Rozhovor s Tomášem Bandžuchem (PR)

Tomáš Bandžuch je jedním z nových a dosud nepříliš známých autorů, kteří mají šanci se v nejbližší době zapsat do čtenářského povědomí. Zatím má na kontě pár povídek, ale některé z nich vzbudily zaslouženou pozornost. Ať už šlo o Příběh opravdového drakodlaka, který se odehrává na přelomu 19. a 20. století v alternativním carském Rusku, anebo Noc nekromantů z období První republiky. V současnosti chystá románovou prvotinu vycházející ze světa druhé jmenované povídky.

Pro mnoho čtenářů je tvé jméno asi nepříliš známé. Co jsi tedy zač?

(P)savec. To především. A fanoušek fantastiky – to za druhé. A do třetice všeho dobrého politolog a historik – snad mi za tohle smělé oznámení neutrhnou na fakultě docenti hlavu, když jsem jen natvrdlý bakalář. A když dáš tohle všechno dohromady, tak ti nemůže vyjít prakticky nic jiného než autor historické fantastiky. A právě bližší či vzdálenější historie nějak proniká do všech mých povídek, i když u některých je třeba tu historii setsakra dobře hledat.

Prvním velkým úspěchem byla povídka v desátých Drakobijcích, která se v soutěži umístila na čtvrtém místě. Noc nekromantů vypráví příběh z první republiky – proč zrovna tohle období?

Tak za to, že se ulítávám na první polovině dvacátého století, může do značné míry moje babička. Ona byla takový vesnický historik samouk a já její první vnouče, takže zatímco pro většinu dětí ve školce byli největší gerojové doby Šmoulové a Vlk se Zajícem, já se zatajeným dechem poslouchal o neslýchaných dobrodružstvích Tomáše „Garyka“ Masaryka a jeho legionářů, brečel jsem, když si Franz Ferdinand musel volit mezi láskou a trůnem, a nasraně dupal bačkůrkama, když se Stalin vykašlal na Západ a spojil se s Hitlerem, aby si rozdělili Evropu.

A i když byly doby, kdy jsem žil třeba Velkou francouzskou revolucí, tenhle základ, který jsem měl od dětství, mi zůstal a způsobil, že první polovinu dvacátého století pořád vnímám jako poslední a nejlepší z epoch, kdy se dala v Evropě prožít skutečná dobrodružství velkého kalibru.

No a vzhledem k tomu, že mne jakožto příznivce fantastiky neskutečně žralo, že tady vlastně za dlouhá léta nevznikla (nepočítáme-li různě propracované virtuální dějiny) prakticky žádná sci-fi nebo fantasy z tohohle období, rozhodl jsem se tak před čtyřmi-pěti lety jednu takovou povídku vyrobit. A to byla právě ona tebou zmiňovaná Noc nekromantů, kterou jsem následně zaslal do Drakobijců, a dočkal se tak pro mě naprosto nečekaného úspěchu. Nejenže jsem vytěžil bramborovou medaili, ale zároveň mne Michael Bronec oslovil (jelikož jsem v celém textu mazaně ukryl narážky na jiné ještě nenapsané povídky), jestli bych ji nechtěl rozšířit na celou knihu. A nakladatelé se mají poslouchat, no ne?

Mají, to je svatá pravda. Takže na co se čtenáři mohou těšit?

V sedmi povídkách, do kterých je knížka rozdělena a které tvoří sice uzavřené, ale vzájemně propojené příběhy odehrávající se v letech 1920–1935, se toho semele opravdu hodně, takže tiše doufám, že se čtenáři snad nebudou nudit.

Nejdřív se dozví, jak se vlastně z obyčejného vyhozeného studenta a legionáře může stát čaroděj a nekromant. Pak se vypraví na nedozírné mongolské pláně, po nichž se prohání jeden šílený baron toužící po světovládě. Pokud je ale srdce potáhne do střední Evropy, navštíví Oravu, kde se dozví, zda je větší borec upír Nosferatu nebo slovenský prezident, popřípadě si udělají výšlap do Berlína a zjistí, jak to doopravdy bylo se skladatelem nacistické hymny.

No a hlavním hrdinou by nesměl být čaroděj pracující v československých magických službách, aby čtenáři nakonec nezakotvili ve stověžaté matičce, kde nejdřív poodhrnou roušku tajemství nad jednou dodnes nevyřešenou vraždou, a v samotném závěru se vrhnou do víru prvorepublikové politiky a zjistí, že jsou věci na které ani magie nestačí.

Jak moc věrný historii zůstáváš? Kolik jsi třeba strávil času vyhledáváním podkladů?

Snažím se jí držet zuby nehty, ale faktografie k celému období je tak rozsáhlá, že zachování stoprocentní věrnosti do těch nejmenších detailů je prakticky nemožné. A někdy jsem taky holt líný si ověřovat některé věci doslovně z knih, když máme tak báječný vynález zvaný internet. Notabene, když je podstatně anonymnější a nikdo na vás nekouká s děsem v očích, když si stahujete nacistické materiály o počátku NSDAP (což se mi mimochodem v Národní knihovně při půjčování propagandistických brožur skutečně stalo).

A i s tím časem pro vyhledávání podkladů je to u mne takové ošemetné – někdy jsem si dal práci a zavrtal se do hlubin dobového tisku, ale většinou jsem vycházel právě jen z těch knih a internetových článků, kde mi jiní laskaví páni autoři potřebné informace naservírovali. Tedy krom jedné výjimky – do knihy jsem totiž propašoval dvě vedlejší postavy, o kterých jsem psal bakalářskou práci, takže ty jsou popsané s maximální věrností na základě dobových pramenů.

Chystáš něco do budoucna? Jaké jsou další plány?

Tak tohle těžko říct. Pokud se bude kniha Ve službách republiky čtenářům skutečně líbit, pak by časem mohla přibýt i dvojka (nebo i další části), kde by se řešila kupříkladu Mnichovská dohoda.

Pak jsem ještě jednomu svému známému dal svatosvatý slib, že napíšu alternativní historii samostatného českého království (drobet cinknutou steampunkem), v níž hrdinné české jednotky bojují ve „Velké válce roku 1900“ po boku německých vojsk proti zlému francouzskému diktátorovi. Ale jestli tohle někdy spatří světlo světa, suď bůh.

A pochopitelně – vzhledem k tomu, že musím především pilně studovat, tak bude asi třeba hlavně dopsat mou závěrečnou vysokoškolskou práci o vzniku Československa a o těch, kdo z tohohle státu nebyli na jeho začátku tak odvaření jako Češi.

V sobotu 24. září budeš hostem CONiáše pořádaném Městskou knihovnou v Praze, kde svou novou knihu představíš. Jaký je tvůj vztah ke knihovnám? Kdybys potkal mimozemšťana, který o nás nic nevíš, jak bys mu knihovnu představil?

Hmm… Knihovna je podle mého především takový ukazatel, jak na tom ta která společnost vlastně je. Takže pokud je společnost v pořádku, mají lidé, co jdou do knihovny, v ruce tak nejvýš průkazku věrného čtenáře. Pokud se ale něco „pokoní“, tak ke knihovnám táhnou davy s pochodněmi či se seznamem knížek na vyhození.

Nezbývá než doufat, že davy, co potáhnou do knihovny na pátý ročník CONiáše, pochodně mít nebudou. Takže se nemusíte bát ani vy a v sobotu 24. září dorazit. Další informace včetně programu naleznete pak na stránkách akce http://www.mlp.cz/…-to-v-kotli/, a pokud máte raději fejsbuk, tak koukněte sem www.facebook.com/Conias.knihovna.

Míla Linc (externí redaktor)

Roggeveev@seznam.cz