B. K. Evenson: Mučedník (Dead Space 1)

Svět Dead Space je v současné době jedním z fenoménů zábavního průmyslu. Hra patří mezi bestsellery letošního roku, byly natočeny dva animované filmy a vydáno několik komiksů. Mučedník je první beletristický „vstup“ do tohoto světa a je považován za jistý prequel, úvod do „problematiky“ Dead Space.

V nitru Chicxulubu, kráteru po meteoritu, který vyhubil dinosaury, se něco probouzí. Něco prastarého. Něco děsivého. Co je zdrojem tajemného signálu, který vychází přímo z Chicxulubu? Proč se po mexickém pobřeží šíří vlna nočních můr, halucinací a sebevražedného šílenství? A jak s tím vším souvisí ďábel z mayských legend, který se kráterem pokusil dostat do pekla? (anotace)

Když Altman odešel, Hammond zůstal v baru a dál popíjel. Bolela ho hlava. Bylo moudré říct to Altmanovi? Nemýlil se v něm? Možná pro nikoho nepracoval, ale kdyby někdo sháněl informace, nechtěl by, aby si o něm právě tohle myslel? Že mluví s někým, kdo ho neohrožuje? Jenže tím si nemůžete být jistí nikdy. Nemůžete si být ani jistí, že vás zrovna teď někdo nesleduje. Sledují vás pořád, dohlížejí na vás a ve chvílích, kdy se cítíte nejbezpečněji, se na vás pravděpodobně zaměřují nejvíc, pokud možno co nejnenápadněji. V tu chvíli zjišťují, jak se vám můžou zavrtat do hlavy. Přesně to určitě udělali – museli mu do hlavy implantovat vysílač. Hlava mu třeštila, trvalo to už několik dní. Proč si toho nevšiml dřív? Nahrávali jeho mozkové vlny, pak je vysílali do tajné hi-tech neurologické laboratoře a cpali do hlavy někoho jiného, věděli všechno, na co myslí. Jediné, co by mu mohlo pomoc, bylo nemyslet. Když nebude myslet, možná se udrží o krok před nimi.

Někdo k němu přicházel. Mohutný muž s ježatým knírkem a vrásčitou tváří plnou jaterních skvrn. Musel to být jeden z nich. Napjal svaly, ale zůstal nehybný. Bude mít čas vytáhnout z kapsy nůž, otevřít a bodnout toho chlapa? Ne, pravděpodobně ne. Ale v ruce držel pivní láhev. Možná by ji mohl muži hodit do obličeje. Když ji hodí dost silně a nemine, mohl by ho omráčit. Nebo ne, počkat, mohl by láhev vzít za hrdlo a rozbít ji. Pak by měl opravdovou zbraň. Živého ho nikdy nedostanou.

„Señore?“ oslovil ho muž, ve tváři měl starostlivý výraz. „Jste v pořádku?“

Co to bylo za hlas? Byl mu povědomý – majitel baru. Jak se jmenoval? Mendez nebo tak něco. Uvolnil se. Co vyvádí? Vždyť to byl jen barman. Potřásl hlavou. Proč je tak paranoidní? Jindy se tak nechoval, že ne? „Jsem v pořádku,“ řekl. „Dal bych si ještě pivo.“

„Je mi líto,“ omlouval se majitel, „ale právě zavíráme.“

Vskutku, když se rozhlédl kolem sebe, zjistil, že v baru kromě něj skoro nikdo není. Všichni už odešli, výjimkou byl vesničan, bezejmenný opilec, který obmotaný tmavou šálou nasával v rohu a sledoval ho.

Hammond přikývl. Vstal a zamířil ke dveřím. Opilec ho vyprovázel očima. Nevšímej si ho, napomenul se v duchu Hammond. Ten k nim nepatří, je to jen ožrala. Ještě se k tobě nedostali. Asi. Zhluboka se nadechni. Budeš v pohodě.

Vyšel na zaprášenou ulici. Slyšel příboj narážející na pobřeží, ve vzduchu cítil sůl. Co teď? Co dál? A pak ho napadlo. Půjdu domů.

Byl v půli cesty zpátky do komplexu, kde bydlel, procházel liduprázdnou ulicí, když cosi zaslechl. V první chvíli si nebyl jistý, jestli šlo o něco důležitého. Bylo to jen zachrastění a mohlo to udělat zvíře. Když se zastavil, už to neslyšel. Jenže když šel dál, vrátilo se to, nepatrné zvuky jako šepot, který pořádně neslyšíte. O půl bloku dál už si byl jistý – někdo za ním šel a zakrýval zvuk svých kroků těmi jeho.

Otočil se, ale nikoho nespatřil. Trochu zrychlil tempo. Zdálo se, že ze stínů před ním vychází šepot, ale když se k nim přiblížil, utichl. Zavrtěl hlavou. Tohle je šílené, pomyslel si. Začínám bláznit. Za sebou zaslechl další zvuk, znovu se otočil a tentokrát něco zahlédl, tmavý stín o kus dál v ulici.

Zastavil se a zíral na něj. Tmavá postava se zastavila a stejně rychle, jako se objevila, ustoupila do stínů a zmizela.

„Haló?“ vyhrkl dřív, než si to promyslel. „Je tam někdo?“

Srdce mu vyskočilo až do krku. Sáhl do kapsy a vytáhl nůž, otevřel ho. V ruce vypadal absurdně malý, skoro nepoužitelný. Začal se vracet ke stínům, kde postava zmizela, ale pak ho napadlo, že právě to možná chtějí. Rychle se otočil a pokračoval původním směrem.

Až na to, že když se otočil, ulice už nebyla prázdná. Stáli tam tři muži, dva z nich dost mohutní, všechny tři obličeje znal ze zařízení DredgerCorpu.

„Hammond?“ řekl ten nejmenší, jako jediný z nich nosil brýle. „Charles Hammond?“

„Kdo to chce vědět?“ zeptal se Hammond.

„Někdo by si s vámi rád promluvil,“ pokračoval ten malý. „Pojďte s námi.“

„Kdo?“

„Nemám oprávnění vám to říct.“

„Nemám čas,“ odbyl je Hammond. „Služba už mi dávno skončila.“

„Na tohle máte čas vždycky,“ řekl jeden z vazounů.

Přikývl. Předstíral, že se podvoluje, udělal k nim několik kroků a pak se otočil, co nejrychleji utíkal opačným směrem.

Za zády mu zazněly výkřiky. Zabočil do vedlejší uličky a proběhl jí, za patami mu štěkal divoký pes. Přeskočil rozvrzaný plot a dopadl na hromadu odpadků. Vstal a dal se znovu do běhu, opustil ulice města a zamířil do chudinské kolonie.

Příšerně ho bolela hlava. Ohlédl se – stále je měl v patách, doháněli ho. Běžel dál, v boku ho začalo píchat. Trochu zpomalil, ale utíkat nepřestal.

Když dorazil k okraji kolonie, byli už dost blízko, aby slyšel jejich sípavý dech. Oni mě dostanou, uvědomil si, a já s tím nemůžu nic dělat. Prudce se zastavil, otočil a napřáhl před sebe nůž.

Tři muži se rychle rozdělili a utvořili kolem něj trojúhelník. Zadýchaný Hammond přehazoval nůž z jedné ruky do druhé. Trojice si udržovala odstup, ruce zvednuté před sebou.

„Tohle není nutné,“ uklidňoval ho ten s brýlemi. „Chtějí si s vámi jen promluvit.“

„A oni jsou kdo?“ zeptal se Hammond.

„No tak,“ řekl obrýlený. „Buďte hodný kluk a zahoďte ten nůž.“

„Co to s ním je, Tome?“ zeptal se jeden vazoun druhého.

„Je vyděšený, Time,“ odpověděl Tom. „Já bych měl na jeho místě strach taky. Zloděje nemá nikdo rád.“

„Zloděje? Copak jde ukrást tajemství?“ podivil se Tim.

„Ale no tak, chlapci,“ pokáral je obrýlený. „Moc mi s tím nepomáháte.“

Byly zase zpátky, hlasy v hlavě se vrátily. Ale proč mu posílali hlasy do hlavy, když stáli přímo před ním? A pak se v Hammondově hlavě zrodila strašlivá myšlenka. Co když po mně jdou skupiny dvě? DredgerCorp a ještě jedna? Nebo možná dokonce tři. Nebo čtyři. Co od něj chtějí? Budou ho bít? Zabijí ho? Nebo něco ještě horšího?

„Jen klídek,“ řekl obrýlený, vypadal teď trochu nervózně.

Někdo, uvědomil si Hammond, vydal hlasité pronikavé zakvílení. Znělo to hrozivě. Chvíli trvalo, než si uvědomil, že to byl on.

„Povídám, že je na něm něco divnýho,“ zaslechl za sebou Tima.

„Máš pravdu, Time,“ přizvukoval mu Tom.

Byli tu, tři proti jednomu, stáli tak, že je nemohl vidět všechny najednou. Mohl se otáčet sem a tam, ale ať udělal cokoliv, všechny je prostě neviděl. A pak tu byli ti v hlavě, co z ní pomalu vytahovali myšlenky. Bože, ta hlava bolela. Musel je zastavit, musel je z ní dostat.

„Příteli, odlož nůž,“ naléhal obrýlený.

Ale to bylo to poslední, co chtěl Hammond udělat. Místo toho se vrhl vpřed a ohnal se nožem po tom s brýlemi. Muž hbitě uskočil, ale nebyl dost rychlý, nůž ho sekl kousek pod zápěstím. Držel se za ruku, mezi prsty mu kapala krev, tvář mu v šeru náhle pobledla.

Hammond ale zapomněl na ostatní. Otočil se a byli tam, udržovali malý odstup, určitě se však o kousek přiblížili. Rychle se stáhli, když si uvědomili, že si toho všiml.

Stále byl obklíčený, v hlavě i mimo ni. Nemohl uniknout. Nikdy jim neuteče.

A když se nad tím zamyslel, srdce mu bušilo jako zvon, udělal jedinou věc, kterou mohl.

„Tohle jsem nečekal, Time,“ hlesl Tom.

„Ani já ne,“ souhlasil Tim. „Ten chlap byl jedno velké ošklivé překvapení. Na co ho vůbec potřebovali?“ zeptal se muže s brýlemi.

„Chtěli mu položit pár otázek,“ řekl obrýlený. „Nic vážného. Jen pár otázek.“ Obvázal si zápěstí utrženým rukávem. Pomalu nasakoval krví.

„Nikdy jsem nic podobného neviděl,“ řekl Tom. „A doufám, že znovu neuvidím.“

„Já taky,“ zavrtěl Tim hlavou.

O krok ustoupil, aby uhnul před rozšiřující se kaluží krve, která vytékala z Hammondova proříznutého krku. Nikdy dřív neviděl, aby se někdo řízl tak hluboko a tak rychle. Byla tu spousta krve a stále přitékala další. Ustoupil ještě o krok.

Jak si tohle může někdo udělat, divil se Tim. Musel být příšerně vystrašený. Nebo šílený. Nebo obojí. Zamžoural a promnul si spánky.

„Jsi v pořádku, Time?“ zeptal se Tom.

„Určitě víc než on,“ odpověděl Tim. „Jen mě trochu bolí hlava.“

„Mě taky,“ přiznal Tom. „Terry?“

„Taky ji mám jako střep,“ řekl obrýlený. „Tohle je prostě jedna z těch nocí. Přidejte do kroku, chlapci. Vypadneme odsud, než sem dorazí poldové.“