Stíny země: Na konec světa v boji proti konci světa

Země je pořádně v háji. Povrch planety se stává neobyvatelným, Greta křičí na všechny kolem, že nám to přece říkala, a lidé živoří v podzemních tunelech. Tvrdá doba vyžaduje tvrdé chlapy – a to Vrták Ervin bezesporu je, v každém smyslu toho slova!

Stíny země jsou postapo trilogií říznutou pořádnou dávkou steampunku. Ivo Hury se rozhodl vylíčit neradostnou budoucnost naší planety hned ve třech na sebe navazujících knihách: Minsk Express, Under York a Kairos Tempus. A jízda je to opravdu za všechny prachy.

Ten pravý paperback

Jako první musíme určitě zmínit vizuální stránku všech tří knih. Jedná se o příjemné knihy menšího formátu s měkkými deskami, které skvěle padnou do ruky. Ostatně, mnohé už napoví sám název vydavatelství. True Paperback je v tomto případě opravdu nomen omen.

Zaujmou také parádní barevné ilustrace na obálkách, které dávají knihám komiksově rozverný nádech. Jen je trochu škoda, že design všech obálek není ve stejném duchu; ale jedním dechem musíme dodat, že Josef Svoboda odvedl coby ilustrátor (nejen obálek, ale i vnitřních kreseb) opravdu dobrou práci.

I obsah ukrývá to, co knihy směrem ke čtenáři prostřednictvím pestrobarevných obálek vysílají: lehké svižné a dobrodružné vyprávění říznuté trochou té erotiky.

Když už se v tom vrtáme…

Úvodní kniha Minsk Express je ve své podstatě představovačkou, která rozehrává celou situaci. Dozvíte se o nelítostné situaci Země, o tom, jak se lidé brání katastrofě, kterou si sami způsobili, o tom, kterak je lidský život bezcenný a nesmírně náročný. A také se seznámíte s hlavním hrdinou – Ervinem zvaným Vrták. Inu, Vrták, jak jinak chcete přezdívat chlapovi, jehož pracovním nástrojem je vrták, že? Trochu neinvenční, ale jméno stejně dobré jako každé jiné.

Huryho vize neradostné budoucnosti působí kompaktně a promyšleně. Líčení planety devastované klimatickými katastrofami i lidskými zločinci je naléhavé a úvod knihy podivně znepokojující. Pak už nastává doba Ervinocentrismu, protože hlavní hrdina na sebe strhává většinu pozornosti. To principiálně není špatně, tenhle drsný macho bez problému svoji roli zvládá. Jde spíš o to, že nápady již nedostávají takový prostor, prostě se do textu neprotlačí přes Vrtákova široká záda. Trochu problém je i v načasování některých informací – čtenář má občas pocit, že autor některé drobnosti vymýšlel za pochodu a připsal zkrátka proto, že se mu to hodilo.

Trochu na škodu je i fakt, že vyprávění je primárně autorovým cílem, nikoliv cestou, aby příběh nějak dál rozvíjel. Situace je dána a dál už se jen klouže po povrchu, což je škoda zejména ve vztahu k postavám, které jsou pojaty spíše charakterově ploše a nepříliš výrazně.

Kromě Ervina se ještě seznámíte s ruskou agentkou Annou – to je ta sexy dáma, co se na vás lascivně culí z obálky. Ta sbalí (doslova a do písmene) nebohého Vrtáka a společně vyrazí do tajemného dolu kdesi u Minsku, který má dle pověstí a legend skrývat nečekaná překvapení. V této části si čtenář všimne několika věcí.

Za prvé: Hury je velmi dobrý vypravěč. V jeho podání má děj lehkost, sem tam se objeví trefná hláška či vtípek, děj má dynamiku a kniha nenudí. Minsk Express je zábavná záležitost. Ženy možná budou mít jiný názor, protože hlavní hrdina je drsňák se silnými sexuálními pudy a příběh má chlapácký nádech přičemž nechybí ani erotické scény, ale tahle stylizace k příběhu prostě sedne.

Za druhé: autor má ještě na čem pracovat. Zejména stylisticky to místy není ono. Pokud jsme mluvili o Ervinocentrusmu, pak jsme udeřili hřebík na hlavičku. Hlavní hrdina je totiž jmenovitě zmiňován vícekrát, než by bylo zdrávo, což v textu mnohdy působí jako pěst na oko. Ale popravdě – tento problém budete vnímat spíše v pomalejších pasážích, dynamičtější úseky pravděpodobně prolétnete bez toho, aniž byste cokoliv řešili.

A za třetí: tahle knížka má zvláštní závěr. Je to takový tříčtvteční cliffhanger. Efekt nalákat čtenáře k dalšímu dílu rozhodně má, ale opět ukazuje na určitou nevypsanost. Vše se dalo udělat elegantněji, ladněji a hlavně svižněji; jenže učený z nebe nespadl a dnes, o pár knih později, už by nesjpíš spousta věcí v autorově podání vypadala úplně jinak.

Minsk Express rozehrává zajímavou zápletku, pracuje s legendami, mytologií a zároveň představuje poměrně komplexí svět; svoji úlohu prvního dílu plní na výbornou. Rozehrává situace a do dalších dílů dává naději na zajímavou zápletku.

Všechno je jinak

Do druhého dílu cyklu s názvem Under York skočí autor rovnýma nohama. Většina toho, co rozehrál v prvním dílu, je totiž najednou zapomenuta, a Ervin (už bez Anny) se přesouvá do podzemního velkoměsta k legendárním Verneovcům, lidem známým z legend a přežívajícím v nehostinném světě díky technickému náskoku (to totiž bylo to překvapení ukryté dole v dole). Konečně pořádná dávka steampunku – vzducholodě, ponorky… Verneovci zkrátka dělají čest svému jménu. Navíc má být verneovská technika klíček k přežití na zdevastované planetě, což dává lidstvu jiskřičku naděje.

Díky vyššímu počtu osob se příběh příjemně rozvine, dostane konečně šířku a není zaměřen jen na duo hlavních postav. Ano, částečně je to tím, že Anna do Under Yorku nikdy nedorazí, ale Vrták nemá problém si rychle najít jinou Vendulku utěšitelku, nehledě na to, že hormonálně rozkolísaných obdivovatelek má na každém prstu pět. Paradoxně však vyznívá hlavní postava jako chlapák spíše na počátku knihy, později je v oblasti nevěry mnohem zdrženlivější a místy působí až uťápnutě.

Za tím zřejmě stojí Ervinův nový objev – Brusinka Dolores. Zde si dovolím malou spekulaci: ona dívka i vzhledem dle parádních kreseb Josefa Svobody vypadá jako zcela jiná Brusinka – frontmanka kapely Cranberries (v překladu Brusinky) Dolores o´Riordan.

Přesun děje z podzemních chodeb do města knize vyloženě svědčí. Prostředí je barevnější, roste počet postav, autor může uplatnit mnohem víc svoji invenci co se různých prostředků a technických „hraček“ týká. Dozvíme se, že existují pekelné stroje z jiné dimenze, kterým je třeba šlápnout do úsměvu, čehož se Ervin s gustem zhostí.

Opět se musíme vrátit k tomu, co již bylo jednou řečeno. Kniha je dynamická, vyprávění má spád a díky tomu nebudete vnímat autorovou neobratnost při práci s textem. Občas vás klepne do oka slovo, které do textu příliš nepasuje využité ve snaze udělat popis barvitý či přehnaně bombastický, ale to spíše jen výjimečně. Problémy mohou mít čtenáři i při popisech bojů nebo některých technologií; oproti předchozímu dílu je stylistika o něco lepší, ale stále ještě zbývá prostor k vylepšení.

A na závěr ke druhému dílu důležitá poznámka: už v Under Yorku se objevují první drobné logické trhlinky…

A nakonec – to nejlepší?

A jsme ve finále. Konečná stanice Kairos Tempus, vystupovat!

Závěrečný díl trilogie je hořkosladký. Jako již „tradičně“ i tentokrát přijde Vrták o svoji dívku. Jenže honba za její záchranou je plná logických kopanců, zmateného přeskakování ze scény na scénu a nekonzistentního chování postav. Zkrátka: to, co mělo být velkolepým finále, se nepodařilo příliš ukočírovat a příběh se rozsypal. Na samém konci si čtenář nebude zřejmě vůbec jistý kam se to dostal ani tím, jak se tam vlastně dostal.

Na tu „lepší stranu“ musíme říct, že Hury si vyzkoušel trochu jinou autorskou polohu. Namísto zábavné oddechovky dodal textu mnoho podnětů k přemýšlení, odkazů na aktuální (zejména environmentální) problémy a dokázal dát textu myšlenkový přesah.

Díky válce se stroji má kniha „terminátorský“ nádech, i když podobnost je pouze čistě náhodná. Vrták i všichni Verneovci jsou postaveni před dilema, které bude mít vliv na budoucnost celé planety, objeví se cestování mezi dimenzemi… Tady se už hodně přepadává do sci-fi, i když steampunk je stále znatelný.

Celkově je Kairos Tempus opět úplně jiný. Bohužel však působí uspěchaně, nedotaženě, nebo možná ze všeho nejvýstižněji řečeno nedomyšleně. Zdá se, jako by autor měl přibližnou představu kam příběh směrovat a na konci se pokoušel různými fintami děj ohnout tak, aby se mu v úplném finále vešel do jeho představ. Je to dost škoda, rozehrané to měl Hury skvěle a dobrý závěr si tahle série doslova zasloužila – leč nestalo se.

Inu, nedá se svítit. Stíny země nejsou špatnou trilogií, ale dobrý dojem kazí závěrečný díl. Pokud si však rádi přečtete lehký příběh s nádechem chlapáctví, neostýchejte se Stíny země vyzkoušet. Jsou napsané úderně a zábavně, a dokáží vás chytnout, dávají při čtení ten správný „pocit“. Pravda, pár mušek v podobě snahy o příliš expresivní popisy nebo stylistické neobratnosti se najde, ale to dojem nekazí. A kdo ví – tamtamy hlásají, že Ivo Hury se chystá v budoucnosti (nejen) závěrečný díl přepracovat…

Trilogie Stíny země

Autor: Ivo Hury

Obálky: Josef Svoboda

Minsk Express (I.)

Vydal: Agadah, 2018

Počet stran: 206