Sudetenland: Kus historie, která se (ne)stala

Leoše Kyšu bude většina našich čtenářů znát jako Františka Kotletu aka Řezníka z Bruntálu. Tentokrát si však sundal svoji řeznickou zástěru, odhodil své fantastické alterego a nabízí pohled na Bruntál trochu jinýma očima. Jak by to asi vypadalo, kdyby nedošlo k odsunu Němců?

Slovo na úvod

Sudetenland si zaslouží pár slov na úvod. O pocitech z něj a očekávání.

Je to kniha, která v Leoši Kyšovi dle jeho slov zrála deset let. A budete cítit, že je to příběh, který si přál vyprávět, protože je mu blízký. Nejde jen o kraj, ve kterém žil a vyrůstal, není to o tom, že hlavním hrdinou je novinář stejně jako býval Kyša. Je to o kraji a lidech; obé je svérázné a Kyšu formovalo. Je to o tom všem, co tiše bublá pod povrchem a rádo se nechá zamést pod koberec. Proto je v téhle knize hodně pravdivých věcí, a i když není zrovna sluníčkově příjemná, budete jí věřit. Protože takhle nějak se to mohlo klidně všechno odehrát.

A je super, že Kyša odhodil svůj Kotletovský převlek a nebál se svoje pocity napálit do lidí. Protože tenhle příběh je něco, co čtenáři, zejména ti trochu odrostlejší, budou chápat a bude jim to blízké. Ačkoliv Kotleta do detektivky zabrousil a témata nenávisti mu nejsou v jeho fantastických dílech cizí, Sudetenland vyznívá právě díky tomu, že si na nic nehraje a říká věci tak jak jsou. Byť si Kyša s realitou trochu pohrál.

Vražda v pohraničí

Jak již bylo řečeno, staví Kyša do hlavní role mladého, stále ještě nadějného novináře. Je těsně po sametové revoluci, ve vzduchu visí volby a nejistota. Podaří se zvrátit staré pořádky, zvítězí pravda a láska nebo se řeka minulosti vrátí zpět do svého koryta?

A právě minulost ještě o něco silnějším tématem v pohraničí, kde vedle sebe na Bruntálsku žijí Němci a Češi. I Němci se totiž hlásí o svá práva, i oni mají tradice a kořeny v pohraničí. Do toho se přidávají i ryze české sváry – cikáni, skinheadi, komunisti i pokrokoví demokraté (nebo možná oportunističtí zmetci toužící po kariéře, kdo za masku vidí?)… Situace hrozí každou chvíli explozí a novinové články tomu příliš nepomáhají.

A do toho přijde vražda jednoho z Němců, bývalého nacisty. Pachatelem je údajně jeden z místních cikánů (tak jsou pojmenováni přímo v knize). Role vyšetřovatele se ujme trochu nedobrovolně Daniel Lichke, novinář vyslaný na reportáž o demonstraci. Během chvíle stihne dostat na budku od skinheadů, jeho ošetřování se ujme mladá Němka spolu místní cikánkou… A jeho očima vidíte (a vnímáte) kterak věci dostávají spád a eskalují.

Dech duchů minulosti

Ano, Sudetenland je detektivka. Ale kromě toho je tahle kniha výpovědí, vyznáním. Nejvíc stejně budete vnímat vztahy místních. Kyša často píše o skrytých bitvách, které se přenášejí z generace na generaci, ačkoliv již byly vybojovány dávno v minulosti. O tíži dědictví, o roli Němců, kteří jsou samozřejmě vnímání českým obyvatelstvem negativně, ale i tak se cítí být v pohraničí doma, a mají, byť z jiných důvodů, negativní náhled na Čechy. Je to o příbězích, které provází místní obyvatele. O hrdinech, cti a postavení. O místě každého ve světě, kde karty rozdal někdo jiný dlouho předem.

Je to střet dvou světů, působivě a přesvědčivě podaný. Občas se přistihnete při myšlence proč tam vlastně Kyša cpal tu vraždu, protože kulisy samotné by příběh bez problému utáhly. Notabene když detektivní linka je ve své podstatě pouhým pojítkem a tmelem, který drží celou knihu pohromadě.

Lichke společně s jeho dámským doprovodem jsou zapleteni do sítě místních vztahů. Jde to rychle a postupné odhalování minulosti není nic pěkného. Jenže dobré reportáže nerostou na stromě a vyšetřování vraždy je duchem vynořujícím se z minulosti, který dvojici lapil do pařátů jen tak mimochodem.

Kyša se nesnaží být v rámci detektivní linie nějak inovativní, ba naopak. Motiv vraždy uhádnete vcelku rychle, ale dobrat se pachatele skrz spletité vztahy bude už větší oříšek. Ale nakonec vylezou všechny krysy z kanálů a ukážou svoji pravou tvář.

To bylo tenkrát, když…

Řemeslně je Sudetenland bez výhrad, Kyša už je vypsaný a gradaci příběhu zvládl bez problémů. Místy na čtenáře znalého kotletovek pokukuje v některých hláškách potměšile sám mistr braku, byť se tentokrát hodně mírnil. Na druhou stranu občas odlehčení vyloženě místy až dusivé atmosféře prospívá.

A ano, atmosféra – ta je tím největším trumfem celé knihy. Kyša dokonale a podmanivě prodal své zkušenosti, znalost prostředí i postav a příběhů. Budete mít pocit, že nevytvářel fikci, jen potřeboval ventilovat své pocity a vnitřní neklid. A ono to funguje, a naprosto skvěle! Čtenáři nejspíš v Sudetenlandu očekávali dalšího zakukleného Kotletu. Ale dostali Kyšu, syrového a nesmlouvavého. Jeho novinářské já se nezapře.

Dobový kontext dotváří novinové články z dané doby, které uvozují každou z kapitol. Havel, Vondra, nadšení z odchodu komunistů i obavy a rozpaky, to vše vás knihou bude provázet.

Možná, že někteří pamětníci budou popsané věci vidět jinak. Ale stále jsme v alternativní minulosti, kde odsun Němců nenastal, takže je třeba knihu brát jako fikci. Na druhou stranu vymezování životního prostoru a foukání do jisker dávno vyhaslých válečných plamenů je napsáno/popsáno opravdu působivě. Těch křivd a jizev v sobě nosí každá z postav velké množství.

A na závěr se obloukem vrátíme na počátek. Sudetenland je příběh, kterých chtěl Lleoš Kyša vyprávět. A také příběh, který rozhodně stojí za to poslechnut si, respektive přečíst si!

Leoš Kyša: Sudetenland