“Věřím v Evropu právě pro její častá selhání,” poznamenává František Novotný

Jinak než pod tlakem doby se psát nedá

Snad budou se mnou čtenáři souhlasit, že na Valhale je fascinující princip „dvojného kouzla“, založený na zákonech kvantové fyziky, a také její rafinovaná kruhová kompozice. Chlapec Franz von Karst představuje vlastně Vaše alter ego. Prozrazuje to i závěrečná pasáž, v níž jako autor vstoupíte přímo do děje. Trochu to vypadá, jakoby se na chvíli prolnuly paralelní světy a někdo, kdo v jednom uvízl, se mohl konečně dostat ven…

Samozřejmě to tak je. Autor opravdu uniká z paralelního světa, ale v tom smyslu, že se z něho osvobodil tím, co napsal. Principem, podle něhož jsem Valhalu psal, bylo ukázat věci, které ve 20. století absolutně změnily naše nazírání světa. To je především kvantová fyzika a kybernetika, jak se dřív říkalo IT. A k tomu ještě přistupuje další děsivý poznatek, že vhodnou technologií propagandy můžete i z kulturního národa udělat masového vraha a pachatele genocidy.

Ale i zde je zrnko naděje, jsou lidé, kteří dokáží vymývání mozků odolat – jako Franz von Karst – a jako jsem já odolal komunistickému vymývání mozků, jemuž jsem byl vystaven od první třídy. Avšak oproti prvnímu vydání jsem konec maličko pozměnil. Uvést se jmenovitě do děje mi po nějaké době připadlo příliš násilné a okaté, takže jsem kousek ustoupil do anonymity.

Vida, to je trošku překvapení! Valhala původně vznikla jako parodie na žánr fantasy, který v té době získával na popularitě. Vymkla se však prvotnímu autorskému záměru a začala žít svým vlastním životem. Asi se budete zlobit, ale já tu otázku stejně položím: Je tlak doby opravdu tak mocný, že člověka donutí napsat to, co vůbec nezamýšlel?

Jsem přesvědčen, že jinak než pod tlakem doby se psát nedá – a to platí i pro bezduchou prvoplánovou zábavnou literaturu – to je evidentně tlak dnešní doby, jejímiž největšími mediálními hrdiny jsou baviči. Žádný člověk nežije ve skleníkovém prostoru, neustále je objektem interakcí jak s prostředím, tak s jinými lidmi. To se přece musí projevit na jeho psychice, vést k různým tlakům. A spisovatelé jsou ti šťastní lidé, kteří se z toho tlaku dokážou „vypsat“.

Mají jakási kouzelná zadní vrátka, kterými můžou uniknout i z těch nejnepříjemnějších situací. Autor si vždycky může pomyslet: „Je to hrozné, co se mně teď děje! Ale zas budu mít o čem psát…“ A samozřejmě se stává, že člověk napíše i o tom, co zažil, ale ukryl v nevědomí. Psaní to pak vytáhne ven a vede autora tam, kam původně nezamýšlel.

Mísit fikci se skutečnými reáliemi je základním faktorem SF literatury!

Dá se říci, že Valhala je vlastně taková postmoderní montáž, kde se fikce snoubí i se skutečnými reáliemi, na něž se v textu často odkazuje. Vytváří variaci na severskou mytologii, ale zároveň míchá tzv. vysoký styl s nízkým. Dokonce jste snad čelil i obviněním z obscénnosti… Je to pravda?

Ano, byl jsem některými lidmi takto obviněn, i když si myslím, že choulostivé scény jsou podány přijatelně. Stal jsem se dokonce terčem kritiky, kdy my bylo vyčítáno, že jsem se přesně neřídil severskými mýty, že jsem si některé dovolil domyslet a doplnit, tedy předělat. Podle mého názoru je psaní tvůrčí činností, při které se staré látky zákonitě přepracovávají. Mísit fikci se skutečnými reáliemi je přece základním faktorem SF literatury!

Nástrojem, který autorem vymyšlený svět činí pro čtenáře reálný. Vždyť vymýšlení a předělávání starých látek je vlastně raison d´être literatury už od Homéra, a komické na tom bylo, že tuto kritiku vyslovil jeden z organizátorů literárního workshopu, tedy člověk, který by měl ostatní učit tvůrčímu psaní.

Jednou jste zcela otevřeně přiznal, že Vás žánr fantasy hluboce zklamal, zvláště když česká knihkupectví zavalila po sametové revoluci ne příliš kvalitní zahraniční produkce. Tato tvorba Vám připomínala spíš „naivní pohádky pro dospělé“ a „zastydlé homérovské příběhy.“ Na milost jste vzal jenom Tolkiena, Holdstocka a Sapkowského. Změnilo se od té doby něco?

Nezměnilo, i když přece jen jsem trochu změkl. Přečetl jsem několik dílů Pratchettovy Zeměplochy, ale to mi stačilo, žádným fanouškem tohoto světa jsem se nestal. Nejvíce na této sérii vlastně obdivuji překladatelský počin Honzy Kantůrka. Také mě do jisté míry zaujal cyklus Hra o trůny George R. R. Martina. Je to velmi dobře napsané dílo, byť se v něm čtenář začne záhy topit. A málem bych zapomněl na Temnou věž Stephena Kinga. Tento cyklus mě úplně dostal, i když běžnou hororovou tvorbu tohoto výrobce bestsellerů moc nemusím.

Otázkou však je, do jaké míry je Temná věž fantasy a zda jenom fantasy. Moje obliba této ságy je dalším důkazem, že mě nejvíce zaujmou hraniční díla, která stojí stranou zájmu kmenových fanoušků, viz již zmíněný seriál Hvězdná brána – Hluboký vesmír.

Odvážně jste tehdy také prohlásil, že magie, vyskytující se ve fantasy dostupné českému čtenáři, je „krotká a asexuální“. V poslední době se objevuje dost autorů, ty české nevyjímaje, kteří se nebojí psát o sexu a hlavně o něm… Ale takhle jste to asi nemyslel, že?

Valhalu jsem začal psát v roce 1991 a první díl vyšel v roce 1994, kdy to, co jsem řekl, platilo do posledního písmene. Podle mého názoru by skutečná magie neměla být krotká, ale něčím, co dost často slouží libidu. V odborné literatuře se dokonce uvádí, že do transu se mágové přiváděli proto, aby zažili sexuální slast, že mnohá kouzla neměla jiný cíl než právě tento. Tím jsem se při psaní Valhaly řídil, žádná krotká magie, ale čím temnější, tím lepší.

Fakt je, že Valhala není prvoplánově o sexu či o sexuální magii, je to jenom nástroj, který hrdinové používají, nebo pod jeho tlakem jednají. Jak je magie v současné fantasy literatuře sexuální, mohu těžko posoudit, neboť tuto literaturu prakticky nečtu.

Dlouho jste si jako literát netroufl na ženské hrdinky, nenacházel odvahu k vykreslení jejich charakterů a bohatého emočního prožívání. A zatímco muži – podle Vašich vlastních slov – přetvářeli zeměkouli v jednu velkou hernu, očekával jste v úctě, že ženy vybudují adekvátní protiváhu: svět-svatyni. Pak ale přišla valkýra Reginleif a po ní Božena Němcová v Prstenu od vévodkyně (podle mě mistrně vyvedená). Co bylo důvodem, že původní ostych šel stranou?

Asi to přinesl věk a životní zkušenosti. Přiznávám, že v mytologii a ve světové literatuře vůbec mě vždy vábily postavy osudových žen. Ostatně panna, která vyprovokuje hrdinu k jeho činům, patří podle Carla Junga k základní archetypům, k principům chování, které nosí v sobě každý člověk na zeměkouli. Odtud je jen krůček k ženám-bojovnicím, které se rozhodly vzít věci do vlastních rukou – a další krůček ke krvavé vládkyni, jakou je právě Reginleif v cyklu Valhala.

Božena Němcová, to je něco jiného, z její osobní korespondence vyplývá, že neuměla skrývat city, že nosila srdce na dlani – a taky na to doplatila. Zachovala dopisy, které by každá jiná žena spálila. Na druhé straně se v polovině 19. století chovala jako moderní žena naší doby, což mě fascinovalo. Soudím, že Prsten od vévodkyně je moje literárně nejpovedenější dílo, a o to více mě mrzí, že komerčně propadlo.

Pro čtenáře fantasy je příliš mainstreamové, pro čtenáře mainstreamu zase příliš fantasy. Prostě klasické sednutí mezi dvě židle.

Psal jste ještě před rokem 1989 a také jste před tímto datem vydal sbírku sci-fi povídek Nešťastné přistání, byť v cenzurou okleštěné podobě. Hlavními hrdiny byli často stoupenci technického pokroku, honosící se pro-rusky znějícími jmény. Byla to tehdy „úlitba bohům“, nebo za tím stálo něco jiného?

Neřekl bych, že se jednalo o nějakou „úlitbu bohům“. Ano, ve svých povídkách jsem se nevyhýbal ruským jménům, protože to odráželo stav tehdejší kosmonautiky a jestliže je v povídce Bradburyho stín (z další povídkové sbírky) jeden z hrdinů Rus (dalšími jsou Američan a Čech), pak to má svůj důvod, neboť povídka má v druhém plánu odkaz na afghánskou válku, která přispěla ke zhroucení Sovětského svazu. Je pravda, že za minulého režimu se o takových věcech muselo psát v náznacích, které už dnešní generace čtenářů těžko rozklíčuje.

Hodně se zajímáte o politické dění u nás a nebojíte se ho otevřeně komentovat. Ve Valhale jste z Karla Schwarzenberga udělala českého krále. Bral byste ho také jako prezidenta?

Samozřejmě, radši mít za prezidenta ospalce s vybroušeným chováním než uštěpačného alkoholika se zbytnělým egem.

Vznikne sjednocená Evropa také po nějaké krvavé válce?

Občas z některých Vašich článků cítím záchvěvy euroskepticismu. Trochu tyto nálady odráží i román Křižník Thor, nebo se mýlím?

Ano, jsem euroskeptik, protože si dobře pamatuji na bývalý režim. A za některé zásahy Bruselu by se ani komunisté nemuseli stydět. Vadí mi to otřesné poručnictví, předpisy na jakoukoli maličkost. Vidím v tom velké nebezpečí – Evropané si zvyknou, že je někdo stále vodí za ručičku a přestanou cítit odpovědnost za vlastní životy. Přičemž to je, proboha, devíza, na níž evropská civilizace vznikla! Prostě zdětinštíme, což už jsme začali. Mám kamaráda, který dělá kapitána na obrovském říčním tankeru na Rýně. Jeho hlavní práce je však vyplňování výkazů podle předpisů EU. Mimo jiné také musí uvádět, jak často se posádka sprchuje. Stačí vám to?

Takže nesdílíte vizi sjednocené Evropy, o které se v poslední době tolik diskutuje, ale i pochybuje?

Hlavní nedostatek vidím právě v absenci společné ideje, v něčem, co bychom jako Evropané mohli chápat jako poslání, které nás opravdu sjednotí. Zatím se vše točí kolem ekonomiky, kolem společného trhu, na to by však stačilo EHS. Bez společné vize, bez velkého civilizačního poslání je integrovaná Evropa jen bezzubým snem, který skončí krachem. Evropě také chybí mocenské prostředky, aby opravdu zaujala postavení, na které si Brusel brousí zuby. Holou pravdou je, že se EU krčí za americkým štítem a sama by vůbec nebyla schopná se ubránit jakémukoli masivnějšímu útoku.

EU také nemá vůbec žádnou kontrolu nad světovým oceánem, což je předpoklad mocenského postavení. Není náhodou, že Čína, Indie a kupodivu i Brazílie nyní vehementně budují svá válečná loďstva! Dějiny učí, že za skutečnou integraci se platí krví. Až do občanské války se Američané nevnímali jako Američané, ale jako Texasané, Newyorčané, Virgiňané atd. Slovo Američan se začalo objevovat v americkém tisku až po občanské válce a každý americký dějepisec uvádí, že americký národ vznikl de facto až po občanské válce, která však stála stovky tisíc životů. Vznikne sjednocená Evropa také po nějaké krvavé válce?

V roce 2012 jste vydal v časopise Pevnost sérii článků s názvem Magické základy Hitlerovy říše. Sám jste přiznal, že se s fenoménem nacismu vnitřně nedokážete smířit a že jeho zrod považujete za největší záhadu dějin. Vnímáte ho i jako selhání naší evropské civilizace, zároveň se však bráníte představě, že se staneme rusko-americkým kondominiem. Tak co s tím?

Paradoxně věřím v Evropu právě pro její častá selhání. Doufám, že její potenciál není zdaleka vyčerpán, že konflikty a střety, které se s takovou hojností na tomto kontinentu vedly, daly Evropanům schopnost ostře vnímat svět, ostřeji než obyvatelé ostatních kontinentů. Jsme moudřejší a poučenější než ostatní, proto nám kupříkladu Američané připadají často naivní a Rusové nemotorní a hrubí. Jenže tento potenciál nechává EU ležet ladem, což je moje další výtka Bruselu.

Sice se tento aspekt objevuje v politickém prohlášení EU, která by se ráda viděla v roli světového arbitra právě vzhledem k těmto unikátním dějinným zkušenostem, ale za arbitrem musí stát nezávislá síla. Jenže nic takového neexistuje, takže i toto prohlášení je prázdným tlachem. Pokud bych měl použít historickou paralelu, vztah Evropanů a Američanů začíná připomínat pozici Řeků v Římské říši. Sloužili Římanům jako techničtí poradci a kulturní arbitři, což mi však připadá mnohonásobně lepší než druhá možnost, kterou bych zase přirovnal ke službě čínského specialisty v Čingischáno­vě hordě.

Jste velmi zdatný publicista. Už v letech 1999–2005 jste pravidelně přispíval do internetového deníku Neviditelný pes esejemi v rubrice Mrožoviny. Témata byla velmi pestrá – kultura, politika, historie. Celkem vyšlo na 400 statí. Nedalo by to na pěknou knížku?

Dalo, jen to chce nakladatele. Jeden pokus už tady byl, dokonce v prestižním nakladatelství Atlantis, ale nakladatel z toho nakonec vycouval. Moc se mu nedivím, hodně článků bylo psáno pod vlivem konkrétní situace – byly přece do novin – a dnes by čtenáři nic neřekly, neboť by už neznal souvislosti a pozadí.

Dříve jste byl také velmi aktivní ve fandomu a přednášel na Parconech. Jste také zakladatel původního brněnského Draconu, který se dnes koná pod názvem Fénixcon. Jak jste spokojen s současnou podobou těchto fanovských setkávání?

Ještě stále na některé cony docházím či jezdím a téměř pravidelně přednáším v Klubu Julese Verna, takže bych se rád proti slůvku „dříve“ ohradil! Kupříkladu v únoru jsem měl prezentaci o Stephenu Kingovi a jeho Temné věži na PragFFestu 2014. Pravda ale je, že jsem odsud nakonec uprchl před davy hlučných adolescentů a také mě nebavilo stát na všechno ve frontě, dokonce i na šatnu.

Bezelstně přiznávám, že velké mamutí cony s hráči všeho možného a s nesmyslně specializovanými fany, kteří kromě toho svého milovaného seriálu nebo cyklu jsou ke všemu ostatnímu slepí a hluší, mi nesedí. Dávám přednost komornějším setkáním, kde je stále hlavní literární linie, takže mi vyhovuje brněnský Fénixcon, k jehož předchůdci mám vlastně otcovský vztah.

Plány jsou, ale čas prchá, člověk stárne a o všem začíná rozhodovat zdraví.

Co plánujete do budoucna? Nějakou dobu jste působil jako moderátor pořadu Historický magazín, který se vysílal na ČT24. Scénář jste si psal sám a účastnil se natáčení v terénu. Nechcete se třeba k něčemu takovému vrátit?

To vůbec nezáleží na mě. Televize si sama externisty vybírá a to podle vkusu stávajícího ředitele. Přitom platí zásada, že každý ředitel se chová jako vedoucí lev smečky. Ten, když se ujme vlády, tak první, co udělá, je, že zakousne mláďata předchozího alfa samce. Nu ředitelé a vedoucí v televizi se chovají stejně – jako první likvidují úspěšné pořady předchůdce. To byl i osud Historického magazínu. Popravdě řečeno, ty tři roky mi stačily a asi bych už neměl odvahu a hlavně nervy se vrátit před kameru.

A co třeba oprášit spolupráci s Václavem Matějkou a nápad na zamýšlený sci-fi seriál pro ČT? Ožije Madona z Vrakoviště?

Loni a předloni jsme s Václavem Matějkou udělali v této věci pár pokusů. Předložili jsme do několika soutěží náš společný scénář o klonované dívce s názvem Kdo jsi, Veroniko, ale neuspěli. Původní scifi se v českých televizích nenosí. Takže Madona z Vrakoviště na obrazovkách těžko ožije. Snažím se soustředit na čistě literární projekty.

Teď mám rozepsaný román, který bude rozvinutím povídky Boj o oceán ze sbírky Imperium Bohemorum. Zatím nese pracovní název Dryák. Honí se mi také hlavou pokračování Křižníku Thor, odehrávající se v kosmu, ale nejdřív mě čeká editace starších povídkových sbírek a dalších povídek pro elektronické vydání. Jedna z e-knih pod názvem Královna Šumavy by měla shrnovat satirické a ironické povídky z minulého režimu, druhá pak příběhy z kosmu a o robotech.

Plány jsou, ale čas prchá, člověk stárne a o všem začíná rozhodovat zdraví. Tož tak.

Děkuji za rozhovor. Připravila Zuzana Hloušková