Ve druhé části rozhovoru s editory Leošem Kyšou a Borisem Hokrem se konečně dostaneme i k jejich novinkové antologii Ve stínu magie.
Také se dozvíte co vlastně dělá ve skutečnosti editor, kdo je jejich oblíbeným otlounkánkem a proč byla třetí antologie raději jejich poslední.
A opět nechybí kočky, Oldřich Nový a hodně nekorektní humor!
Pokud jste náhodu minuli první část rozhovoru, nejdete ji ZDE
Takže jste nečekaně udělali díru do světa… Jak dlouho trvalo dokopat se k další společné antologii?
Boris: Asi pět vteřin.
Leoš: Možná šest.
A vymyslet téma?
Leoš: Tři.
Boris: Zavrhli jsme Ve stínu srpu a kladiva, a apokalypsa je po komunismu přirozená volba
Říká se, že druhá knížka bývá nejtěžší – nadšení opadne a člověk má v hlavě, že musí překonat nastavenou laťku. Jak jste to měli vy?
Boris: Já byl většinu toho roku opilej. Ale myslím, že jsem zažíval i prchavý okamžiky štěstí, když třeba Péťa Schink brečel.
Leoš: Druhá knížka byla v mnoha ohledech naopak jednodušší. Měli jsme za sebou úspěch a motivované autory včetně nových, kteří s námi chtěli jít do dalšího dobrodružství. A také jsme rozbrečeli Schinka, to prostě chceš.
Co jste mu provedli, chuligáni?
Leoš: Ja nic, to Boris!
Boris: Já mám Péťu rád. Nejvíc zraňujeme ty, který milujeme. V podstatě to toho kocoura naspeedovanýho jenom posílí. Teď je tak silnej, že už dva roky nic nenapsal. Nepotřebuje to.
A teď asi to nejdůležitější: co dělá spisovatel, asi čtenáři zhruba tuší, ale co vlastně dělá takový editor?
Boris: Žije svůj sen a co nejvíc ho kurví autorům!
Hele, v krocích: snaží se naformulovat obsah a ideu antologie. Pak se snaží vytipovat autory. Pak se snaží s těma autorama dohodnout. Pak se snaží z těch autorů dostat texty. Ty texty se pokusí napasovat na svojí představu o antologii. Ty texty vrací k přepracování. Občas ty texty přijme.
Ale taky se snaží zajistit haló o chystané knize, grafiku, ilustrace… v tomhle je neuvěřitelně silnej Leoš.
Ale v podstatě je to jako pást husy. Máš švihačku, píšťalku, venku je krásně a občas ti housátko sežere vlk prokrastinace nebo odněkud vyskočí štika vnějších okolností. O náletech káňat kreativní nekompetence nemluvě
Leoš: Taky zajišťujeme slavným autorům dovolené v Karibiku, masírujeme je a kupujeme jahody a šampaňské. A to všechno za Schinkovy honoráře.
Už chápu, že jste Petra Schinka rozbrečeli. Ale k další otázce: jak moc vás společná editorská práce sblížila? Už na křtu knihy Ve stínu apokalypsy sem si všimnul, že Leoš se představuje jako Boris a naopak…
Boris: Hele, nás nijak nesblížila, my na sebe narazili v Hospodářských novinách tuším, vzájemně si ze sebe dělali prdel, pučili si knihy, které jsme ani jeden tomu druhému nikdy nevrátili (vydělal jsem na tom já), a shodli se, že je dobrý trollit českou fantastiku. Jinými slovy, jedeme na stejnej a neměnnej vlně. Boris to určitě potvrdí.
Leoš: Leoš má pravdu, známe se už z Hospodářských novin. Znáš noviny? Taková ta papírová věc. To byly časy.
Svoje první dvě antologie jste označili jako úspěšné – kolik prodaných kusů u podobně knihy vy osobně považujete na našem trhu za úspěch?
Leoš: Reálné je to tak, že autor fantastiky, který prodá přes 1000 kusů, je na naše poměry velmi úspěšný, a přes dva tisíce už si zaslouží označení bestsellerista. Většina českých autorů se pohybuje v řádu pár stovek prodaných výtisků. Každá antologie se stala bestselerem hned první měsíc v knihkupectvích.
Jak se na podobné knihy dělá reklamní kampaň?
Boris: Kladeš zbytečně všetečné otázky, schweine!
Leoš: Reklamní kampaň jsme nedělali žádnou. Prachy na inzerci nula, na PR nula a balonky s hákenkrajčíčky, co bychom mohli rozdávat dětem před školou, nám v Epoše taky zakázali. No a tak jsme o tom lidem řekli a oni o tom řekli dalším lidem a nějaký lidi začali psát na internet, že je to wunderbar a ach so, mein Gott, das is aber gut Buch. A bylo to!
Dlouhodobě se říká, že český čtenář nemá rád (nekupuje a nečte) povídky – a prodeje to bohužel potvrzuji. Proč lidi udělali výjimku a sáhli po vašich antologiich?
Boris: Protože nemá smysl se nepochválit – vybrali jsme super téma a strefili se do určitý mezery, kdy žádná velká antologie domácí povídky prostě nebyla. Takže byl hlad mezi čtenáři i mezi autory dostat a vydat ze sebe to nejlepší. A pak ještě vytáh někde Leoš Satine Zillah, slovenskou kreslířku, která udělala všechny ty geniální obálky, a určitě v tom bylo hodně drog, přestřelek a revizí historie s brutálním sexem, ale stálo to za to. Ten úspěch byl prostě synergickej jak prase.
Leoš: Povídka je královská disciplína a mnoho autorů je prostě neumí. My jsme vybrali skvělé autory a pracovali s nimi, a díky tomu jsme lidem mohli slíbit mnoho velkých dobrodružství a naplnit to. Neskromně řeknu, že jsme v očích tuzemských čtenářů díky tomu povídku rehabilitovali, a vím, že teď někteří nakladatelé chystají podobné projekty inspirované právě našim úspěchem. Jsem za to rád, jen doufám, že do toho, co jsme dokázali, nehodí vidle, a znovu nezačnou pracovat na tom, aby se povídka českým a slovenským čtenářům znechutila. Protože ono to není o tom, že si někdo řekne: Hej, postapo jede, uděláme postapo antologii, to se prodá. Neprodá, vy debílci, neprodá. Musíte na tom makat a dát lidem kvalitu a krásné příběhy.
Fajn, a teď k novince Ve stínu magie? Proč zrovna magie?
Leoš: Návrat ke kořenům fantastiky. Začali jsme experimentem, pokračovali něčím, co pro nás bylo atraktivní téma, a nakonec jsme chtěli vzdát hold pilíři žánru. Trochu jsme se toho báli, ale podle všech reakcí je to zatím trefa do černého kohouta.
Boris: Přesně, hrdinská fantasy je něco, na čem jsme vyrostli a co má v české povídce dlouhou tradici. Kdo neumí napsat tradiční fantasy s magií, mečováním a těmahle serepetičkama, ten nemá nárok psát vůbec. Bez ohledu na žánr. Že zdravíme Petru Soukupovou.
To jste mi nahráli na smeč – těch klasických fantasy nakonec v antologii zase tolik není. Co jste udělali špatně že se to tak zvrhlo?
Boris: Nic. Tradiční fantasy je rozmanitá.
Leoš: Ta kniha je tlustá jak Göring. Kdyby tam byla jen klasika ve stylu meč a magie, lidi by to nudilo. Ve variabilitě je sila, kámo.
Děkuji za osvětu neznalému, a ač nerad, musím vám dát zapravdu. Je v knize nějaká konkrétní povídka, která vám osobně udělala radost nebo ze které si dle vás sednou čtenáři na zadek?
Boris: Já jsem moc rád za Petra Stančíka, a moc mile mě nakonec překvapil Theo Addair. Jedno je bláznivý, druhý je lidský. Nakonec byla fajn i Zuzana Strachotová se svou až sandersonovskou povídkou o tom, jak magie nefunguje.
Leoš: Kristýna Sněgoňová si i na potřetí udržela vysokou laťku a to je co říct. Ta holka je poklad. Překvapením roku pak je Míša Merglová. Ta by se z fleku mohla stát královnou světa Warhammeru. Je to William King v nejlepší formě. Čuměl jsem na její povídku jak Boris na nový kotě. Bomba, kámo, bomba.
Mě dost překvapila (a potěšila) přítomnost Petry Neomillnerové. Kdo nebo co ji přimělo k návratu k fantasy „pro dospělé“?
Boris: Já mám pocit, že jak píše horoskopy, tak prostě chtěla vědět, jestli ještě umí sex. Jako popis teda. Prostě do horoskopů a dětskejch knížek ho moc nenarveš, tak máš pochyby.
Leoš: Mohla by snad nějaká žena odmítnout fešáka jako jsem já? Ty bejku, vždyť jsem fantasy obdoba Oldřicha Nového. Stačilo jí říct: Prosil bych jednu povídku, milostivá, a bylo to. Možná v tom hrála roli i ta bonboniéra a slíbený honorář, ale hlavni úlohu splnilo mé charisma. A skromnost, to dá rozum.
Boris: On Leoš není Oldřich Nový, on jsou dva Oldřiši Nový. Lidi se před ním cítí, že hrajou v oslabení.
Máte k vaší knižní novince nějakou veselou zákulisní historku?
Boris: Hele, nejzábavnější na tom bylo, že jsme mluvili s Martinem Antonínem a dokonce jsme mu zadali termín. To jsme se pak nasmáli, ha ha ha.
Leoš: Myslíš jak jsme s Borisem pohádali o to, kdo je nejlepší recenzent, a shodli se, že ty? A tu bonboniéru z Epochy už ti poslali?
Boris: Já se s nikým o to, kdo je nejlepší recenzent, nehádám. Já to prostě vím.
Leoš: Jo, Darion je jistota. Podle mě pořád tu povídku do antologie píše, tak mu neříkejte, že už vyšla.
Boris: Já mu ještě občas pro pobavení píšu, jak to vidí, a že ještě deadline posuneme.
Leoš: Taky mu občas zkusím zavolat a užívám si ten zoufalý pláč. Myslím, že už jsi pochopil, že týrat autory je hlavní důvod, proč člověk sestavuje antologie.
Boris: V podstatě je to terapie. Já třeba pak nikdy nemám nutkání křičet na kočičky, ať mrdaj a ničí cokoliv. Pět minut pláče tvého autora tě hodí až na týden do zenu.
Je teda ale fakt, že Leoš teď dělá ten box. Tuším, že s dětma. Tak možná ventiluje vrozený sadismus.
To zní skvěle! A koho a s jakým námětem hodláte terorizovat v příští antologii?
Boris: Leoši, ta děvka nedávala pozor. My se tu s ním serem, a on si nedává drze pozor.
Leoš: Jdi do prdele, Bečváři, prostě jdi do prdele. Borisi, řekni tomu čurákovi něco, nebo ho na místě zabiju.
Já teď musím zavolat Darionovi, ty zavolej Schinkovi, a když budou hodně plakat, budeme v tom rozhovoru pokračovat.
Boris: Deal!
(po týdnu plazení, škemrání a vyhrožování vážně špatnou recenzí)
Proč se ani v jedné z knih neobjevil narozdíl od spolueditora příspěvek od Borise Hokra?
Boris: Protože já nepíšu. Udělal jsem to jen jednou pro prachy, žádný puzení. A bez lásky to nemá cenu.
Takže se tě Leoš nesnažil finančně zainteresovat?
Leoš: Já bych Borise nikdy neznásilnil. Od toho je tu Petr Schink.
Boris: Hele, ty bys vážně chtěl číst povídku o hrdinné sexy Pavle Králíkové, která se přichomýtne k invazi inteligentních králíků, kterým jde o naše ženy a mrkev, a jedinou nadějí je speciální komando žoldáků placených parfumeristickými značkami, kde maj zkušenosti s pokusy na zvířatech?
Asi tě nepotěším – já mám rád ženy s výraznými předními zuby a ujeté příběhy, takže chtěl!
Leoš: Ech, sakra proč jsi to nenapsal? My fakt budeme muset udělat další antologii.
Boris: Hm. Jste divný. Fascinaci králíky jsem nikdy nechápal. Je třeba je potírat, kde to jen jde.
Takže je pravda že jste se dohodli, že co se vašich antologii týče – třikrát a dost?
Leoš: Je to tak. V nejlepším je třeba přestat. Navíc Boris se z volného kluka, co maká s každým, kdo ho nechá pohladit svou kočku, stal velkým zvířetem v Laseru, a musí dělat projekty hlavně pro své nakladatelství. Udělali jsme kus práce, hodně se naučili, a teď se musíme rozloučit. Sbohem, Borisi, jsi největší kocour v Praze!
Boris: Bylo mi ctí, Oldřichu. Teď zavři oči.
Mně zatím nezbyde než poděkovat – díky Brody jr. a Oldřichu!
ZPĚT na první část rozhovoru
