UKÁZKA: Marellion

Marellion je město, v jehož zdech se skrývají netušené poklady, ale také jedno z největších pohřebišť na světě. Kdysi bylo sídlem mocných aristokratů a jeho zdi přetékaly bohatstvím. Všechna sláva však dávno vyhasla, skvostné stavby pohltil les a ulicemi se plouží oživlé mrtvoly původních obyvatel. Ve čtyřech samostatných příbězích se dobrodruzi pustí do odhalování jeho tajů. Ať už je tam zavede náhoda, zisk, nebo osud, rozhodně to nebudou mít lehké. Marellion nevydá žádné ze svých tajemství lacino!

Všechny čtyři příběhy využívají kulis českého fantasy světa Asterion.

Asterion je zvláštní svět. Je to svět splněných snů i nočních můr. Jeho hvězda září více než jednu dekádu na nebi české fantastiky a směle se může pyšnit titulem nejrozsáhlejšího fantasy světa u nás. Na jeho tvorbě se vystřídalo zhruba 40 tvůrců, a obsáhl třináct herních příruček, popisujících nejrůznější prostředí a témata. Najdeme tu různá klimatická pásma, státy připomínající pozdně středověkou Evropu i Dálný východ, husté neprostupné lesy, nehostinné pouště, starobylé rozvaliny i hlubinné podmořské říše. Toto prostředí znovu ožívá, tentokrát v knižním zpracování.

• Marellion: Čtyři příběhy z Asterionu
• Autor: Jan Čenis Galeta, Zbyněk Kučera Holub, Radovan Kolbaba, Hanina Veselá
• Obálka: Tomáš Kučerovský
• Formát: 160×110 cm
• Vazba: vázaná
• Počet stran: 312
• Cena: 279 Kč
• Nakladatel: Mytago (www.mytago.cz)

Jan C. Galeta: Stíny Tarosu

Nešlo si nevšimnout, jak se les změnil. Zatímco vzadu trylkovali ptáci, bzučel hmyz a šumělo listí, před námi stály stromy docela tiše, zahaleny do mlženého oparu. Nějak se vytratila i svěže sytá zeleň a nahradilo ji pobledlé šero. Listy visely sklesle a jaksi nemocně, což podtrhovala jejich šedozelená barva. Věkovité stromy byly zkroucené a zahlcené cizopasným břečťanem.

„A sme tu,“ pronesl zdánlivě zbytečně Čeněk Krabice. Velitel malé družinky žoldáků, kterou jsem si najal jako průvodce, si zjevně potřeboval dodat odvahu zbytečnými řečmi. „Tak,“ přikývl jsem a podíval se mu zpříma do očí, ztracených pod huňatým černým obočím. Přetékaly strachem.

Pravda, ani já se necítil úplně jistě, ale v mém věku má člověk více zkušeností a méně obav.

„Vyrazíme?“ optal jsem se. Čeněk i jeho kumpáni se ošili. Nechtělo se jim.

„Měli bysme se tu utábořit a vyrazit až ráno,“ poznamenala Milica. Ta jediná z celé bandy měla trochu rozumu, jenže teď ho nepoužívala. Bylo sotva po poledni, nemělo smysl se zastavovat.

„Kdepak,“ zavrtěl jsem hlavou. „Půjdeme,“ rozhodl jsem a vykročil. Mé sandály se zabořily do tlejícího listí, kterým jen tu a tam prorůstala kapradina. Do nosu mě uhodila vyšší vlhkost. Ušel jsem pár kroků a ohlédl se.

„Jestli se mnou nejdete, naše dohoda padá a vaše odměna zůstane v mém váčku.“ Možná jsem trochu riskoval. Byli čtyři, mohli se na mě vrhnout. Jenže oni neměli nahnáno jen z lesa. Báli se i mě.

S hlasitým povzdechem se jako první dal do pohybu Stojan. Ostatní ho šouravě následovali. Jistě, jako průvodci teď byli zbyteční. Nikdy nenavštívili místa, do kterých jsme měli namířeno. Jenže já potřeboval někoho, kdo by nesl zásoby, lovil, rozdělával oheň i za vlhka nebo deště, zaopatřoval tábor a tak podobně. Jsem sice cestovatel, ale ne zálesák. Obvykle necestuji divočinou a spávám v hostincích – jenže tady poslední hospodu zavřeli před několika tisíci lety…

Šli jsme asi dvě hodiny. Nepřirozené ticho, které svíralo okolní hvozd, nutilo mé společníky k neustálému hovoru. Vedli však jen banální řeči, kterými se snažili zahnat strach.

Ve chvíli, kdy z mlhy okolo nás povstalo několik desítek kostlivců, jim slova byla k ničemu.

Brodili jsme se mokrým listím, které šustilo pod podrážkami. Přes mlhu nebylo vidět nijak daleko a Stojan s Věncem řešili, jestli je lepší krátký meč, nebo tesák. Dalo by se říci, že tu debatu vyhrál Věnec. Mlhou se totiž mihl oštěp a proklál Stojanovi břicho. Muž se zhroutil do tlejícího listí, chrchlal, plival krev, naříkal.

Ostatní tasili zbraně – to jim musím přiznat ke cti. Já přikázal Křemínkovi, aby se z hole změnil v šavli, což umžik okamžitě provedl. Přelil svou hmotu přímo v mé ruce a z opory k chůzi se transformoval v dlouhou a lehkou zbraň.

Z cárů mlhy se začaly vyloupávat postavy. Nejdřív jen pár, ale za prvními šly další a další. Oživlé kostry. Olezlé mechem a břečťanem, špinavé, hnijící, plesnivějící. Přesto třímaly zrezivělé zbraně s tupou jistotou a jejich cíl byl zřejmý. Uniknout se nedalo. Nevím jak, ale kostlivci nás obklíčili. Možná se někteří vynořili ze země…

Věnec s Čeňkem se postavili zády k sobě, Milica zaujala pozici u sténajícího a umírajícího Stojana a zbrkle vypouštěla šípy mezi blížící se hrozbu.

„Miř na hlavy,“ křikl jsem na ni, neboť její střelba doposud neměla žádný účinek. Šípy sice tříštily nahnilé kosti, ale nemrtví se sunuli blíž a blíž.

Můj klid jí musel dodat odvahu, protože další šíp roztříštil lebku umrlce se sekerou a on padl do listí coby hromádka kostí. Mladá žena nadšeně zavýskla a našla další cíl. Strach z ní spadl, což se nedalo říct o zbytku družiny.

Zavřel jsem oči a nechal se vést silou bohyně. Jakási její drobná část do mne vstoupila a já se jí poddal. Cítil jsem povznesení, nádherné teplo a nekonečnou jistotu. Mé tělo se rozzářilo zlatavou aurou.

Nadechl jsem se a vyrazil. Najednou jako bych létal, krok jsem měl lehký a dlouhý, mlha se přede mnou sama rozestupovala. Prvého nemrtvého jsem rozsekl v půli i s jeho zrezlou čepelí. Druhému jsem rozpoltil lebku, třetího jsem se dotkl levačkou – vzplál pod náporem zlatavé aury bohyně a rozsypal se.

Pomalým krokem jsem obcházel mezi kostlivci a jednoho po druhém ničil. Nebyli schopni mi čelit. Drtil jsem je jako hmyz. Přesto jich bylo mnoho a hrnuli se ze všech stran. Obcházel jsem v kruhu naši původní pozici. Občas se mi v zorném poli mihl vystřelený šíp.

Jedné kostře jsem podsekl nohy, a zatímco se hroutila, ukročil jsem stranou, abych se vyhnul bijáku dalšího nemrtvého. Pomalým pohybem jsem zmatenému umrlci přiložil prsty na čelo – jeho neživot pohasl a já šel dál. Kostlivce mátla má svatá aura. Nedokázali na mne účinně uhodit, jejich výpady byly zmatené a jakoby mi dobrovolně odkrývali svá citlivá místa.

Nevím, jak dlouho boj trval, ale když bylo po všem, zhluboka jsem vydechl a poklekl k modlitbě. Kosti mi křupaly pod nohama, když jsem se vydal ke třem nehybným tělům. Věnec, Stojan i Čeněk to měli za sebou. Tehdy jsem ještě za nikoho necítil zodpovědnost a jejich smrt se mě v nejmenším nedotkla. Milica se schovávala v koruně stromu. Seskočila dolů a vyšla mi vstříc.

„Co jste probohy zač?“ zeptala se, v očích šok.

„Jsem kněz. Jak jsem říkal. A to se hodí, budeme je muset pohřbít,“ odvětil jsem a usmál se. Křemínek se mi v ruce změnil ze šavle v lopatu. Skřítek byl mým společníkem již dlouho, dobře znal mé potřeby.

Milica klesla k mrtvým mužům.

„Mrzí mne tvá ztráta,“ řekl jsem, ačkoliv mě to nemrzelo. Vždycky jsem byl studený čumák. Taky jsem kvůli tomu strávil rok pokáním, abych odčinil smrt nevinných, kterou jsem způsobil.

„Díky,“ odpověděla a začala mrtvým prohrabávat kapsy a váčky.

Hleděl jsem na ni s povytaženým obočím a chvíli přemýšlel o lidské povaze. Inu, proč ne, řekl jsem si nakonec, jejich věci se mohou hodit.

„Posbírej si šípy,“ poradil jsem jí a začal kopat. Zasloužili si aspoň pořádný pohřeb.

…

„Tak kterou? Támhleta dcerka obchodníka z Minkoru vypadá fakt exoticky.“

Marin se podíval směrem, který Pet naznačil kývnutím brady. Byla exotická, to jo. Bronzová pleť, dlouhé černé vlasy, plné rty. Marin se na ni poměrně zálibně koukal, až se na chvíli setkali očima. Měla je černé jako noc. Prostopášné a vyzývavé. Natolik, až ho to odradilo. Zavrtěl hlavou.

Pet si povzdychl. „Nebo nemusíme chodit tak daleko, pokud tě exotika neláká. Je tu hromada místních, třeba támhle Nejčka Blahoslavová.“

Ta měla opravdu hezkou tvář a byla menší, stejně jako Marin. Taky ale byla pořádně kyprá. Ňadra jí málem přetékala z výstřihu a utáhnout korzet muselo stát hodně sil.

„Není můj typ,“ zabručel Marin a napil se piva.

Pet, vysoký a kudrnatý, převrátil oči v sloup a pomyslel si o svém příteli cosi nehezkého. „Hele,“ řekl, „byl to tvůj nápad. Jestli chceš couvnout, tak v poho, ale příště platíš v hospodě,“ zahrozil. „Hej, tak co?!“ naléhal, když menší muž neodpověděl.

„Ticho, sleduj!“ pokáral ho Marin a kývl na druhý konec sálu. „Vidíš tu bohyni?“ zašeptal uchváceně.

„Ty vole! Ty si teda umíš vybrat. Fakt bohyně… Ale beru, a abys věděl, tak si ani nemusíme házet mincí. Klidně tě nechám začít.“

„Co? Proč? Ty víš, kdo to je?“ nechápal Marin.

„Eriňanka. Už pár dnů tu se svým strýcem domlouvá obchody pro jejich rodinu.“

„A proč mě necháš začít?“ tápal pořád Marin, v kulaté tváři měl vepsáno podezření, bál se, co to něj Pet zase šije.

„Protože, kamaráde, si za minutu zpátky, s ocasem staženým mezi nohama.“

„Myslíš jako, že nemám šanci, jo?“ pochopil Marin konečně a Pet mu to potvrdil přikývnutím.

Marin se chytl za bradu a upřel své velké oči na plavovlásku na druhé straně sálu. Byla vyšší než on – ale to byla většina žen, Marin moc výšky nepodědil. Tvář měla úzkou, se špičatou bradou a lehce výraznějšími lícními kostmi, vlasy se jí vlnily ve zlatavých prstýncích. Plné rty měla jaksi vzdorovitě sevřené, levý koutek povytažený.

Že by se ušklíbala? podivil se Marin. Na tuhle vzdálenost to nebylo poznat. No, rozhodně se nijak zvlášť nebaví, usoudil.

Její modročerné šaty byly na místní poměry nezvyklé. Taros nešlo považovat za pupek světa, oděv místních dam by nejspíš v civilizovanějších krajích považovali za zoufale passé. Erinská móda byla zřejmě odvážnější a tak plavovláska přitahovala pohled. Šaty měla bez rukávů, jen s ramínky a hlubokým výstřihem, který pokračoval až na záda; pevným živůtkem, ale rozhodně ne korzetem; a sukní – sice dlouhou, ale nikoliv až k zemi, nabíranou, avšak jen malinko, a hlavně vepředu dole se maličko rozevírající, jako obrácený květ tulipánu. V oné mezeře se daly při troše štěstí zahlédnout nohy v punčochách a střevíce.

Pet mu něco říkal, ale Marin neposlouchal. Hnětlo ho, že jej přítel tolik podceňuje. Jasně, tomu kudrnatému floutkovi ženské samy padaly do náruče. Jenže tahle Eriňanka… ta se zdála z jiného těsta.

„Máš recht, Péťo,“ plácl kamaráda po rameni. „Tady nemám šanci. Běž rovnou ty, já si dám ještě pivo.

Pet překvapeně zamrkal, ale když se Marin vzdálil, aby si z nedalekého sudu natočil pivo do korbelu, pokrčil rameny a vyrazil.

Marin se opřel o stěnu a usrkával zlatavý mok. Najednou strnul. Co když ji ten vůl opravdu sbalí?! vylekal se.

Blondýna z Erinu – ani nevěděl její jméno – v něm totiž něco zažehla.

Ne, ne, uklidňoval se v duchu a doufal, že se nezmýlil. Že Petův šarm na ni opravdu nezabere. Akorát mi pěkně připraví půdu. Jestli se holka nudí, a on na ni zvesela vystartuje, jak má ve zvyku, stačí pak, abych se choval trochu na úrovni.

Pet mezitím prokličkoval mezi tanečníky uprostřed sálu a přiblížil se k Eriňance. Marinovi vyschlo v krku a rychle se napil piva. Konverzace mezi plavovláskou a jeho přítelem byla krátká. Žena celá ztuhla, zavrtěla hlavou a poodstoupila. Pet se jí uklonil a zklamaně se vydal nazpátek k Marinovi.