Na vůdce mimozemšťanů žádná slova neplatí, a tak jsou na řadě zbraně. Nastává čas poslední bitvy. Okamžik, kdy se rozhodne, kdo bude pánem známého vesmíru Kosmické lodě víří kosmický prach, červí díry se otvírají… Komu budete držet palce?
Přiznám se, že jsem na závěrečný díl Poslední hlídka ságy Společenství velmi těšila. A její autor Peter F. Hamilton rozhodně nezklamal, aspoň pokud jde o akci a napětí. Děj tvoří de facto sled vojenských operací, jejichž cílem je polapení nebezpečného Hvězdoplavce. Mimořádně rafinovaný mimozemšťan však pokaždé z nastražených pastí vyklouzne. Usilovně se snaží vrátit se na Vzdálenou planetu, kde zanechal svou kosmickou loď, a uprchnout v ní pryč ze Společenství, které – jak se ukáže – disponuje ještě ničivější zbraní, než si kdo uměl představit. On sám nadělal ve Společenství docela dost škody, manipuloval vládou i jinými důležitými institucemi a zavinil i anexi 23 osídlených planet technicky vyspělejší rasou Dokonalých. Lidstvo se však nevzdává, chce svá ztracená území zpět a chystá drtivou odvetu. Cena za vítězství je ovšem vysoká – zničení celých planet, ale kdo by si s tím lámal hlavu? Nebo někdo přece?
Čtyřdílná sága, která v originále vyšla už v letech 2004-2006, vykresluje futuristické Společenství, sdružující 400 terraformovaných planet, a
Přiznám se, že jsem na závěrečný díl Poslední hlídka ságy Společenství velmi těšila. A její autor Peter F. Hamilton rozhodně nezklamal, aspoň pokud jde o akci a napětí. Děj tvoří de facto sled vojenských operací, jejichž cílem je polapení nebezpečného Hvězdoplavce. Mimořádně rafinovaný mimozemšťan však pokaždé z nastražených pastí vyklouzne. Usilovně se snaží vrátit se na Vzdálenou planetu, kde zanechal svou kosmickou loď, a uprchnout v ní pryč ze Společenství, které – jak se ukáže – disponuje ještě ničivější zbraní, než si kdo uměl představit. On sám nadělal ve Společenství docela dost škody, manipuloval vládou i jinými důležitými institucemi a zavinil i anexi 23 osídlených planet technicky vyspělejší rasou Dokonalých. Lidstvo se však nevzdává, chce svá ztracená území zpět a chystá drtivou odvetu. Cena za vítězství je ovšem vysoká – zničení celých planet, ale kdo by si s tím lámal hlavu? Nebo někdo přece?
3Čtyřdílná sága, která v originále vyšla už v letech 2004-2006, vykresluje futuristické Společenství, sdružující 400 terraformovaných planet, a představuje technologicky pokročilou civilizaci, využívající služeb všudypřítomné kybersféry, osobní e-správce a další vymoženosti, jako omlazovací kúru a paměťové články, které dokážou vrátit oživeným klonům původní vzpomínky. Společnost tvoří především lidé a zástupci menšinových entit, k nimž patří zoomorfní mimozemšťané neznámého původu, autonomní loď Výsostný anděl a umělá inteligence IV, už nějakou dobu jen tak letargicky přežívá. Dokud nedojde k objevení Dysonovy sféry a nestrhne se řetězec událostí, který povede až ke galaktické válce. Právě schopností nastínit fungování futuristického Společenství se všemi nedostatky a nečekanými důsledky si Hamilton získal přízeň čtenářů a jeho dílo se stalo světovým bestsellerem. Zřejmě nikomu z nich nevadí, že se stali obětí autorova monstrózního cynismu, ale já se přiznám, že má-li něco možnost mě zklamat, je to nevyužitý potenciál. A ten poněkud nevyužitý cítím, hlavně teď, když je tetralogie uzavřená. Proč?
Břídilové na scéně
Peter F. Hamilton rozpoutal od prvního řádku ságy velkou hru, v níž stojí za textem jako veliký cynik a zachází často s postavami jako žonglér s míčky. Stejně si zahrává se čtenářem, když ho s vyčerpávající plastičností zahlcuje detaily ze života hrdinů, aniž by měly jakoukoliv dějotvornou roli. Lidičky mnohdy totálně bezvýznamné, vojáky, žoldáky, prostitutky, kšeftaře, bohaté znuděné povaleče, ztracence. Někteří tu a tam věci prospějí, jiní připomínají klasické typy „zbytečných lidí“ z ruských románů druhé poloviny 19. století. Pokud se dobře bavíte i přes jejich samoúčelnost, je všechno pořádku. Pokud se dokážete zorientovat v záplavě postav, aniž by vám v tom nějak pomohl „playlist“ v úvodu každé knihy, a najdete si k některým z nich nějakou osobnější vazbu, tak to pořád může fungovat. Pokud ne, je to jako se ztratit v džungli a nechápat, kterého blázna napadlo vysadit sem tolik stromů…
Od počátku bylo ze signálů mezi řády cítit, že autor ví, kam chce příběh dovést a k čemu slouží to splétání několika dějových linií. Ovšem to, že chce příběh dovést právě sem, je trochu nečekané. Sice můžeme ve dvou liniích sledovat úsilí odvážných jedinců o záchranu světa, ale obě cesty jsou poznamenané bezprecedentní neschopností. Pronásledovatelé Hvězdoplavce mají pak během honičky neuvěřitelnou smůlu. Nejen že si na planetu pustí červí dírou podezřelý vlak, i když je veškerý pohyb tak ostražitě monitorován, oni si nechají nepřítele upláchnout pod nosem! Jednu skupinu tvoří Paula Myo se svými jednotkami, druhou pak Strážci identity v čele se svým zakladatelem Bradlym Johanssonem. Je až do nebe volající, jak se ukážou Strážci, kteří se na tuto situaci dlouhá léta připravovali, jako totálně neschopní! Autor tady vybičoval situaci tak, že to v jednu chvíli vypadá opravdu beznadějně, část munice je pryč, náklaďák rozbitý, velitel Adam zákeřně zavražděn, veškeré záložní plány na nic. Je zřejmé, že mají mezi sebou sabotéra, jenže do poslední chvíle nejsou schopni odhalit, kdo jím vlastně je. Pravda, Hvězdoplavec má své lidi všude a některým vlezl do hlavy, ještě když byli děti, takže je téměř nejde odhalit. Až okatě neuvěřitelná smůla, že?
Naštěstí ale ještě existují jiné síly, na které lidé pod záplavou svých technologických hraček pozapomněli, a zasáhne sama planeta. „Ekologické“ poslání kupodivu nese i druhá linie zápasu o osud Společenství. Na scénu se vrací naše známá parta poutníků ztracených ve spleti silfenských stezek mezi světy, jež se konečně dostane domů s klíčovou informací. Ničivé zbraně z dílny stavitele Nigela Sheldona sice mohou vyřešit akutní situaci a ochránit jeho obchodní zájmy, ale právě jeden z poutníků, vynálezce Ozzie, je přesvědčen, že to jde i jinak – stačí prostě zavřít onu „Pandořinu skříňku“, kterou lidé letem k Dysonově sféře otevřeli. Potřebuje k tomu jenom vesmírnou loď. Proto se jedné takové zmocní takovou prapodivnou dětskou lstí, nicméně to kvůli četným amatérským opomenutím vypadá na sebevražednou misi s pochybným výsledkem…
Žádná katarze, žádné finále
Do poslední chvíle jsem doufala, že se autorovi podaří v poslední knize vykřesat z prohnilého Společenství cosi dobrého, zač má smysl bojovat. Ale přiznám se, nic takového se nestalo. Hamilton si dal velkou práci s vykreslením reálií, s politickým zákulisím celého Společenství, zvráceným vlivem médií i sobeckým přístupem bohatých korporací. Zveličil tím jen rysy západní společnosti, v jaké dnes žijeme. K devalvaci hodnot, jakých si vážíme, přispívá ve fikci budoucnosti nejen rozvoj technologií, ale i nejrůznějších bio-implantátů a hlavně oživovací proces, díky němuž lze ošidit smrt. Ta je totiž tou určující silou, která nás jako lidi definuje, pokud o ni přijdeme, pak je téměř zázrak, že si ještě budeme vážit života. Hrdinové mi místy připadali chladní, emočně ploší, znudění, pasivně konzumující, sobečtí a bez svědomí. Možná nezbytný pokrok evoluce, možná jen rozmar, který se jednou obrátí proti naší přirozenosti.
Z nepochopitelných důvodů po této dlouhé a složité expozici možného světa, předvídající spíše soumrak lidské civilizace, paradoxně přichází krystalicky sladký „americký“ konec. Žádná katarze, žádné velké finále. Žádné ztráty, jež by symbolicky zaplatily naše vykoupení. Opravdu uvěříme, že úspěchu lze dosáhnout bez obětí? Opravdu jsme tak naivní čtenáři a nebudeme ani maličko na pochybách nad nápadem, že by se dal mimozemšťan typu Hora jitřního světla jen tak převychovat? Ano, udělal pořádnou chybu, když se nesnažil lidem porozumět, ale proč mu vnucovat naše vidění světa? Na Hamiltonovi jsem oceňovala, že vylíčil mimozemšťany jako bytosti, kteří nepřemýšlí stejně jako lidé, nemají nachlup stejné emoce ani nejsou svázáni naší „humanitní“ etikou a jinými kulturními nánosy, ovlivňujícími naše chování. Bylo to uvěřitelné, byť to z Hory jitřního světla dělalo nemilosrdného stratéga, odhodlaného lidskou rasu (a všechny další s ní) vyhladit. Není však žádný důvod náš antropocentrický pohled na vesmír preferovat jako ten jediný možný, a tudíž nejlepší a správný. Schopností spáchat genocidu se navíc nijak nelišíme, jde-li o vlastní přežití, jak ukázala už jiná světová díla, třeba tolik oblíbená Enderova hra. A i v Hamiltonově sáze je k tomu jenom krůček, když je Nigel připraven svrhnout na miliony živých bytostí svého kvantového ničitele.
Proti všem očekáváním autor nakonec hrdinům dopřeje, aby dostali, co si zaslouží a už nenechá nikoho zbytečně trpět. Tak jen pro ukázku: Zabitý kosmonaut Dudley Bose získá zpět své vzpomínky a stane se zase „úplným“. Vyšetřovatelka Paula Myo se dočká konečně povýšení a začne v SBS šéfovat. Vůdce strážců Bradley přežije výbuch kosmické lodi… A i sirotku Orionovi se splní přání a potká svou vysněnou dívku… Nutno však přiznat, že Hamilton nezapomíná uzavřít různé pobočné linie a odbočky, na což si jiní autoři často nenechají dost prostoru. Přestože Poslední hlídka je podobně jako předchozí svazky dost objemná, četla se moc dobře, možná nejlépe ze všech. Asi je to tím, že člověk si konečně zapamatoval většinu postav (a je jich fakt hodně), nebo se v celém konfliktu mezi lidmi, Dokonalými, Hvězdoplavcem, silfeny a další tajemnou civilizací lépe zorientoval, nebo prostě se autor vypsal a zlepšuje se i ve tvorbě zápletek, aniž by v hlavě čtenáře vyvolával chaos a zmatek.
Zajímavé ještě na čtvrté knize je, že vulgární jazyk z minulých dílů zmizel, vrátilo se kultivované vyjadřování, a to i v naturálně popsaných sexuálních scénách. Ty většinou v celém ději nemají žádnou roli, fungují jenom jako koření, které autor tu a tam přisypává. Pokud vás tyhle věci nebaví, stačí si jich nevšímat. Pak budete mít v rukou slušné military se sci-fi prvky, šmrcnuté kaskadérskými kousky ve stylu Jamese Bonda. Sem tam si užijete také pár vtipných momentů, k mým nejoblíbenějším patří oprava odpalovací komory kvantové bomby s pomocí programu pro odtahovací vůz, nebo únos kosmického plavidla bez naložených zásob jídla. V hlavě mi také stále zní obrat „snící nebesa“, který hrdinové rádi užívají místo klení, a tak bych si ho půjčila i k závěrečnému přání: Nechť snící nebesa dál bdí nad Společenstvím.
Mega space opery bez konce
Se ságou Společenství se totiž zdaleka neloučíme, autor její další osudy vykreslil v třídílném pokračování s názvem Prázdnota (s podtitulem Vysněné útočiště, po kterém by měly následovat Pomíjivé útočiště a Evoluce, napsáno 2007-2010). Asi ho to fakt chytlo, když už mu ty bestsellery začaly tak jít, a nechce se se svými milovanými hrdiny rozloučit. Můžeme se tedy těšit, že se na pultech ocitnou další krásné knihy z produkce nakladatelství Planeta9 (první díl Prázdnoty by měl vyjít už na jaře, druhý na podzim). Jen pro zajímavost, Hamilton napsal i další dílo zasazené do stejného literárního vesmíru s názvem Misspent Youth (2002). Odehrává se 340 let před událostmi z Pandořiny hvězdy a hrdinou je tu omlazený vědec, který se vrací ke své rodině v dvacetiletém těle. Kromě toho si tu Hamilton neodpustil uplatnit své názory na fenomén evropské integrace z euroskeptického hlediska. Původně na sebe Hamilton upozornil trojicí románů, ve kterých je hlavním hrdinou Greg Mandel, detektiv s telepatickými schopnostmi (1993-1995). Děj je umístěn v Anglii blízké budoucnosti s ekonomikou rozvrácenou vládou komunistů a snažící se o vzestup za pomocí výroby pokročilých technologií. Už tady se jednalo o mix vědeckých, politických a sociálních motivů s určitou dávkou motivů detektivních – postupy a mezižánrové přechody, které se pak objevují i ve všech Hamiltonových space operách, jak v sáze Společenství, tak třeba ve starší trilogii Úsvit noci (1996-2000).
I tato další space opera představuje rozsáhlé dílo, každý z dílů má přes tisíc stran. Svět je tu natolik složitý a komplexní, že po vydání trilogie následoval ještě průvodce The Confederation Handbook. V britském originále jde o trilogii, ale americké paperbackové vydání muselo být rozděleno do šesti svazků, české do sedmi a to italské dokonce do dvanácti. Údajně obsahuje celkem 1,2 milionu slov. Úctyhodné dílo, což? Každý si v něm najde něco: mezihvězdné cesty, živé lodě, statečné kapitány, bandity, tajemné záhady, superzbraně, pokročilé technologie, komplikovanou politiku, mimozemské civilizace, zaostalé planety a mnoho dalšího. Je vidět, že Hamilton má čtenářům a zejména milovníkům space oper co nabídnout. Patří k hojně vydávaným autorům a od vydání jeho desátého románu v roce 2004 se celosvětově prodalo přes 2 miliony výtisků. Získal i významná literární ocenění, např. BSFA Awards (2000) nebo Grand Prix de l’Imaginaire (2015) a na celou řadu byl opakovaně nominován (Locus, Hugo, A. C. Clarke Award). Hamilton je vnímán především jako zástupce moderní britské space opery. Jeho silnou stránkou je práce s motivy, které sice můžou někomu připadat povědomé, originální však je, v jakém kontextu jsou podány, jakou novou optikou se na ně můžeme podívat a leccos si o sobě uvědomit. Ať zdařile, či méně zdařile to autor dělá, pořád tu zůstává otázka, kam že to chceme jako lidstvo vlastně dojít. Ke hvězdám? Nebo jen do nekonečné spirály horizontu událostí?
doucího jasného vítězství: Jakkoli se mohla zdát situace na konci Procentuální hodnocení: 70%předchozího dílu bezvýchodná, odsunutí Hory Jitřního světla do pojen posílilo mé optimistické vyhlídky ke
Peter F. Hamilton – Jidáš zbavený pout 2: Poslední hlídka
Vydal: Planeta9, 2020
Obálka: Larry Rostant, LZX
Překlad: Petr Kotrle
Počet stran: 590
Cena: 499 Kč
