Povídkový soubor Slzy zítřka přináší osm příběhů, odehrávajících se v nepříliš vzdálené budoucnosti. Co příběh, to vhled do příštích, neradostných časů. Lidmi stále lomcuje touha po moci a bohatství a řídí se heslem „urvi, co můžeš“. Uroňte symbolickou slzu a užijte si skvělý svět borců s bouchačkama.
Povídková sbírka Slzy zítřka z pera debutujícího autora Jiřího Honse nás zavede do temných zákoutí městské periferie, do kriminálního podsvětí, do světa pracháčů, kteří si mohou dovolit všechno, do soukolí vojenských zájmů, na cizí planety či do klonovací laboratoře. Lidé kolonizovali Měsíc a Mars včetně některých jeho měsíců a pouští se i dál do neznámých koutů vesmírů, kam se dosud nikdo nevydal. Nicméně lidem samotným se nedaří o nic lépe než dnes, možná ještě hůř. Realita je mnohem bezohlednější, protože moderní mechanismy, které nás měly chránit před hladem nebo nám zajišťovat bezpečí, úplně selhávají. Autor si vytvořil vlastní univerzum, do kterého pak zasazuje jednotlivé příběhy. A také si volí pro tento svět typické hrdiny pohybující se na okraji společnosti, nebo jedince, kteří na krutost světa doplatili, případně se stali nechtěně nástrojem dalšího útlaku.
Musím však přiznat, že futuristické kulisy mi přišly poněkud kašírované, jelikož autor klade mnohem větší důraz na bojové scény, střílečky a honičky v autech (případně kosmických plavidlech). Ano, sem tam se objeví nějaká vědecká vychytávka opřená zejména o nanotechnologii, nebo superbrýle či klonovací kit pro domácí použití. Jenže jejich popisem se autor příliš nezdržuje, rozhodně ne tolik jako u zbraní. Scény, kdy hrdina vykonává nějakou činnost vytěžující mozkovnu, zaberou tak dva odstavce, akční scény se pak rozpínají na několika stranách. Už z toho je vidět, nač se zaměřuje autorova pozornost. Ale proč ne, když nemá čtenář chuť se mazat s nějakými vědeckými postupy, ale těší se na pořádnou porci akční zábavy, je určitě u sbírky Slzy zítřka správně.
Uspokojení mu pak může přinést podrobný popis zbraní, jejich mechanismů a podobných věcí – to se bude líbit hlavně milovníkům military, ale zapřisáhlý scifista se bude nejspíš nudit. Kdyby se totiž odmyslely všechny futuristické kulisy, příběh by se odehrál naprosto stejně. Hrdinové v tomto světě žijí i přemýšlejí stejně jako kdyby patřili spíše do 20. století. Místo Mariner City by klidně mohlo být Chicago nebo jiné průmyslové město plné prázdných brownfieldů a místo pouště na vyprahlé planetě Tenkoff třeba Atacama, jen místo ve skafandru by tam vojáci běhali v plné polní. Přesto je znát, že kromě zbraní autor miluje také vesmír a lákají ho představy možného uspořádání lidské civilizace, pokud bychom se pokusili obydlet i jiná kosmická tělesa a snažili se o soužití s mimozemskými rasami. Bohužel ani tady lidstvo nezíská žádné plusové body – chování kolonizátorů je podobné chování otrokářů z doby dobývání Ameriky.
Ale nechci zase autorovi tolik křivdit. Sci-fi má zřejmě rád a čte ho, jak se dá vysledovat na inspiračních zdrojích. Povídka s hrdinou Baxem silně připomíná Enderovu hru a má i dost podobnou pointu. Povídka Omyl o hledání tajemné brány do jiné dimenze je dokonce povedenou literární anekdotou na známé téma. Autor čerpá inspiraci i u českých klasiků, nejspíš obdivuje i Ondřeje Neffa, protože jsem někde zahlédla narážku na Arkádii (čtvrť na obydleném Měsíci), a „pouštní“ povídka Démantový kříž mi náladou připomínala Faberovu Knihu nových zvláštních věcí. Ale to je nakonec v pořádku, scifista se tak i v novém univerzu může cítit jako doma.
Povídky mají obvyklou stavbu, dějová linka rychle plyne (bez anticipací, občas drobný flashback do hrdinova života, do minulých zážitků). Zápletka má většinou velmi shodný průběh. Hrdina se dostane do nevýhodné situace a je přinucen udělat něco, co se mu zpočátku příčí (naklonovat mrtvou dceru, upravit smrtonosný virus, ukrást cenný artefakt…), ale nakonec se podřídí a úkol splní. Právě v té chvíli se však něco zvrtne, hrdina se dostane do úzkých, má namále, už už přijde o život, když ho náhle někdo zachrání (přítel, kolega, budoucí zaměstnavatel). Prostě idylická záchrana ve stylu deus ex machina. Povídky také mají bez výjimky optimistický konec, i když tomu předchozí děj nenasvědčuje (viz třeba šťastné přistání při ztroskotání na Proximě Centauri b).
Co může čtenář uvítat, jsou nekomplikované postavy – vlastně bych měla být upřímná a napsat emočně ploché postavy. No, opravdu je občas složité, aby hrdinové vůbec něco prožívali, a to i ve chvíli, kdy jim jde o život nebo jsou svědky něčeho děsivého. Prostě nic, ani ťuk. Zejména u povídek v er-formě působí postavy jako typické „oko kamery“, bezvadně zachytí, co se kolem nich děje, klidně do sebemenších detailů (zaostření kamery), ale na ně to nepůsobí nijak. Vstanou, jdou dál, prchají, střílejí – jako roboti. Ovšem u akční zábavy čtenář asi víc nečeká a sáhodlouhé psychologické rozbory by ho otrávily.
Neodpustím si ještě jednu poznámku k postavám – Honsův fikční svět zahrnuje totiž pouze mužské hrdiny. Trochu to vypadá jako svět bez žen, ale sporadicky se sem tam nějaká mihne, ovšem pouze v nějaké stereotypní roli typu „matka“ či „sekretářka“, bez sebemenšího vlivu na děj či zápletku. No, přiznejme si, takto pojatá budoucnost je dost nereálná, vidíme přece kolem sebe, že se na veřejném životě (a koneckonců i na páchání zločinů) podílí obě pohlaví téměř stejným dílem. Leda, že by si zařádil nějaký tajemný virus a ženy téměř vymřely. Na nic takového si ale z povídek nevzpomínám. Autor tíhne ke stereotypům i v případě vedlejších mužských postav (tlustý zloun, hloupý bodyguard), takže to bude spíš záměr.
K nejpůsobivějším povídkám patří první dvě s hrdinou Sidem. Mají spád a dobře vypracovanou pointu. Díky zvolené ich-formě můžeme nahlédnout do Sidova nitra, ne že by šlo o nějaký přebujelý sebezpyt, to ani náhodou, ale přeci jen působí jako živý člověk a ne papírová figura. Ale ruku na srdce – Sid, gangster s laskavým srdcem, který vydělává na prodeji zbraní, je už sám o sobě paradox. Dítě ulice, které muselo obstát v krutém světě nepříliš přátelské společnosti a rvát se denně o jídlo, trochu připomíná klišé. Všichni těmto hrdinům přejeme, aby se vypracovali a měli se dobře, ale snad si nikdo naivně nemyslí, že člověk pohybující se v kriminálním prostředí jím zůstane nedotčen. Zásadoví zločinci pomáhající nezištně lidem ve svém okolí, moc uvěřitelní nejsou. A pokud pomáhají za prachy, pak je to prostě obchod jako jakýkoliv jiný.
Jistě, je tu touha po moci a bohatství, ale mnohem víc tu působí jiný nepřítel – chamtivost velkých anonymních korporací, proti kterým stojí obyčejný člověk a nemá šanci. Patrné je to zejména na povídce Pařba s mesiášem, v níž se hrdina Tomas ocitne v komunitě utvořené kolem charizmatického vůdce Mose Izabraniho. Ta je sice pojata dost idealizovaně, jelikož ani takováto společenství nejsou uchráněna před negativními aspekty. Přesto je tu princip důvěry, vázaný na osobní kontakt, postavený v kontrastu k opresivnímu systému, který člověka hlavně ždímá a tlačí do kouta, až z něj zmizí poslední zbytky lidství. To pak jednoho chuť na poctivé snažení přejde.
Když to shrnu, jedná se převážně o časopisecké povídky s nekomplikovanými postavami i dějem, v nichž je pokaždé nějaká porce akčních scén. Však také některé už časopisecky vyšly (Bastyho přelud a Hvězdy nad Mariner City otiskl slovenský sci-fi časopis Fantázia). Prověřeny byly také soutěží Cena Karla Čapka, tudíž nevadí, že je napsal autor, který se prosadil na literárním poli teprve nedávno. Jiří Hons dosud publikoval zejména ve sbírkách z literárních soutěží (Mlok, Drakobijci, Stíny věcí, Trapsavec a další). V roce 2022 mu vyšel sborníček Doutnákovy divné povídky, zasazený do trampského prostředí.
Slzy zítřka jsou tudíž jeho debutem na poli fantastiky. Věřím, že pro svou nenáročnost se bude kniha dobře číst a čtenářům líbit. Autorovi nejde o sdělení ničeho hlubokomyslného, a pokud zaznívá nějaká kritika, je přímočará a bez zbytečných tanečků. Ke snazší percepci textu přispívají také krátké věty. Jediné, co mě trochu mrzelo, je občasná absence otazníků v případě, že se očividně jedná o otázku; totéž se týká vykřičníků ve větách u nichž je patrné, že postava něco zvolala v emočně vypjaté situaci. Možná je to geniální autorův tah, kdy v podstatě vše, co v literárním textu lze, zjednodušil na základní rovinu, a tak se povídky dobře a snadno čtou, nevyžadují po čtenářích žádné složité znalosti ani potřebu si sáhnout do svědomí, končí dobře, tudíž vytváří dojem, jak jsou fajn, čtenáře nezahanbují, že něčemu neporozuměl nebo že se v nějakém nešvaru či negativním chování poznal.
Na otázku, zda nedokážeme vést naši civilizaci lepším směrem, si však musí každý odpovědět sám. Možná už to zašlo tak daleko, že nedokážeme. Takhle jsme se ptali už na konci 80. let minulého století, a to se zdálo, že už je za pět minut dvanáct. Ale kdoví, třeba ty pomyslné hodiny poskočily jenom o vteřinku a ještě je čas.
Procentuální hodnocení: 60%
Jiří Hons: Slzy zítřka (e-book)
Vydala: Nová vlna, 2024
Počet stran: 225
Cena: 148 Kč
