Na straně jedné globální kataklyzma, zničená příroda, zneužité technologie, lidská hamižnost a bezohlednost. Na straně druhé silná vůle k životu, odvaha objevovat neznámé jevy i světy a touha po lepší budoucnosti. Na kterou stranu se pomyslné váhy lidské civilizace nakloní? Na to hledá odpověď pět novel v antologii Trosky Země.
Ondřeje Jireše známe jako editora antologií, které mají svým výběrem mapovat „špičku“ v žánrech fantasy a science fiction. Má jich takových na kontě už devět, což je za uplynulých 20 let editorské práce celkem úctyhodné. Antologií Trosky Země se vrací na scénu po osmileté pauze a navazuje na osvědčený formát pěti novel (či větších povídek) od pěti autorů, jaký využil například v antologiích Legendy české fantasy (2006, 2015) nebo Hvězdy české sci-fi (2010). Rétorika se točí kolem stejných slov, opět nám chce editor představit „hvězdy“ české sci-fi. A jaké že to jsou tentokrát? Snad nikoho nezklamu sdělením, že dvě „hvězdy“ se nám opakují, a to Ondřej Neff a Vilma Kadlečková. Není divu, jsou to stálice našeho scifistického nebe, a jistě není na škodu podívat se, jak se jejich fikční univerza i vypravěčský styl dál vyvíjejí. Společnost jim dělají další čtyři autoři (ano čtyři, nepřepočítala jsem se), a to Petr Heteša, Jan Kotouč a dvojice (nikoliv partnerská) Jan Hlávka a Jana Vybíralová.
Ryjeme držkou v zemi
Standardem Jirešových antologií je kvalitní ediční příprava, hezká grafika a důstojné představení vybraných autorů a autorek. O to více mě zaskočila prezentace zmíněné autorské dvojice, medailonek má pouze Jan Hlávka a Jana Vybíralová je v něm jen lehce zmíněná. Budu doufat, že je to na žádost samotné autorky, která se ráda pohybuje ve stínu. Je fakt, že se toho o ní nedá moc zjistit, až na to, že vystudovala Informační systémy na Ostravské univerzitě a pracuje (nebo pracovala) jako správkyně IT systémů, že se zajímá se o počítače a vesmír, že taky ráda čte a jejími oblíbenými autory jsou Frank Herbert, Steven Erikson a Stephen King. To Jan Hlávka se svými startrekovskými kořeny i obdivem k dílu Stevena Eriksona netají, důkazem budiž jeho podíl na terminologii v překladu Malazské knihy padlých. Na kontě má tři úspěšné romány ze série Agent JFK a občas napíše samostatnou povídku do antologie (Zákon genu, Jiný kraj). Jako autorská dvojice se od r. 2008 mohou pochlubit několika knihami – čtyřmi romány ze série Algor v žánru space opera a vtipnou fantasy novelou Dračice.
Mimo jiné se z medailonku dozvíme, že oba milují detektivky a je to znát i na novele Obráceno v prach, která byla zařazena do Trosek Země. Na scénu se vrací detektiv Donald Preston, který přiletí z domovské planety Menaberan vyšetřit bizarní krádež v pražském archeologickém nalezišti. Praha, stejně jako sama Země, vzala za své už před třemi staletími po nukleární válce dvou frakcí – Panasijské ligy a Bělogvardějského svazu. Zbyly jenom artefakty, které studenti archeologie otrocky vyhrabávají z prachu. Příjezd detektiva nevzbudí valnou pozornost, když se však objeví první mrtvola, spustí se velká pátrací akce, před níž nakonec neobstojí žádné dveře, a tajemství, ukryté hluboko v podzemí, je odhaleno. Jde o vynález, který mohl zvrátit válku znepřátelených mocností, ale také zničit i to, co ze staré civilizace ještě zbylo. A tomu se Preston snaží zabránit stůj co stůj. Spoluhráči jsou mu svérázný profesor Culpeper a neohrožená šéfka bezpečnosti Liliana Prusinowská.
Kdo má rád detektivky, ten jistě ocení dodržení všech zásad tohoto žánru, kdo si potrpí na trochu víc akce, bude spokojen spíš ve druhé části novely. Krvavou řež mírně odlehčí poněkud groteskně pojatá scéna s dávno mrtvým vědcem, která trochu připomíná taškařici ve steampunkovém duchu. Autorské duo se nebojí přimíchat i další ingredience – například první oběť je zavražděna mečem. Je obdivuhodné, že vůbec někdo v tak daleké budoucnosti tušil, jak se s takovou zbraní zachází, ono totiž vůbec není tak snadné vrazit někomu meč do zad, ale budiž… Tento starobylý artefakt se vyskytl ve stejném prostoru jako supermoderní fleška, která zůstala díky ochrannému pouzdru funkční – a světe div se, ty jejich počítače na ni pořád mají slot J Podivné mi přišlo i to, že naleziště je přísně střežené a kamery se nacházejí na všech obslužných chodbách, a přesto se podaří pronést vzácné předměty z chráněné zóny, nebo najít způsob, jak spáchat sebevraždu. Ale dost pošklebování, až na těchhle pár maličkostí je to opravdu parádní čtení… Tak jako všechno z pera této autorské dvojice.
Zato Petr Heteša nasadí úplně jiný tón, a nutno přiznat, že na úvodní novelu poněkud pochmurný. Deep Orange je nefalšované postapo se vším všudy. Jeho hrdina – sympaťák Lance – nám vykreslí ne příliš povzbudivý azyl zbytku baltimorského obyvatelstva, které se po globální katastrofě přesunulo do podzemí, kde využilo infrastrukturu metra. Povrch planety museli lidé přenechat jedovatým houbám a bujné vegetaci, které pohltily veškerou civilizaci. Lance má v nově utvořeném společenství vedeném totalitním vládcem Gilbertem se svojí manželkou Irinou poměrně dobré postavení. Má totiž na starosti distribuci zásob do jednotlivých pater podzemního sídliště – jakýchsi společenských kast od těch nejchudších v Pětce až po „vladařský palác“ v Jedničce. Lance ke své práci smí používat mobil a dokonce i laptop, na kterém si se svojí milenkou Kate pouští staré popkulturní filmy. Jako jeden z mála si zachoval určitou slušnost, zodpovědnost a soucit. Zásobami se musí samozřejmě šetřit, a on vidí, že jsou přidělovány spíš podle zásluh než potřeb, ale není zas takový blázen, aby se stavěl proti větru. Gilbert drží všechny pod krkem s pomocí bandy ozbrojenců a ve své omezenosti dokáže šířit pouze kulturu strachu, krutosti a sexuálního zneužívání. Není divu, že se časem zvedne proti takovým pořádkům vlna odporu. Když i Lance uvízne v pasti zvrácených mocenských intrik, bude se muset rozhodnout, zda chce dál sloužit násilnickému pohlavárovi, nebo vsadí na možnou lepší budoucnost, pro kterou ale musí pořádně zariskovat. Ovšem znáte to: kdo neriskuje, nevyhraje. A ne nutně vždy vyhrát musí…
Působivé vyprávění v ich-formě nenechá čtenáře ani na chvíli pochybovat, že mu autor předkládá syrově upřímnou sociologickou sondu do lidského chování, a ani na chvíli vydechnout. Děj letí kupředu, smyčka kolem Lanceho se postupně utahuje a šancí na přežití ubývá. Petr Heteša nevynechá žádný nechutný detail, aby vystihl bezcitnost a perverznost uzavřeného lidského společenství, které díky „ponorkovému“ stavu v sobě odhalí jenom to nejhorší. Ať už se jedná o poměry ve vojenském nevěstinci, nebo popravu roztrháním divokými psy. Směle se může měřit s velikány světové literatury, kteří se chopili podobného tématu – s Merleho Malevilem, Golgingovým Pánem much nebo Slepotou Josého Saramaga. Heteša patří k plodným autorům, jeho knihy se často pohybují v amerických reáliích, fascinuje ho především prostředí velkých metropolí a zajímají ho moderní technologie i mimozemské civilizace. Jeho jméno jistě k antologii přitáhne mnoho zvědavých čtenářů, kteří si jeho styl psaní oblíbili.
Vzhůru do vesmíru, civilizace přece musí pokračovat
Zničení Země je příčinou exodu i v další novele, ta však lidstvo nevede do úkrytů někde v podzemí, nýbrž do kosmu. Kotoučovo Centrální impérium je pojaté přesně ve weberovském duchu, však je také velkým obdivovatelem tohoto autora a organizoval řadu setkání fanoušků s ním. Jeho „honorverse“ má také svoji hrdinku, vojandu – i když teď už bývalou. Hila Ebanová se sice provdala za císaře, ale na svou vojenskou kariéru úplně nemíní rezignovat. Novela Tribunál nás uvede do období po galaktické válce, mír je ovšem dost křehký a nové uspořádání sil komplikuje i samotné soužití lidí a Vylepšených (tedy jakýchsi nadlidí), kteří se částečně integrovali a působí v imperiálních službách. Stále tu operuje několik záškodnických skupin se základnami na osamělých enklávách, kterým vládnou Vylepšení samozvanci, vedle toho bují pirátství a impérium nemá dost bojové techniky, aby celý prostor uhlídalo. Z původně mírové mise do vzdálené soustavy Enugu, kde měla císařovna pouze přednést proslov, se stane vojenská operace s cílem vyšetřit sabotáž na bitevní lodi Nagaland, která způsobila úplnou destrukci křižníku a stála tisíce životů. Hila je směsicí skromnosti, ctnosti, úcty k vojenskému řádu, bojovného duchu a mateřské lásky –tedy směsicí velmi nesourodou a i dost těžko uvěřitelnou. K vyšetření sabotáže je povolána je legendární nezávislá vyšetřovatelka Annika Sparbo, která má na Vylepšené speciální pifku a nebojí se kvůli tomu postavit i císařovně. Jak duel těchto dvou žen dopadne, to už prozrazovat nebudu. Ovšem na příkladu vyšetřovatelky, jejíž postoj se opírá o bohaté negativní zkušenosti, je patrné, že to, co je správné pro jednu, nemusí být správné pro druhou, a přesto jsou v právu obě. V tomhle nesdílím autorův futuristický optimismus ani víru v subordinační logiku, která vše vyřeší.
Jan Kotouč dokáže zdatně zapojit vojenskou hantýrku a podat nejrůznější taktická hlášení tak, aby vytvořil silný dojem věrohodnosti a mohl čtenáře snadno vtáhnout do kosmických bitev. Také umí namíchat správný koktejl romantizující esence a dramatické akce, takže jsou jeho příběhy čtivé a děj svižný, snad i díky tomu, že autor jde přímočaře k jádru pudla. Tento styl mu přinesl úspěch i v zahraničí, a tak se dají odpustit poněkud plošší postavy a zjednodušující etika. Kotoučovy knihy mají především bavit, a to velmi dobře dělají. Pokud Ondřej Jireš hledal do své skládačky nějakého zástupce military žánru, tak tohle byla rozhodně dobrá volba.
Do dávné éry kyberpunku nás zavede Ondřej Neff v další epizodě ze světa Arkádie (Lunární cyklus). Po zničení Země (přezdívané „Plesnivka“) se lidé přesunuli do habitatů na Měsíci. V jednom z nich se nachází krámek s technologickými starožitnostmi, který vedou dva kamarádi: Kuba Nedomý a kyborg Dědek Čuchák (dříve havíř Kazimir Prus, těžce zraněný výbuchem a zachráněný robotickými implantáty). Asi by si oba lépe užívali klidného důchodu, kdyby zase někdo nevkročil do jejich obchodu a nepotřeboval pomoc. Tentokrát to bude pohledná Lucie Krieglerová, kterou trápí nezbedný syn. Naše hrdiny nenapadne nic lepšího, než vytáhnout neozkoušený (a tudíž i nelegální) program na úpravu chování od firmy Lunar Robotics. Proměna u hocha nastane okamžitě a je z něj úplně jiný člověk. Dlouhé roky jsou všichni spokojeni. Ale jak se říká – za dobrotu na žebrotu – a to doslovně. Polepšený Henri se totiž pustí do politiky a se svým totalitním viděním podnikne několik revoltujících kampaní proti stávajícím pořádkům. Nejprve vyvolává jeho úsilí rozpačité úsměvy, které později tuhnou na rtech, když „soudluzi“ začnou hodnotově přepisovat celou minulost. Díky tomu se z bývalých hrdinů a průkopníků života na Měsíci stávají nežádoucí osoby, a to se týká i našich dvou obchodníků. Před „repatriací“ na Plesnivku je zachrání jenom zázrak – nebo pojistka.
Ondřeje Neffa není potřeba sáhodlouze představovat, jeho role ve vývoji české sci-fi je neoddiskutovatelná. Jako hybatel stál u vzniku důležitých pilířů naší scény, k nimž patří internetový deník Neviditelný pes, časopis Ikarie či překlad Gibsonova románu Neuromancer. Společně s Jaroslavem Olšou jr. sestavil Encyklopedii literatury science fiction. Ovlivnil řadu autorů svými přednáškami na conech i publicistickými texty o samotném žánru (Něco je jinak, Jak blafovat o sci-fi). Mimo jiné byl velkým průkopníkem digitální fotografie a psal scénáře ke komiksům Káji Saudka. Z literární tvorby zmíním vedle bezpočtu povídek, které najdeme ve více než 30 antologiích, alespoň kultovní román Tma, trilogii Milénium nebo počítačové romaneto Pole šťastných náhod jako jedno z prvních kyberpunkových děl u nás. V současné době patří jeho srdce opět příběhům pro mládež, kterými jako spisovatel začínal, a věnuje se především retellingům verneovek. V povídce Napravení malého nezbedy si můžete vychutnat mírně sebeironizující styl, vylouskat narážky na nešvary již (bohudík) minulé totalitní éry a těšit se na typické „hu“, které výmluvně pronese kyborg ve vyhraněných situacích. Příběh je napsaný s lehkostí, a tak soudím, že se u něj dobře bavil i sám autor.
Když se apokalypsa nekoná
A výlet do vesmíru nás čeká i potřetí, v novele poslední. Mycelium Vilmy Kadlečkové navazuje na původní Argenitový vesmír a oba cykly spojuje nejen jedna z hlavních postav – Aš~šád z Folmahiwy, ale i celá řada dalších prvků a motivů. Osmidílné Mycelium je však dílo mnohem zralejší a pojímá fikční vesmír komplexněji. V bohaté bibliografii Vilmy Kadlečkové představuje „opus magnum“, za které právem obdržela řadu cen, naposledy Magnesii Literu. Novela Lidské k lidskému je vlastně sequel k Myceliu, v němž rozpínavá mimozemská kultura össeanů původně okupovala Zemi i další planety. To se ovšem změnilo po přeskupení pořádků ve vesmíru vlivem takzvané Hvězdovlády, a tak je nyní Terronská civilizace na vzestupu. Země není zničená, ale vesele prosperuje a dobývá nové vesmírné enklávy. Tím se novela výrazně liší od ostatních, byť všechny vyzní víceméně optimisticky. Vilma Kadlečková se však více zaměřuje na vnitřní konflikty, odehrávající se v hlavě postav. Vybírá si k tomu osobnosti složité, vícevrstevnaté, rozporuplné, zmítané dilematy i vlastními démony. Často oplývají psychotronickými schopnostmi, takže využívají telepatii, nebo informace uložené v protonaci, ale hlavně něco před ostatními skrývají. Každý totiž udělal něco, zač se stydí, za špatná rozhodnutí, selhání či postranní úmysly. Navíc tu jsou ještě nejrůznější mocenské zájmové skupiny, spřádající tajné plány uvnitř jiných tajných plánů na ovládnutí galaktické společnosti.
Ovšem to, co se odehrává skrytě, je obvykle to nejdůležitější, jak autorka ráda opakuje. Čtenářům předkládá příběh, v němž vrací do hry össeanské Lodě, živé bytosti sloužící jako vesmírná plavidla, dříve posvátné a uctívané, nyní považované za ztracené. Kontakt s nimi představuje hrozbu. Není divu – Lodě se řídí pouze vlastními pravidly a sledují pouze své vlastní cíle. Neštítí se překročit jakoukoliv hranici a lidská morálka jim nic neříká. Pěstují si své lidské společníky a libují si v jejich ovládání, ať už k tomu využívají bolest nebo slast. Gallient je také takový vypěstovaný „šlechtic“ a setkání s posádkou vesmírného trajektu Novency otřese jeho dosavadním světem omezeným na vůli a tvárné stěny Lodi. Ta se veze jako nezvaný černý „pasažér“, násilím napasovaná do trupu hvězdoletu, a zatímco pro kapitána Clarka Donella představuje noční můru, pro posádku je velkou atrakcí lákající k průzkumu. Nejvíce ale přitahuje Clarkovu partnerku Erin, kterou fascinuje Loď samotná i její lidský vězeň. Kolbiště pro trýznivý milostný trojúhelník (až čtyřúhelník) je vytýčeno… Vilma Kadlečková si našla svůj vyprávěcí styl, plný vnitřních promluv a polopřímých řečí, díky němuž vysvleče své postavy do naha (nebo i z kůže), a dovedla ho k opravdovému mistrovství. Poněkud otevřený konec dává naději, že sága Mycelium úplně neskončila a můžeme se dočkat pokračování.
Jsme na konci. Opět tu mohou vyskakovat otázky typu, proč byl vybrán ten a ten autor, proč ne jiný, nebo proč se nějaký opakuje. I mně napadla další jména jako Julie Nováková, Edita Dufková a zesnulá Jana Rečková, ale také Josef Pecinovský, Ivan Mls, Aleš Pitzmos, Robert Fabian či Jan Poláček, jejichž světy taktéž stojí za pozornost. U Jireše je však patrný sklon vybírat si autory konstruující propracovaná a ucelená fikční univerza. Tak se třeba dočkáme příště. Antologie jsou vždy o vkusu a volbě editora, to on je zodpovědný za to, že kniha bude mít u čtenářů úspěch, protože jim podle svého vědomí a svědomí vybral to nejlepší, co mohl. A uspořádal vše tak, aby připravil co nejzajímavější čtenářský zážitek. U antologie Trosky Země nemám pochyb, že tomu tak je. Je to po všech stránkách krásná kniha a sdílíte-li s Ondřejem Jirešem podobná kritéria kvality, jistě vám udělá radost. Stejně jako jeho návrat k editorskému veslu.
Procentuální hodnocení: 90%
Ondřej Jireš (editor): Trosky Země
Vydalo: Argo, 2024
Obálka: Žaneta Kortusová
Počet stran: 538
Cena: 648 Kč
