Stíny minulosti: Allomanti se konečně vrátili!

Stejná a přesto jiná

Uplynul rok od doby, co ochránce zákona, Waxilián Ladrian, vyměnil drsné a divoké prostředí Burin za městské prostředí Elendelu a co postavil před spravedlnost nesmrtelného Milese, který sužoval Elendel svými zločinnými aktivitami. Avšak ani jeho smrt nepřinesla městu klid, jelikož se na scéně objevil nový hráč, který se snaží narušit zažité pořádky. Město je na technickém vzestupu, ale zároveň se potýká s řadou problémů – korupce, společenská nerovnost a celková nespokojenost obyvatel. Pomalu a jistě začíná vycházet najevo, že někdo v pozadí podněcuje obyvatelstvo k revoltě, rozbití současného stavu společnosti a svržení vlády. Waxilián se svým přítelem Waynem a mladou, nadějnou policistkou Marasi pomalu přicházejí na kloub spiknutí a odhalují, že za vším stojí někdo další, někdo mnohem mocnější.

Stíny minulosti začínají, podobně jako první díl této spin-off trilogie, o patnáct let dříve v Burinách, v nichž se pan Kravata, Wax Ladraian, poněkud netradičně seznámil s paní Růžovou Podvazkovou, Lessie. Z nastíněného obsahuje je nicméně patrné, že krom retrospektivního prologu autor volně navazuje na události předchozího dílu. Pokud jste nečetli předchozí díl, Poselství práva, či původní mistbornskou trilogii, nemělo by to být na překážku, jelikož autor trochu připomíná fungování allomacie a feruchemie. Jimi nadaní jedinci disponují schopností využívat zvláštní vlastnosti různých kovů (zpomalovat či zrychlovat čas, snižovat či zvyšovat váhu, urychlit léčení, tlačit či přitahovat kovové předměty…). Avšak domnívám se, že čtenář neznalý alespoň trochu světa mistbornů může v některých místech tápat a ztrácet se.

Uplynul rok od doby, kdy jsme hrdiny opustili. A uplynuly čtyři roky, než byl vydán druhý díl spin-offu. V průběhu četby se nelze zbavit dojmu, že během té doby zaznamenaly změny nejen postavy, ale též sám spisovatel. Brandon Sanderson v úvodním poděkování sám zmiňuje, že měl Stíny minulosti rozpracované, avšak musel je odložit na nějakou dobu k ledu, neb pracoval na jiném díle. Prodleva měla za následek změnu vize ohledně osudu hlavních hrdinů, a proto přepracoval již napsanou třetinu. Tuto změnu lze z knihy jistým způsobem vycítit, jelikož od první kapitoly získává čtenář pocit, že v sobě Stíny minulosti nesou hodně z Poselství práva, ale zároveň se v nich nachází něco, kvůli čemu má dojem, že už to není dílo typického mistbornského střihu. Vzniká zde otázka, co může tuto skutečnost způsobovat. Dlouhý časový odstup mezi prvním a druhým dílem? Změna spisovatelské vize?

Postavy, to je oč tu běží

Brandon Sanderson několikrát dokázal, že je zkušeným vypravěčem, který dokáže přivést k životu velice sympatické postavy. A jinak tomu není ani v případě Stínů minulosti, i když i v tomto bodě došlo k jisté změně v porovnání s předchozím dílem. Patrně největší proměna přichází u Waxovy snoubenky, Steris, kterou si čtenáři pamatují jako chladnou a odtažitou ženu, jež pro budoucí manželství připravila rozsáhlou smlouvu, v níž neopomněla ani tak ošemetné téma, jakým jsou milostné zálety. Nicméně v tomto pokračování je příjemnější a přístupnější, a čtenáři díky tomu celkově milejší. Jistou změnou projde i Waxilián, který není zcela takový jako ten z Poselství práva. Se Steris, a vlastně i Waxem, se to má velice podobně jako s celou knihou, stále jsou to ti samí lidé, které známe z předchozí dílu, avšak přesto je v nich něco nového, něco, co je od jejich minulého já odlišuje.

Sám autor si na sebe ale tak trochu upletl bič, jelikož hlavní hrdina je sice sympaťák s pořádnou bouchačkou v ruce, ale v žádném případě nemůže soupeřit se svým parťákem s nenechavými prsty a menší kleptomanií (i když on by s takovýmto nařčením určitě nesouhlasil) Waynem. Pokaždé, když se tento muž objeví na scéně, krade si ji svými hláškami nebo myšlenkami jen pro sebe, a pokud se k němu přidá nová posila týmu, MeLaan, je o zábavu postaráno.

Za zmínku stojí i hlavní záporačka, kandra Mrcha, která se rozhodla rozvrátit elendelskou společnost a tím jí dopřát naprostou svobodu. Je to jeden z mála příkladů, kdy má záporná postava velký potenciál, aby přirostla čtenáři k srdci, což se například stalo v mém případě a v některých okamžicích jsem jí držela palce.

O něco slabší než původní trilogie

V porovnání s první trilogií ze světa mistbornů je patrné, že za ní spin-offy zaostávají, což je znát především na samotném příběhu, který není tak spletitý. Blázen, který chce osvobodit společnost z jejích okovů pomocí povstání a atentátu na hlavu státu, není v literatuře (ale ani životě) ničím neobyčejným. Avšak velkou roli vždy hraje zpracování takové látky. V knize se objeví pár pasáží s jistým přesahem a dobře reflektující situaci ve společnosti procházející tak výraznou změnou, jíž je elektrifikace, a s tím spojené problémy.

Jeden ze slabých článků tohoto díla představují akční pasáže, které jsou poněkud nepřehledné, což je obrovská škoda vzhledem k tomu, že Sanderson v jiných dílech zvládá tuto disciplínu bravurně. Od posledního čtení předchozích knih o mistbornech uplynulo více jak pět let a stále si velice dobře pamatuji některé z akčních scén posledního dílu, Hrdina věků. Podobně je tomu i u prvního dílu Archivu bouřné záře: Cesta králů, od jehož četby také nějaký ten čas uplynul, ale v paměti uvízlo několik scén. V případě Stínů milosti se bohužel ale nic takového neděje. Akční pasáže nejsou vyloženě špatné nebo nudné, jen vázne jejich popis, který se zdá na některých místech poněkud odbytý.

Vzhledem k tomu, jak moc nepovedené obálky obdržela v našich luzích a hájích trilogie Zúčtovatelů, neměla bych v tomto případě opomenout jméno Chrise McGartha, který má na svědomí obálku lahodící čtenářovu oku, Isaaca Stewarta, jenž je zodpovědný za přiložené mapky, a nakonec Bena McSweeneyho, autora novinových vsuvek, které tuto knihu obohacují a dodávají jí šmrnc. Poslední dva jmenovaní stojí též za úžasnými ilustracemi v Archivu bouřné záře.

Brandon Sanderson stále dokazuje, že je velice schopný vypravěč, který dokáže i přes nedostatky čtenáře chytnout a nepustit. Díky/kvůli tomu se může stát, že si člověk nedá hned dvě a dvě dohromady, tudíž mu v hlavě některé věci secvaknou až těsně předtím, než je sám autor odhalí. Autor si připravil dva tři překvapivé zvraty, záleží ale na čtenáři, zda se nechá pohltit příběhem natolik, že dovolí, aby jej autor nějakou chvíli vodil za nos. Podobně jako u Poselství práva, i u Stínů minulosti je příběh uzavřen, ale Sanderson chytře nechává některé věci otevřené, aby nalákal čtenáře na další pokračování. Doufejme, že nakladatelství Talpress v brzké době přivede na světlo světa další díl, který v zahraničí vyšel již v lednu minulého roku pod názvem Mistborn: The Bands of Mourning.

Stíny minulosti nejsou dokonalé a trpí několika nedostatky, přesto se ale jedná o kvalitní odpočinkovou fantasy. Sandersonovi fanoušci budou patrně trochu rozpolceni, jelikož v porovnání s předchozí tvorbou tohoto autora se jedná o průměr, avšak nepochybuji o tom, že mu většina ony nedostatky (podobně jako já) odpustí. Stíny minulosti jsou bezesporu slabší než Archiv bouřné záře a původní trilogie ze světa mistbornů, ale v rámci celkové produkce představují nadprůměr, který bych se nebála doporučit každému, kdo má rád sympatické postavy, svižný děj a zamlouvá se mu prostředí 20. let 20. století v Americe, jelikož tomuto časovému údobí se blíží prostředí, do nějž je příběh situován.

Brandon Sanderson: Mistborn – Stíny minulosti
Překlad: Milena Poláčková
Obálka: Chris McGrath
Vydal: Talpress, 2016
Počet stran: 360
Cena: 249 Kč