Christopher Golden: Uncharted – Čtvrtý labyrint

Ve starověkém světě existoval mýtus o králi, pokladu a pekelném labyrintu. Brána těchto pekel se nyní znovu otevírá.
Lovec pokladů Nathan Drake je povolán do New Yorku mužem, který ho zasvětil do hledání starožitností. Victor Sullivan potřebuje Drakeovu pomoc. Sullyho starý přítel, světově proslulý archeolog, byl právě nalezen zavražděný na Manhattanu. Drake, Sully a Jada Hzujaková – dcera zavražděného – unikají z New Yorku před zabijáky a vydávají se na podzemní archeologická naleziště v Egyptě a Řecku. Jejich cílem je rozplést starověký mýtus o alchymii, vypátrat tři dávno zapomenuté labyrinty a dojít k úžasnému objevu, kvůli němuž byl Jadin otec zabit. Ukáže se, že čtvrtý labyrint byl postavený v jiné zemi a jiné kultuře – a skrývá v sobě klíč k
pohádkovému bohatství a moci. Podzemní bludiště je však střeženo armádou děsivých, tajuplných bojovníků. A také
netvorem. Pokud se Drakeovi podaří přežít, v dálce na něj čeká poklad i zkáza, ráj i peklo.

Tropičtí ptáci se rozlétli, když Drake s džípem prudce uhnul na starou vyježděnou cestu. Auto lámalo větve a rvalo šlahouny lián, jak si Drake razil cestu deštným pralesem se zabijáky v zádech. Kolem svištěly kulky, na sedadle spolujezdce měl nádhernou, ale trucovitou holku a úděsně ho bolela hlava. S jednou rukou na volantu stočil džíp doleva a holka s našpulenou pusou vyjekla, když strhl auťák zpátky na cestu a na poslední chvíli se tak vyhnul srážce s pokáceným stromem.

Nathan Drake začínal džungli nenávidět.

Koukl do zpětného zrcátka jen okamžik předtím, než ho roztříštila kulka, takže chtě nechtě musel zariskovat a ohlédnout se přes rameno. Pronásledovala ho tři auta: jedna velká stará rachotina se držela vzadu za dvěma úplně stejnými džípy, jaký teď řídil on. Což bylo logické, protože stál zaparkovaný vedle nich, než ho ukradl.

Všude kolem dokola byla džungle. Ekvádorci tuhle divokou spleť deštného pralesa nazývali „El Oriente“, což se mu zdálo jako trochu moc obyčejný název pro místo plné věcí, které můžou člověka zabít – třeba brutálních zkurvysynů najatých naštvaným jihoamerickým drogovým magnátem.

Na téhle rozježděné cestě, po níž se vydal, nemohla tři auta jet jinak než za sebou, což se mu hodilo. Znamenalo to, že dokud po ní pojedou, může na něj střílet jen jedna posádka. Kulky cupovaly listí a trefovaly větve, džíp poskakoval nahoru a dolů, až Drakeovi drkotaly zuby a krčil se, aby to neschytal.

„Takhle si představuješ zachraňování?“ zaječela dívka.

Podíval se na její velké oči, pěkná ústa a hebkou skořicovou pleť a rozhodl se, že skořici nemá rád. Ta je totiž, pokud mu bylo známo, dobrá akorát tak ke zkažení dobrého toastu.

„A jak jsi, sakra, přišla na to, že tě zachraňuju?“ zeptal se.

Když to slyšela, malinko zbledla a pak přimhouřila oči. „Možná proto, že jsi tady a zachraňuješ mě.“

Drake se zasmál, ale úsměv mu zase ztuhl, když slyšel, jak se několik kulek zakouslo do plechového zadku džípu. Bouchla rezervní pneumatika, připevněná vzadu, což bylo pořád ještě o moc lepší, než kdyby přišel o nějakou z gum, na nichž zrovna jel.

„Vypadá snad tohle jako zachraňování?“ zeptal se Drake. „Na týhle vyjížďce ses ocitla čistě náhodou, kotě.“

Popravdě řečeno, až taková náhoda to zase nebyla. Vnikl do osady v deštném pralese, kde se Ramón Valdez snažil ukrýt před zbytkem světa, aby odsud řídil drogový kartel. Na tak odlehlém místě se nikomu nechce Valdeze pronásledovat. Nikomu, kdo má všech pět pohromadě, pomyslel si Drake. Jemu to však nezabránilo vystopovat ho dvakrát za tři roky. Akce, při kterých musel přímo krást, neměl zrovna v lásce, a měl k tomu své důvody, jež nejlépe vystihovalo to, co se kolem něj momentálně odehrávalo. Ale v případě Ramóna Valdeze udělal výjimku. Drake byl totiž najat, aby ukradl jistou věc, na niž měl přednostní právo. Už ji v minulosti jednou ukradl.

Ta holka mu udělala čáru přes rozpočet. Našel ji svázanou ve Valdezově ložnici a nejdřív si myslel, že ji tam nechá, ovšem pak ho její usilovná snaha o vyproštění přivedla k myšlence, že se možná nenechala svázat dobrovolně. To mu značně zkomplikovalo situaci, protože jeho plány stály na přesném načasování. Pár vteřin se pokoušel přesvědčit sám sebe, že nebude litovat, když ji tam nechá – že to všechno je jen divadýlko nacvičené pro Valdezovo potěšení – ale když už byl skoro na odchodu, uvědomil si, že si to jen nalhává. Drake uměl rozpoznat zajatce, když nějakého viděl.

„A co jsi tam vlastně dělala?“ zeptal se a strhl volant doprava.

„Dovolená,“ řekla zahořkle a znělo to jako „to je ale debilní dotaz“, přesně tím tónem, který si mladé ženy tak rychle a bravurně osvojí. „Co si jako myslíš?“

„O to tady fakt nejde,“ řekl Drake.

Palebná smršť očesala stromy po jeho levici; posledních pár kulek rozpáralo bok džípu a vysklilo zadní světlo. Papoušek ara explodoval uprostřed letu, když ho hustá střelba proměnila v gejzír krve a peříček.

„Možná by ses měl soustředit na řízení,“ vyjekla dívka se strachem v očích a přikrčila se na sedadle. „Jak můžeš být tak klidný?“

„Neřekl bych, že jsem klidný,“ a prudce zatočil volantem, aby se vyhnul vyvrácenému kmeni. Džíp kodrcal přes keříky a kořeny a těsně minul obrovitý kapok. „Takhle vypadám, když mám strach. Pozná se to podle toho, že mi zbělají klouby na rukou a začne mě bolet čelist, jak zatínám zuby.“

Dívka se podívala na jeho ruce na volantu. Určitě si těch kloubů všimla, protože v tu chvíli zbledla ještě o jeden odstín.

„Tak řekneš mi konečně, co jsi zač?“ naléhal Drake.

„Opravdu tě neposlal můj otec?“ zeptala se.

Z jejího zklamání zjihl asi tak, jak může zjihnout chlap, který se řítí v autě džunglí s tlupou zabijáků v patách. Náhle uviděl rozeklaný strom, který hledal: jediný orientační bod, na který tady člověk natrefí. Střihl to doleva, prohnal džíp skrz oponu visících lián a vjel na stezku zdusanou spíš kopyty než vyježděnou pneumatikami. Džíp drkotal jako pominutý; v jednu chvíli už si Drake myslel, že se mu snad rozpadne pod rukama a on tu zůstane sedět jen na sedadle řidiče s volantem v ruce – a auto nikde.

„Promiň, malá, ale nemám páru, o čem mluvíš.“

Zvedla bradu. Snažila se zamaskovat ztracenou naději, ale na to už bylo pozdě. „Jmenuju se Alex Munozová. Můj otec je starostou Guayaquilu. Vyhlásil ve městě válku drogám a nenechá se nikým koupit.“

Řekla to s pýchou a Drake jí to nezazlíval. Pokud byl někdo starostou tak velkého jihoamerického města a rozhodl se pustit do boje s drogovými kartely, pak musel být buď nehorázně odvážný, nebo absolutně padlý na hlavu. Zbytek příběhu mu Alex ani nemusela vyprávět. Krásná dívka, nanejvýš devatenáctiletá, svázaná a s roubíkem v puse v ložnici drogového magnáta? Byla rukojmím, součástí vyjednávací taktiky a pravděpodobně se měla co nevidět stát i obětí něčeho horšího.

Jak se vždycky dostanu do takovéhle šlamastyky? pomyslel si Drake.