Pokračujeme v rozhovoru s Michaelem Broncem. Dozvíte se, že Tři kapitáni jsou opravdu autorovo životní dílo, a vůbec je tenhle rozhovor sakra podnětný pro všechny žijící v dnešní uspěchané době.
Takže ses pustil do prací na druhém dílu. Šly dobře?
Ani náhodou. První díl na konci poslal každého z trojice kapitánů na cestu, rozešli se. Musel jsem sledovat tři dějové linky. Psát tři knihy. Řešit prolínání. Pro nováčka fakticky blbý nápad a těžký úkol!
Něco mi ovšem říká, že ses nevzdal.
Jsem takový. Příběh mě samotného strhl. Jenomže tu přišel na stůl další Amber, tu další Kůstek. Tu nový ročník Žoldnéřů fantasie obsahující 70 povídek, které bylo potřeba rychle přečíst a zhodnotit. Anebo vyúčtování. A poté navrch přišel rok 2009. Ekonomická krize. Poprvé jsem se musel potýkat s termíny jako “neprodejný titul”. U některých z toho roku se ani nezaplatila výroba. Překážely ve skladech, čtenáři šetřili a knih se kupovalo stále méně. Reagoval jsem na to lepším výběrem; nová velká vydání Fabiana se prodávala skvěle, jen rozsahem na nich bylo práce jak na katedrále. Přišla vázaná povídková řada Legendy. Draci a Prokleté knihovny. Masívní špalky. Knihovny téměř dosáhly tisíce stran.
To už je slušná darda. Takový špalek asi nečteš jen jednou před vydáním, co?
Dohromady každý text třikrát až čtyřikrát. Z pozice editora, korektora a redaktora, sazeče. Velké sborníky (Legendy) měly navíc obvykle naplánovaný křest na CONiáši (cca 17. září) a muselo se na ně spěchat. Přitom jsem poslední texty do nich dostával na jaře, nezřídka v létě. Vlastně netuším, jak jsem to zvládal.
A zvládal?
Ještě ano. Ale ze sporů kolem titulek u Prokletých knihoven mi poprvé v životě začal lítat tlak. Tělo už mi dávalo najevo, abych zvolnil. Nedbal jsem, plnil vytyčené úkoly. Dokonce jsem i dokázal dopřeložil Pána světla od Zelaznyho; byl to projekt, jemuž jsem prodlužoval práva od roku 2000. Text se mi nesmírně líbil, ale byl literárně i myšlenkově krajně spletitý. Když jsme s Honzou Kantůrkem uzavřeli překlad první amberské pentalogie s Corwinem a Jan se neměl k tomu mi dodat další přeložený díl, tak jsem Pána světla zvládl. Té práce nebylo zas tolik, ale předtím jsem si na ni neuměl vyšetřit čas. Kapitáni mě to naučili.
Takže Kapitáni se chýlili ke zdárnému závěru? Tedy alespoň další kniha?
Kupodivu. Astrobiolog Fix doletěl k planetě s tím zatraceně nevyslovitelným názvem…
Tenochtitlánu…
Michael: To byla taky citace. Vyjednavač Petr Askorta konečně zjistil, kde leží truhlice napěchované pravými mincemi. Dodneška si vzpomínám, jak jsem dopisoval jeho příběhovou linii za chůze na procházce kolem Hostivařské nádrže a pak vyrazil podél Botiče na Průhonice. Strašně mě tehdy vzalo, že jsem za něčím konečně dokázal udělat tečku.
A co třetí z kapitánů? Arnošt Kodex?
Ten sice zůstal na Zemi, ale starostí měl neméně. Jeho příběh byl rámcově dopsán (dodneška jsem hrdý na tři první kapitoly tvořící miniaturní uzavřenou knihu), ale ten konec byl roztřepený. Chybělo mu emoční dokončení a pár zajímavých scén. Nakonec jsem však zvolil variantu, že budu pokračovat ve Fixově dobrodružství. Načnu rovnou poslední, třetí svazek příběhu.
Třetí? Počkej, čtvrtý, ne?
Tehdy jsem si ještě myslel, že dopisuju druhý díl. Později jsem text rozdělil na Putování a Korzárskou čtverylku. Sice s tím byla spousta práce navíc, ale kniha by prostě nerozdělená byla příliš dlouhá, nešla by v broži ani pořádně zknihařit.
Ale pořád to zní všechno dobře. Pevně třímáš kapitánské kormidlo, loď-příběh míří vytyčeným směrem…
Jen zní. Přestával jsem pořádně vidět. A nechtěl si to přiznat a pořídit si brýle, se kterými už bych pořádně nemohl číst na pěších výletech. Skočila většina akcí v přírodě, na které jsem byl zvyklý jezdit. Spousta kamarádek a kamarádů se (velmi opožděně) oženila, začali vést usedlejší život. Pro mě, který si těžko a dlouho zvyká na nové lidi, bylo vražedné přijet na bitvu, kde jsem téměř nikoho neznal. Spousta mladších nejspíš od vidění znala mě, ale já si je nepamatoval. Tak jsem přišel o jeden ze způsobů relaxace. Nahrazovala ho čím dál tím víc jízda na horském kole (už kvůli rehabilitaci nohy po zvrtnutí kotníku), ale to byl osamělý džob. Člověk se podíval po české krajině, koupil si pár turistických známek (ty jsem začal sbírat), večer se vrátil domů, ale mezitím možná tak někde promluvil pár vět na vrchního v hospodě. Začínal jsem být myslím vnitřně hluboce nešťastný, protože na bitvách a larpech mi bývalo dobře, a jak se celá tahle komunita měnila, neuměl jsem si v ní najít místo. (Byť role mistra šermíře na larpu Zlenice hodně zpomalila můj pád.)
To zní dost dušezpytně.
Je to retrospektiva. Práce mi přestávala jít od ruky, neviděl jsem na ni pořádně. Stále jsem lpět na životě bez brýlí a přitom nevnímal, že četbou bez nich už nebezpečně vyčerpávám mozek. Plíživě mi klesal pracovní výkon; takže veškeré úsilí jsem věnoval tomu, aby se kola firmy vůbec točila, aniž bych z toho měl zvláštní potěšení. Potřeboval jsem opravdu dlouhou dovolenou bez jakýchkoli písmenek, ale kolem mě už nebyl nikdo, kdo by mi to vysvětlil. Takže jsem bojoval, jak to šlo, a stále neházel ručník do ringu.
První část rozhovoru najdete ZDE
Třetí část rozhovoru najdete ZDE
Foto: Archiv Michaela Bronce
