Sešli jsme se s René Vaňkem kdesi pod kovovým nebem, abychom ho vyzpovídali. Co píše, od kdy píše, proč píše, co se snažil ve své novince s názvem Kovové nebe lidstvu sdělit a další otázky doslova pršely – a René přišel bez deštníku, takže mu nezbylo než odpovídat.
Jak jinak začít než obligátní a mnoha autory neoblíbenou otázkou: Zkuste čtenářům představit Reného Vaňka tak, jak ho vidíte vy sám.
Tato mnohými neoblíbená otázka je moje velmi oblíbená. René Vaněk je infantilní hračička, morbidní experimentátor a nezodpovědné ťululum se sklony k neúmyslnému poškozování své tělesné schránky, chovatel pavouků závislý na energetických nápojích a syrovém nudlovém těstu, hrdý neplavec, obětavý přizdisráč, majitel nesymetricky rostoucího vousu a včelař trpící fatální alergií na včelí jed. Rád se obklopuje vším, co ostatní lidé považují za škaredé až hnusné, a vytváří z toho pomyslnou ochrannou schránku nápadně podoben larvě chrostíkově. Když vidí na zdi rudé tlačítko s nápisem „nedotýkat se”, hned k němu vesele přiskočí a cvak! Uprostřed pokoje mu stojí Teslův transformátor, na šatní skříni má vlastnoručně zkonstruovanou gilotinu na sekání lidských prstů, kdysi založil záchrannou stanici pro mravkolvy a jeho snem je bydlet v prostorné hrobce vybavené ústředním topením. Přibližně takto vidí René Vaněk Reného Vaňka.
Pojďme se podívat na zoubek vašemu spisovatelskému řemeslu. Snil jste o kariéře spisovatele již od mládí? Kdy začaly vaše první literární pokusy?
Kdepak, já v mládí snil o tom, že se stanu kapitánem jaderné ponorky, to ale bohužel z nějakého nepochopitelného důvodu nevyšlo. Kouzlo psaní, respektive vytváření příběhů a fiktivních světů, v nichž se příběhy mohou odehrávat, jsem objevil poměrně brzy, zhruba kolem osmého roku věku. Ústřední postavou mých prvotních povídek byl mladší brácha. Příběhy se obvykle točily kolem důsledků nějaké jeho neposlušnosti, přičemž tyto důsledky představovaly obvykle setkání se zlými duchy, nutnost přenocovat v našem, tehdy velmi strašidelném, sklepě nebo pozření něčeho hodně odporného. Jediným smyslem těchto příběhů bylo bráchu si dobírat a provokovat ho. Teď jsem si vzpomněl, že jednou jsem z něj dokonce učinil komiksového hrdinu a ve stylu Alighieriho Božské komedie ho, chudáka předškoláka malého, poslal na expedici do pekla. Komix se bohužel nedochoval a pořádně si vybavím už jen jednu jedinou scénu, v níž brácha prchal před Luciferem, který se pohyboval prostřednictvím vozítka vyrobeného z částí těl hříšníků. Vozítko mělo místo kol spoustu bosých lidských nohou a bylo zastaveno vrháním připínáčků pod chodidla. Nutno podotknout, že komiks byl silně inspirován tehdejším herním hitem Doom.
Jak vlastně nahlížíte na psaní?
Psaní je nástroj podobný švýcarskému nožíku. Lze ho použít ke spoustě věcí, k informování, poučení, pobavení, vyděšení, zhnusení, rozčarování, okouzlení, vyvolání chuti k jídlu nebo třeba paranoidního pocitu, že jste někým sledován. Ale aby psaní mělo jiný smysl než terapeutický, musí mít své příjemce. Teprve tehdy, když je autorův výstup čten a vstupuje do mysli čtenáře, ožívá a naplňuje svůj účel. Bez čtenáře a jeho unikátních interpretačních schopností je to jen sekvence mrtvých slov. Čili čtenáře je třeba si vážit, počítat s ním a co je nejdůležitější – snažit se na text hledět jeho očima.
V Kovovém nebi jsem obdivoval váš svébytný styl a smysl pro humor. Je pro vás tenhle styl přirozený, nebo je to jen umělecká poloha a ukázka spisovatelského umění, která vůbec nekoresponduje s chováním v reálném životě?
Já jsem velmi pro humor, dokonce jsem o tom napsal řadu textů *řečeno hlasem padre Halíka*. Určitě si dokážu udržet i vážnou tvář, ale ten specifický humor, který se objevuje v Kovovém nebi, mě, řekl bych, do značné míry definuje. Miluju humor, a čím černější, záchodovější a cyničtější je, tím líp. Řada lidí mě kvůli tomu nemusí, zejména oběti mých kanadských žertíků. Asi by se teď slušelo uvést nějaký příklad, že? Nu, tedy dobrá. V dobách, kdy jsem studoval na ČZU, se mi podařilo výtečně nachytat mého jemnocitného tátu. Ze slovenského korbáčiku jsem vyrobil falešné škrkavky, vložil je do nádoby, zalil okurkovým lákem a opatřil katalogizačním štítkem. Tátovi jsem výtvor představil s tím, že se jedná o vyřazený materiál z katedry parazitologie, jehož jsem se ujal za účelem rozšíření mé vlastní sbírky preparátů. Dlouhou pinzetou jsem škrkavky z láku tahal, vykládal o jejich fascinujících vlastnostech, a pak, když to rodič čekal nejméně, se do jednoho exempláře zakousl. Následný šavlový tanec se nesmazatelně zapsal do kroniky rodu Vaňků.
Zkuste trochu zavzpomínat na své napsané knihy a povídky – cítíte mezi nimi nějaký autorský posun, zrání?
Když se dívám na moje staré texty – což mimochodem dělám velice nerad – tak mi ve srovnání se současným literárním projevem přijdou až přehnaně metaforické, jinotajné, v něčem možná i lehce pozérské. Taky si v nich všímám tendence některé věci obcházet za účelem zjednodušení si práce. Můj aktuální projev je mnohem explicitnější, zároveň ale rafinovanější, bohatší o životní zkušenosti a poznatky. Určitě jsem víc usazený v žánru, zbavil jsem se neurotického kolotání mezi různými škatulkami a tak nějak víc zapadl. Jednou nohou stojím v krabici s nápisem sci-fi, druhou v kbelíku s… moment, nějak to nejde přečíst.
Píšete raději povídky, nebo vám víc sedí romány?
Každý ten žánr má něco do sebe. Povídka je při svém rozsahu jako stvořená pro experimenty a literární realizace náhlých nápadů, které často nesnesou odklad. Jenže aby povídka za něco stála, to vyžaduje silnou a pokud možno neotřelou pointu. Bez ní je to jen plácnutí do vody. Román oproti tomu dopřává autorovi spoustu prostoru, je to pole takřka neomezených možností, v němž se lze ale zase snadno ztratit bez řádné autorské disciplíny a vyhořet daleko před dosažením vytčeného cíle. Pro mě osobně jsou povídky takovými pomyslnými odpočívadly. Prokládám jimi práci na delších textech, když si od nich potřebuji odpočinout. Na chvilku se jejich prostřednictvím podívám do jiného imaginárního světa, což bývá osvěžující.
Kovové nebe, první polovina Bodyportalu, si na vydání počkalo dost dlouho. Zkuste nám o téhle strastiplné cestě povyprávět.
Bodyportal jsem začal psát bezprostředně po dokončení mé předchozí knížky Soma secundarium, tedy někdy na podzim roku 2011. Práci zkomplikovaly různé problémy, v jistý moment ji dokonce na čas úplně zastavila jedna rodinné tragédie, román jsem proto dokončil mnohem později, než bylo v plánu, někdy začátkem roku 2016. Neměl jsem tenkrát prakticky žádnou zkušenost s žánrovými nakladatelstvími, a tak rukopis skončil v prvním, které mi bylo doporučeno, konkrétně v Epoše. Záhy se mi ozval redaktor Boris Hokr s tím, že se jim to líbí a byli by ochotni knihu vydat coby e-book v nějaké jejich tehdejší elektronické sci-fi edici či co. Jenže čas běžel a děl se trus. V roce 2020, krátce po vypuknutí pandemie, mi pak bylo sděleno, že z vydání nakonec nic nebude, protože prý nemají peníze. Samozřejmě jsem zuřil, zamýšlel strašnou pomstu zhrzeného literára (vtrhnout nečekaně do kanceláře nešťastného pana Pobudy a po minimálně třídenním defekačním celibátu mu nakakat doprostřed jeho šéfredaktorského stolu), ale nakonec jsem se rozhodl pro konstruktivnější přístup. Rukopis jsem navzdory varování, že „vzhledem k pandemii teď vážně nemá cenu cokoliv někam posílat“ jsem Bodyportal zkusil nabídnout panu Liborovi Marchlíkovi z FANTOM Printu. Nevěřil jsem, že bych mohl zaujmout, nicméně asi už po třech dnech mi pan Marchlík psal, že to vypadá „slibně“ a zanedlouho poté jsme si virtuálně plácli. Různé neblahé okolnosti a rány osudu sice způsobily, že se vydání muselo ještě celkem dvakrát odložit, ale nakonec vše dobře dopadlo. Orfanikova dokumentace vynálezů byla uložena v královském patentním úřadě a prostudována kompetentními úřed… Počkat, to už jsme někde jinde.
Dost by mě zajímalo, jak vidíte Bodyportal vy sám, co jste chtěl prostřednictvím knihy čtenářům nabídnout a předat?
Tohle je teprve složitá otázka! V první řadě jsem toužil nabídnout biopunk okořeněný krom špetky zdravé absurdní groteskností i českostí, která ale nebude založená jen na banální lokalizaci příběhu do českého prostředí. Chtěl jsem pracovat s českostí ve smyslu našeho poťouchlého národního svérázu, s tou neblaze proslulou Heydrichovou smějící se bestií, paťatým oportunistickým prevítem, u něhož očekávat jakoukoliv formu hrdinství je často jako čekat, že bitcoin někdy znovu padne na deset tisíc dolarů. Ne že by ta šance nebyla, ale je vážně malá. Bodyportal čtenářům zároveň zprostředkovává mou metaforu dědičného traumatu z holocaustu. Má víc vrstev, některé z nich jsou poměrně osobní, jiné určeny čistě čtenářské veřejnosti. Obsahuje taky několik šifer, a když už jsme u toho, prozradím, že bystrý čtenář může už v prvním dílu odhalit, kdo ve skutečnosti stojí za všemi lapáliemi spojenými s panem Zázračným. Stačí jen spojit dvě prostorově oddělené informace.
