Třetí část rozhovoru je už spíše osobní výpovědí s množstvím dušezpytných momentů. Samozřejmě nechybí Tři kapitáni, ale věru, není to zrovna veselé čtení. A pokud vás zajímá co bylo dál, určitě nám dejte vědět! Třeba Micheala uprosíme o další kus jeho příběhu.
Dle tónu usuzuji, že to moc nešlo, co?
Plíživé duševní vyčerpání se podepsalo i na tvorbě. Dokázal jsem z Tří kapitánů denně napsat jednu krátkou podkapitolku, tak dvě tři stránky, a měl pocit, že mám hotovo. Přitom to nebylo tak dávno, co jsem za jediný víkend při procházení po Krčáku napsal kapitolu dlouhou desítky stran (Melchior bývá ukecaný). Z mého života se plíživě vytratila radost. Na tohle si dávejte pozor! Je to cenné palivo, a zároveň indikátor, že je život v pořádku. Ten můj už nebyl.
Směřujeme do temných vod?
Rozhodně tam nejsou žádné úžasné dokončené projekty. Byť něco přece. Během roku 2014 jsem se věnoval vázaným Svitkům z Londýnského mostu od Jany Maffet Šouflové a steampunkové antologii Excelsior, gentlemani! Oboje jsem během léta taktak dokončil. Knihy se opět křtily v září na CONiáši. Ale já cítil, že mám dost. Vzpomínám si, že když jsem dokončil sazbu Excelsioru, vyšel jsem si ven na procházku a náhle jako bych dostal ránu pěstí! Jen mi vlétla do oka muška, ale prostě jsem měl zrak tak podrážděný, jako by v té boxerské rukavici, co mě majzla, byla navrch podkova.
Takže po křtu sis dal pořádný oraz?
Po křtu mě čekalo velké vyúčtování. A pak další a další úkoly. Ale nakonec jsem přece udělal zásadní rozhodnutí a došel si k očařce a optikovi.
Nakonec to vypadá, že se přece jen blíží happy-end?
Život se ubírá podivnými cestami a já již plul hluboko v temných, kalných vodách. Optik mne přeměřil, řekl cosi o vetchozrakosti a standardní dioptrii, pak se však zaměřil na druhé oko, měřil je, nechal mě jím číst, poté prohlásil, že jsem dost vzácný jev. Že mám prý druhé oko tupozraké, přičemž ovšem není mrtvé, mozek je vnímá, takže by se dalo rozečíst, aby tomu vetchému oku, jež zastávalo veškerou práci, pomohlo. OK. To znělo jako výzva a směr, a tomu Kodex rozumí!
Projektuješ sám sebe tedy do postavy Koordinátora Kodexe?
Ale ne. Jen jsou tu jisté aspekty. Člověk ztěží napíše cokoli, čím sám tak trochu není. Na to tupozraké oko jsem dostal brýlové sklo jak popelník a jelo se dál. Začal jsem obě oči trénovat. Jen na jedno jsem nepomyslel.
Nač by Arnošt Kodex mohl nepomyslet?
Tomu by to určitě došlo, je trénovaný bojovník; zato mně ne. Po pár letech “čtení na sílu” jsem měl už hodně vyčerpaný mozek. A teď se skrze to tupozraké oko přidala další zátěž; takže namísto aby brýle mé hlavě pomohly, tak jí ještě přidaly.
Jak se to projevilo?
Dokázal jsem denně přečíst jen desítky stran, což je pro nakladatele sakra málo, a dál to prostě nešlo. A najednou mě pousta věcí začínala unavovat. Vrátil jsem se z výletu, který byl jen standardní procházkou, a chvíli jsem se klepal únavou, jako bych zažil kdovíco. S brýlemi jsem překlepal vánoční svátky, snažil se číst, příliš to nešlo. Překlepal jsem i leden, klasicky prodával své knihy na TolkieConu, ale hromadily se ve mně divné pocity. Že už nemůžu, že už nic nedokážu, nechápal jsem vlastně proč. Vždycky vyvřely a zase zalezly. Zřejmě v souvislosti s celkovým vypětím organismu a hlavně hlavy, ale to jsem si nedokázal odvodit. Zvolna mě začaly obestírat úzkosti, že je něco hodně špatně. Přitom jsem nevěděl co, o to horší to bylo. Tak jsem fungoval přes únor. Občas jsem pohnul s firemními věcmi, ale dost času jsem protěkal. A koncem února 2015 přišel razantní zlom.
To už máme kdovíkolikátý. Copak se stalo tentokrát?
Rozečítané oko mě bolelo čím dál víc. Oční doktorka o rozečítání tupozrakých očí moc nevěděla a tvářila se spíše podezíravě. Jako bych byl nějaký blázen.
A byls?
Už se k tomu dostávám. Koncem února jsem dostal do toho oka na šermířském tréninku zásah mečem. Jen obalovaným a spíš to bylo takové šťouchnutí, které by normální šermíř ignoroval, kdyby byl v pohodě. Já měl dojem, že jsem dostal úder bleskem. Úplně mě to vypnulo, domů mě pak někdo dovezl a k ránu jsem se probudil s pocitem, že co chvíli umřu. Nakonec jsem si prostě musel zavolat sanitku. Takže jsem absolvoval kolečko po noční Thomayerce, všichni tam na mě nepotěšeně zírali – já se jim nedivím – ale ta správná definice; panická ataka, nenapadla nikoho. Prohlédlo mě několik oddělení, byl jsem dle nich OK, poslali mě zase domů, kde jsem do rána moc nenaspal. Ale zrychleme to.
Zrovna tak zajímavé dušezpytné momenty. Škoda.
Já bych řekl, že už nudím. Každopádně ten šleh mečem byl definitivní zlom. Mé tělo, až do té chvíle usilovně spolupracující, se na mne definitivně nasralo. Měl jsem to pocítit hned vzápětí. Oku začal vadit sluneční svit. Nemohl jsem na sluníčko. Po každém těžkém dni jsem se vzbouzel k ránu s pocity, že umírám, a na neurologii v Thomayerce mě viděli stále méně a méně rádi. A když jsem tam vyrazil po čtvrté, což bylo někdy počátkem dubna, stál jsem po prohlídce jen v košili mezi popadávajícími sněhovými vločkami a čekal na noční autobus, abych se stále “naprosto zdravý, na váš věk máte úžasné hodnoty!” dopravil domů, napadalo mě bohužel jen jediné slovo. Blázinec.
A kurva! Pardon.
— Tímto končí první část rozhovoru, kdy se autora Michaela Bronce vyptával za redakci nakladatel Michael Bronec (nejlépe ho zná). Pokračování bude časem; pevně doufáme, že to nepotrvá tak dlouho jako čekání na Tři kapitány. Záleží i na čtenářských reakcích a celkovém zájmu…
Druhou část rozhovoru najdete ZDE
Foto: Archiv Michaela Bronce
