Sbírky povídek jsou fajn hlavně proto, že když vás jako čtenáře jedna povídka nebaví nebo není vaším šálkem čaje, nemusíte se bát, že se potáhne celou knihu, a hlavně – hned ta další to může napravit. Přesně takovým počinem jsou Rozpolcení ze společného pera Ondřeje Kocába a Honzy Vojtíška, kteří dali hlavy dohromady a přišli s jednadvaceti hororovými povídkami.
„Starýmu dědkovi Matesovi umřel ten jeho čokl…. no, už asi nic novýho není,“ zamýšlel se namáhavě prasohlav.
Výborně, to je novinek. Za tu dobu tady chcípnul pes.
Pepík s odporným zafrčením otřel sopel o hřbet ruky. Dokonce i takový Glum z Pána prstenů měl vybranější chování, než tento chlapec… (str. 22)
Vtipem a reálností k odlehčení situace
Nebudu tvrdit, že všechny kousky jsou realistické (to ani náhodou), ale co mě na nich bavilo, byly právě ty realistické prvky – otrávený puberťák na vesnici u babičky, člověk trpící paranoiou, kterého vyděsí hra a potřebuje se ze svých pocitů vypsat, nebo někdo, kdo věří na mimozemšťany. Ani Rozpolcení ale neunikli vážnějším tématům jako je šikana, alkoholismus, sebevražda nebo vražda; v žádné z povídek však není nic vzhledem k jejich rozsahu zpracováno nijak detailně. Pro odlehčení autoři vsadili na klasiku a tou jsou odkazy na filmy, herečky, jiné spisovatele, historické události, hudební skupiny a specifické písně nebo dětské říkanky. Například v Přání smrti je zmínka o Shannyn Sossamon (hrála v Sinister 2 či Pojídači hříchů), Na okraji propasti je vyloženě jmenován Slenderman, Ondřej Kocáb zase perfektně napsal povídku v povídce, a ještě stihl krátce střihnout cameo Poeova Havrana. Na druhou stranu povídka Žrádlo mi přišla od začátku do konce jako nádherná parodie podobající se úvodu filmu Zombieland, kde si Ondřej Kocáb bere na paškál „klasickou americkou rodinu“ nebo spíš to, jak ji vnímá široká veřejnost, a navíc do ní vepsal takový vtip o váze, že se tomu směju ještě teď.
„Morbidní obezita, vrtěl hlavou dietolog, musíte si hlídat váhu.
To taky dělala. Koukala na ni každý den; váha dlouhé roky ležela nahoře na skříni.“ (str. 70)
Ten určitě znáte, ale v trochu jiném podání, co?
Některé jsou dlouhé, některé krátké…
Délka povídek se logicky liší, stejně jako se mění jejich kvalita, protože v každé antologii se najdou slabší kousky (záleží na vkusu čtenáře, proto nebudu jmenovat) ale musím říci, že paradoxně mě nejvíc oslovila ta nejkratší s názvem Bezpečí domova, která je i přes svou krátkost úderná a překvapivá. Fakt, že se během těch pár stránek střídají pohledy, není toho moc vysvětleno a většina je vlastně jen přímá řeč, jenom podtrhuje údernost „nezobrazených“ událostí, které čtenáři automaticky poběží hlavou.
Autor versus Autor
Ve sbírkách se podvědomému srovnávání čtenář nevyhne. Může se snažit, seč mu síly stačí, ale stejně to vždycky skončí tím, že od jednoho autora se mu těch povídek líbí víc nebo se mu prostě lépe čtou. Z tohoto autorského dua pro mě osobně byl tím pravým Ondřej Kocáb. Přišlo mi, že píše víc odlehčeně, zábavně a čtivěji. Jeho povídky plynou i přesto, že zpracovávají těžší téma (Ježíšek, Chlapec, který miloval včely). Tím netvrdím, že od Honzy Vojtíška se mi žádná povídka nelíbila, ale popravdě pro mě jeho první povídky Rozpolcených místy drhly. Pořádně jsem dokázala ocenit až Přání smrti, Tep a Autobusáka, ve kterém zvládl skvěle napsat dětské postavy s věrohodnými reakcemi, kde si většina z nás vzpomene, jak někde, kdesi v hloubi téměř zapomenutých dětských let existoval takový človíček i na našem sídlišti, chodil do naší školy nebo si hrál na tom hřišti, kam jsme chodili i my.
V čem ten horor tkví
Rozpolcení ve mně zanechali trochu rozporuplné pocity, protože na jednu stranu některé povídky vyvolaly spíš nostalgii než děs, u jiných jsem se nasmála (věřím, že jsem nebyla jediná) a rozhodně jsem dokázala ocenit veškeré ty odkazy, které se autorům do povídek vkradly (Ne, že ne! Já vás tam vidím!). Horor téhle knihy spočívá v těch reálných prvcích, v těch postavách, jež autoři vytvořili, a u kterých si čtenář řekne „Takovýho magora posedlýho smrtí znám taky“ nebo „Takhle se naši před rozvodem hádali taky! To i lítaly talíře!“. Protože mysl funguje jak chce a dokonce i vzpomínky podobající se reálným scénkám Rozpolcených ve čtenáři zase vyvolají ty staré známé pocity. Dětskou bezmoc a strach. Boj někoho blízkého se smrtelnou nemocí. Zvládání či nezvládání psychických problémů. Pánové Kocáb a Vojtíšek se v určitých povídkách opravdu vyznamenali, ale nejvíc vždy samozřejmě záleží na čtenáři samotném.
Ondřej Kocáb, Honza Vojtíšek: Rozpolcení
Vydala: Nová Forma, 2020
Počet stránek: 313
Cena: 167 Kč
