Barb & J. C. Hendee: V šeru a stínu

Poté co spolu s Magierou a Leesiem opustila hrad starověkých upírů, vydala se učenka Wynn zpět do sídla Učeného bratrstva, opatrujíc několik textů z dob Velké války, napsaných snad samotnými upíry. Ty společně s deníky, které během cesty psala, jsou však bratrstvem zabaveny ke zkoumání a sama Wynn čelí nedůvěře a posměchu. Nikdo jí nevěří, že listiny jsou pravé a její zážitky jsou považovány za výmysl. Z listin však zmizí několik stránek a dva z učenců jsou zavražděni. Wynn je přesvědčena, že za vraždami stojí Vznešení mrtví, a proto se pokusí odkrýt tajemství prastarých textů sama. Netuší ale, jakému nebezpečí bude muset čelit…

Barb & J. C. Hendee: V šeru a stínu překlad: Zuzana Hanešková

Starý mistr písař začal oba svazky balit do většího červenohnědého papíru, ale přestal, když mu Pawl a’Seatt podal svůj seznam oprav. Teagan si popuzeně odfrkl, ale seznam si vzal a položil ho na ostatní listiny před tím, než je všechny zabalil.

Mistr a’Seatt vytáhl tyčinku modrého vosku a těžké cínové pečetidlo, používané dílnou, a balíček zapečetil. Pak jej vložil do koženého pouzdra, v němž byla práce učenců dnes ráno doručena.

„Konečně,“ zašeptal Jeremy.

Elias netoužil vydat se na cestu o nic méně. Elvina čeká.

Pawl a’Seatt mu podal pouzdro a upřel na něj chladný pohled jasných očí. Když Elias balík oběma rukama uchopil, mistr a’Seatt ho nepustil.

„Okamžitě se vrátíte potvrdit doručení.“

Elias zděšeně svěsil ramena a Jeremy zaúpěl.

K Otlučenému korbelu dorazí velice pozdě. Elias se na okamžik chtěl dohadovat, ale a’Seattův tvrdý pohled ho rychle přiměl si to rozmyslet. Znovu přikývl.

„Pojď,“ zabručel a protlačil se kolem Jeremyho ke dveřím. „Máme naspěch.“

Ve chvíli, kdy slyšel, že jeho přítel zavírá dveře dílny, už klusal po mokré dlažbě.

„Počkej,“ zavolal Jeremy.

Eliasovi došla trpělivost. Když dorazil k první vedlejší ulici, smykem zastavil. Teprve pak jej Jeremy dostihl. Elias stěží rozeznával příčnou uličku na konci vedlejší ulice.

„Ne, to ne,“ varoval ho Jeremy.

„Bude to rychlejší,“ namítl Elias. „Můžeme projít Koňskou ulicí, pak hlavní cestou za severozápadním tržištěm a ven na Prudkou cestu.“

„Ne!“ odsekl Jeremy. „Máme se držet hlavních ulic, které jsou dobře osvětlené.“

„K čertu s tebou, nepřijdu o celý večer. Elvina je jen…“

„Elvina tohle, Elvina tamto… požehnaný inkoust a písek! Copak tu holku necháš řídit ti život?“

Elias se na chvíli zakoktal. „No, alespoň mám někoho, koho tady nechám, až konečně dostaneme přidělení!“

Jeremy sebou škubl, jako by ho udeřil, a tvář se mu zachmuřila.

„Jak chceš!“ zavrčel. „Běž se někam motat ve tmě. Já nebudu v jakési uličce klouzat po tom, co vyteklo z nočníků. Ne kvůli nějaké holce… když dokonce ani neznáš její jméno!“

Elias svěsil ramena a balík v rukách ho táhl dolů.

Jeremy nikdy nebyl dobrý v tom udržet si pozornost dívek… žen, když se nepočítá Imaret. Buď měl svázaný jazyk, nebo blábolil o tom, co zrovna studoval, a měl štěstí, když to nějaká společnice vydržela celé jídlo. Elias si však přál, aby tu ránu pod pás, již příteli uštědřil, mohl vzít zpátky.

Pod markýzou obchodu někdo kráčel ulicí. Nezřetelná postava se zastavila a zdálo se, že se dívá jejich směrem. To bylo přesně to, co potřebují – aby je místní hlídka kvůli pokřikování na ulici obvinila z narušování klidu.

„Jen pro jednou, věř mi,“ pobízel ho Elias. „Bude to stát za to, uvidíš.“

Jeremy neodpověděl.

„Cestou zpátky se zastavíme v hostinci,“ nabídl Elias. „Můžeš tam počkat s Elvinou a její přítelkyní… a já půjdu zanést mistru a’Seattovi to jeho zatracené potvrzení.“

„Dobře,“ zamumlal Jeremy.

Elias zabočil do postranní ulice, ale ještě jednou se rozhlédl po hlavní.

Ať stál před obchodem kdokoli, byl pryč. Elias doufal, že se strážník prostě vydal dál. Čím dřív však odtud s Jeremym zmizí, tím menší je pravděpodobnost, že se budou muset vypořádat s dalším na obchůzce. Na konci postranní ulice zabočil směrem na jihovýchod. Jeremy šel za ním a celou dobu si něco mumlal.

„Drž se dál od strouhy uprostřed,“ poradil mu Elias, „a zvedni si roucho. Jestli se ti ušpiní, nebudeš mít čas se převléknout.“

„Jo, jo,“ bručel Jeremy.

Procházeli kolem zadních dveří krámků, kolem beden a nádob s popelem a dalších ve tmě méně rozeznatelných věcí. Minuli třetí postranní uličku, když Elias uslyšel ostré škubnutí látky. Jeremy zase zakopl a jeho přítel se zarazil.

Jeremy prudce zastavil, aby do něj nevrazil. Elias stěží rozeznával přítelův obličej.

„Co je?“ zeptal se Jeremy.

„Nic,“ odpověděl Elias. „Myslel jsem, žes uklouzl.“

„Nic mi není!“

Elias, připravený pokračovat, se začal otáčet, ale Jeremy s vyvalenýma očima ustoupil.

„Co to bylo?“ zašeptal.

Elias ztuhl a jen na něj zíral. „O čem to mluvíš?“

„Před námi,“ zašeptal Jeremy, „mezi námi a světlem té ulice v dálce… něco přešlo.“

Elias se podíval uličkou. Na druhém konci, ústícím do Koňské ulice, vrhala do ústí světlo lampa, stojící za rohem. Nic jiného však neviděl.

„Toulavý pes, co se hrabe v odpadcích,“ ujistil Jeremyho. „Pojď.“

Uličku vyplnil stín, který zahalil vzdálené světlo.

Elias o krok ustoupil a narazil do Jeremyho.

„Kdo je tam?“ zavolal.

Stín se trochu pohnul váhavým pohybem pod širokým pláštěm. Vzdálené světlo odhalovalo jen jeho siluetu, vyplňující úzký prostor. Byl tak černý, že ho Elias stěží rozeznal. A otvor široké kápě byl jen otvorem plným tmy.

„Nemáme žádné peníze,“ zavolal Elias a snažil se mluvit energicky, zatímco si tiskl listiny k hrudi. „Oloupením učenců nic nezískáš… zmiz!“

Postava se však nepohnula.

„Pojď!“ zašeptal Jeremy a zatahal Eliase za roucho.

Elias o tři kroky ustoupil. Když se obrátil, Jeremy vyrazil. Byli v půli cesty k východu z postranní uličky poblíž písařské dílny, když se Elias ohlédl přes rameno.

Ulička byla prázdná. V dálce jasně viděl kalné světlo na Koňské ulici.

Jeremy pronikavě zaječel.

Elias slepě narazil do přítelových zad a oba klopýtli. Zatímco se Elias snažil narovnat, podíval se před sebe. V místě, kde ulička ústila do postranní ulice, stála stínová silueta. Světlo z ulice k ní dosahovalo jen stěží, ale celá postava byla jasně vidět.

Byla tak vysoká, že by se Elias musel natáhnout, aby ji mohl chytit za kápi. A uvnitř stále nic neviděl. Plášť postavy zlehka vlál, přestože noční vzduch byl zcela nehybný. Pod ohýbajícími se křídly z černé látky nebylo nic než noční tma.

„Dělej!“ zasykl.

Jeremy jen zafňukal.

Elias přítele popadl zezadu za roucho a prchal uličkou. Málem se mu podařilo dostat kolem poslední postranní ulice, když vzdálená světla Koňské ulice náhle zhasla.

Elias se otřásl a skluzem zastavil.

Jeremy ho popadl za paži a vtáhl do postranní uličky. Elias neměl ani dost rozumu na to, aby se zastavil nebo si uvědomil, jakou chybu udělali, ne dokud dvakrát nezabočili a neocitli se ve slepé uličce.

Někdo jiný se ho pokusil zezadu popadnout.

Elias prudce uskočil a uslyšel, jak se rukáv jeho roucha trhá, zatímco on klopýtal hlouběji ke konci uličky.

„Máme pár měďáků!“ zakřičel Jeremy. „Vem si je… všechny si je vem!“

Slepou uličkou se rozlehlo cinkání rozházených mincí. Elias však upíral pohled na něco jiného, zatímco zády narazil do cihlové zdi. Nejprve to neviděl zřetelně, tu černou pěst svírající kus jeho šedého hávu. Pak se pěst otevřela a útržek šedé látky vypadl.

Elias měl dojem, že zahlédl dlouhé prsty, omotané natrhanými pruhy černé pytloviny.

Temná postava se přiblížila a zdálo se, že roste.

Nesklonila se pro rozházené mince, a když se přibližovala, Elias neslyšel žádné kroky.

„Pomoc!“ zaječel Jeremy. „Někdo… stráže! Pomozte nám!“

Elias však nedokázal odtrhnout pohled od postavy, která se nad ním tyčila.

Záhyby jejího pláště se rozevřely a jako by šplhaly po zdech uličky. Slyšel Jeremyho, jak buší do dřeva, snad na zadní dveře některého z krámků. Elias se však třásl ještě předtím, než vzduch zledovatěl.

Zápach prachu začal Eliase dusit ve chvíli, kdy mu v hlavě zesílila podmanivá vůně neznámého koření.