Christie Golden, Aaron Rosenberg: Za Temným portálem (World of Warcraft)

Na konci Druhé války se Alianci podařilo odrazit barbarskou Hordu a zničením Temného portálu přerušit spojení mezi Azerothem a Draenorem, domovským světem orků. O dva roky později je však Horda zpátky a chystá se k rozpoutání nového pekla ve World of Warcraft.

Stárnoucí orkský šaman Ner’zhul získal kontrolu nad Hordou a postaral se o obnovení Temného portálu. Jeho brutální válečníci znovu vtrhli na Azeroth a obléhají nově postavenou pevnost Nethergarde. Z ní vedou arcimág Khadgar a velitel Aliance Turalyon vojska lidí a jejich elfských a trpasličích spojenců při odvrácení orkské invaze.

Na povrch navíc vyplývají další znepokojivé problémy. Khadgar se dozvídá o orkských nájezdech do hloubi aliančního území. Zdá se, že útočícím skupinkám orků nejde o pouhé dobývání, ale směřují za jasným cílem. Aby toho nebylo málo, objevili se i černí draci, kteří podle všeho pomáhají orkům. Pokud Aliance doufá ve zmaření Ner’zhulových temných plánů, nezbývá jí nic jiného, než napadnout zdecimovaný orkský domovský svět Draenor. Podaří se Khadgarovi a jeho společníkům včas zastavit ohavného šamana a zabránit zničení obou světů?

„Házej!“

„Sklapni!“

„Tak už házej, k sakru!“

„Dobrá!“ Gratar zavrčel, poposedl si a natáhl vytrénovanou svalnatou ruku. Pak začal neuvěřitelnou rychlostí mávat sevřenou pěstí nahoru a dolů. Otevřel dlaň. Po zemi se rozsypaly malé kostěné hrací kostky.

„Pche!“ Brodog se začal smát, až se mu z té grimasy obnažily kořeny klů. „Jenom jednička!“

„Zatraceně!“ Gratar dosedl zpátky na kámen a nevrle sledoval, jak Brodog sbírá kostky a zuřivě jimi míchá. Vlastně ani nevěděl, proč s Brodogem hraje. Vždyť ork téměř nikdy neprohrává. Měl snad až nepřirozené štěstí.

Nepřirozené. Tohle slovo pro Gratara ztratilo v podstatě jakýkoli význam. Pohlédl na zlověstnou červeň, která se po obloze rozlévala, kam až oko dohlédlo. Slunce bylo jen planoucí koulí stejné barvy. Svět ale kdysi býval jiný. Gratar byl dost starý, aby si pamatoval modré nebe, chlácholivě žluté slunce, pole a údolí plná bujné zelené trávy. Chodíval si zaplavat do hlubokých chladivých jezírek a řek a ani ve snu jej nenapadlo, jakou vzácností se voda jednoho dne stane. Čistá voda, jeden ze základních stavebních kamenů života, nyní byla k mání jen v soudcích na velmi omezený příděl.

Gratar povstal a lhostejně zaryl nohou ve vyprahlé zemi. Sledoval, jak mu k ústům stoupá oblak červeného prachu. Sáhl po koženém měchu s vodou a dopřál si doušek. Prach mu pokrýval i kůži a tlumil její zelený odstín. Jeho černé vlasy získaly prachem světlejší odstín. Všude samá červeň. Vypadalo to, jako by se svět topil v krvi.

Nepřirozené.

Nejméně přirozenou věcí ze všech byl však už samotný důvod, kvůli němuž tady s Brodogem museli trávit čas a ubíjet nudu hazardními hrami. Gratar pohlédl na oblouk tyčící se za Brodogovými zády. Vnitřek vyplňovala tetelící se energetická opona. Temný portál. Gratar věděl, že podivná mystická brána vede do jiného světa, on sám jí však nikdy neprošel. A neprošel jí ani žádný jiný příslušník jeho klanu.

Kdysi však viděl, jak do portálu vstupují hrdí válečníci Hordy, aby za čest a slávu bojovali proti lidem a jejich spojencům. Od té doby se portálem nazpět vrátilo jen několik orků, kteří podávali hlášení o postupu Hordy. V poslední době se však nevrátil nikdo. Nepřicházely žádné zprávy ani zvědové. Prostě nic.

Gratar se zamračil. Chrastění Brodogových kostek nevěnoval pozornost. Portál vypadal teď nějak… jinak. Gratar přistoupil k obrovské bráně blíže. Energie portálu si pohrávala s vlasy, které mu spadaly až po ramena.

„Gratare? Jsi na řadě, tak co děláš?“

Gratar Brodoga ignoroval. Mhouřil oči a zíral na vlnící se závoj energie. Co se za ním v tom zvláštním světě asi dělo?

Zprvu vcelku klidná opona se postupně začínala vlnit čím dál více a stávala se průsvitnou. Gratar díky tomu mohl sledovat dění za portálem, jako by se odehrávalo pod hladinou kalné vody. Mžoural, snažil se zaostřit. Pak zalapal po dechu a udělal krok zpátky. Před jeho očima se odehrávala ukrutná a nelítostná bitva nikoli nepodobná rituálním představením.

„Co je?“ Brodog se v mžiku postavil vedle Gratara a na hru v kostky dávno zapomněl. I on už zíral s otevřenými ústy. Než se Gratar vzpamatoval, uplynulo dobrých pár vteřin.

„Běž!“ zakřičel na Brodoga. „Řekni jim, co se děje!“

„Dobře, jdu za velitelem.“ Brodogovy oči to stále táhlo ke scéně, která se před nimi odehrávala.

„Ne,“ odvětil Gratar ostře. Měl silný pocit, že se situací za portálem si velitel poradit nedokáže. Znal však orka, kterému v tomto ohledu důvěřoval. „Ner’zhula. Sežeň Ner’zhula. Ten už bude vědět, co si počít!“

Brodog kývnul a poklusem se vydal na cestu. Neubránil se však ještě několika ohlédnutím. Gratar slyšel, jak Brodog odbíhá, ale neuvěřitelně krvavá a zvláštně zahalená bitva ho stále přitahovala. Viděl v ní orky, z nichž některé dost možná znal osobně. Bojovali s podivnými postavami. Byla to stvoření oproti orkům menší a se vzpřímenějším postojem. Zbroje však nosili těžší. Gratar tušil, že to budou takzvaní „lidé“. Byli rychlí a početní jako hejno komárů. Kroužili a dotírali na obležené orky a jednoho po druhém poráželi.

Jak je možné, že si jeho lid vede v bitvě tak špatně? A kde je Doomhammer? Gratar obrovského a mocného náčelníka neviděl. Co se to na druhé straně děje?

Jakmile uslyšel zvuk blížících se kroků, byl celou scénou stále jistým zvráceným způsobem okouzlen. Odtrhl pohled a viděl, že se Brodog vrátil s dalšími dvěma osobami. Jedna z nich byla daleko mohutnější než jakýkoli ork. Kůži měla mléčně bělavou a rysy hrubé. Zlobr, usoudil Gratar a podle jisker v jeho malých prasečích očkách se dovtípil, že to je mág. Důležitější než hromotluk však byl ork, který jej doprovázel a nyní se šinul přímo k portálu samotnému.

Přestože byla Ner’zhulova kštice již značně prošedivělá a vrásky ve tvářích hluboké, byl náčelník klanu Shadowmoon, někdejší nejlepší šaman ze všech orků, stále ve formě a jeho hnědým očím nechyběla hluboká moudrost. Pozorně se zahleděl do portálu a spatřil za jeho chvěním rodící se katastrofu.

„Bitva,“ řekl si Ner’zhul sám pro sebe.

Bitva, kterou Horda prohrává, domyslel si Gratar.

„Jak dlouho už…“ začal Ner’zhul. Najednou se prostor za Temným portálem zahalil a energie v něm začala rychle rotovat. Zpoza energetické opony se vymrštila ruka, jako když tonoucí šmátrá nad hladinou. Od zelené kůže se při průchodu bariérou odráželo světlo i stín. Následovala hlava, pak trup a konečně byl ork na druhé straně celý. V rukou stále držel válečnou sekeru, v očích se mu ale zračilo šílenství. Klopýtl, hned však vstal a kolem Ner’zhula a ostatních proběhl, aniž by jim věnoval jediný pohled.

Pak se vynořil další ork a po něm další a další, až jich byla celá záplava. Všichni probíhali portálem jako smyslů zbavení. Nebyli tam jen orkové. Gratar viděl branou projít i několik zlobrů a skupinu menších a štíhlejších postav s těžkými plášti a kuklami.

Gratarovu pozornost upoutal zejména válečník, který byl příliš vysoký a zavalitý, než aby se jednalo o čistokrevného orka. Hrubé rysy napovídaly, že v jeho žilách koluje alespoň trocha zlobří krve. Neprchal však ve strachu jako ostatní. Zdálo se, že před ničím neutíká, ale má moc dobře rozmyšlené, co chce udělat. Pod nohama mu supěl masivní černočerný vlk.

Jiný ork do válečníka při úprku strčil a nevrle na něj pohlédl. „Z cesty, míšenče!“ vyštěkl ork. Válečník však jen zavrtěl hlavou. Nechtěl se v takové chvíli nechat rozptylovat. Vlk se však po orkovi zle ohnal a musel být utišen jasným posunkem svého pána. Zvíře se zklidnilo a vysloužilo si tak od válečníkovy obří ruky láskyplné pohlazení.

„Co se tady stalo?“ požadoval Ner’zhul vysvětlení. „Ty!“ Šaman ukázal na jednoho z neznámých. „Co ty jsi za orka? Proč si zakrýváš tvář? Pojď sem!“

Postava na chvíli ztuhla, pak ale pokrčila rameny a přistoupila k Ner’zhulovi. „Jak si přeješ,“ zazněl chladný hlas, v němž bylo možné rozeznat i špetku posměchu. I přes žár, který sálal z vyprahlé pustiny, se Gratar otřásl.

Ruka v kroužkové zbroji odhrnula kápi a Gratar nemohl jinak než vykřiknout v úděsu. Rysy měla bytost kdysi možná hezké a souměrné, ale to byla minulost. Kůže měla barvu světle šedozelenou a tam, kde se ucho stýkalo s čelistí, zela obrovská díra. Po obličeji tvorovi stékal pramínek bláta. Nateklé popraskané fialové rty vykouzlily úsměv a v očích se zaskvěla jiskra škodolibosti a nelítostné prohnanosti.

Ta věc byla zjevně po smrti.

I Ner’zhul zaváhal, rychle se ale vzpamatoval. „Kdo nebo spíše co jsi?“ požadoval Ner’zhul chvějícím se hlasem vysvětlení. „A co tady chceš?“

„Ty mě nepoznáváš? Já jsem Teron Gorefiend,“ odpověděla figura a vysmívala se zjevným šamanovým rozpakům.

„Nemožné! Ten je dávno mrtev a je pryč. Padl Doomhammerovou rukou spolu se zbytkem Stínového koncilu!“

„Mrtvý skutečně jsem,“ souhlasila stvůra, „ale rozhodně nejsem pryč. Tvůj někdejší učedník Gul’dan nalezl způsob, jak naši mysl dostat zpátky do hnijících tělesných schránek.“ Pokrčil rameny a Gratar jasně slyšel, jak mrtvé maso na protest lehce zasténalo. „Stačí to.“

„Gul’dan?“ Starého šamana odhalení šokovalo snad více než fakt, že před sebou vidí pochodující mrtvolu. „Tvůj pán je stále naživu? Pak se k němu musíš vrátit. Za svého života jsi pošlapal mě i všechny šamanské tradice, jen abys mohl jít za ním a stát se warlockem, zrůdo. Když jsi teď konečně po smrti, tak mu služ.“

Gorefiend zavrtěl hlavou. „Gul’dan je mrtev. A to tak, že nadobro. Zradil nás. V rozhodující chvíli rozdělil Hordu vedví a přinutil Doomhammera, aby se místo dobývání lidského města soustředil na pronásledování. Gul’danova zrada nás stála vítězství ve válce.“

„My… prohráli jsme?“ zakoktal Ner’zhul. „Ale… jak je to možné? Horda přece měla pláně pod kontrolou. Doomhammer by se bez boje nevzdal!“

„Ach, to ne, však také bojoval,“ souhlasil Gorefiend. „Ani veškerá jeho síla nestačila. Sice zabil vůdce lidí, ale nakonec byl přemožen.“

Ner’zhul vypadal otřeseně. Věnoval pohled zadýchaným a zakrváceným orkům a zlobrům, kteří před několika okamžiky proběhli portálem. Zhluboka se nadechl a narovnal a otočil se ke zlobrovi po svém boku. „Dentargu, svolej ostatní náčelníky. Řekni jim, ať se zde okamžitě shromáždí jen se svými zbraněmi a zbrojemi. My… “

Z portálu bez varování vyšlehla masivní vlna energie a všechny srazila k zemi. Gratar zalapal po dechu, který mu nápor větru vyrazil. Vrávoravě se postavil na nohy, jen aby se nechal srazit druhou explozí, která byla ještě silnější než první. Tentokrát energie napájející portál vytrhala kusy kamení a vrhla je k nim. Skupinu orků pokropila sprška úlomků. Opona se zamihotala a stala se neprůhlednou.

„Ne!“ Ner’zhul se rozběhl k portálu. Pořád mu několik metrů zbývalo, když mihotavá světelná opona zablikala, stáhla se do sebe, zamrzla a následně explodovala.

Z oblouku odletěly kusy kamení a zvedl se oblak prachu. Ner’zhul byl vyhozen do vzduchu jako kus odpadku a následně tvrdě dopadl na pevnou zem. Dentarg zlostně vykřikl a spěchal k pánovi. Popadl jej do náručí, jako by nic nevážil. Tělo starého šamana bylo bezvládné, hlavou nehýbal, oči měl zavřené a z pravého boku mu prýštila krev.

Ještě nějakou dobu kolem nich ječela a řvala energie, jako by vyli rozzlobení duchové. Koncert pak skončil stejně nenadále, jako začal. Zůstal jen prázdný kamenný oblouk. Temný portál byl rozbit. Gratar zíral na něj i na všechny bojovníky Hordy, kteří jím stačili na poslední chvíli proběhnout. Pak pohlédl na Dentarga a postaršího šamana, který ležel v překvapivě jemné zlobrově náruči.

Ve jménu předků… co si teď počnou?