Spousta otázek pro Samanthu Shannonovou

Jak se vám líbí v Praze?

Je úžasná. O Praze jsem toho moc nevěděla, než jsem si přečetla knihu Dcera kostí a dýmu od Laini Taylorové, a pak jsem si ji zamilovala. Je to asi tím, že Lainiin samotný styl je tak magický. Získala jsem tedy dojem, že Praha je takové pohádkové, kouzelné město… a zjistila jsem, že je opravdu přesně taková! Včera jsem se byla projít na Karlově mostě a bylo to skvělé. Je neuvěřitelné, kolik je tu obchůdků s absintem, viděla jsem loutky, perníčky… Všechno je tak krásné, že jsem téměř nemohla uvěřit, že jde o reálné město.

Města na vás nejspíš silně působí, i prvotní nápad na sérii Kostičas přišel ve chvíli, kdy jste pracovala poblíž Seven Dials (Sedm ciferníků, část Londýna, pozn. autorky) a denně procházela kolem tamních obchůdků s esoterickým zbožím. Co jste dělala, když vás poprvé napadlo psát o jasnovidcích v Londýně budoucnosti?

Když jsem ten nápad poprvé dostala, neměla jsem u sebe žádný sešit ani blok, takže jakmile přišla má obědová pauza, vyběhla jsem z kanceláře a snažila se najít nějaké místo, kde bych si něco na psaní mohla koupit. Nakonec jsem si koupila jeden opravdu levný někde na poště a okamžitě začala zapisovat své nápady, o jasnovidcích a jejich různých podtypech. A nakonec jsem tohle smíchala s dalším nápadem na příběh o nadpřirozených bytostech v Oxfordu, kde jsem tou dobou studovala. A z toho série Kostičas tak nějak vyrostla.

Do jak velkých detailů jste tehdy zabrouzdala? Bylo to celé jasné najednou?

Ne, dokonce i teď, během třetí či čtvrté knihy, pořád přidávám další a další vrstvy k vytvořenému světu i další detaily. Někteří spisovatelé plánují každý drobný detail předem, ale kdybych to udělala já, asi bych po celé roky vůbec nezačala psát. Raději tedy vymyslím jen nějaké základy. Když pak do takového zhruba vymyšleného světa umístíte postavu, začne jím procházet a vy dál přemýšlíte, co vlastně vidí a zažívá, svět se dotvoří tak nějak sám. Postava se stane motorem téhle světatvorby. Samozřejmě jsem do toho nešla naslepo, měla jsem v hlavě nějaká pravidla, ale do konečné podoby se svět dostal až během psaní.

Váš svět je tak komplexní a složitý, máte někdy strach, že na něco zapomenete?

Mám ten svět poměrně přesně narýsovaný v hlavě. Lidi se někdy ptají, jestli mám nějaký sešit na poznámky ohledně příběhu. A ačkoli nějaké samozřejmě mám, většinu věcí mám prostě v hlavě. Ten svět znám opravdu dobře. Ale stalo se mi, že jsem nedávno znovu četla první díl, Kostičas, a úplně jsem zapomněla na jednu věc, kterou tam zmiňuji, a znamenalo to, že musím něco úplně změnit ve třetím dílu, který jsem tehdy dopisovala.

Kolikrát jste už své knihy takhle četla?

Nejsem si úplně jistá. Hodněkrát jsem je přečetla během editování, třeba The Song Rising (třetí díl, který anglicky vyjde v březnu 2017) jsem četla tolikrát, že už se na něj teď ani nemůžu podívat. Myslím, že každý díl jsem četla tak čtyři až pětkrát, tu finální verzi. Nejen, že si musím některé věci občas připomenout, ale je také moc hezké držet opravdovou knihu v rukou. Můžu pak předstírat, že je to kniha někoho úplně jiného, a čtení si víc užít.

Ve vašich knihách je použit velmi zajímavý jazyk, postavy používají nejrůznější slangové výrazy a podobně. Jak jste ho sestavovala?

Chtěla jsem, aby byl jazyk mé knihy něčím zajímavý, protože jsem četla Mechanický pomeranč a ta kniha by bez jazyka, který Burgess použil, nebyla stejná. Ale on je lingvista a mně bylo jasné, že nedokážu vymyslet celý nový jazyk, jak to udělal on. Rozhodla jsem se tedy použít existující historický slang, přiklonila jsem se k tomu z doby viktoriánské, který jsem zkrátka zakomponovala do běžné mluvy. Díky tomu jsou mé postavy zase o něco zajímavější a živější a svět tak dostává trochu barvy. Taky mě mnohem víc baví psát dialogy.

A co jména, mají nějaký význam?

Nemám moc ráda, když má každé jméno nějaké skryté poselství a jméno hodné postavy znamená „laskavá“ a u zlé zase „krutá“, to mi přijde trochu laciné. Jméno hlavní hrdinky Paige jsem vybrala proto, že je rázné a úderné a taková je i ona. A třeba refájci se všichni jmenují podle hvězd.

Pro překladatele tohle musí být opravdu těžké.

Své překladatele obdivuju, nechtěla bych Kostičas překládat. Samotný název je v angličtině hříčkou s francouzským slovem „dobrý“ (název série zní The Bone Season, hříčka s francouzským bonne, pozn. autorky). Ale to v jiných jazycích nefunguje, takže překladatelé museli tenhle problém vyřešit jinak.

Když mluvíte o své předchozí knize, kterou se vám nepodařilo publikovat, zmiňujete často, že nebyla dobrá. Jak se to pozná? Nebo spíš naopak, jak poznáte, že nápad na knihu opravdu dobrý je?

Když jsem svou první knihu s názvem Aurora psala, myslela jsem si, že dobrá je – ale teď už vím, že ne, postavy nebyly dostatečně dobře zasazené do světa a celkově byla jaksi mělká. Myslím, že poznat, jestli je kniha dobrá, nejde, není na to recept. Když píšu Kostičas, pociťuji velkou vášeň a nadšení, takže když knihu tak moc miluji já, snad ji budou milovat i další. Myslím, že jde o osobní pocit, nejde přesně popsat, jak to víte, ale zkrátka to víte.

Jaké scény z knih je pro vás nejtěžší psát?

Ve Vidořádu, druhé knize ze série, je na konci obrovská bojová scéna. A to bylo opravdu náročné. Obecně jsou souboje hodně těžké, je třeba to prostě trefit. Hodně se točí kolem těl postav, kdo koho kope, kdo koho mlátí. A je tu určité riziko, že to nebude mít šťávu, protože to, že někdo někoho praští nebo kopne, můžete říct jen párkrát – pak už je to nuda. Musím tedy vždycky hodně pracovat na tom, aby takový text zůstal zajímavý. Ještě těžší to tady bylo proto, že bojová scéna trvá asi tři kapitoly. Ale nakonec jsem s tímto momentem velmi spokojená, snažila jsem se, aby scéna působila pompézně, jako představení. Konce jsou vždycky těžké, a taky začátky. Vždycky když začínám novou knihu, nakonec první část alespoň třikrát přepisuji.

A začínáte psát od začátku?

Snažím se. Snažím se psát knihy v chronologickém pořadí, jen opravdu mimořádně podvádím a přeskočím dopředu na scénu, na kterou se hodně těším. Píšu teď ještě jednu knihu a zrovna před pár dny jsem přeskočila na konec a napsala úplný závěr, protože jsem dostala nápad a nechtěla ho zapomenout. Nechci si napsat všechny ty nejlepší scény najednou, šetřím si je.

Které scény se tedy píšou nejlépe?

V sérii Kostičas mě nejvíc baví psát momenty, kde spolu nějakým způsobem komunikují dvě postavy. Asi nejradši píšu Jaxona, Paigeina šéfa, jeho dialogy jsou vždycky květnaté a někdy až dovedené do krajnosti. Také mám ráda scény, kde jsou spolu Strážce a Paige. Nejvíc mě asi baví rozvíjení vztahů mezi postavami.

Pořád máte Jaxona ráda, i když se ukázalo, jaký je zrádce?

Je to podivné, ale pořád ho zbožňuji. Nesouhlasím se vším, co dělá, a nemyslím si, že je to „hodná“ postava, ale je komplikovaný a díky tomu je zajímavé ho psát, zajímavější než skrz naskrz dobrou postavu.

Jsou nějaké scény, které jste musela z knih vyřadit a je vám to trochu líto?

V třetím díle byl původně mnohem delší závěr. Nějakou dobu jsme o tom diskutovaly s mou editorkou a nakonec jsem poslechla její moudré rady a konec zkrátila, vyhodila několik kapitol. Většinou své editory poslouchám. Řekla bych, že když kniha může fungovat bez nějaké scény stejně jako s ní, je asi nejlepší ji vymazat. Některé z těch vyškrtnutých scén pak použiju v dalších dílech, ne všechny jsou nadobro ztracené.

Nashromáždila jste hodně informací například o původu postav a historii, které se v knihách neobjevily?

Ohromnou spoustu. Někdy čtenářům něco z toho prozradím, když po mně chce někdo nějaký aspekt podrobněji vysvětlit – nedávno se mě ptali například na podrobnější informace o Syndikátu a jak funguje. A já jsem byla schopná o tom napsat opravdu velké množství textu jen tak z hlavy. Knihy se momentálně odehrávají jen v Británii, ale děj se bude přesouvat různě po světě, takže mám v hlavě spoustu informací o tom, jak jsou na tom jiné země.

Ráda bych taky napsala novelu poskládanou z chybějících scén o tom, co se dělo mezi Strážcem a Paige. V Kostičasu je totiž období několika měsíců, které čtenář vůbec nevidí, takže tomu bych se ráda věnovala, pokud se mi podaří přesvědčit Bloomsbury, aby něco takového publikovali.

Vaše příběhy jsou velmi faktograficky správné, detailně zde popisujete ulice v Londýně nebo Oxfordu. Kolik času jste věnovala výzkumu?

Vždycky se snažím všechna místa, o kterých píšu, alespoň jednou navštívit. Spisovatelé samozřejmě mají Google Maps, což je opravdu nápomocné, ale když místo osobně navštívíte, lépe pochopíte tamní atmosféru nebo obyvatele. Třetí díl je zasazen do Londýna, Edinburghu a Manchesteru, všechna města jsem navštívila. Čtvrtý díl se odehrává v Paříži, takže se na pár výletů do Paříže chystám. Psát o městech, ve kterých nežijete, je o něco těžší. Protože ačkoli se mi třeba povede trefit geografii správně, nikdy nebudu znát místní vtípky nebo pořekadla a legendy. Snažím se tedy také konzultovat s lidmi, kteří v daných městech žijí.

Zmínila jste, že si knihy částečně plánujete dopředu, ale nepřeháníte to. Jak moc si plánujete například dialogy dvou postav?

Když píšu rozhovor dvou postav, pravděpodobně tuším, jaké bude mít ta konverzace následky, proč se spolu baví, jaké informace jsou klíčové. Ale nemůžu zacházet do přílišných detailů. Zvláště silné postavy mají opravdu výrazný hlas a jednají tak trochu po svém.

Je těžké psát nelidské bytosti, jako je třeba Strážce?

Je to zajímavé, chci totiž, aby čtenář cítil, že Strážce není člověk, nejen vědomí toho, že není, ale jinak se jako člověk chová. Takže jsem si dělala například výzkum toho, jaké by to bylo být nesmrtelný, jak by pak člověk vnímal čas. Psát ho mě vlastně hrozně baví, protože ráda zkoumám, co to znamená být člověkem, a to jde právě u něj velmi dobře.

Víte, jak celá série Kostičas skončí?

Mám v hlavě určitou představu, kam příběh míří, a myslím, že vím, jak bude nejspíš vypadat poslední scéna. Ale protože je to tak dlouhá série a já ji začala psát, když mi bylo devatenáct, a dokončím ji, až mi bude tak třicet, je to pro mě osobně příliš dlouhé časové období. Takže i když bych teď něco naplánovala, v okamžiku, kdy bych se dostala k psaní daného úseku, bych si to mohla úplně rozmyslet. Nechávám si tedy dost prostoru na manévrování, nechci si vystavět nějaké příliš striktní hranice.

Kolik vám musím zaplatit, abyste mi prozradila, jak to dopadne?

To nejde, v tomhle mě nelze podplatit.

Musela jsem to zkusit. Zajímá mě také vaše vzdělání. Studovala jste literaturu, máte pocit, že vám to při psaní nějak pomohlo?

Ne přímo s psaním, v Oxfordu nestudujete vyloženě proces psaní, ale literární kritiku spíš než cokoli jiného. Aby se člověk učil o psaní, musí si nejspíš zapsat přímo nějaký kurz tvůrčího psaní, které jsem já sama nikdy neabsolvovala. Se stylem mi tedy má studia nepomohla, ale byla určitě důležitá v tom, s jakou literaturou jsem se v životě setkala – mám na mysli třeba Dickense. Také jsem mohla absolvovat hodiny o nejrůznějších, pro mě zajímavých, tématech – například o pamfletech. A ty jsou v druhé knize dost důležité. A samozřejmě samotný Oxford, kde jsem studovala, je pro knihu klíčový. Takže kdybych tam nechodila do školy, třeba bych nikdy nápad na napsání Kostičasu nedostala. Byla to pro mě tedy hodnotná zkušenost.

Kurzy tvůrčího psaní vás tedy nikdy nezajímaly?

Ne, nevím proč. Některým lidem asi tahle forma vzdělávání vyhovuje, ale já mám radši, když zkrátka můžu pracovat.

Myslíte si tedy, že zkrátka psát je pro spisovatele nejlepší průpravou?

Ano. Obecně se říká, že by člověk měl číst a psát, aby se stal spisovatelem. Pro mě to tak opravdu funguje.

Série Kostičas je zajímavou směsicí žánrů. Je to záměrné? Snažila jste se vědomě vyhnout konkrétní škatulce?

Obecně mě baví vystoupit ze zavedených konvencí, míchat vícero žánrů. Čtenář pak neví, co očekávat. U Kostičasu má každá kniha navíc svůj vlastní žánr. Kostičas je příběh o útěku, Paige se snaží dostat z vězení. Vidořád je tajuplná detektivka, ve které se řeší vražda. Hlavním motivem třetího dílu je loupež, čtvrtý díl je pak úplně něco jiného. Vždycky pro mě bylo zásadní, aby čtenář nevěděl, co od série čekat. Je jedno, jakou knihu otevřete, ale nemůžete si být jisti, co se bude dít. Budete sice ve společnosti stejných postav, ale nemáte tušení, co se po stránce příběhu bude odehrávat dál.

To se asi hodí i proto, že se tak vyhnete tomu, že by po Kostičasu někdo nesáhl jen proto, že nemá rád young adult nebo nemá rád dystopie.

Přesně tak. Když moji nakladatelé dělají marketing pro tuto sérii, není u ní žádné věkové doporučení, neprodává se jako kniha pro děti nebo náctileté. Jsem za to opravdu vděčná, protože pak mají opravdu různorodou skupinu čtenářů, což jsem si přála.

Čtete knihy podobného žánru, jako je Kostičas, nebo se jim snažíte vyhnout?

Vyhýbám se jim, když píšu. Někdy udělám výjimku, když jsem třeba letěla do Prahy, četla jsem fantasy knihu, protože se chystám na jednu akci, kde budu mluvit s její autorkou, takže jsem potřebovala vědět, o čem je. Když zrovna na žádném rukopise nepracuji, tak je všechno v pořádku a čtu, co se mi zachce. Ale když píšu, je pro mě čtení podobně zaměřených knih dost stresující, protože by se mohlo stát, že v nich narazím na nápad příliš podobný tomu mému. Je tedy jednodušší se jim zcela vyhnout.

Když jste začínala Kostičas psát, zkoumala jste, jestli ve světě literatury už neexistuje něco podobného?

Vlastně ne. Prostě jsem na tom začala pracovat. Ale jednou jsem měla besedu, přihlásil se na ní fanoušek a zeptal se „nejsou vaše knihy vlastně totéž jako Kukly od Johna Wyndhama?“ Nikdy jsem tu knihu nečetla, ale podle všeho jde o příběh, ve kterém vláda omezuje lidi, kteří jsou určitým způsobem jiní… což se může Kostičasu na první pohled podobat. Ale podle mě je fakt, že každý autor vystaví příběh podle sebe, dá mu něco speciálně ze sebe. Ačkoli jsou na světě určitě minimálně stovky knih s podobným tématem, s vládou, která někoho utiskuje, žádný autor si takhle široký nápad nemůže jen tak přivlastnit. Já se snažím své příběhy ozvláštnit právě tím, že v nich míchám žánrové konvence a dát na ně jakousi svou „značku“.

Často se říká, že se autoři podobají některé ze svých postav. Je v Kostičasu nějaká postava, do které jste se promítla? Samozřejmě se nabízí Paige…

Vlastně se Paige moc nepodobám. Samozřejmě jsem byla stejně stará jako ona, když jsem sérii začala psát, ale jinak toho moc společného nemáme. Paige má mnoho vlastností, které bych chtěla mít. Moc se mi třeba líbí, že tak tvrdě bojuje za spravedlnost.

A jsou ve vašich příbězích postavy inspirované skutečnými lidmi?

Nejsou. Mnoho lidí si myslí, že Jaxon Hall je založen na Benedictu Cumberbatchovi, což není pravda. Ale líbilo by se mi, kdyby Jaxona hrál. Stejně tak do příběhu nemíchám své blízké. Když bych totiž napsala postavu podle své nejlepší kamarádky, bylo by dost těžké ji pak třeba zabít, dotyčného člověka by to mohlo i urazit.

Máte ke svým postavám citovou vazbu? Pláčete třeba, když jim musíte ublížit?

Rozhodně. Dokonce i k vedlejším postavám. Ve třetím dílu je zrovna jedna taková scéna, kterou jsem obrečela, protože jsem jednu postavu musela zabít.

Tak teď se opravdu bojím. Každopádně, spisovatelkou jste se stala poměrně mladá, má to nějaký negativní dopad?

Jako mladá autorka samozřejmě vím, že se toho o svém řemesle ještě musím spoustu naučit. A třeba, až mi bude čtyřicet nebo padesát, se ohlédnu zpátky a budu si říkat „proboha, co jsem si to jen myslela“. Ale nemyslím si, že to tak bude… Spíš bych řekla, že to bylo pozitivní – lidi se o mě a můj příběh začali zajímat a i proto se Kostičas prodával tak dobře.

Psát jste začala během svých studií. Jak jste tohle dokázala?

Neměla jsem moc společenského života a aktivit. Většinou jsem přes den dělala věci do školy a po večerech psala. A to byla moje každodenní rutina. Několikrát se stalo, že se mi psaní tak trochu zasahovalo do výuky – například jednou jsem potřebovala odletět na den do New Yorku, ale šlo právě o poslední den před začátkem zkouškového. Takže jsem se musela svých vyučujících zeptat, zda by jim nevadilo, že takhle nevhodně odletím pryč. Ale naštěstí mě dost podporovali.

Cítila jste se někdy provinile, že píšete a nestudujete?

Chvíli ano. Byla jsem docela líná studentka, nikdy jsem nechodila na přednášky a spíš se učila sama doma. Když jsem uzavřela smlouvu s nakladatelstvím, nebyla jsem si jistá, jestli zvládnu obojí, jestli bych prostě neměla radši odejít hned. Ale pracovala jsem na sobě tak tvrdě, abych se na Oxford dostala. A bylo by to nefér k tomu člověku, co mohl dostat moje místo, to prostředí je tak soutěživé. Říkala jsem si, že to dlužím sama sobě. Jsem moc ráda, že jsem zůstala a svůj titul dokončila, jsem na sebe hrozně pyšná.

Kromě Kostičasu teď píšete ještě další román s anglickým názvem The Priory of the Orange Tree. Jak se to stalo?

Měla jsem zrovna pauzu od psaní Kostičasu, poslala jsem třetí díl své editorce a jako spisovatelka na plný úvazek jsem neměla co dělat. Hodně dlouho jsem chtěla napsat knihu o dracích, ale pořád jsem v hlavě neměla ucelený koncept. Tehdy mě můj mladší bratr poprosil o pomoc s úkolem na téma španělská Armada. V tu chvíli přišlo osvícení – mohla bych příběh zasadit do světa podobnému tomu za alžbětinské vlády. Navždy tak asi budu vděčná svému bratrovi za tenhle nápad. Začala jsem tedy psát a svět se zvětšoval a zvětšoval a já mu úplně propadla. Jsem z toho nadšená, protože jsem se vždycky trochu bála, že Kostičas bude jediná věc, která mě kdy napadla – a očividně ne. Už jsem kousek za půlkou. Bude to samostatný příběh, pohrávám si s myšlenkou na prequel. Ale uvidíme. Je zajímavé psát samostatný román po tom, co jsem tak dlouho tvořila dlouhatánskou sérii, kde vím, že budu pokračovat dál a dál, a tady musím všechno uzavřít v jedné knize. Možná proto je tak dlouhá. Teď má asi 160 tisíc slov, což je víc než Kostičas, a to jsem tak v půlce.

Je těžké přepínat mezi psaním těchto dvou knih?

Střídám asi po týdnu. A první dva dny jsou vždycky těžké a zvykám si, pořád si říkám, že bych radši psala to druhé. Ale jak si jednou zvyknu, je to v pořádku. Je hezké mít dvě věci na práci. Ačkoli sérii Kostičas zbožňuju, jsem pořád zavřená v Paigeině hlavě a je hezké pracovat taky na jiných vypravěčských hlasech. Kostičas je psán v první osobě z Paigeiny perspektivy, Priory je ve třetí osobě a vyprávěné z pohledu čtyř osob, takže je to úplně jiné.

Takže teď píšete i mužské postavy?

Ano a není to zas tak těžké. Několikrát jsem slyšela autory, kteří tvrdili, že nedokážou psát o opačném pohlaví, protože ho prostě nechápou. Já se prostě snažím postavy brát jako lidi, nevnímám muže jako odlišný živočišný druh, který nikdy nebudu schopna pochopit. Je možné, že si pak někdo knihu přečte a napíše, že jsem muže absolutně nepochopila, ale radši si počkám a uvidím.

Chtěla jsem se vás také zeptat na sociální sítě. Jste na nich hodně aktivní. Myslíte si, že je to pro autora důležité?

Jsem na ni někdy až moc aktivní, snažím se to teď omezit a víc psát. Je to hezký způsob, jak přijít do kontaktu se svými čtenáři. Než vznikly sociální sítě, bylo mnohem těžší s autory nějak komunikovat – ano, mohli jste jim napsat dopis, ale to je něco jiného. Jsem na Twitteru, Tumblru a Instagramu. A Tumblr má skvělý systém zpráv – čtenář mi může poslat otázku a já ji můžu veřejně zodpovědět. Díky tomu můžu také vyjasnit nějaké nejasnosti z knih a podobně.

Také mám moc ráda váš blog, kde píšete o celkové zkušenosti s vydáváním knihy.

Nikdy předtím jsem neblogovala, ale když jsem dostala smlouvu na knihu, mohla jsem doslova popsat celou cestu knihy až na pulty knihkupectví – blog jsem tedy nazvala Book from the Beginning (Kniha od počátku). Hodně věcí se odlišuje od toho, jak si je lidi představují, jsou náročnější, trvají déle. Bylo moc hezké dozvědět se něco o editování a korekturách a tvorbě obálky a tak dál.

Jak moc můžete zasahovat do tvorby obálky?

V Bloomsbury jsou na mě moc hodní a dali mi opravdu velkou kontrolu nad výsledkem. Nemám sice žádné právo veta, kdyby si něco opravdu přáli, tak to prostě udělají. Ale na hodně věcí se mě ptají, chtějí znát můj názor. Teď Bloomsbury přišlo s novým designem obálek, ale souhlasili také s tím, že vznikne speciální sběratelská edice, kde budou zachovány ty původní. Byli opravdu hodní, mám velké štěstí, někteří autoři nemají žádné pravomoci. Nemám vůbec možnost mluvit do obálek použitých v jiných zemích, většina ale přebírá britský design. Snad kromě Vietnamu, tam mají obálku úplně jinou, ale je opravdu krásná.

Čtete recenze svých knih?

Dřív jsem to dělala. Když mi někdo pošle odkaz, kde je nadšený komentář a pět hvězdiček, nejspíš si takovou recenzi přečtu. Když je to naopak, nebudu ji otevírat. Většinou čtu recenze v novinách. Je třeba přijmout fakt, že vaše knihy nikdy nebudou milovat všichni. A je nemožné napsat knihu, která bude milována všemi, čtení je hrozně subjektivní a za každého, komu se vaše kniha nelíbí, se najde někdo, kdo si ji oblíbí. Tak to je. Když říkám, že sleduji recenze v klasických médiích, nemyslím to tak, že bych si myslela, že jsou nějakým způsobem důležitější než ty, co píšou blogeři online, jen jich je méně. Blogerů si velmi cením, dělají skvělou práci, často úplně zadarmo ve volném čase. A přesto mnoho z nich třeba dostane knihu až k vydání právě svou podporou.

Jak to vypadá s chystanou filmovou adaptací Kostičasu?

Práva mají v držení The Imaginarium Studios Andyho Serkise. Vznik filmů je pomalá záležitost a můžou uplynout celé roky a nebude nic nového. Momentálně už sehnali scenáristu, který napsal první verzi scénáře. Tu jsem neviděla, ale sešla jsem se s ním, abychom spolu probrali všechny detaily. To je zatím asi všechno. Doufám, že nakonec dostane film zelenou, ale ještě se nic neví.

Bojíte se filmového zpracování? Bojíte se toho, jak moc bude váš příběh proměněn?

To je těžké. Samozřejmě nemůžete doslovně převést knihu na filmové plátno – zaprvé by byl výsledný film moc dlouhý a za druhé některé věci sice fungují na papíře, ale na plátně by už nemusely. Film vnímám jako něco navíc. Čtenáři mohou zůstat u knih, ty tady pro ně vždycky budou. Filmová adaptace je verze knihy, kterou můžeme všichni dohromady sdílet. Nemyslím si, že nějak „ničí“ knižní předlohu. Je to hezký způsob, jak knihu sdílet jiným způsobem. A také se mi líbí, že mohu na knize pracovat jako součást týmu. Když píšu knihu, jsem u toho jen já a má editorka. Ale u filmu jsou stovky lidí a to je skvělé. Navíc jsem kreativní konzultant filmu. Opět samozřejmě nemám rozhodovací právo, ale ani bych ho nechtěla – nejsem filmový tvůrce, raději se spolehnu na odborníky. A všichni zástupci studií, se kterými jsem se doteď potkala, ke mně byli hrozně milí a nabídli mi, že se můžu kdykoli zúčastnit natáčení – což rozhodně využiju. A budu o tom psát na blogu.

 

Rozhovor se Samanthou Shannonovou dělala pro časopis Pevnost Kateřina Stupková, jeho zkrácená verze vyšla v Pevnosti 11/2016.