David Novotný se interpretaci audioknih věnuje již mnoho let. Při procházce Petřínskými sady si se mnou povídal nejen o nich, ale také o Pérákovi, jemuž propůjčil svůj hlas v nové audioknize audiovydavatelství Tympanum.
Jsi knižní člověk anebo radši posloucháš audioknihy?
Já jsem jako malej četl hodně, ale dneska mi docela stačí si přečíst to, co interpretuju, protože toho není málo. Texty do divadla, scénáře… Já pořád něco čtu. Ale abych si řekl: „…a tuhle knížku teď chci, a teď si ji přečtu!“, na to vlastně není vůbec čas. Tak si prostě musím vystačit s tím, co se ke mně dostane jako úkol. Třeba i při nahrávání audioknih.
Baví tě víc dělat jednohlasou četbu, která je jenom na tobě, anebo vícehlasou?
Mě samozřejmě, protože jsem od přirozenosti exhíba (proto dělám, tu práci, kterou dělám), baví vícehlasy. Pro mě to znamená, že se vlastně vyexhibuješ před lidma a potom, doma si zalezeš do nějakýho svýho brlohu a do toho už nikomu nic není. Takhle to mám nejen v audioknížkách dlouhou, dlouhou dobu. Když se mě někdo zeptá, říkám, že audioknížky jsou hodně těžká disciplína, protože právě ta okamžitá reakce nenastává a ta energie jde jenom ven a nikdo ji moc nevrací. Vlastně jsi v tom sám, jen s pocitem, že tohle snad bylo dobře…Režisér ti může nějakým způsobem pomoct se nasměrovat, ale jinak tam není nic. Není tam žádná interakce s někým, kdo by tě nabíjel zpátky, takže jenom odevzdáš tu energii, co máš, a jdeš domů. A většinou, když čtu tři hodiny, tak prostě přečtu nějaký množství stránek a pak jenom čumím do zdi a jsem vymluvenej, vykecanej a chci být sám. Audioknihy jsou opravdu těžká disciplína, proto mám radši tu vícehlasou četbu, protože jak máš třeba jenom jednoho partnera, tak už je to interakce. Už si nabíjíte jeden od druhýho. To máš hned takovou odezvu. A taky se vlastně trošku předháníte v tom, kdo co vymyslí. A čím víc lidí, tím líp. Třeba když jsme četli Passalinnu (Les oběšených lišek) ve čtyřech, tak to prostě bylo skvělý.
Jak se připravuješ na práci na nové audioknize?
Nejdřív si tu knížku samozřejmě musím celou přečíst. Tedy, pokud to jde a čas mi to dovolí. Ale když mám nějakou delší, třeba dvěstěstránkovou, tak mám rád přečíst si vždycky jenom tolik textu, kolik budu číst ten den. Abych to měl čerstvý. Nedělám si žádný poznámky, to je rozdíl mezi mnou a třeba Pepou Somrem, který měl text opravdu podtrhaný, měl tam barevně vyznačený který hlasy kdo má a kde má dát pauzu a tak. To já prostě nedělám. Žádný poznámky. Pokud ovšem tam nejsou cizí výslovnosti! Tak to si napíšu, abych to měl správně. Protože co já chci od toho textu potom ve studiu, tak to, abych měl ještě prostor pro nějakej náhlej nápad. Já jsem velmi, velmi pudovej a instinktivní herec. A když mě pak něco napadne, tak to zkusím. A když se to režisérovi nelíbí, tak to prostě nejde, tak to dáme pryč. To se nedá nic dělat, ale prostě chci, aby tam byla taková ta autenticita toho, že je to jako poprvý. I když už to mám přečtený a něco si o tom myslím. A to, co si o tom myslím, to se snažím předat do toho textu a předat to i posluchačům na druhý straně. Často je to tak, že si myslím, že jim to možná dávám tak, jak to třeba ani nechtějí. Že když si to čtou sami, tak si vytvoří v mysli ten svůj příběh, nějakej ten palác toho, jak to asi je. A já jim do toho hodím vidle tím, že jim to už interpretuju jinak, než si to třeba představovali. Holt maj smůlu, taková prostě je síla tý interpretace, že už to pak uviděj trošku těma mýma očima.
Načetl jsi hodně knížek pro dospělé posluchače, ale i dost knížek pro děti, a mám takový pocit, že na těch druhých jsi se hodně vyřádil. Baví tě jakožto interpreta víc ta práce na dětských knížkách?
Je pravda, že tam se to řádění víc nabízí, že ty figury v těch dětských knížkách bývají vymalovaný jakoby tlustší pastelkou. Jsou výraznější a mají ty kontury jasnější. Když je někdo zlej, tak je hodně zlej, když je někdo hodnej, tak je prostě strašně hodnej, když je někdo mezi, tak je hodně mezi. Je to tlustá fixa, takže mám pocit, že tomu můžu dát víc. Dávám si ale pozor, aby to nebyly karikatury, ale samozřejmě se potkám občas s tím, že to jako karikatura vypadá. Sám jsem se už tisíckrát vybrakoval, i když mám stejně jako třeba Jirka Lábus víc různých hlasů, pro různý postavy. Často jsou tam písničky a je to vlastně takový jako blbnutí, ale snažím se zároveň být autentickej a plastickej. Vždycky si představím, že jsem dítě, aby mě to jako nějakým způsobem bavilo. Takže se těm dětskejm posluchačům, který si představuju na tý druhý straně (mám čtyři děti, tak ta představa není tak těžká) jak tam seděj s těma pusama dokořán a s těma širokýma očima a hltaj to, co poslouchaj, snažím tu zábavu a zážitek dát. A nemám moc v lásce, když čteci dělaj z těch dětí blbce. Když je mají za moc malý a hloupý. Naopak, rád si myslím, že ty na druhý straně příběhu jsou chytrý a jdou jakoby se mnou
Teď bych rád přeskočil k Pérákovi. Při poslechu jsem měl dojem, že ses na téhle audioknížce vyřádil docela hodně. Taky mi přijde, že zrovna Pérák musí být pro interpreta docela náročnej. Všechny ty reklamy, týdeníky, hlasy Hitlera, Göringa a Heydricha… Dělal sis kvůli těmhle věcem nějakou speciální přípravu? Koukal jsi třeba kvůli tomu na dobový týdeníky?
Je mi pětapadesát, takže mi můžeš věřit, že nejsem natolik mladej, abych o ně ani nezavadil. Navíc Stančík to má docela často v knížce napsaný. Když tam má například, že ten Heydrich mluví takovým nějakým uskřípnutým hláskem, jako ty housle, na který hraje, že je takovej protivnej, tak se od toho můžeš odpíchnout. A ono, když si pak prohlídneš toho Heydricha na obrázku a víš, co nám proved, tak ti to v podstatě, nechci to tak říkat, ale naskočí ti to skoro samo. Nabídneš to režisérovi, a když se mu to líbí, máš s figurou vystaráno. No, Hitlera jsem zkusil trošku jinak. Znáš samozřejmě ty jeho projevy, víš, že to je taky pěkně protivný. Ale taky víš, že v civilu mluvil zase trošku jinak. Když to musel zvednout, že to bylo od něho divadlo. Takže pro mě třeba Hitler je takovej jako divadelní hlas, takovej chlápek, co se rád předvede a v soukromí může být malinko jinej. Ale já si opravdu ultra, mega, giga přípravy nedělám. Já jsem, a zase se vracím, pudovej a instinktivní, moje práce, a vůbec moje celá herecká práce, je o tom, že vnímám úplně všechno, vnímám i tu naši procházku. Jsem jako ta houbička emoční, co to do sebe nasaje, a potom v patřičnej okamžik to prostě vyždímnu. Někdo si z toho něco třeba vezme, někdo ne. Vlastně vůbec neřeším, jestli tohle bude dobrý, jestli se to povede. To bych byl blázen, to se fakt nedá. Když mě ta knížka inspiruje, tak mám tu představu. Já ji potom nabídnu a dá se s tím pracovat. Ale když nevím, což se občas stane, tak si řeknu režisérovi o pomoc. Vymysli mi hlas, vymysli mi figuru, nebo připodobni mi to k někomu, koho znám, a tak. A dostanu připomínku, dostanu nějakou nabídku a jedu dál. Ale většinou je to tak, že to, co první nabídnu, ten první pocit z toho bývá docela správný. Jak to u instinktivních lidí často bývá.
Když se ještě vrátím k nahrávání Péráka. Hodně tam zpíváš. Když pominu Ódu na radost (která je v knížce přímo jmenovaná), je tam docela dost písniček, u kterých není jasně určený, co je to za melodii. Jak jste to řešili?
Hudbu měl Hynek Pekárek předem připravenou a já to potom vlastně jenom dostal k nastudování. Navíc Stančík kromě tý Ódy na radost určil těch parametrů docela dost. Jen si to vezmi. Jednou něco šmrdlá Heydrich na housle a zpívá to Hitlerovu obrázku, pak zase Pérák zpívá někomu něžně do ouška… A nechali jsme to úplně nakonec, až když byl načtenej celej text. A pak jsme teprve dozpívávali písničky, aby to bylo kompletní.
A je zpěv tvoje parketa?
Naopak, tohle jsou přesně ty věci, kterých já se nejvíc bojím, a za který mám největší zodpovědnost, protože to není můj obor. Takže jsem to musel naposlouchat. Já potřebuju vlastně, abych se cítil jako ta figura, která to zpívá. Potřebuju být v tom zpěvu docela odvážnej a statečnej. Víš co, když třeba zpíváš v divadle nějakou věc, usilovně to zkoušíš dva a půl měsíce. Tohle musíš vlastně udělat v ten den, kdy se domluvíš. A jak to bylo po dočtení a já jsem byl v podstatě skoro vymluvenej a musel jsem ještě zůstat ve studiu, tak jsem si říkal: A sakra, ještě ty písničky. A to jsem je měl doma v telefonku! Skladatel Mario Buzzi mi to nazpíval, protože mně noty nic neříkaj. Říkal mi: „Já vám pošlu noty.“ „No to mi neposílejte, pošlete mi, jak to zní. Já to naposlouchám, a pak to zkusím prostě přeinterpretovat.“ A teďko je pro mě důležitý, abych to přeinterpretoval jako ta postava, no. Takže vlastně, když zpívá vopilej na báru, někomu do ouška, tak ten si myslím, že zrovna může ve zpívání dělat chyby. Nemusí to bejt čistý, ale musí to mít nějaký kule. Na tom si dávám záležet spíš než na tom, aby to bylo čistý. Důležitý je, aby to bylo autentický. Ale vždycky se toho bojím, protože to není můj obor. Jakmile se po mně chce něco v mým oboru, v hraní, tak prostě chyby dělat nechci a chci být co nejlepší.
Teď mě napadá. Ty ses s knížkama Petra Stančíka už potkal někdy dřív? Nebo byl Pérák tvým prvním setkáním s jeho tvorbou?
Rozhodně je to moje první setkání nejen se Stančíkem, ale i s Pérákem. Já jsem dokonce myslel, a teď se omluvám všem fanouškům Péráka a urban legend a fantasy, já jsem myslel, že jdu číst o motorce. Já jsem do té doby prostě o Pérákovi vůbec nic netušil. Režisér Hynek Pekárek (protože jsem s ním četl už Planetu Opic a další věci) měl pocit, že já budu ten, kdo to načte nejlíp. Takže jsem se musel doptat, co to jdu číst. Pak jsem si to přečetl a říkal, ty brďo, to je super. A vlastně, to je moje otázka na tebe. Stančík je současný autor, ale jak je to? On si Péráka vymyslel, nebo se v době toho útlaku a útisku od Skopčáků opravdu tímhletím ty lidi jako konejšili?
Stančík si Péráka nevymyslel, jen si pro svoje potřeby upravil legendu, která tady kolovala už před válkou. Petr Janeček o tom napsal dost obsáhlou monografii. To jsou urban legendy, který jsou po celý Evropě. Třeba v Anglii byl Skákající Jack. A v tý monografii se snaží dopátrat kořenů, jak vlastně ta legenda o Pérákovi vznikla.
Aha. A potom teda zřejmě byl Pérák ve správný čas na pravém místě a mohl posloužit jako odbojář. Lidi potřebují v těch těžkých dobách něco, k čemu se můžou upnout. To je pro mě to hlavní, co jsem si na tom příběhu našel. Že je obdivuhodný na tom našem pokolení, na lidství, jaký obranný mechanismy vlastně má, že to je furt ten survive model, že to je prostě o přežití. A přežiju nejen tehdy, když budu mít vodu, budu mít tohle a tamto, ale zároveň, když prostě budu mít něco, co mi dodá takovou sílu, nebo prostě odvahu. Takže si povídáním mezi sebou, přes ty urban legendy dodávají sílu a odvahu. Přes generace, to skvělý. Tohle mně na tom přijde úžasný. Ale to se zase vracíme k tomu, co mám rád. Že si na tom příběhu představím to lidský.
Nakonec mám pro tebe ještě jednu otázku. Určitě si pamatuješ Pérákovo heslo: Dobře stát. Souhlasíš s ním?
No jasně. Jana na konci knížky říká „Víš, není těžké být dobrý, když je lidem dobře. Ale když je lidem zle, musíš si vybrat: Je lepší blbě sedět, nebo dobře stát?“ Když se nad tím zamyslíš, tak je to malinko pokřivený, ne? Dobře stát, jako by to ona myslela tak, že sedět je pohodlný, a stát je nepohodlný. Dobře stát mi přijde vlastně to nejlepší, co může bejt, a blbě sedět mi přijde to nejhorší. Jestli mi rozumíš? Dobře sedět je lepší, než blbě stát, to by mi dávalo větší smysl. Protože dobře stát je samozřejmý. To seš rovnej a neporazitelnej. Ale je to dřina.
Díky za rozhovor!
