Rochus byl pro mě první knihou, kterou jsme od Přemysla Krejčíka přečetl – a působil na mě tak trochu jako zjevení. Hned mě začaly napadat „otázky, které bych autorovi rád položil“ – a naštěstí sem dostal šanci to udělat, protože autor se rozhovoru nebránil. To totiž ještě netušil, co ho čeká!
Začněme trochu nudnou otázkou: Jak dlouho už na literární scéně působíte?
Záleží, co znamená „působit“. První kniha mi vyšla roku 2015, v časopisech jsem (hlavně básně a povídky, někdy i v žánru sci-fi) začal publikovat v roce 2013, první veřejné autorské čtení jsem podstoupil tuším v září téhož roku… Takže kolem dekády. Nejsem tedy zdaleka ještě žádný matador, ale nálepkou mladého, nadějného a začínajícího autora se už taky asi ohánět nemůžu.
Když koukám na vaši bibliografii (a Rochus tuto domněnku potvrzuje) rád se pohybujete mezi žánry. Je nějaký důvod, proč je vaše tvorba tak různorodá?
Je to jednoduché, jsem nadšený čtenář a nemám v tom žádné žánrové zábrany ani mantinely. Miluju klasickou literaturu, experimentální šílenosti, poezii, fantastiku, psychologickou prózu… Když je dobrá, mám rád literaturu jako celek. Takže to fanouškovské nadšení se asi logicky projevuje i v tom, co mě baví psát.
Jaký vlastně máte vztah k fantastice? A speciálně se ještě zeptám na subžánr dieselpunku, který se zdá být vaším oblíbencem.
Fantastika mi byla blízká vždycky. Vyrůstal jsem na Narnii (ač jako kluk jsem měl doma jen první dva díly), sérii o Harry Potterovi, Zelaznyho sáze Amber, ale i Hrútvangu od naší domácí autorky Adam Andres – koupil jsem ho kdysi ve výprodeji za jedny ze svých prvních peněz, protože na obálce byl drak. Měl jsem za svůj (zatím stále ještě krátký) život různé fáze, kdy jsem četl fantastiky méně, více, nebo jsem ji nějakou dobu úplně obcházel. Ale vždycky byla nějak přítomná, i kdyby jen latentně… nakonec jsem snílek a bezbřehost a variabilitu lidské imaginace považuju za jednu z nejlepších věcí, které máme jako druh k dispozici.
Co se dieselpunku týká – abych tak řekl, já mu věnoval pár intenzivních let během doktorského studia, když jsem se rozhodl ho teoreticky podchytit, protože to v české i zahraniční literární vědě chybělo a ano, vybral jsem si ho i pro aktuální nadšení z četby. Ale jak už to tak bývá, když se člověk něčemu déle a příliš do hloubky věnuje, spíš se tím přejí. Mám k dieselpunku vztah, ale zrovna teď bych ho za nejoblíbenější subžánr neoznačil. Podobně jsem měl dlouho plné zuby dystopií, teď je – s odstupem – opět začínám mít upřímně rád.
Ale i tak jsem napsal dieselpunkový román Čokoláda pro wehrmacht, asi bylo logické, že se to nadšení projeví i takhle. Je to moje nejrozporuplněji přijímaná knížka, dostala chválu i těžkou sodu, obojí jak od kritiků, tak čtenářů. Na druhou stranu se o ní – v diskusi, kterou jsme měli pod patronátem Českého literárního centra – pozitivně vyjádřil Michal Ajvaz, jinde ji pochválila (zcela mimo fantastiku stojící) spisovatelka Simona Bohatá. A to je pro mě veliká pocta, oba jmenované totiž moc rád čtu a vážím si jich.
Než se dostaneme k vaší novince jménem Rochus, dovolím si ještě trochu odbočku. Vy jste, co se literatury týká, i velice zdatný v její teorii. Zkuste nám říct pár slov či vět i k tomu, prosím.
Já hrozně rád věci objevuju, rád se v nich pitvám a hledám jejich kořeny, mechanismy, rád jim přicházím na kloub. Ale spíš v dejme tomu intelektuální rovině, kutil moc nejsem, byť sestavit nábytek podle návodu zvládnu a málokoho u toho poraním… Řekl bych, že tahle zvědavost mě různými cestami nasměrovala k akademické dráze. Ale hlavní roli nakonec sehrál fakt, že jsem po každém úspěšném studiu chtěl zkusit, jestli zvládnu i další stupeň a najednou jsem zjistil, že už nemám, kam dál studijně stoupat a asi bych mohl zůstat v oboru… patrně jsem si na vysoké začal kompenzovat střední a základní školu, kde jsem byl tradičně považovaný za toho nejblbějšího, bez naděje na budoucnost.
Poměrně nedávno Honza Procházka recenzoval vaši knihu Budovat ráj – Bourat peklo. Zkuste nám ji trochu přiblížit.
Kniha je mojí druhou vědeckou monografií, vychází z mojí doktorské dizertační práce a částečně navazuju v ní na předchozí odbornou (Zatmění po utopickém večírku), kde jsem zkoumal české dystopické prózy převážně z 80. let. V Budovat ráj – Bourat peklo se zabývám vztahem totalitních režimů a literární fantastiky, zejména v otázce utopií, dystopií a právě dieselpunku. Mimo jiné se snažím přinést další střípek k diskusi o tom, že žánrová literatura není „triviální“, ale najdeme v ní velká a vážná témata, někdy odvážněji, než bychom čekali. Dal jsem si za takovou svou misi přispět ke sblížení literatury žánrové a nežánrové, protože ty světy jsou podle mě prostupné a je škoda, že si vzájemně často nedůvěřují, dívají se na sebe skrz prsty a někdy až s opovržením, a to obousměrně. I proto se jako akademik zabývám hlavně fantastikou. Nejsem v tom rozhodně jediný a už vůbec ne první, ale pořád je badatelů i badatelek v téhle oblasti relativně málo.
Jak jde dohromady teorie s praktickým psaním – škodí, pomáhá, doplňuje…?
Upřímně si myslím, že v mém případě spíš doplňuje. Přepínám mezi tím, tedy když se potřebuju zaměřit na vědu, nemyslím na svoje psaní beletrie a obráceně. Ale i tak se to vzájemně nějak ovlivní, to je jasné. Třeba když jsem psal Rocha, rozhodl jsem se využívat principy magického realismu a v tom jsem na to šel i trošičku vědecky: nechtěl jsem napsat román, který (jako mnoho a mnoho jiných) se bude honosit tou nálepkou, ale vezme si ve skutečnosti ze žánru jen to nejpovrchnější. A i když Rochus zdaleka není čistý magický realismus (a asi ani být nemůže), poctivě jsem pracoval se všemi žánrovými elementy, i když mnohdy jen jemně. Zdálo by se, že to bude omezující přístup, ale naopak, stavělo mě to před nové výzvy, jejichž řešení mi přinášelo výsledky, k nimž bych jinou cestou nedošel. Nějak mi to do sebe organicky zapadalo, a to pak byla čistá radost. Ale to je možná jen můj pohled, třeba je to, co teď tvrdím, úplná kravina.
A nyní už tedy k tomu Rochovi. Kniha samotná vyvolává strašné množství otázek. Je v ní od každého něco – thriller, fantastika, cestopis, zvířata… Čím začít… Tak třeba od názvu: proč padla volba zrovna na Rocha?
Ten název mi přišel úderný a dostatečně tajemný, navíc se mi líbí zvuk toho slova – myslím, že dobrý název má mít pěkný zvuk, v případě více slov hezký rytmus. Měl jsem i jinou variantu, ale jen pracovní. Když mě napadl Rochus, bylo hned jasno. Je v tom i určitá symbolika, protože pakliže v té knize něco opravdu je tajemné a směřuje k pointě, kterou jsem se snažil podepřít různými symboly a narážkami rozházenými po celém románu, je to právě postava Rocha, který je podle mě v mnohém ztělesněním všech rovin, které jsem do knihy vetkával.
Další neodbytná otázka: čtenář vaším prostřednictvím navštíví spoustu míst na celém světě. Byl jste také na všech? Které vám utkvělo nejvíc?
Tady je čas na nemilé přiznání: Na několika málo zmíněných místech jsem nebyl. Obvykle na těch, které i postavy odbydou jen krátkou zmínkou. Ostatní jsem nějakým způsobem (na delší i kratší čas) poznal. Nedokážu říct, jaké mi utkvělo nejvíc, každé má svůj osobitý ráz a není povinností místa, aby se nám zalíbilo, ale naopak my bychom se měli do nějaké míry přizpůsobit jemu a aktivně hledat, čím je jedinečné, co ho dělá právě takovým. Takhle se snažím dívat všude, proto mi něco utkvělo odevšad a nejsem schopný ty zkušenosti nějak kvalitativně srovnávat.
A co ty tajné spolky, vraždy a tak? Nějaké osobní zkušenosti?
Kdysi jsem na rande se svou budoucí ženou zavraždil zvířátko složené z papírového ubrousku. Pak jsme ho šli za kavárnu spálit, aby mělo alespoň trochu důstojný pohřeb a mě netrápilo svědomí. Asi bych nebyl dobrý zabiják, tak jim jen plánuju trasy a připravuji časovou osu.
Foto: Archiv autora
