Alfred Bekker: Gorian – Odkaz hvězdných mečů

Pán mrazivé pevnosti Morygor tvrdě posouvá hranice své zlověstné a kruté ledové říše. Jeho vláda nad celým světem se zdá být jistou budoucností, kterou mohou zvrátit jen dva kouzelné meče v rukou Goriana. Mladému čaroději je totiž v čarách osudu předurčeno, aby se Morygorovi postavil a zkusil jej zastavit. Na své cestě za ztracenými meči, které ukul jeho otec, jej doprovází gnóm Beliak, spolužák z řádové školy Torbas, budoucí léčitelka Sheera, mistr meče a magie Thondaril a kamenný démon Gargoyle. Tato zvláštní družina hrdinů musí společně čelit nemrtvým mrazivým válečníkům, bohům mrazu, hadím lidem, Baziliškům, leviatanům a dalším prapodivným stvořením ve světě, kde všem zbývá jediná jistota – nepřítel je stále silnější! Strhující děj plný zvratů vtáhne čtenáře tak, že s hlavními hrdiny prožívá příběh naplno a knihu přečte doslova jedním dechem.

„Jděte! Všichni ven! Okamžitě! Až na jednoho!“ křičel baziliščí král. Pak se předklonil, doširoka rozevřel svůj kohoutí zobák a podíval se přímo na Goriana.

„Dokud oči neplanou, není jejich pohled nebezpečný,“ pošeptal Yvaan mladému žákovi řádu.

„Ty tu zůstaneš!“ poručil Gorianovi baziliščí král.

„Odhadl jste snad panovníkovu loajalitu špatně?“ zašeptal Thondaril druhému mistrovi meče.

„Mlčte!“ zasyčel Yvaan. „Jestli jej rozzlobíte, nepřežijete to!“

„Mám pro tebe vzkaz, Goriane, narozený ve znamení padající hvězdy!“ řekl panovník syčivým hlasem a překládací kameny tlumočily jeho slova. Odkud věděl, který z nich je Gorian? Pouze díky baziliščí magii?

„Nevěř mu,“ zašeptala Sheera.

„Bojím se, že nic jiného mi nezbude.“ I když se to mistru Thondarilovi nelíbilo, musel prostor se všemi ostatními opustit. Dokonce i hadolidští číšníci se stáhli. A poté Gorian s baziliščím panovníkem osaměl.

„Pojď blíž!“

Gorian poslechl a přistoupil k červenookému zjevu na trůně na několik kroků. Zpoza svého masivního hadího těla vysunul baziliščí král ptačí pařát, v němž něco svíral. Svou velikostí se ke gigantickému tělu vůbec nehodil a působil jako anomálie. Pak pařát natáhl ke Gorianovi, otevřel jej a ukázal mu amulet s Morygorovou kaladranskou runou. Od amuletu, který u sebe nosil velmistr Aberian, se lišil jediným: materiálem. Tento byl z tmavého dřeva.

„Byl zde posel a požádal mě, abych ti to předal, jakmile dorazíš do Basileie.“

„Jaký posel?“

„Vezmi si ten amulet.“

Gorian uposlechl a vzal si amulet z baziliščího pařátu, který opět zmizel pod obrovitým tělem. Z kaladranské runy vyrazil světelný paprsek a utvořil zářivou oválnou sféru. V ní se objevil obraz zasněžené krajiny. A kámen trčící ze záplavy bílého ledu a sněhu. Vypadal jako špička kopí a vysoký byl jak jedna z nižších věží Basileie.

„Runový kámen z Orxanoru!“ vyklouzlo Gorianovi. Byl to prastarý posvátný kámen Orxanů a od svého otce věděl, že se jeho praděd Erian poblíž kdysi zúčastnil velké bitvy proti Morygorovým hordám, v níž se snad naposledy podařilo zastavit rozšiřování říše mrazu, i když ne natrvalo.

Kámen ve tvaru špičky kopí byl znám ve všech zemích Východní polokoule a kolovala o něm řada pověstí. Jedna z legend vyprávěla o rodu orxanských obrů, kteří znali pouze nástroje vytesané z kamene a tento jediný po sobě zanechali, než celý národ zmizel torheimskou Vesmírnou branou. Runový kámen na Torlingerských ostrovech nazývali také kamenné kopí. A tento pojem se dále rozšířil téměř do všech oblastí Svaté říše. Pouze v Thisilii a Estrigge se stále ještě hovořilo o runovém kameni.

„Dívej se dále!“ poručil baziliščí panovník. Zcela nahoře z runového kamene vyčnívaly dva meče. Gorian je okamžitě poznal: byly to Stínomor a Astrokord, které jeho otec ukoval z kovu, spadlého z nebe za noci, kdy se narodil.

„Pro tebe mají tyto meče nepředstavitelnou hodnotu,“ prohlásil baziliščí panovník. Světelná sféra se rozplynula.

„Morygor…“

„Stojíte na jeho straně?“ skočil mu do řeči Gorian.

„Je ochoten ti meče přenechat. Potřebuješ si pro ně jen dojít. Protože místo znáš, nic nebrání tomu, aby ses neprodleně vydal na cestu.“

„Ne!“ vzplanul Gorian. „Je to léčka.“

„Panovníka je třeba se obávat. Každý v Baziliščí říši se mě bojí. Já jsem ale natolik chytrý, že se bojím Morygora.“ Gorian podvědomě sevřel pěsti. Zase je Morygor o krok předběhl. Rozpoznal osudové cesty, zatímco Gorian tu jen tupě stál jako slepý blázen, pokoušející se bít kolem sebe mečem, aniž by byl s to cokoli vidět.

„Tázal ses na posla. Nechť je tvá zvědavost ukojena, Goriane z Twixlu,“ přeložil překládací kámen syčivou promluvu baziliščího panovníka. Po straně trůnu se otevřely dveře a do přijímacího sálu vstoupila postava v tmavém přehozu s kapucou přetaženou přes hlavu. A tu kapucu náhle shodila.„Nějakou dobu jsme se neviděli,“ pravil temný, zlomeně znějící hlas.

„Matos!“ vyhrkl Gorian. „Matos z Pantanely! Já myslel, že jsi…“

„… mrtvý…?“

Gorian spatřil bledý obličej mladého mistra, se kterým byl nějakou dobu ve spojení světelným čtením z rukou. Pod strnulýma a prázdnýma očima měl černé kruhy a tenké rty působící jako temné linky se pokřiveně usmívaly.

„Stala se z tebe nemrtvá Morygorova nestvůra!“ vybuchl Gorian celý bez sebe. A přitom si vzpomněl, co mu pověděl mistr Damaraan.

„Stojím nyní na straně silnějšího,“ řekl Matos. „Tato možnost se nabízí i tobě, a pokud jsi chytrý, chopíš se jí dříve, než budeš strašlivě rozbitý ležet ve sněhu. A žádná magie ani léčitelské umění ti nepomohou. Z nějakého důvodu Morygor považuje za nesmírně důležité vrátit ti to, o co tě připravil: Meče jsou pro tebe připraveny. Musíš jen…“

„… zradit!“ vpadl mu Gorian do řeči. „To nikdy!“

„… přejít na správnou stranu,“ dokončil Matos svou větu.

„Tak bych tomu neříkal!“

„Morygor by ti svou nabídku rád předložil osobně. U kamenného kopí. Jen se tam musíš objevit. Morygor se to dozví, jakmile dorazíš. Nemám tušení, proč jsi pro něj tak důležitý. V každém případě Pán mrazivé pevnosti tolik nevyzdvihuje každého, kdo přejde na jeho stranu.“

„Zbytečné řeči,“ odpověděl Gorian. „K tomu se nikdy nesnížím!“

„Obával jsem se, že takto odpovíš,“ řekl Matos. „Goriane, Morygorovi slouží mistři stínu, kteří tě dokážou přenést ke kamennému kopí během chvilky.“

„Já už jsem svou odpověď dal.“