Albert E. Cowdrey: Ztracený ráj (F&SF 2/2010)

V krátkém příběhuVe všech těch zářících hvězdách od NANCY KRESSOVÉ navštíví Zemi zástupci rozvinuté mimozemské civilizace s nabídkou pomoci, o kterou však lidé příliš nestojí. Neobvyklý generační souboj na život a na smrt podstoupí MedařiCAROLYN IVES GILMANOVÉ. Posádka vesmírné lodi je vyslána k pozemské kolonii, která se přestala hlásit, aby tam zaplatila vysokou Cenu za mlčení v příběhu DEBORAH J. ROSSOVÉ. Nechvalně známá Quantrillova banda podnikne v alternativním světě americké občanské války vražedný výpad na nepřátelské Teritorium v novele BRADLEYHO DENTONA. Lidé žijí v koruně obrovského stromu… co se skrývá v hlubinách jeho Kořeniště, odhalí FREDERIC S. DURBIN. Oblíbený JEFFREY FORD se pod názvem Medový uzel představí v roli učitele tvůrčího psaní. Ztracený ráj od ALBERTA E. COWDREYHO navštíví plukovník Bezpečnostních sil Robert Rogers Kohn během svého prvního bojového nasazení. James Tiptree Jr. nám během návštěvy magického pobřeží mexické Quintany Roo vypoví legendu O mládenci, který doplul na věčnost. Na palubách vesmírných lodí se v povídce Nepříjemná záležitost začínající ALEXANDRY DUNCANOVÉ vyvinulo svébytné lidské společenství. Odvážný milostný příběh se špetkou magie zažije Lehkonohá Sue ze San Diega od Toma Reamyho. Už podle názvu nás ALEX IRVINE v Dračích zubech znovu zavede do světa draků a kouzel. A na závěr nám Terry Bisson ukáže, že ne každé soukromé očko musí být detektiv. Samozřejmostí je i kvalitní publicistika, tentokrát půjde mimo jiné i o recenze od osvědčené dvojice JIŘÍ POPIOLEK a BORIS HOKR. Na své si přijdou i příznivci nepřekonatelného FRANTIŠKA NOVOTNÉHO, jenž podnikne Poslední výpravu do Ryhopu. Spisovatel PAVEL RENČÍN poodkryje důvody, kvůli kterým se ocitlo Sto věží v ohrožení.

Albert E. Cowdrey: Ztracený ráj (úryvek)

Když jsme vyšli ven, raketoplány právě přilétaly. Se vším obvyklým rámusem dosedly na kamennou dlažbu a úhledně zaparkovaly tak, že se jejich křídla málem dotýkala. Spustil se drobný déšť, a jak jsme se blížili k nízké budově bez oken průmyslového vzhledu, stále sílil. Vedle stála další budova bez oken a na překladu nade dveřmi měla vytesaný nápis: Zde lezzejii nesmiirnie milovanii mrtvii.

„První můžeme přeskočit,“ řekl Morales. „To je jenom krematorium. V mauzoleu budeme potřebovat baterky. Uvnitř je sice umělé osvětlení, ale nefunguje.“

Vytáhli jsme kapesní svítilny, rozsvítili jsme je a vešli dovnitř. Úzké chladné kužely světla odhalovaly stěny plné zahloubených čtvercových komůrek. Na podlaze ležely úhledně složené keramické dlaždice, které kdysi zakrývaly otvory, a každá z nich na sobě měla vypálené známé žebříkovité logo a jméno v tom zvláštním, nešikovném způsobu psaní kolonistů.

„Bože,“ zašeptal jsem. „Oni s sebou odnesli i své mrtvé. To se nás tolik báli?“

„Nechápu, jak by mohli vědět, že přilétáme… Počkej, ten jejich jasnovidec. Mají vlastního Cose. Odtud to mohli vědět.“

Na tom vysvětlení něco nesedělo, ale nedokázal jsem hned přijít na to, co to je. Kráčeli jsme dál, provázení dutou ozvěnou. Na obě strany se větvily chodby a všude byly ve stěnách bez výjimky prázdné komůrky. Potom zaburácel hrom, rozlehl se ozvěnou v chodbách a Morales a já jsme se obrátili a zamířili jsme k východu.

Déšť byl silnější, vítr chladnější a tma temnější. Dali jsme se do klusu a za lapání po dechu jsme vyběhli nahoru pod střechu chrámu. Právě včas – vzápětí začal z nebe padat obrovský příval vody. Usadili jsme se ve druhé řadě, páchnoucí jako mokří psi, a pustili jsme se do koncentrovaného kdovíčeho z našich zásob. Zastavil se u nás jeden vojín z čety Beth, nesl šest nebo sedm polních láhví, a zeptal se, jestli chceme naplnit i naše. „Je tam spousta vody,“ ukázal zbytečně ven. Podali jsme mu feldy, a když se chlapík vrátil, zapíjeli jsme polní zásoby doušky chladné, kamenitě chutnající vody. Bylo to prosté jídlo, to ano, ale chutnalo jako hostina.

„Chudáci Žebříkáři,“ poznamenal Morales. „My tady v suchu dlabeme příděly v jejich chrámu a oni jsou někde venku v mokrých lesích. Musí jíst studené jídlo, protože kdyby se pokoušeli něco uvařit, skenery Žukova by odhalily teplo, my bychom dostali souřadnice a zítra bychom je odvedli pod namířenými zbraněmi.“

„Někdy musíš zničit civilizaci,“ řekl jsem, „abys zachránil civilizaci.“

Po tom docela všedním sarkasmu jsme určili stráže a pověřili na noc Chua funkcí dozorčího. Morales řekl buenas noches a uložil se ke svým lidem. Někdo začal zpívat – nikoliv nějaký přisprostlý popěvek, jaký bych očekával, nýbrž sentimentální písničku s názvem ‚Sbohem, mladý vojáku‘. Dokonalá akustika chrámu mi navzdory bouři zuřící venku přinášela k uším každé slovo a já jsem usnul za naslouchání překvapivě čistému a naléhavému dívčímu hlasu jako Panova flétna, který se ptal: „Co dělat mám / když chlapec můj / odlétl ke hvězdám?“ Už jsem se nedozvěděl, jak se nakonec rozhodla. Byl jsem vyčerpaný a usnul jsem během dvou minut. A spal jsem, dokud na mne nezačala pištět moje přilba.

Matně si vzpomínám, že jsem se převrátil a utrousil jednu nebo dvě nesouvislé nadávky. Nahmátl jsem přilbu, přitáhl jsem si ji blíž a zavrčel kouzelné slovíčko: „Mluvte.“

„Robére,“ řekl Mariin hlas, ačkoliv jsme se domluvili, že v případech, kdy nás někdo může slyšet, se budeme oslovovat oficiálně. Tato skutečnost i její tón mě varovaly, že se děje něco velmi, velmi závažného, a spánek se mi z hlavy vykouřil s magickou rychlostí.

„Ano, madam?“

„Máte šestnáct minut na to, abyste dostal své lidi z města a uletěl odtamtud co nejdál.“

„Útočí na nás?“

„Míří na vás kus vesmírného kamení o velikosti zhruba dvojnásobku hory Vesuv. Musel proniknout do atmosféry Paradisa na odvrácené straně planety a směřuje k dopadové zóně těsně u pobřeží. Janesco se jej pokusil zasáhnout střelou, když přelétal rovník, ale minul. Zasáhl jej částicovým paprskem, ale ten neměl na jeho odklonění dost energie. Takže sebou hoďte. Ihned.“

Začal jsem hulákat, až se to rozléhalo celým chrámem. Přestože jsem se choval jako Schlacht, jsou chvíle, kdy velitel prostě zařvat musí, a tohle byla jedna z nich.

Museli jsme tam nechat spoustu výstroje, ale za dvanáct minut jsme byli všichni naskládaní v obou raketoplánech, připoutaní a odlétali jsme. Když jsme se odlepovali od země, děkoval jsem všem bohům, kteří snad existují, za lhostejný klid strojů, jež nelze vystrašit. Na okamžik jsem byl přesvědčen, že narazíme přídí do kopule, ale nenarazili jsme a bledý chrám i ztemnělé město pod námi odpluly do dáli.

Poprvé jsem se podíval na hodinky. Ukazovaly 04:04. Bouře z větší části přešla a mraky se protrhaly právě včas na to, aby jimi bylo vidět chladně zářivý měsíc. Až na to, že to nebyl měsíc, ale otec všech asteroidů; mihl se nad námi k východu a osvítil domky ve městě. Pod námi jsem viděl mozaiku volných ploch a tmavých hájků a svah terénního hřebenu se ježil porostem ebenově černého lesa. Dalo se čekat, že náraz bude strašlivý, a proto jsem četám Alef i Beth rozkázal krýt se za letu za hřebenem.

Klesli jsme, až jsme se vznášeli nízko nad zemí, a zapnuli jsme přistávací světla, jejichž studený svit vyloupl ze tmy podivné stromy bez listí, ale s kmeny ovinutými spirálami vějířovitých útvarů. Ve světle se blýskaly oči malých i velkých tvorů, oči zelené, žluté nebo červené, celý prosperující ekosystém, o kterém se už nikdy nic nedovíme, protože v tu chvíli se nebe rozsvítilo. Dorazila rázová vlna, nejdřív jako stěna stlačeného vzduchu a potom jako zemětřesení, které otřáslo kopci. Země se vzdula – nikdy jsem nic takového neviděl, přestože jsem už slyšel, že se zemská kůra při zemětřesení chová podobně jako voda.

To už kolem vyla vichřice jako sedm cyklónů a nad námi přelétávalo po kusech město, úlomky domů, stromy a všechno možné. I v závětří hřebene zaplavovaly údolí vlny turbulence a pohazovaly raketoplány jako proud bystřiny větvičkami. Tou dobou jsem neměl vůbec žádný výcvik v létání, takže jsem musel věřit autopilotovi, jenž naštěstí nepotřeboval žádné lidské instrukce k tomu, aby zasunul křídlo na minimální rozpětí a vyhnal motor na maximální výkon. Zdálo se, že nejhorší jsme přežili, a já už jsem se skoro chystal znovu začít dýchat, když tu se údolím přihnal nečekaný poryv větru a vymetl oba raketoplány do té metelice nad námi.

Slyšel jsem vyprávění o lidech, které vcuclo tornádo a oni to přežili, a my jsme se samozřejmě krčili v solidní transorbitální lodi, ale v zásadě to vystihovalo situaci, v níž jsme se ocitli, my, letící cáry mraků a nekonečný příval vířících trosek. Jak jsme se stále dokola převalovali, naskýtaly se mi letmé pohledy na věci, které se odehrávaly dole, na třpytivé prázdné mořské dno, na gigantickou vodní stěnu valící se téměř s majestátní rozvahou ke břehu, na louky a svahy očesané dohola, na větrem rozdmýchávané plameny, které se plošně šířily. Jediná věc, kterou jsem neviděl, byl druhý raketoplán – zmizel v bouři.