A na samý závěr našeho velkého rozhovoru se Zuzanou Hlouškovou jsme ji vyzpovídali také jako autorku. Povypráví o svých začátcích, snech i spojení role editroky a autorky. A také se dozvíte něco o radostech a strastech spoluautorství – spolupráce s manželem nebývá žádný med.
Kromě editorky a nakladatelky jsi také autorka. Jaké žánry tě baví psát?
Hlavně ty fantastické. Tos nečekal, co? Ačkoliv příští rok se chystám psát životopisnou knihu osoby, která dosáhla významných úspěchů v oblasti sportu. Je to pro mě velká výzva. Samozřejmě mám na hrbu i nějaké odborné knížky, většinou se vážou na mé profesní aktivity v sociální oblasti. Převážně se jedná o příručky a výukové materiály. Svého času jsem pro neziskový sektor hodně školila a pár let jsem učila i na vysoké škole. U přípravy poslední knížky o sociokulturní animaci a jejím uplatnění v komunitní sociální práci jsem se docela bavila… Jen bylo těžké občas rozlišit, co dělám jako editorka a co jako autorka. Ale to se mi děje téměř u všech knih.
Jde vůbec dohromady psaní a činnost editorky?
Jistě. Dokud zůstanou mé rukopisy pěkně v šuplíku. Pak by to byl malér. Už u Ženy se lvem jsem měla trochu divný pocit, když jsem do ní zařadila vlastní povídku. Všichni mě utěšovali, že je to běžné a že v tom nikdo neuvidí žádný problém. A fakt že ne. Autorky, redaktoři, recenzenti, všichni se tvářili jakoby nic. Pak jsem měla možnost prostudovat si mnoho jiných antologií, kde se editoři/editorky chovají podobně. Ale nemyslím, že je to ideální model. Pro mě byl velkým vzorem Ondřej Jireš, a to i když jsem ho za některé věci trochu kritizovala. Podle mě to byl Pan Editor, jen mi vadily ty nálepky „nejlepší“ a „nejkvalitnější“ na obálce. Paradoxně se tak později psalo i o Ženách, ačkoliv tam žádný takový podtitul nemají. Já měla jiný klíč. Samozřejmě musely povídky splňovat nějaká kritéria a dosáhnout určité úrovně kvality, ale nám šlo především o autorky. O možnost představit je, ať už poprvé v tištěné knize, nebo u těch již zavedených v jistém kontextu, který může poskytnout právě celkový pohled na ženskou tvorbu konkrétní epochy nějakého žánru.
Co pro tebe vlastně znamená psaní?
Když jsem byla malá, tak jsem si vysnila, že se jednou stanu slavnou spisovatelkou. Tehdy jsem netušila, že pro takový sen se musí setsakra makat. Bohužel moje startovací podmínky chudé hornické dcerky byly hodně znevýhodňující. Ale i tak je pro mě psaní náplní života, a je jedno, že rukopisy skončí v šuplíku. Zkoušela jsem nepsat, ale vydržela jsem to jednou asi deset let, pak bylo volání racků silnější než já. A za covida mi tenhle koníček nesmírně pomohl. Mohla jsem tak překonat těžké chvíle několikaměsíční sociální izolace (mám slabou imunitu) bez větších potíží.
Kdy jsi v sobě objevila chuť nabídnout své příběhy i ostatním lidem?
První příběhy jsem si zapsala do školního sešitu (podobně jako Adam Bernau čmáral do sešitu z matematiky), když mi bylo asi deset. Do ruky se dostaly jenom lidem v mém okolí (naštěstí neshořely a mám je dodnes). Asi o dva roky později jsem si řekla, že by nebylo špatné mít i další čtenáře a začala obesílat literární soutěže v našem regionu. Tím to ale na dlouhou dobu skončilo. Až do vítězství v soutěži Hranice možností, kam jsem jela na setkání s porotou. Jedním z porotců byl Aleš Langer, který zrovna dopisoval svou diplomku o české sci-fi (a vydal ji později pod názvem Průvodce paralelními světy jako poměrně průkopnickou teoretickou studii). Padli jsme si hned do oka – ale jenom jako kamarádi, já už tehdy byla zadaná :). No, a to mě pošťouchlo, že jsem začala pošilhávat po nějakém nakladatelství, jen jsem vůbec nevěděla, jak v tom chodit.
A vůbec – pochlub se: co všechno si napsala?
Napsala jsem toho už stohy. Něco spálila, něco vydala. A k tomu druhému se vážou dva příběhy. Ten první se odehrál ještě za dob mého studia bohemistiky. Osud zamíchal kartami a já musela studium opakovat. V ročníku byli sami mladí lidé, až na zraleji vypadajícího sympaťáka, ze kterého se vyklubal Michael Bronec. Zrovna založil Straky na vrbě. Spřátelili jsme se, protože jsme oba sdíleli stejnou lásku k fantastice, k Tolkienovi a ke knihám, já mu dala přečíst svůj rukopis, který se rozhodl vydat. Tak se Volavky staly 4. titulem v ediční řadě Česká fantastika. Vyšly na Vánoce 1999 (ještě pod mým dívčím příjmením) a jako debut byly přijaty celkem příznivě. Jedná se o příběh z daleké budoucnosti, kdy lidstvo osídlí jiné planety, díky stroji času se také dokáže vrátit do minulosti a je tam konfrontováno s tajemnou mimozemskou civilizací.
Ovšem, se Čtyřmi klíči to bylo trochu složitější, ale opět jsem se mohla osudově setkat s jinou legendou české fantastiky. Tehdy jsem se totiž rozhodla zkusit Cenu Trifid. Měla jsem za sebou desetiletou nepsací přestávku, ale obhájenou diplomku na téma Žánr fantasy v české literatuře a chtěla si to i sama zkusit. Poslala jsem tam tedy fungl nový rukopis, nedopadlo to, ale získala jsem možnost konzultace s přiděleným redaktorem. A tím nebyl nikdo jiný než Zdeněk Rampas. Konzultaci jsem absolvovala a dostala pěkný kapky (ale kamarádi jsme dodnes). Byly to ovšem dobré připomínky, asi po roce jsem je zapracovala, získala 2. místo v Ceně Karla Čapka a knížka vyšla v roce 2010. Čtyři klíče uspokojí spíš čtenáře klasické epické fantasy, kterým nevadí drobný noetický nádech a nepotřebují, aby krev a sperma stříkaly z každé stránky.
Jsi ten typ, co má v šuplíku rozepsaných pět věcí naráz, nebo nejdřív dokončíš tu, kterou máš aktuálně rozepsanou, než se vrhneš na další?
Většinou se věnuju jedné věci, dokud není úplně hotová. Ale když dostanu nápad, tak je lepší ho sepsat, dokud nevybledne. Takhle to bylo s povídkou Srdce z kamene, kterou jsem sepsala za jediný víkend. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Celá povídka najednou vytanula v mysli. Tak muselo všechno ostatní stranou, dokud nebyla na papíře. Měla vyjít v Pevnosti, ale došlo tam k výměně šéfredaktora a závazky svého předchůdce už nehodlal ten nový dodržet (pozor, nejde o Martina Fajkuse!). Inu, i takové věci se stávají. Tak mám v Pevnosti zatím jenom jediný zářez s povídkou Drakobijka z roku 2009.
V re-pre sbírkách jsi podepsaná pod některými povídkami v tandemu s manželem. Popiš nám blíž, jak probíhá váš společný tvůrčí proces, prosím.
Haha, teď všichni čekají nějaké pikantnosti, že jo? Ono to je nesmírně pikantní – Honza to všechno napíše a já se k tomu připíšu. Dobrý, ne? No a teď vážně – my si spolu uděláme koncept, rozvržení základních scén, dějovou linku. Honza umí dobře dialogy a humorné scény, ale pak potřebuje někoho, kdo to slepí do něčeho, co aspoň trochu plyne. Kdo dodá postavám trochu hloubku, prokreslí svět drobnými popisy a občas si přisadí nějakou satirickou noticku. A kdo rozumí interpunkci :).
Považuješ se spíše za člověka s bohatou fantazií, nebo za realistku, která se drží při zemi?
Já spíš ulítávám. Nicméně okolnosti mě nutí, abych se držela při zemi. Takže tak na střídačku zvládám obě polohy. Nebo si namlouvám, že je zvládám, a potácím se mezi nimi. To máš jedno, výsledek je stejný. Stále doufám, že se mi jednou podaří uletět nadobro a já napíšu knížku, která bude fakt stát za to.
V re-pre (real prediction) povídkách se trefuješ do budoucnosti lidstva přesyceného technikou. Jaká je tvá „opravdová“ vize budoucnosti?
Nic opravdovějšího než naše re-pre asi nebude. Řada věcí, o kterých píšeme, se vyplnila. Z první sbírky vesměs všechno, z druhé sbírky převážná část, a tak je skutečně na místě obava, že to půjde stejně i s tou současnou, třetí. Jmenuje se příznačně „Už je to tady“, protože cítíme, že čas mezi naší předpovědí a její realizací v naší realitě se nebezpečně zkracuje. Některé jevy jsou prakticky součástí naší každodennosti. Však taky všem čtenářům slibujeme, že jim zmrzne úsměv na rtech. Ona se totiž ta představa dost blíží vizi, jak ji popsal jeden můj oblíbený filmový antihrdina, kdy svět vypadá jako „svoje vlastní zkurvená karikatura“. Tak asi nějak tak.
Myslíš si, že čtení jiných žánrových knih autorům spíše pomáhá nebo naopak podvědomě nutí kopírovat a napodobovat?
Minimálně jim to může pomoci s rozpoznáním, co už napsáno bylo. Jistěže nikdo nepřečte všechno. A opravdu nelze vyloučit, že někoho nějaká kniha neinspiruje nebo navždy neovlivní. V mém případě to byl určitě Pán prstenů (a předtím Jules Verne a Arthur C. Clark). Knihy nám pomáhají utvářet si světonázor, jinak by vycházel spíš z toho, co slyšíme ve večerních zprávách. Místo skvělých myšlenek, na které lze navázat a různě je rozvíjet, by zůstala jenom noční můra. Na horory dobrý, ale snad si chceme užívat i jiné žánry.
Když jsem u toho – co ty a volný čas, čemu se v něm věnuješ?
Kromě psaní, četby knih, vedení nakladatelství, klubové kavárny, zahrady, péče o dům, vaření (vše mimo českou kuchyni a ještě bez lepku, který nemůžu) a sledování oblíbených sci-fi či fantasy filmů? Že by mi zbyl ještě nějaký volný čas? Aha, už vím! Cestování. S manželem se v rámci programu učitelských mobilit dostanu do řady zajímavých zemí, včetně Finska, Jordánska, Malty, Arménie či milovaného Portugalska. Zatím jsem byla si nejdál na Madeiře, ale to byla čistě dovolená. Loni, za covida, v mezeře mezi lockdowny, kdy svět zase nakrátko znormálněl natolik, že létala letadla. Návrat z ostrova, kde měli celkem 4 potvrzené případy, do České republiky, kde se pořád zvedala čísla do tisíců denně, byl poněkud dramatický. Ale co nadělám, jsem tady doma a před nezvratným osudem stejně neutečeš :).
A na závěr: čím se cítíš být v literární sféře ze tvých rolí nejvíc?
Myslíš ze všech těhle rolí: editorka, ředitelka, redaktorka, recenzentka, autorka, manželka, žena, člověk? Asi člověkem. Ačkoliv v Turingově humánním testu jsem neuspěla a vyšlo mi, že jsem Bohem certifikovaná robotka. No, tak teď fakt nevím, co ti odpovědět…
