Zuzana Hloušková si v rámci projektu Lehké fantazijno i re-pre sbírek vyzkoušela také roli editorky. Co vlastně dělá taková editorka? A jak moc je obtížné to všechno zvládnout? A jako přídavek několik zajímavostí o spolupráci s Františkou Vrbenskou a plánech do budoucna…
Editorka. Většina čtenářů nebude asi tak úplně přesně vědět, co si pod tím pojmem představit. V čem tedy spočívá role editorky?
Editorka nese obvykle zodpovědnost za to, že se nevydá úplná pitomost. A že knížka nemá zásadní vady typu: chybí část textu, zmizely všechny kurzívy, na obálce nejsou uvedeni všichni autoři, případně nějaký nepřebývá, v tiráži je správné ISBN a podobné blbosti. Editor/ka hlídá koncepci, u antologií vybírá povídky, u románů zase koordinuje redakční tým. Co si nabere k tomu navíc, to už je jeho věc.
Jak sis coby editorka vybírala autory a autorky, které se měly podílet na budoucí sbírce? Oslovuješ je sama nebo se ti třeba naopak ozývají oni?
Autory a autorky přednostně oslovuju sama. Studuju za tím účelem sborníky z literárních soutěží, nebo jsem přímo v porotě. Čtu si jiné antologie a recenze na žánrových webech (některé i sama píšu – hlavně pro můj domovský FantasyPlanet, kde jsem už 9 let). Ovšem v začátcích Lehkého fantazijna to připomínalo spíš lavinu, autorky nás zaplavily povídkami, že se právě muselo upustit od nápadu vydat jednu mamutí, protože by takový špalek nikdo ani neunesl. Jak už je asi patrné, nejsem zrovna příznivkyní takových titulů, které si pak člověk zákonitě plete s posilovacím strojem.
Přemýšlíš třeba už takhle dopředu o nějakých jménech na obálku knihy, která by přitáhla potenciální čtenáře?
V tomhle spoléhám na svou intuici. U Ženy se lvem to bylo vnuknutí, když jsem poprvé rozložila balíček tarotových karet. Do té doby jsme měly několik pracovních názvů, ale žádný nebyl ono.
Na projektu Lehké fantazijno, neboli čtveřici knih známých jako Žena s… jsi spolupracovala s Františkou Vrbenskou. Jak jste se vlastně pro tento projekt „našly“?
Ano, byla mou ko-editorkou. My jsme se našly už dříve, už když se v Hradci pořádaly kurzy tvůrčího psaní a Františka měla přijet lektořit. Tehdy ovšem uklouzla na ledu, zlomila si nohu, a nakonec ji ochotně zastoupila Vilma Kadlečková, se kterou se vídáme do dneška. Ale jednou se ten zázrak stal a Františka do Hradce skutečně dojela. To už se dělaly workshopy k druhé re-pre sbírce. Do dneška ji vidím, jak sedí v mém oblíbeném křesle (účastníky workshopu jsem hostila u sebe doma) a perlí jednu zajímavou myšlenku za druhou. Bylo naprosto úžasné něco takového zažít. Tak se z toho stala tradice a Františka má u nás to křeslo trvale rezervované.
Jak se ti s Františkou spolupracovalo? Měly jste nějak rozdělené činnosti? A bylo něco, v čem jste se třeba zásadně neshodly?
S Františkou si v mnohém rozumíme. Máme velmi podobný vkus. Ona je však mnohem moudřejší než já. A také je nesmírně vzdělaná, má neuvěřitelný rozhled, a přitom vytříbený cit pro detail. Společně jsme vybíraly povídky a řešily jejich řazení ve sbírce. Měly jsme i činnosti rozdělené, její doménou bylo zejména oslovování autorek a propagace projektu. Postupně jsem se však do toho taky vpravila. A tak jsem díky Františce vpadla přímo doprostřed dění. A mohla se setkat s mnoha lidmi, kteří v naší komunitě hodně znamenají. No, ale abych tu chválu zas tolik nepřepálila – určitě byly i drobné neshody. Františka třeba nemá ráda karty a musela mi v tomhle dost důvěřovat. Také se obávala, že nás budou vnímat jako feministky. Mně to nevadilo, já jsem v tomhle radikálnější, ale i tak jsem respektovala její potřebu být neutrální. Nikdy jsme se jako feministický projekt neprezentovaly, ale stejně to obvinění nakonec padlo. Stačilo, že to bylo čistě jen o autorkách. A už si kdekdo domýšlel strašidla, kde nejsou. Takže tým basketbalistek nebo ženský pěvecký soubor, to jsou taky všechno šílené feministky, co potřebují vést nějaký boj s muži? Blbost, co?
Která část při přípravě sbírky povídek je podle tebe nejobtížnější?
Nejobtížnější je jednání s autory a autorkami o úpravách v textu. Někteří autoři tyto zásahy nesou velmi těžko. Snažím se to dělat s citem, ale pokud není dotyčná osoba ochotná v ničem ustoupit, tak spolupráce končí. Jinak moc ráda pomáhám povídkám na svět, myslím, že mi to jde celkem dobře.
Protože máš editorské zkušenosti i se sólo přípravou povídkové knihy: bylo lepší pracovat v páru, nebo ti vyhovuje spíš samostatná činnost?
Mám raději spolupráci v týmu. Vyhovuje mi víc spolurozhodování, protože věřím na pozitivní princip participace. I ve své profesní praxi (sociální oblast a komunitní rozvoj) se přikláním k podobným modelům. Ovšem jsou situace, kdy musí mít někdo konečné slovo a najít odvahu říci: „Ne, nezlob se, ale tohle do tisku nepustím“.
Nakolik sleduješ literární tvorbu v oblasti fantastiky v českých luzích a hájích?
Sleduju, seč mi síly stačí. Vítám polemické debaty, i když se zapojuju spíš sporadicky, snažím se být u toho. Studuju si výsledky soutěží a anket. Čtu a recenzuju hodně české autory a autorky. Kromě Kotlety, toho si nechávám, až budu starší a poberu víc rozumu.
Ještě na skok k re-pre sbírkám, které také edituješ: liší se tahle práce od Žen s…?
Liší se poměrně dost. Lidi kolem re-pre jsou přátelská parta, která dává sbírku dohromady společně. Skládáme mozaiku, není to jen nějaký výběr povídek, náhodně seřazených za sebou. Také pořádáme společné workshopy, na kterých povídky vzájemně čteme, diskutujeme a připomínkujeme. Mým úkolem bylo tyto debaty moderovat, všechny ukrmit a zařadit do programu i nějakou pohybovou aktivitu. Stříleli jsme z pistole, zkoušeli šerm, uspořádali turnaj v ping-pongu, relaxovali v zahradě a zdolávali nástrahy české venkovské krajiny i záhady autobusového jízdního řádu. Udrželi jsme si tahle setkání i během lockdownu a pokusili se najít skypovou alternativu. Částečně se to dařilo. Ale už u toho nebylo tolik legrace. Dřív jsme se smáli vtipům a nápadům, kam děj posunout, snad celou dobu, takže největší radostí pro všechny byl právě proces tvorby. Covid bohužel změnil i tohle. Nebo že bychom zestárli a dopadly na nás konečně dospělácké starosti? No, to možná taky.
A na závěr ke tvé editorské „budoucnosti“: chystáš nějaký další projekt?
Ano, chystám. Ačkoliv pokračování Žen (Lehkého fantazijna) by mi proti srsti nebylo, kolegové z nakladatelství mě od toho zrazují. A přitom dorůstají nové generace autorek a na Slovensku se konečně rozjela pořádně fantastická scéna, takže by nebylo problém sestavit dalších 52 jmen. Nu což, třeba jednou… A do té doby by si měl člověk zkusit zas něco nového. Třeba nějakého zahraničního autora. Mám silnou emoční vazbu na Portugalsko, tak co zkusit nějakou povídkovou sbírku tamních autorů a autorek fantastiky? Samozřejmě se to bez nějakého grantu na překlady neobejde.
