Chaim Cigan: Kde lišky dávají dobrou noc I – Altschulova metoda

1 / Karlsruhe

Na balkoně synagogy v Karlsruhe se za dřevěným zábradlím z propletených Davidových hvězd přeskupovaly barevné dámské klobouky. Kantor Nautitiel si na šabat chol hamoed sukot připravil speciální alsaské nápěvy, a když v černém taláru a úzké štole kolem krku udeřil do modlitebního pultíku, šum utichal. Muž v první řadě však nevzrušeně pokračoval v řeči a jeho kvákavý hlas se nesl tak hlasitě, že ob jednu řadu bylo dál slyšet každé jeho slovo. „Elie Wiesel si myslí, že když přežil šoa, je automaticky expertem na otázku, kde byl Bůh, když Židé v Auschwitzu létali do nebe komínem. Roku 1977 jsme se s mým starším dvojčetem účastnili panelové diskuse v Madisonu, kde se s ním chytil Isaac Asimov. Pane Wiesele, povídal mu, pouhý fakt, že byla nějaká skupina vystavena extrémní perzekuci, ještě neznamená, že to byli lidé ctnostní a nevinní. Samozřejmě takoví být mohli, ale perzekuce samotná to ještě nedokazuje. Perzekuce jen ukazuje slabost perzekuované skupiny a není vyloučeno, že kdyby byla silná, perzekuovala by ona druhé.“

Musí být snad hluchý a slepý, říkal si Moše Blumendorf ob jednu řadu dál, ale předseda židovské obce a Harry Cohen seděli každý z jedné strany vedle toho žabáka a zřejmě si to nemyslili. Byli tak zaujati jeho vyprávěním, že kantorův pokus o zahájení bohoslužby nezaregistrovali. „My jsme ale přece nikoho neperzekuovali,“ ohradil se předseda obce a několik řad za ním souhlasně zavrtělo hlavami.

„Přesně to řekl budoucí nositel Nobelovy ceny za mír Asimovovi,“ odvětil muž, otáčeje se s patrným potěšením k posluchačům, „odhodil si svou světoznámou kštici vlasů z čela, vrhl na Isaaca jeden ze svých bolestínských pohledů a rytířsky jej vyzval: Dejte mi laskavě jediný příklad, kdy Židé někoho perzekuovali!“

„Nu?“ zeptal se předseda.

„Nu-u,“ zakvákal ten žabák, „Asimov mu připomněl židovského krále Jana Hyrcana, jenž dobyl edomskou říši a dal Edomitům na vybranou buď přestoupit na judaismus, nebo zemřít mečem! Kvák, kvák!“

„Nepovídejte, to je pravda?“ podivil se upřímně předseda der Israeli-tischen Kultusgemeinde in Karlsruhe, vskutku mile překvapen.

Moše to nevydržel a požádal o klid: „Ruhe dort!“

Ten člověk se však nenechal vyrušit. Napodobil bolestínský pohyb, jímž si Wiesel odhazuje kštici vlasů z čela, a parodoval jeho přednes. „To byl ovšem jediný případ, pane Asimove, kvák, a když Edomité přijali judaismus, k žádné perzekuci nedošlo. A víte, co mu na to odpověděl Isaac Asimov? Zcela s vámi souhlasím, pane Wiesele! Jenomže to byl také jediný případ, kdy byli Židé u moci. Jedna trefa z jedné příležitosti, to není tak špatné skóre, co říkáte? Kvák, kvák, kvák!“ Teprve potom se ohlédl na rusovlasého mužíčka s kudrnatými pejzy a žlutozelenou pletenou jarmulkou na hlavě, který si ho předtím dovolil okřiknout. V pletené jarmulce, s červenými pejzy a s červeným knírem, ale bez plnovousu vypadal jako stárnoucí hippie, jenž utekl ze šedesátých let a zapomněl se převléknout.

Naklonil se k Harrymu: „To je ten gingi ve třetí řadě?“

Harry přikývl a kantor začal konečně vítat šabat.

Harry si oblíbil uprchlíka z Československa jednak proto, že byl uprchlík, a určitě i proto, že byl malé postavy jako on. Altschula měl rád zase proto, že žil svého času ve Wisconsinu. Harryho ovdovělý otec měl na řece Wisconsin mlýn, k němuž občas zavítala rodina židovských turistů se dvěma dospělými dvojčaty. Otec lovil ryby, matka si četla a synové vykládali Harrymu o světě za železnou oponou. Prostě se domníval, že

Čechům udělá radost, když je dá dohromady. Nějak přitom přehlédl, že si od prvního pohledu nepadli do oka. Učinil tak hned po bohoslužbě.

Mošemu ten sebestředný člověk s růžovým batůžkem na zádech připomínal hadrovou loutku žabáka z dětského vysílání německé televize. Bylo mu úplně jedno, s kým mluví, měl-li příležitost kvákat o vlastní osobě. Jakmile je Harry představil, vzal to od svého narození včetně adresy porodnice, kde se starším dvojčetem Leonem přišli na svět. Podrobně mu popsal byt v Bronxu, kde s rodiči bydlili, a vyprávěl dojemný příběh o holčičce ukrývané za války mezi šatstvem v Auschwitzu. Následovalo vyprávění o tom, jak se rodiče s dvojčaty vrátili do komunistického Československa. Otec sloužil za války jako lékař v americké armádě pod generálem Pattonem a po návratu do vlasti, než ho v padesátých letech zavřeli, bekleidete er hohe Stellung na komunistickém ministerstvu zdravotnictví. Z vězení ho pustili počátkem šedesátých let na amnestii. To už měl komunismu plné zuby, a když roku 1968 Sověti okupovali Československo, emigroval s mamušou a dvojčaty do Wisconsinu. Leon tam dodnes přednáší na univerzitě, zatímco Ruben, jak se žabák jmenoval, si našel práci u počítačové firmy.

Protože mezitím došli na parkoviště u synagogy, musil tok informací o sobě a své rodině přerušit. Čekalo tam na něj auto se zvláštně zkoseným předkem, které svým tvarem, jak jinak, připomínalo žábu. „Nissan, poslední triumf japonského automobilového průmyslu,“ představil svůj vůz a vytáhl z kapsy jakousi krabičku.

„Hodí se k vám,“ poznamenal Moše, ale Ruben jeho ironii nezaznamenal.

„Nisan je první z měsíců hebrejského roku, měsíc, kdy nás náš milý Pánbůh vyvedl od plných egyptských hrnců do pouště. A teď dávej pozor!“

Namířil krabičku velikosti zápalek na auto a to vzápětí také kváklo. „Dálkový ovladač zámku, milý hochu!“ radoval se dětinsky. „Tos nikdy v socialistické vlasti neviděl, že?“ Načež nasedl, nastartoval a odjel, šábes nešábes.

S nesmírnou úlevou, že ho již nemusí poslouchat, doběhl Moše Harryho a skupinku Američanů. Cestou ze šabatové bohoslužby se jako obvykle bavili o tom, že ve Spojených státech amerických je používání motorových vozidel na šabat a svátek nevyhnutelností.

„Odkud ho znáš?“ zeptal se Moše Harryho.

„Známe se již léta z Wisconsinu.“

Po otcově smrti dřel na mlýně sám, a když si odpracoval na den přesně tolik let, co předtím otec, nechal mlýn mlýnem. Ani se ho nepokoušel prodat a vydal se do světa, který ho vždy lákal. V Německu, přestože byl z kněžské rodiny a kohanim si nesmějí brát konvertitky, se oženil s o několik let starší švýcarskou konvertitkou a dal se naverbovat do americké armády. Měli dva syny, kteří jako by Harrymu z oka vypadli, a žili na sídlišti identických jednopatrových vilek pro americké vojáky a zaměstnance okupační armády. Svět ho nezklamal, našel v něm své štěstí.

Americké sídliště bylo vybudováno na rovném trávníku mezi lampami a břízami, které kolem dokola vrhaly stíny v oranžovém světle svítidel. Cesty se tu paprskovitě nerozbíhaly od zámku jako v Karlsruhe, nýbrž od parkoviště. Po jedné z nich Harry s Mošem dorazili k montované suce před jednopatrovým rodinným domkem – a Ruben tam již seděl za prostřeným skládacím stolkem. S ozdobným nožem na krájení barchesu v ruce ukazoval Martě a dvěma Harryho chlapečkům operaci mozku na barchesu. Na závěr zakryl barches svátečním ubrouskem a podal šábesový nůž Harrymu, aby odříkal kiduš nad vínem a barches nakrájel.

Poseděli, namáčejíce bílý chléb do medu v miskách, a po několika minutách se k Mošeho překvapení všichni zvedli a suku opustili.

O podzimním svátku Sukot je povinností Židů přebývat po sedm dní v provizorních přístřešcích na památku čtyřicetiletého putování pouští při východu dětí Izraele z Egypta. Podle amerických liberálních rabínů však stačí pojíst v suce kousek chleba, takže se večeře podávala v bytě. Mošemu se to nelíbilo, protože v Praze to tak nedělali. Přesněji řečeno to dělali, ale neodvolávali se přitom na rabíny. Měli pádnější výmluvu, protože před lety někdo z okolních domů házel z balkonu na dvorek židovské obce, kde měli suku a zpívali, brikety.

Pauzy mezi odchodem ze suky a polévkou v bytě využil Ruben k přednášce na téma dodržování svátků předepsaných před více než třemi tisíci lety Mojžíšem v poušti. Neopomněl zdůraznit, že mu liberalismus nebrání udržovat styky s ortodoxní obcí. „Byl jsem, milý hochu,“ vykládal Mošemu cestou do schodů, „v představenstvech reformní i ortodoxní židovské obce. Přestože s reformním judaismem souhlasím na celé čáře, svatbu jsem měl v ortodoxní synagoze, a až umřu, chci být se všemi poctami pochován podle ortodoxního ritu. Viď, Harry?“

„Jistě,“ přikývl nazpět Harry a odemkl.

„Jsem v tomhle liberálnější než liberální rabín,“ pokračoval pak Ruben u svátečně prostřeného stolu. „Světit svátek Sukot, který nám připomíná, že nás náš učitel Mojžíš vodil čtyřicet let za nos pouští, pokládáme s bráchou za vrchol absurdity! Kvák, kvák!“

„To bylo proto, aby vymřelo pokolení pouště, které Bůh vyvedl z Egypta a které pro svou malověrnost nechtělo dobýt Zaslíbenou zemi,“ postavila učená konvertitka Marta na stůl horkou polévku, „viď, Harry?“

„Jistě,“ přikývl její manžel a zmizel v kuchyni.

„To by mě zajímalo,“ ozval se Moše, „ve kterém městě může být člověk v předsednictvech ortodoxní a liberální obce současně?“

Od chvíle, kdy ve vlaku překročil hranice do svobodného světa, ho Němci poslouchali s chápavým úsměvem, ale po chvíli vždycky zjistil, že je svou školní němčinou unavuje. Nudil i vyšetřovatele ve Schwanndorfu, poněvadž až na Wagnera neznal jménem své pražské vyšetřovatele.

„S vámi konvertity je těžké pořízení,“ dobíral si Ruben Martu, když před ně pokládala talíře. „My rodilí Židé máme k zavrhovanému pokolení pouště blíž. Kdyby bylo po jejich a vrátili se zpátky do Egypta, nepotřebovali bychom si klást otázku, kde byl Bůh, když jeho vyvolený národ plynovali v Auschwitzu.“ Hostitelka však se švýcarskou svědomitostí trvala na svém, a tak se při hlavním chodu obrátil k Mošemu. „V Ženevě, milý hochu,“ a přeskočil na poměry v Československu. Znal významné disidenty, kteří žili v emigraci, a z pražské židovské obce řadu lidí, které už Moše nepoznal, protože buď zemřeli, či emigrovali. Také znal řadu komunistických funkcionářů z padesátých let, předválečných přátel svého otce. Byli to tíž lidé, kteří pak otce vyhodili z práce a poslali ho do kriminálu. Netrvalo dlouho a sešel se s nimi jako s vězni v jáchymovských dolech.

Harry byl takovou zradou konsternován. To by se ve Spojených státech nemohlo stát! Ruben mu však připomněl pronásledování levicových intelektuálů v padesátých letech a Harrymu nezbylo než sklonit hlavu. Odtud se Ruben dostal k Charlie Chaplinovi, jenž byl tehdy nucen emigrovat do Evropy, a mezi sousty vyprávěl celý děj Chaplinova filmu Monsieur Verdoux, který se ve Spojených státech nesměl promítat.

Moše se zatím věnoval vzácnému potěšení z amerického košer kuřete velikosti evropské krůty. V uprchlickém táboře si mohl vyžádat muslimskou dietu bez vepřového, ale košer to nebylo.

Při kávě a zákusku Ruben vysvětloval, proč sovětské impérium nezanikne. Status quo železné opony Západu v podstatě vyhovuje.

Mošeho utěšovalo, že se večírek chýlí ke konci. Jelikož ani Harry, ani Ruben neuměli hebrejsky, byl poctěn modlitbou po jídle. Bojovně si vystrčil pejzy před uši, a když si je po modlitbě opět zasunul, Ruben se k jeho nelibosti zvedl k odchodu současně s ním. Hostitelé sice naléhali, aby u nich přespal, ale on trval na tom, že ráno musí do práce. Své nezlomné rozhodnutí stvrdil tím, že si navlékl batůžek. Proto měl Moše za to, že pojede v noci do Ženevy, a odmítl jeho nabídku, že ho zaveze do tábora. Teprve po dalším naléhání se přiznal, že na šabat chodí pěšky.

Že je na šabat zakázáno jezdit autem a navíc z jednoho města do druhého, věděl ovšem i Ruben, ale místo aby ho přesvědčoval, zeptal se, jestli umí rusky. Od člověka, jenž v Československu vychodil základní, střední a vysokou školu, to byla nesmyslná otázka. Měli povinnou ruštinu od třetí třídy. Moše ovšem musil doznat, že má asi na ruštinu podprahovou alergii, a cestou k parkovišti mu vyprávěl, jak k ní přišel.

Nesouviselo to přímo s ruskou okupací Československa v srpnu 1968. Naposledy mluvil rusky docela plynně ještě to odpoledne, kdy se měl na židovské obci v Praze tajně sejít s funkcionářkou Wohlfahrtstelle. Na této schůzce, již zorganizoval předseda Rady židovských náboženských obcí, se měl dozvědět o možnostech stipendia pro případ emigrace do Německa. Před životně důležitou schůzkou si na obci povídal rusky se sovětským turistou, a když potom s řečenou funkcionářkou vyšel ven na chodník, ještě několik minut na ni mluvil rusky. „Ale ona nic neříkala,“ smál se uvolněně, bezděčně šťastný, že může mluvit česky, „poněvadž si myslila, že jako disident vím nejlépe, co dělám! A od té doby, nevím proč, se mi ruština pokaždé vzpříčí v krku. Není to divné?“

„Ne,“ řekl Ruben. „Podprahově sis jen uvědomil, že v Německu budeš potřebovat němčinu. Tak jsi ruštinu odložil jako nepotřebnou. Mezi emigranty nic zvláštního.“

„Proč tě vlastně zajímá, jestli mluvím rusky?“

„Potřebuji rusky mluvícího speakera, milý hochu,“ zahnul Ruben k parkovišti.

„Tolik co já musíš umět rusky také,“ pospíšil si Moše za ním, „učili jsme se přece ruštinu od třetí třídy!“

„Milý hochu,“ přidal Ruben do kroku, „ruština je moje mamelušn. Naše matka byla ruská Židovka. Učili jste se ve škole ruské písně?“

„To tedy ano,“ vzdychl Moše. „Až umřu a tam nahoře se mě zeptají, co jsem se na tomhle světě naučil, tak jim místo stránky Talmudu odzpívám píseň o Leninských horách!“ Se smíchem i nostalgií mu vyprávěl o malé babušce, pihovaté Ukrajince, která je na základní škole učila ruštinu. Před začátkem každé hodiny napsala na tabuli do rámečku gramatiku, kterou si musili opsat do sešitu a doma se ji naučit nazpaměť, a po zbytek hodiny je učila ruské písničky.

Druhou polovinou šedé mozkové hmoty však uvažoval prakticky. „Stejně je to všechno k ničemu,“ zastavil se náhle. „Mám povolení k pobytu jenom pro Karlsruhe. Že by mě pustili do Ženevy, na to můžeme zapomenout!“

„A co chceš dělat v Ženevě?“ otočil se za ním Ruben.

„Bydlíš přece v Ženevě?“

„Ne, mladý muži, já bydlím kousek odtud v Oppenheimu. A ty sis myslel, že pojedu v noci do Ženevy?“

„Co děláš v Oppenheimu?“

„Psychiatra.“

„Já myslel, že jsi pro… progra… programátor!“ zakoktal se Moše.

„Vidím, že jsem ti cestou ze synagogy nechal díry ve vzdělání. Mám doktorát z klinické psychologie jako Leon. Když tátu pustili, nechali nás s bráchou vystudovat na Slovensku, víš? Táta měl ještě pořád všude známé.“

„Myslíš, že bych u tebe mohl dělat načerno?“ zeptal se Moše dychtivě. Náhle mu Ruben přestal být nesympatický.

Bohužel se přepočítal. „Tady na Západě se dodržují zákony, milý hochu,“ zasmál se žabák. „Běda tomu, kdo jich nedbá! Chtěl jsem ti to nabídnout jako dobrovolnickou práci.“

„A kolik bych si vydělal?“

„Nic,“ podivil se upřímně Ruben. „Kouzlo dobrovolnické práce spočívá v tom, že je gratis!“

Mošeho otázka nebyla tak naivní, jak se řádnému občanu mohla jevit. Po třech měsících v táboře měl docela jiné mínění o práci načerno nežli Ruben. Řada mazáků v táboře, jimž zamítli azyl a oni se odvolali, pracovala ve skleníku místního zahradnictví. Formálně pracovali jako dobrovolníci, ale majitel je načerno platil. Samozřejmě nedostávali ani třetinu mzdy německého zaměstnance, přesto jim záviděl. Také už pochopil, že nabídky, které dostával od zahraničních kolegů restaurátorů, nežli emigroval, předpokládaly, že u nich bude makat jako mouřenín. Svět z Durlacher Allee 100 vypadal jinak, než si ho představoval. Mezitím došli k vozu, Ruben předvedl kouzlo s dálkovým ovladačem a nasedl, levou rukou podržel pootevřená dvířka a pravou vytáhl z náprsní kapsy sportovní bundy portmonku. Vyňal z ní navštívenku.

„Ale no tak,“ přemlouval ho, když ji nechtěl přijmout, „na chol hamoed přece nosit můžeš, milý hochu!“

Přestože se Moše i nadále zdráhal vzít navštívenku do ruky, stihl si z ní přečíst Doz. MUDr. R. R. Altschul, Die Karl-Ruprecht Universität in Karlsruhe, Medizinische Fakultät, Psychiatrische Klinik. Chtěl ho poučit, že je v záležitosti nošení rozdíl mezi šabatem a svátkem, ale zase se zakoktal. „Je… je… jenomže dneska je ša… ša… ša…“

„Šabat,“ dořekl za něj v autě Ruben.

„A… a… na… na šabat je je je…“

„Zakázáno přenášet věci z místa na místo. Jenomže na šabat se ani nekouří, milý hochu!“

„Copak kouřím?“

„Smrdí z tebe nikotin na deset honů!“ A aby mu předvedl, že ví, o čem mluví, kvákal na něj z vozu, že šabatový zákaz přenášení věcí z veřejného do soukromého nebo ze soukromého do veřejného sektoru je prakticky nesmysl, protože dnes žádný veřejný prostor neexistuje dokonce ani v Jeruzalémě, jelikož by jím podle halachické definice musilo procházet šest set tisíc Židů. Měl to od superortodoxního Žida ze Ženevy.

Když však Moše zamítavé stanovisko k přenášení navštívenky nezměnil, Ruben navštívenku zastrčil do peněženky, peněženku schoval do bundy a levou rukou přibouchl dvířka auta. „Tak dobře,“ kvákl otevřeným okénkem, „když jsi tak zbožný, dám ti vědět.“

O něco málo později na dálnici mezi lesy si Ruben představoval, jak nedočkavě vytáhl Mojžíš z kapsy své vojenské bundy krabičku Marlboro, jakmile odjel, a jak náruživě si zapálil. Kdyby Všemohoucímu záleželo na dodržování šabatu tak, jak si to představují pánbíčkáři, musil by o šábesech a svátcích havarovat dobrý milion Židů bez rozdílu vyznání. Ať si raději kladou otázku, co dělal Všemohoucí na šabat, když v Auschwitzu ve svátek i všední den mordovali jeho lid! Tenhle argument jeho rodičů Elie Wiesel nevyvrátil. Jestli byl Pánbůh s Židy v Auschwitzu, jak s oblibou tvrdí, měli by se zamyslit nad rozdílem mezi utrpením smrtelníků tady na zemi a utrpením Pánaboha na nebesích! Navíc měl Leon pravdu, že to zní po čertech křesťansky.

Leon věděl o všem, co se v Praze šustlo, a nezklamal ho ani tentokrát. Informace měl obvykle od Mirka Čtveráka alias Míši Kleina, většinou telefonicky, když byl Míša služebně na Západě. Kompenzoval si tím svou spolupráci s komunistickou Státní bezpečností. Že ze svých cest podává zprávy, věděl každý a on se tím ani netajil. Byl však výborný společník a nikdo si nestěžoval, že by mu ublížil. Před válkou býval obchodním cestujícím s textilem a za války kuchařem ve Svobodově armádě. Po válce si změnil jméno a stal se zástupcem ředitele Centrotexu. I když za celý svůj život přečetl jen první díl Tří mušketýrů, dokázal si to v životě zařídit tak, že byl na závěr kariéry jmenován ředitelem Státního židovského muzea v Praze. Jeho umění přežít gramotnější lidi nemohl však nikdo popřít.

Vylíčil Leonovi Blumendorfa div ne jako nebezpečí pro světové Židovstvo. Už to, že se mladý člověk chce přihlásit do židovské obce, bylo podezřelé. Samozřejmě si myslili, že ho na ně nasadila Státní bezpečnost, aby je měla pod kontrolou. Nejjednodušší by bylo jeho žádost o členství rovnou zamítnout s odůvodněním, že jeho matka nebyla Židovka. Jenomže pod nežidovským příjmením Blumendorf našli v kartotéce deportovaných oba jeho rodiče a dokonce i jeho samotného jako dítě. Podle těch kartiček byli všichni tři pokřtění, ale Židé. Ještě horší bylo, že si v Bartolomějské výslovně přáli, ať Blumendorfa přijmou. Patřil k aktivistům Charty 77 a takhle ho prý budou mít pod dohledem. Jenomže kdo mohl těm syčákům věřit? Nakonec musil na Radě jeho přijetí do obce prosadit on sám, proti vlastnímu vědomí a svědomí, ale jak to vypadá, asi se mýlil, je čistý.

Moše zatím rázoval pestrými výlohami a firemními neóny osvětlenou pěší zónou. Při své útlé postavě s nepatrně vystouplým bříškem pod americkou bundou z výprodeje působil barevnou jarmulkou, temně červenými vlasy a knírem navzdory kradmo se blížící padesátce mladistvě a poněkud výstředně. Alespoň si tak připadal. Byl odmalička zvyklý, že přitahuje pozornost.

V Karlsruhe byl však neviditelnější než neviditelný hrdina ze stejnojmenného románu H. G. Wellse. Kladl to za vinu markraběti Karlu Vilému III. Dal město postavit podle vlastního plánu a rovné, od zámku paprskovitě se rozbíhající ulice měly zdůraznit sluneční charakter jeho sídla, Karlova pokoje. Podle Mošeho strašil arcivévodův duch v Karlsruhe dodnes. Moše na to musil myslit pokaždé, když se vracel do uprchlického tábora v Durlacher Allee 100. Přes pozdní hodinu byly některé obchody ještě otevřené a hlavní ulice byla plná lidí. Ještě pořád se mu dělalo zle z přemíry zboží, které se k němu valilo z přecpaných výloh. Bylo nasnadě, že do vztahu k městu promítá nevoli k tomu, že je nesmí opustit. Táborem, v němž strávil poslední tři měsíce, však prošly tisíce uprchlíků z celého světa a žádný z nich neměl s arcivévodou a jeho městem takové problémy jako on. Naopak měli mnoho důvodů Karlsruhe chvalořečit, ačkoliv jen málokterý mohl počítat s tím, že mu Německo poskytne politický azyl. Úplně jim stačilo tu nějakou dobu pobýt.

Moše se v Durlacher Allee 100 ocitl mezi lidmi, jejichž právo žádat o politický azyl bylo garantováno Listinou základních lidských práv, avšak nárok ho získat většinou neměli. Po zamítnutí žádosti o azyl, odvolání a druhém zamítnutí následovalo vyhoštění. Většinou pocházeli z Afriky a Asie. Uprchli buď proto, že se doma nemohli najíst, nebo že si tam nebyli jisti životem. Tím ovšem nesplňovali podmínky pro udělení politického azylu, neboť jim o život neusilovaly vlády jejich zemí. Pobyt v táboře na přechodnou dobu byl pro ně jednoduše dosažitelným maximem životní jistoty. Měli co jíst a nehrozilo jim na každém kroku, že je zabije nějaký po zuby ozbrojený magor. On na rozdíl od nich v komunistickém Československu ani neumíral hladem, ani se nemusil obávat o holý život. Maximálně mu hrozilo, že ho na pár let zavřou, i když vlastně nevěděl proč. Přesto byla jen otázka času, kdy dostane azyl, protože byl politický uprchlík. Z bývalé vlasti si dokonce přivezl faksimile na modrém hedvábném papíře, které mu bylo předáno na západoněmeckém velvyslanectví v Praze. Nečitelný fax byl odeslán z kanceláře německého ministra zahraničí a předal mu jej osobně německý velvyslanec. Schůzku s ním mu přes své kontakty zařídila jeho žena. Kvůli odposlechu velvyslanectví pustil naplno rádio, takže z toho, co mu šeptal, nerozuměl Moše ani slovo. Přesto fax opatroval jako oko v hlavě, a když se s ním ve vlaku na německé straně vykázal, předpokládal, že tím je všechno vyřešeno. Hned na první stanici za železnou oponou si k němu do prázdného kupé přisedl západoněmecký tajný, a když si prohlédl jeho papíry včetně toho modrého, všechno mu pěkně vrátil a zajímal se, jaké má plány do budoucna. Moše mu sdělil, že chce studovat judaistiku na Hochschule für jüdische Studien v Heidelbergu, kde má přislíbené stipendium. Tajný se ho ještě zeptal, kde bude bydlit, a když mu sdělil adresu Charlie Richtera, který již na Hochschule studoval, popřál mu ten dobrý muž šťastnou cestu a na příští stanici vystoupil. Moše to pokládal za znamení, že ve svobodném světě jde všechno jako po másle. To mu však Charlie ještě téhož dne vymluvil. Vysvětlil mu, že musí oficiálně požádat o azyl, a protože nemá peníze a příbuzné, u nichž by mohl mezitím bydlit, musí v uprchlickém táboře v Karlsruhe čekat tak dlouho, dokud mu Spolková republika Německo neposkytne azyl. Ten ovšem bez problémů dostávali všichni uprchlíci z komunistického bloku, které režim poškozoval jen tím, že jim bránil v požitcích svobody slova, cestování a podnikání. S trochou fantazie při líčení nesvobody mohl Nansenův pas dostat každý, aniž by se s režimem dostal do přímého, byť jako v Mošeho případě nechtěného sporu. Jenom podepsal prohlášení, které nemohl nepodepsat, stýkal se s lidmi, které měl rád, a potom bral restaurátorské kšefty na cizí jméno.

Evropané totiž pro Bundesrepublik představovali neskonale lepší materiál na budoucí Němce než černí nebo přičmoudlí uprchlíci z Afriky a Asie. Důvod, proč se cítil v Karlsruhe nesvůj, mohl souviset i s tím. Byl zaskočen poznáním, že se černoši v táboře v každém ohledu projevují jako lidé a ne jako opice, jak instinktivně předpokládal. On, bojovník za práva menšin, užasl, že se ve všem všudy chovají jako běloši, a ke své hanbě zjistil, že není o nic spravedlivější než německý stát. Bylo to špatné, pokud však za to vůbec nějaké město mohlo, bylo to hlavní město Bonn, a ne Karlsruhe.

Pravdou také je, že si koncem druhého měsíce začal v lágru připadat jako pytel, do něhož s jídlem, s počtem prospaných hodin a s obsahem konzumovaného čtiva z výprodeje v supermarketech neměl co přidávat. Nikdy dříve by si nepomyslil, že by se mohl stát něčím tak bezcenným. Pytel hladovějící po zážitcích! A jak o tom uvažoval, jeho pytlovitost mohla mít obecnější význam. Co když se pocit takzvaně kvalitně stráveného života dostavuje nepřerušovaným přísunem zážitků?

Své pochybnosti líčil v dopisech své ženě Ludmile. Kdyby tu byla s ním, určitě by pro něj bylo i Karlsruhe jiným městem. Ona se ale k němu chtěla připojit z důvodu sloučení rodiny až poté, co on získá v Německu azyl, aniž by se vzdala československého občanství. Údajně si je chtěla zachovat kvůli dětem, které budou potřebovat dědečka, ale zatím žádné děti neměli. Moše si ani nedokázal představit, že by tak nezávislé osobnosti jako oni dva kdy nějaké chtěly přivést na svět. Ve skutečnosti dělala jen to, co si přál její otec! Nemínil na stará kolena přijít o jedinou dceru, to bylo jasné. Jenomže o tom Ludmile nepsal a ani před emigrací se o tom nezmínil. Navíc byl starý Spitz kovaný komunista. A tak odepsala Mošemu, že to je celý on. Když má konečně pokoj od policie a nemusí nic dělat, může si dovolit luxus přidělávat si zbytečné starosti. Byl na tom jako obvykle kus pravdy, jenomže za to Karlsruhe také nemůže.

Jako plnohodnotný člověk se cítil pouze v synagoze. Patřila do světa rozptýlené židovské civilizace, a protože jsou všichni Židé dříve nebo později uprchlíky, cítil se alespoň o šabatu potřebný. Minjan, počet deseti dospělých židovských mužů, se tu až na výjimky o svátcích scházel s obtížemi jako v Praze a každý Žid byl srdečně vítán. Aby však trávil ušlechtileji i zbývající dny týdne, chodil v pátek odpoledne na hodiny liturgického přednesu Tóry. Kantor Nautitiel ho sice předem varoval, že alsaské nápěvy taamej hamikra nejsou jinde k použití, ale to mu bylo jedno.

Kantor mu připomínal býložravého předpotopního ještěra, snad proto se v jeho blízkosti cítil bezpečně. Jeho jedinou ctižádostí bylo předvádět své kantorské umění v synagoze. Vždycky když Mošeho v pátek odpoledne vyzkoušel, co se naučil z magnetofonu, a nazpíval mu na kazetu melodie dalších značek, věnoval se přípravě týdenního čtení z Tóry.

Toho babího léta spolu sedávali na balkoně, aby paní kantorovou nerušili v přípravách na šabat. Moše se chvilku snažil sledovat, co si Nautitiel pobrukuje, a pak se bez rozloučení, aby nerušil, s čerstvě nahranou kazetou odebral do synagogy. Přes šabat ji měl v lavici a po šabatu si ji odnášel na ubikaci v táboře. Zbývající týden si melodie přehrával na levném magnetofonu, který si koupil z kapesného, a nahlas si je předzpěvoval.

Poznámek českých mladíků, s nimiž sdílel ubikaci, si celkem nevšímal. Chodili v sobotu do bordelu a utahovali si z něho, že se baví takovými nesmysly. Na Karlu Marxovi jim vadilo jen to, že je okradl o přeplněné výlohy, ze kterých se jemu dělalo špatně. Přesto byl přesvědčen, že mu vlastně závidí, protože nevěděli, co si počít nudou. Byli však mnohem mladší než on a dokázali se těšit na svobodný život, až dostanou azyl.

On se naopak té chvíle čím dál více hrozil.

V Praze byl ještě přesvědčen, že bude odkázán na stipendium jen zpočátku a brzy dostane první restaurátorskou zakázku. Jenomže slíbeným stipendiem na Hochschule für jüdische Studien, jak mu Charlie z vlastní zkušenosti vysvětlil, byla míněna sociální podpora, a na dopisy, které před odjezdem z Prahy rozeslal kolegům restaurátorům, dostal buď odpovědi vyhýbavé, nebo žádné. Mezi řádky z nich vyčetl, že žádný z kolegů restaurátorů nestojí o novou konkurenci.

Tak se jeho úzkosti z praktických vyhlídek do budoucnosti stupňovaly a těžko odhadovat, jakým směrem by se jeho život ubíral, kdyby ho Harry na svátek Sukot neseznámil s Rubenem.