Christie Golden: Stínoví lovci (Starcraft – Sága Temných templářů 2)

Poháněný živými vzpomínkami dávno mrtvé protosské opatrovatelky a pronásledovaný nenasytnými zergy Královny čepelí, vydává se archeolog Jake Ramsey na nebezpečnou výpravu na legendární domovský svět protossů Aiur. Hledá tam životně důležitou protosskou technologii, Aiur však nachází obsazený zergy. Přesto musí sestoupit do stínového labyrintu pod povrchem a nalézt tam posvátný krystal dřív, než mu vyprší čas – jemu i celému vesmíru. To, co Jake objeví pod povrchem Aiuru, však překoná i jeho nejdivočejší noční můry. V jeskyních se skrývá Ulrezaj – archon sestávající se ze sedmi nejsmrtonosnějších a nejmocnějších temných templářů v historii.

V kritickém stavu zůstával už velmi dlouho. Za dalších deset minut by bylo příliš pozdě. Ethan Stewart na tom byl zle. Ať už ho střelil kdokoliv, udělal to zblízka, neměl však času nazbyt, což znamenalo, že se nezastavil a neujistil, že Stewarta zabil. Zdravotníci mu jen odtrhli tolik krví nasáklého oblečení, aby mohli do paže zavést infuzi a odhalit zkrvavenou hruď, ze které trčelo několik hrotů. Hlavní chirurg Janice Howardová hroty mlčky odstranila a odložila je na blyštící se karmínovou hromádku na stolek vedle operačního stolu, na kterém Ethan ležel. Jeden pronikl příliš hluboko – musela zašít řez na srdci. Jenže Ethan byl v neuvěřitelné kondici a zjevně měl i v bezvědomí stejně silnou vůli, jako když bděl, což ho navzdory všem zraněním zachránilo.

Zavírala hrudník, odvážila se připustit, že je Stewart možná z nejhoršího venku, když ticho najednou prořízlo hrozivé zavytí a světla v místnosti se z antiseptické bílé změnila v krvavě rudou. Howardová zaklela. „Vypněte ten alarm!“

Její asistenti na ni vteřinu jen zírali. Věděla, co zvuk znamená, stejně jako oni, ale Janice Howardová složila přísahu. Přestože se základna ocitla pod útokem, nepřestane uprostřed životně důležité operace.

„Vypněte ten zatracený alarm!“ zaječela a tentokrát asistent poslechl. Sirény ztichly a světla se vrátila k normálu. Howardová zaskřípala zuby, uklidnila se a vrátila k delikátní operaci. Už skoro končila. Po chvíli dokončila sešívání svého zaměstnavatele, vypadal jak hadrový panák, a dlouze si oddechla.

„Zjistěte někdo, co se děje,“ řekla. Samuels přikývl a zkoušel se spojit s někým z ostrahy. O bezpečnost svého týmu se příliš nebála – budova byla dobře chráněná a nemocniční křídlo se nacházelo hluboko uvnitř. Větší starosti jí dělaly ztráty v ostatních částech budovy. Dnes už si jedním útokem prošli, musela přemýšlet, kolik lidí bude muset zašívat, až to všechno skončí.

Odstoupila od lůžka, stáhla si zakrvácené rukavice a vyhodila je, zatímco její asistenti z Ethana Stewarta odstříhávali zbytky krví nasáklého oblečení.

„Nedaří se mi s nikým spojit,“ ozval se Samuels. „Nic nefunguje.“

„Zkoušej to dál,“ nařídila mu Howardová a potlačila nepatrný nával paniky.

„Huh… to je divné,“ zamumlal Sean Kirby. Howardová se otočila, aby se na něj podívala, a oči jí sklouzly k Ethanovu levému zápěstí.

Rukáv na pravé paži odstranili, aby mu mohli zavést infuzi, ale levou ruku zatím ignorovali. Zápěstí obepínal malý náramek, který se tiskl ke kůži. Ne, ne náramek, ale směs drátů a hardwaru…

„Do hajzlu!“ zaúpěla Howardová a vrhla se ke Stewartovi, předloktí měla stále od krve. Chytila Ethana za vlasy, věděla, že pravé nejsou, a doufala, že tam nenajde to, o čem jí bylo jasné, že tam bude. Stáhla příčesek.

Jemná síť z pevného světélkujícího kovu pokrývala Ethanovo holé temeno, na místě ji držely malé kousky lepicí pásky.

Zatraceně! Neměla čas takové věci kontrolovat, když ho našli, od smrti ho dělilo jen pár minut a operace začala téměř okamžitě. Trvala šest hodin. Jak dlouho tu věc nosil předtím? Jakou škodu mohla napáchat? Proč ji vůbec nosil? Ethan nebyl telepat…

V chodbě zarachotila střelba. Všechny hlavy se otočily ke dveřím. Všechny s výjimkou Janice Howardové.

„Jsme lékaři, nás nezabijí, ať už je to kdokoliv,“ ujišťovala je Howardová, doufala, že je tím uklidní. Na dveře se ani nepodívala, místo toho se nakláněla nad Ethanem a odstraňovala pásku, která přidržovala slabě světélkující dráty k hladce vyholené lebce. O podobných věcech toho moc nevěděla. Všechny instinkty jí napovídaly, ať to prostě strhne, ale bála se, že by mu tím mohla ublížit.

Další střelba a výkřiky. Děsivé a pronikavé výkřiky plné bolesti. A pak podivné švitoření podobné hadímu chřestidlu.

„Co to…“ zašeptal s vytřeštěnýma očima Samuels.

Howardová byla přesvědčená, že ví, co to je. A byla si dost jistá, že podobně hádají i ostatní v místnosti. Nemohli s tím však nic udělat, mohli se jen věnovat své práci. Na operačním sále nebyly zbraně, nikdo nepředpokládal, že by je potřebovali. A pokud zvuk vyšel ze zdroje, na který Howardová myslela, žádné zbraně, které by doktoři a jejich asistenti mohli nosit, by s tím nic nezmohly, jen by jejich smrt trochu oddálily. Měli tu pacienta. Ten měl přednost. Prsty, které se ani nezachvěly, pokračovala v odstraňování pásky.

Křik ustal. Ticho, jež následovalo, bylo ještě horší. Howardová oddělila poslední kousek pásky a jemně psi-clonu stáhla.

Ode dveří se ozval vlhký bublavý zvuk, na jejich nosy zaútočil štiplavý pach. Howardová se divoce rozkašlala, síťku psi-clony držela v ruce, a otočila se. Dveře se tavily na kouřící louži, kyselina, která je rozpouštěla, se teď prožírala podlahou. V otvoru, který býval dveřmi na operační sál, se objevili tvorové z nejhorších nočních můr. Zergové.

Její tým ztuhl na místech. Zergové, což bylo samo o sobě podivné, nepostupovali. Viděla tam tři, stáli téměř nehybně. Dva byli malí – při výcviku slyšela zerglingy popisovat slovem „psovití“, ale když je teď viděla na vlastní oči, vůbec jí takoví nepřipadali. Vyčkávali, cvakali řezáky, na krunýřích se jim leskla rudá lidská krev. Nad nimi se tyčil další zerg, zakřivený krk se mu lehce vlnil, vypadal jako šílený kříženec mezi kobrou a hmyzem. Kosám podobné paže se třpytily v antiseptickém osvětlení operačního sálu. Podle všeho čekal na rozkaz useknout jim všem hlavy.

Zerglingové slintali, neklidně se ošívali, posunuli se dál do místnosti, aby nestáli v kyselinové louži. Lékařský tým se stáhl, jako by stvůry byli opravdoví psi, ovčáci ze staré Země, a naháněli je do rohu. A oni šli, strach je nutil k poslušnosti, mátlo je, že bestie, které by je měly hned roztrhat na kusy, tak ještě neučinily. Napadlo je, že je možná shledaly bezvýznamnými a oni budou žít a jednou spolu tohle setkání proberou nad pivem.

Howardová v to doufala také. Jenže v hloubi duše věděla, že se mýlí.

Zerglingové v čele je probodávali pohledy a Howardová věděla, přestože netušila jak, že se očima těch stvůr dívá ještě někdo další. Černé oči, ploché a bezvýrazné, přeskočily z jejího obličeje na ruce a pak na ležící postavu Ethana Stewarta na stole.

Kobře podobný tvor – hydralisk, tak se jmenoval. Pro Howardovou bylo z nějakého důvodu důležité vědět, jak se věci správně nazývají, dokonce i když se ji ten řádně pojmenovaný hydralisk chystal zabít. Na povrch z ní začala probublávat hysterie – tvor se zaklonil a něco na Ethana plivl. Šlo o podivnou lepkavou substanci, která se roztáhla a rychle ho obalila jako síť nebo kokon.

Napadli jejího pacienta.

„Ne!“ vykřikla Howardová a prolomila ochromení. Ochránkyně života do posledního dechu. Vrhla se vpřed. Zergling na ni skočil, vzrušeně švitořil, byl šťastný, že ho zprostili rozkazu sedět na místě. Bože, opravdu se choval jako pes, jen…

Zaslechla kolem sebe křik, než dopadla na podlahu, a potom už nic.