Na světě se ocitly Zlověsti – zvláštní kniha, ve které jsou vedle sebe povídky se stopami mrazivého tajemna a básně, zneklidňující emotivní výpovědi z autorova života. A my se vydáme po stopách tajemného tvora, který má knihu na svědomí – Pavla Skořepy. V první části rozhovoru se podíváme na prvopočátky jeho tvorby a rozebereme, jak vznikala jeho prvotina.
Ze všeho nejdřív: Pavle, můžeš se našim čtenářům představit?
Autor se dle mého skromného mínění má čtenáři představovat hlavně svou tvorbou. V ní nese svou pomyslnou obnaženou kůži na trh s každým svým textem, ať již prozaickým či veršovaným. Vše ostatní je většinou jen takové divadýlko, které může být vkusně nápadité, vtipné, anebo spadávat až k podbízivé trapnosti. Pokud mám nějaké živé čtení, preferuji postup, kdy místo abych se nějak zvlášť představoval radši trochu zavtipkuji o své tvorbě a hned se vrhnu na čtení. Nijak zvlášť sebe sama nerozmazávám. Rád si počkám na to, až mne budou představovat jiní a povolanější. A kdybych se měl nějak jednoduše charakterizovat, jakým jsem člověkem, asi by mě nejvíc vystihovalo slovní spojení naivní snílek.
Vzpomeneš si ještě na své první literární pokusy – kdy a proč jsi začal psát?
Na své úplně první pokusy se již pochopitelně konkrétně nepamatuji. Nejspíš přišly úplně samovolně s okamžikem, kdy jsem se naučil psát. Jelikož jsem vyrůstal v prostředí k tvořivosti když ne po většinu času přímo nepřátelském, tak jednoznačně nechápajícím, neoceňujícím tuto schopnosti. Pokud je to jak ve škole, tak i v rodině, je to velký problém. I to dítěti stačí, aby v sobě dusilo to, co mu dopřává největší potěšení. Od druhého stupně základní školy se to trochu zlepšilo, alespoň v té škole. Přesto se moje tvůrčí projevy vlastně většinou v literatuře omezovaly na účelné slohové úlohy. Docela jsem si to kompenzoval výtvarnými činnostmi. I tak ve mně toto pnutí zůstávalo a občas své růžky vystrčilo, snad abych na něj nezapomněl, úplně je nezadusil a dal mu možnost plně se rozvinout až přijde jeho pravý čas.
Pokud zapátrám v paměti, o časech dávno minulých, mohla to být kupříkladu sloka do dětské televizní soutěže, kterou jsem poslal ještě na koresponďáku, následně naivně čekal každé ráno před cestou do školy, jestli se v televizi objeví a moderátoři ji zazpívají. Samozřejmě se neobjevila.
Anebo jsem tuším posílal dvě „pohádky“ do časopisu Trnky brnky či se pokoušel napsat nějakou povídku ve stylu dvojice Šimka s Grossmannem, jejichž humor jsem miloval už od mala. Na druhém stupni se má báseň dokonce objevila v chodbě na školní nástěnce. Šlo o výzvu napsat něco do přírodopisu s ekologickým poselstvím. Pamatuji si to jako dnes, když učitelka na přírodopis s vážnou tváří pronesla, že ze mne bude další Neruda. A nějaký dětsky naivní hororový příběh by se tam určitě také našel, kdybych zapátral ještě víc.
Zlověsti jsou tvojí první knihou. Máš nějaké předchozí literární zkušenosti?
Pokud přeskočím od vzpomínek týkajících se předchozí otázky a těch střídajících se období kdy jsem si něco psal a nepsal, povětšinou to byly básně, za svůj historický milník pro už zodpovědnou literární tvorbu mohu udat rozhodně přesnější data.
Básně s vizí možného zveřejnění jsem začal psát na jaře roku 2018, vlastně to odstartovalo několik hecnutí od přátel z FB. To jsem měl profil založený asi snad jen půl roku. Do té doby jsem byl zarytým odpůrcem sociálních sítí obecně a FB až na smrt. To se však najednou změnilo a já se virtuálně poznal s lidmi, kterým nečinilo žádný problém mě svým upřímným zájmem k mému tvůrčímu projevu podpořit. Došlo to až tak daleko, že jedna nejmenovaná herečka měla mou vánoční báseň, kterou si přímo pro tu příležitost u mne objednala, recitovat na vánočním koncertu. Nakonec z toho sešlo, neboť se dramaturgii prý nezdála dostatečně reprezentativní ve spojení s barokní hudbou. I když každý začínající autor nebude mít jistě problém si domyslet, v čem tkvěla pravá podstata jejího vyškrtnutí z programu, že?
První skutečnou povídku jsem napsal a odevzdal v lednu 2019. Jednalo se o sci-fi povídku pro slovenské vydavatelství Hydra do antologie Zajtra bude včera. A světe div se, moje práce byla přijata, i když trvalo skoro další dva roky, než v listopadu 2020 kniha vyšla. Je o tom vlastně i zmínka v předmluvě ke Zlověstem z pera Kataríny Soyky.
Potom mi ještě vyšel příběh v hororové příloze Trash vol.4 českobudějovického časopisu Milk&Honey a pěti básněmi jsem přispěl do hororové básnické antologie z edice HorrorConu s názvem Co číhá v temnotách. Jinak jsem od seznámení s Denisou Kancírovou na BBconu v létě 2019 pravidelně přispíval do jejího elektronického časopisu Abdon. Ještě recentuji knihy pro Děti noci a občas napíšu nějalý ten článek, kupříkladu teď naposled reportáž z letošního ročníku HorrorConu, která mi vyšla na Sanctuary.cz.
Snad jsem na nic nezapomněl. A i kdyby, to hlavní řečeno bylo.
Na knize se dá najít mnoho zajímavého. Jako první bych se rád zeptal, proč vlastně kniha vyšla ve slovenském vydavatelství Art Floyd?
Je to proto, že jsem dostal nabídku, která se prostě neodmítá. A nebyla to naštěstí nabídka jako z Coppolova Kmotra. K upřesnění: majitelkou Art Floydu je již výše zmíněná Denisa Kancírová. A ta chtěla ve svém vydavatelství zkusit vydat první česky psanou knihu. Její volba padla na mne, věděla jak píši a asi ve mně věřila. A tak mi nabídla tuto možnost a já nabídku pochopitelně přijal. Byl bych taky blázen, kdyby ne! A jsem jí za tuto příležitost upřímně vděčný a jak doufám nepůjde o naši poslední vzájemnou spolupráci.
A teď asi otázka, na kterou se zeptá téměř každý čtenář: proč ses rozhodl v knize spojit povídkové texty a své básně?
S tím souvisí čistý časový kalkul a zhodnocení svých možností. Nabídka přišla v srpnu loňského roku a původně zamýšlený deadline připadal na polovinu ledna toho letošního. To jsme ještě věřili, že žádný druhý lockdown nebude a kniha v pohodě vyjde někdy začátkem března a její představení spolu se křtem proběhne na nějakém nejbližším bratislavském conu. Proto jsem navrhl sbírku povídek a nějakých básní na doplnění, aby byla zastoupena moje tvorba tak nějak komplexně. Na román jsem se v tu dobu prostě ještě necítil, navíc jsem nevěděl, jestli bych ho stihl za necelý půlrok vůbec napsat.
Jak vlastně ty sám vnímáš rozdíl mezi tvorbou povídky a básně? Preferuješ některou z těchhle forem?
Básně jsou především o emocích, které se dají vylíčit za poměrně krátkou dobu krátkým textem čítajícím několik slok. Taky pro zajímavost básně píšu zásadně do k tomu vyčleněného zápisníku a při jejich přepisování do elektronické podoby před zveřejněním a zálohováním, provádím rovnou i korekturu. Zatímco povídka už musí obsahovat nějaké jasně formulované a čtenářsky stravitelné sdělení ve vyprávěném konzistentním příběhu, proto i její napsání si vyžaduje daleko víc mého času a soustředění. Záleží pochopitelně i na délce sdělovaného příběhu. Takže jak obsah mé knihy Zlověsti napovídá, preferuji obě tyto formy, záleží jen na příznivých podmínkách k psaní jednoho či druhého. Navíc většina mých básní se liší svým sdělením od těch obsažených v knize. Přece jen tam to chtělo ty svým laděním temnější, aby korespondovaly s povídkami.
Povídky ve Zlověstech mají jeden společný znak: stopy tajemna. Považuješ sám sebe za „hororistu“?
Ano i ne. Opět záleží na tom, co chci sdělit. Přeci jen jak jsem již zmínil v jedné z otázek výše, má první povídka byla sci-fi. Takže se považuji vlastně spíš za fantastu, který má jistou primárně patologickou zálibu v hororově nebo mysticky temně laděném nosném tématu klidně doplněném nějakým z dalších subžánrů fantastiky, podle toho co si vyprávěný příběh sám žádá.
Kromě ostatních indicií je navíc děj dvou tvých povídek zasazen do slovenského prostředí. Mohl bys prozradit povahu svého vztahu ke Slovensku?
Narodil jsem se v ČSSR nebo to aspoň tvrdí můj rodný list. Samozřejmě když opomenu období rozpadu republiky, které jsem jako dítě vnímal zprostředkovaně pokrouceným viděním dospělých, kdy se vášnivě mluvilo o zradě, nenávisti a bůhví čem dalším, nahrazené dobou v které jsem si o tom nemyslel vůbec nic, neb jsem měl úplně jiné starosti, nebylo s přibývajícími léty až tak těžké si uvědomit, že jsem vnitřně zůstal stále Čechoslovákem. A to jsem byl prosím pěkně poprvé na Slovensku až roku 2019.
Takže můj vztah ke Slovensku je nadmíru pozitivní, mám tam skvělé přátele a dokonce i Múzu, která mi stále opakuje, že pokud jsem se nenarodil ve špatné zemi, tak rozhodně žiji na špatné straně hranice. Když se nad touto myšlenkou střízlivě zamyslím, vůbec mi nepřijde přitažené za vlasy. Obzvláště střední Slovensko, jako by ke mně promlouvalo, když tam jsem. Detva, Zvolen, Lučenec a Banská Bystrica, ale i Prešov na východě a Bratislava na západě v mém životě jistě ještě sehrají nejednu úlohu.
A kdybych měl jmenovat jednoho jediného člověka, který za to vše nese „vinu“, bez zaváhání ho prásknu, pač to není nikdo jiný než Mark E. Pocha. Odesláním žádosti o jeho přátelství tento kolotoč započal.
Titulní foto: Jiří Šeda
Fotky ve článku: archiv Pavla Skořepy
