Barb a J. C. Hendee: Přes kámen a moře (Vznešení mrtví 8)

Mimořádně poutavá sága Vznešení mrtví je jedinečnou směsicí tolkienovské fantasy a upířího hororu. Nyní se tato epická fantasy soustředí na mladou učenku Wynn, která bez pomoci Magiery a Leesila pokračuje ve své temné pouti – pronásledovaná silami temnoty.

Wynn je odhodlaná získat zpátky staré texty, které s sebou přinesla z hradu ve Farlands. Má jen jednu stopu, kde je najít. Zaslechla zašeptané trapasličí slovo, které by mohlo znamenat, že v celé věci mají prsty Kamenochodci. Vydá se proto do horské pevnosti trpaslíků, aby tuto neznámou sektu našla. Za doprovodu dvou nejistých spojenců – upíra Chanea Andrasa a elfského vlka jménem Stín – musí sestoupit do hlubin a přijít na kloub náboženství předků, ústně předávaným tradicím a zvykům. Posedlá touhou po textech nalezne ještě další hádanky a otázky, pohřbené v tajemství starého a nového světa… a s nimi také nepřítele, kterého považovala za zničeného.

Wynn se rozhlížela po malém kamenném městě, zabudovaném do příkrého úbočí hory. Když sem přijela naposledy, byla tak mladá. Těsně předtím, než se stala učednicí, a měla plnou hlavu toho, že si ji domin Tilswith zvolil za pomocnici. A také toho, aby se starým mistrem udržela krok a neztratila se na neznámém místě a mezi jeho obyvateli.

Prošla kolem stanice do úzké kamenné ulice a připadalo jí, jako by se všechno před ní táhlo vzhůru.

Hlavní cesta se klikatila po úbočí hory mezi domy z kamene a trochy dřeva. Jen krátké a příkré boční uličky mířily přímo vzhůru a většina z nich byla tvořena širokými kamennými schody a mnoha odpočívadly. To vše působilo mohutně – jako i trpaslíci samotní. Slábnoucí světlo měsíce stěží odhalovalo střechy z břidlicových tašek, kamenné kvádry a dubové fošny na menších stavbách. Vše ostatní bylo vytesáno ze žuly tak dokonale, že maltu používali jen velmi zřídka.

Něco narazilo Wynn do nohy. Stín zakňučela a přitiskla se těsněji k ní. Mladá a divoká Stín neměla davy ráda. Široce rozevřenýma modrýma očima se žlutými tečkami se rozhlížela kolem. Wynn se natáhla a pohladila jí uši.

„Skličující,“ zasípal Chane zezadu.

Wynn byla na jeho zmrzačený hlas zvyklá, ale v šeru před úsvitem ji přesto vylekal.

„Zpočátku to může být trochu matoucí,“ odvětila.

A bylo. Změť příbytků a hostinců, kováren, koželužen a krámků se v bludišti táhla všude kolem i nad nimi.

Posunula si batoh, aby ji netlačil do ramene. Zdálo se, že Chane váhu svých dvou nevnímá. S vysokou holí, jejíž horní konec zakrývalo kožené pouzdro, v ruce je Wynn vedla vzhůru hlavní ulicí. Když se ohlédla, zastavila se, neboť za stanicí výtahu zahlédla v úbočí hory velký otevřený klenutý průchod.

Prošla by jím celá stanice, a ještě by zbylo místo. Zevnitř se nad vcházejícími a vycházejícími lidmi linulo oranžové světlo trpasličích horkých krystalů. Neměla však čas na podrobný průzkum, a místo toho se zahleděla na východ.

Hvězdná obloha podél vzdáleného obzoru opět zesvětlela a situace začala být naléhavá.

„Musíme najít chrám,“ řekla.

Každý návštěvník v cizím městě si byl nucen najít ubytování, ale v Chanově případě to bylo to nejdůležitější. Musela jej dostat dovnitř před východem slunce.

„Najít?“ zopakoval. „Ty nevíš, kde je?“

„Ovšemže vím. Jenom… už je to dlouho.“

Wynn si pospíšila zvolna stoupající ulicí hlouběji do Zátoky a zrychlila krok. Navzdory svému ujišťování si nebyla jistá, kde chrám leží. Přesto to bylo nejlepší místo, kam se uchýlit, daleko od ostatních cestujících v hostincích. Také to bylo místo, kde hostujícího učence přivítají.

Trpaslíci praktikovali jedinečnou formu uctívání předků. Ctili ty ze svého středu, kteří během života získali význačné postavení, podobné lidskému pojetí hrdinů či svatých, nebo spíš obojímu. Každý, kdo se proslavil chvályhodnými úspěchy, činy a službou lidu, se jednoho dne mohl stát thänæm – jedním z vážených. Přestože se to podobalo lidským rytířům nebo šlechtickým titulům, nebylo to spojeno s vůdčím postavením nebo pravomocemi. Po smrti mohl být každý thänæ, který během desetiletí a staletí dosáhl mezi trpaslíky proslulosti díky opakovanému vyprávění o jeho činech, pozvednut mezi Bäynæy – trpasličí Věčné. Byli to duchovní nesmrtelní, jako celek uctívaní coby ctění předkové svého lidu.

Wynn hledala ubytování v chrámu jednoho z nich.

Bedzâ’kenge – Třpytjazyk – byl patronem moudrosti a tradic, předávaných vyprávěním, písněmi a poezií, jejich vzor řečníků a dějepisců. Kam až dějiny sahaly, udržovali trpaslíci ústní tradici, na rozdíl od psaných textů, které upřednostňovali lidé.

Jak Wynn spěchala ulicí, povšimla si na žulových dlažebních kamenech slabých stínů. Znovu pohlédla mezi mohutnými budovami na vnějším okraji sídla na východ a spatřila stále světlejší obzor.

„Už jsme blízko?“ zeptal se Chane.

Nezněl ustaraně, ale Wynn věděla své. Pokud chrám brzy nenajdou, budou muset náhodně zaklepat na dveře a žadonit, ať je pustí dovnitř, aby se vyhnul přicházejícímu úsvitu.

„Jsme ve správné oblasti,“ zalhala napůl. „Až tu ulici uvidím, poznám ji.“

Přála si však, aby jako dívka při návštěvě s dominem Tilswithem dávala větší pozor.

Wynn se zastavila mezi širokými schody. Na křižovatce stál další mohutný čtyřboký kamenný sloup. Na jeho vrcholku stoupala pára kolem obrovského nezpracovaného krystalu, který vrhal na ulici oranžové světlo a teplo. Třebaže trpaslíci předávali tradice ústně, měli starodávný systém písma a sloupy často sloužily stejnému účelu jako ukazatele směru v lidských městech.

Obešla pilíř a hledala na jeho hladkém povrchu rytiny – ne jména ulic, ale míst, která se nacházejí směrem, jímž hledí strana sloupu. Běžný jazyk dokázala docela slušně číst, ale o Bedzâ’kengově chrámu se sloup nezmiňoval. Buďto nestál na žádné z těchto cest, nebo ležel o víc než jednu úroveň výše.

Na vyšším schodišti si na první podestě všimla krámku kresliče map, jehož štít visel nad širokými vstupními dveřmi.

„Támhle,“ vydechla s úlevou. „Pamatuji si to z poslední návštěvy.“

Spěchala po schodech vzhůru kolem obchodu s mapami a dalších až k příštímu oblouku hlavní ulice.

„Vím, kde jsme,“ vykřikla.

Chase vytáhl obočí. „Nevěděl jsem, že si nejsi jistá.“

„Ale no tak, prostě pojďte!“

Vyrazila opačným směrem a dala se do běhu. Na příštím křižujícím se schodišti opět zabočila vzhůru. V polovině se zastavila, aby popadla dech, a zůstala stát na podestě s miniaturními vyřezávanými borovicemi, zasazenými do černých mramorových květináčů. Věděla, že jde správně, ale když se Chane podíval na východ, svraštil čelo.

„Už tam skoro jsme,“ zajíkla se a při chůzi si vyhrnula roucho.

Stín poskakovala před nimi a k příští zatáčce dorazila jako první. Wynn doufala, že je tak brzy vzhůru alespoň jeden ze shirvêshů – chrámových sluhů.

Mezi budovami se rozlehl hluboký zvuk.

Wynn se na schodech zarazila a zatajila dech.

„Co je?“ zašeptal Chane.

Zvednutím ruky jej umlčela, čekala a naslouchala, doufajíc, že se ozvou další tóny, ale žádný nepřišel.

„Zima noci skončila!“ zašeptala vyděšeně. „Začíná jaro dne!“

„Co to znamená?“ naléhal Chane.

Nebyl čas vysvětlovat mu trpasličí způsob dělení nočních a denních fází. Popadla ho za rukáv a táhla za sebou.

„Rozednívá se!“

„Nepotřebuju zvony, abych to poznal,“ odpověděl.

Wynn dostihla Stín na příští křižovatce hlavní ulice. Přes cestu, před dalším sloupem s kouřícím krystalem, stoupala z úbočí hory mohutná budova. Její dvoukřídlé dveře z bílého mramoru byly zasazené pod vysokým převisem, podepřeným sloupy vytesanými do podoby živých stromů. Chvilkový pocit úlevy však zmizel.

Na dveřích se začaly objevovat slabé stíny sloupů.

Wynn musela Chana okamžitě dostat dovnitř.