuji proto Knihu posledního soudu vám, pane Dunworthy. Nebýt vás, nestála bych tady v dlouhých šatech a plášti, nemluvila do diktafonu a nečekala, až Badri a pan Gilchrist dokončí své nekonečné propočty a nepřála si, aby si pospíšili a já mohla jít.

(přerušení)

Jsem tady.