Hoci meno Martiny Hohenbergerovej nepatrí medzi tie najznámejšie, má toho za sebou pomerne dosť. Študovala žurnalistiku, masmediá a komunikáciu, takže sa dá povedať, že je predurčená na písanie. Jej, v poradí už siedma vydaná kniha, má názov Zloděj duší. O tejto knihe, ale aj o živote, písaní a literárnych súťažiach sa budeme rozprávať.
O akom povolaní si ako malá snívala? Vždy si chcela byť novinárka alebo spisovateľka?
Tuším, že jsem si nejprve přála být učitelkou a později spisovatelkou. Od malička mě knihy bavily a v pubertě jsem přečetla všechno, co mi padlo pod ruku. V sedmnácti jsem z Ladislava Klímy přesedlala na filozofii a náboženství – křesťanství, hinduismus a buddhismus.
Študovala si žurnalistiku, venuješ sa svojej profesií?
Bohužel ne. Studovala jsem sice žurnalistiku na univerzitě LMU v Mnichově, ale po škole jsem se synem odešla na pár let do Čech a začala na jazykovce v Budějovicích vyučovat němčinu, což mi opravdu vyhovovalo.
Kedy si prvýkrát pocítila nutkanie či túžbu napísať román?
Jako malá jsem psala pohádky a věnovala je třeba mámě nebo babičce. Dodneška si pamatuju, jak z nich byly nadšené. V šestnácti jsem psala velmi temné a smutné texty – snažila jsem se vypsat z beznaděje, která tehdy v Česku panovala. Nutno dodat, že se jednalo o rok 1986 až 1988. Ovšem nutkání napsat román jsem pocítila, až když jsem se potřebovala vypsat z hrůzy kvůli diagnóze rakoviny. Psaní knih bylo vždy mým snem a já se rozhodla, že si tento sen splním, navzdory dobře míněným radám, že se jako autorka neuživím. Podnikla jsem zásadní kroky a uzpůsobila svůj život psaní.
Všetko, čo napíšeš vydáš alebo máš plný šuplík prác pripravených niekam poslať či takých ktoré treba dokončiť, prepísať, prípadne ich uložiť až niekam na dno a nikdy nevyťahovať?
Ano, šuplík mám skutečně narvaný věcmi, které musím přepsat, vypilovat a vyšperkovat. Příběhy píšu intuitivně, podobá se to hluboké meditaci, teprve pak je přepracovávám. Za jedenáct let, kdy jsem se psaní věnovala šest až osm hodin denně, i o víkendech, se toho nashromáždilo opravdu hodně. Nemluvě o nápadech, námětech a plotech na sci-fi příběhy.
Všechny tyto texty a náměty trpělivě vyčkávají, až na ně přijde řada. Na další zpracování čekají nové díly o čarodějce Veronice Bachové, závěrečný díl young adult trilogie zahájené Kletbou krve, také velmi zajímavý příběh královny Markéty Dormantské, pokračování příběhu magistra Schattenwolfa (z řady vyšlo teprve Probuzení), temný román ze světa rodu Bergmanů (z tohoto universa vyšla delší povídka Květ života), několik příběhů science fiction, jejichž náměty vymyslel můj syn a spousta dalších věcí. Všechno, co jsem napsala, mám v úmyslu vydat.
Dlho si sa rozhodovala, akému literárnemu žánru sa budeš venovať?
Moc dlouho ne. Nejprve jsem napsala román pro ženy Rovnováha života, inspirovaný skutečnými událostmi. Na jednu stranu houpačky jsem umístila trampoty matky samoživitelky a zákeřnou nemoc, na druhou stranu jsem posadila fiktivní romantickou linku a šťastný závěr. Po napsání románu jsem cítila, že už v tomto žánru nemám co říct.
V žánru fantasy jsem pak napsala další knihy i povídky. Fantasy mě bavila odjakživa, navíc báječným světům young adult přisuzuji léčivý účinek. V Česku existuje pro začínající autory spousta skvěle fungujících soutěží a možností publikování. V budoucnu však nechci zůstat jen u fantasy, ráda bych konečně vydala společně se synem nějakou science fiction. Vrcholem mé kariéry by měla být detektivka nebo thriller, což jsou pro mne asi nejtěžší žánry. Zatím jsem si na ně netroufla, pouze sbírám náměty a nápady.
Aký štýl kníh uprednostňuješ, keď si v koži čitateľky?
Líbí se mi young adult fantasy, protože světy dospívajících skýtají nepřeberné množství možností, z handicapů se stávají super schopnosti a koncept zla i dobra v nich báječně funguje. Mám ráda především akční fantasy, na romantické knihy si moc nepotrpím. Baví mě napětí a akce v thrillerech a také hra na detektiva. A abych nezapomněla, přímo zbožňuju dobré sci-fi.
Pochádzaš z Čiech, žiješ a pracuješ v Nemecku. Je nejaký rozdiel medzi kvalitou kníh ktoré vychádzajú v Nemecku a tými, ktoré si kúpime u nás?
Kvalitu knih bohužel nemohu dost dobře posoudit. Ale pokud bych se snažila srovnávat, tak mě občas trkly lepší a preciznější překlady z angličtiny. A také krapet lepší audioknihy. Ačkoli raději poslouchám češtinu, tak většinou sáhnu po německy namluvené audioknize, protože není zkrácená. Navíc se mi u českých audioknih vyloženě nelíbí „dramatické“ hudební vsuvky mezi kapitolami.
V Německu je obří trh s větší kupní silou. Fantasy knihy, které mám doma, se honosí krásnými obálkami s pozlaceným písmem. Němci však kladou důraz na ekologický papír, což zrovna moc nemusím. Knihy jsou tu již delší dobu o dost dražší. V tvrdých deskách stojí běžně kolem 20 euro a ani elektronické knihy nejsou o moc levnější. Ovšem trh se neustále dynamicky vyvíjí. Tento rok kupříkladu došlo v Česku k dorovnání cen knih s Německem.
Co se týče kvality textu, tak mě napadá jen to, že si Němci potrpí na přesnost výrazů a vybroušenou stylistiku. Nejlepším vzorem dokonalé stylistiky je Andreas Eschbach; na základě jeho textů byl vyvinut program pro spisovatele Papyrus Autor.
Sú podmienky na tvorbu pre spisovateľov v Nemecku priaznivejšie, ako v Čechách?
Nejspíš ano. Podle statistiky je v Německu asi 3200 autorů s průměrným výdělkem 13.600 euro ročně. Psaním se uživí jen asi 100-200 z nich. Ostatní si musí obstarat živobytí druhým zaměstnáním. Začínající autor dostane u nakladatelství přibližně 2000 euro zálohu na novou knihu. V Česku jsou autorům vypláceny někdy slušné, někdy až směšně nízké částky.
Řekla bych, že tu je psaní lépe oceňované, což je jistě dané kupní silou. Když uvážíme, že celosvětově mluví až 185 milionů lidí německy a spousta lidí se němčinu učí, je to vskutku gigantický trh.
Bohužel nedokážu posoudit, jak velký vliv má Svaz německých spisovatelek a spisovatelů na výši finančního oceňování autorů. Svaz zastupuje jejich zájmy po celé Evropě, jedná a uzavírá standardní dohody například se Svazem německých nakladatelů a knihkupců. Němečtí spisovatelé se navíc mohou pojistit u Künstlersozialkasse – Sociální pojišťovny umělců –, která hradí část sociálního a důchodového pojištění a tuším, že také část zdravotního pojištění.
Pre našinca si známa aj ako autorka poviedok z časopisu XB-1. Rada píšeš poviedky?
Ano, dříve mi psaní povídek se zhuštěným obsahem vyhovovalo. V povídce je zapotřebí velmi rychle zaujmout pozornost čtenáře, potřebuješ ráznou pointu, je tam málo místa na úvod, informace, popisy a vedlejší linky; člověk se naučí šetřit slovy. Hodně jsem se při psaní a pilování povídek naučila, ale nastal čas, abych se posunula dál. Zjistila jsem, že mi lépe sedí delší próza.
Kde hľadáš námety na svoje romány a poviedkovú tvorbu? Prichádzajú len tak, či im treba pomôcť?
Nápadů a námětů mám opravdu mnoho. Dokážu čerpat z okolí, mám dojem, že náměty číhají všude kolem. Napadají mě nejen během intuitivního psaní v meditaci, ale i při chůzi městem, na túře v horách, jízdě na kole, při čtení a sledování filmů nebo sérií na Netflixu.
Když se zabývám literaturou, denně mě napadají nové a nové věci. Jen je stačí zpracovat. Ovšem s pilováním textů jsem docela na štíru. Zabere snad stokrát více času než samo psaní.
Máš nejakú Múzu? Niekoho, niečo… človeka, vec, hudbu, počasie, činnosť… ktorá ťa inšpiruje?
Mou múzou jsou hlavně pocity v určitých situacích, také sny, zajímavá slovní spojení, útržky rozhovorů, úryvky z písní. Hodně věcí mě napadne, když se ponořím do čtení. Toto všechno u mě roztáčí vzdušné víry imaginace. K psaní potřebuji především hluboký meditační stav, kdy se musím nejprve zbavit kontroly, která brzdí kreativní proces a překáží asi jako koule na noze. Pustím si meditační hudbu, zapálím vonnou tyčinku nebo svíčku. Krapet zatemním okno. Naprostý klid je třeba, abych se mohla ponořit do vlastních myšlenek a představ. V hlavě se pak rozvíjí celý příběh. Stačí ho jen rychle sepsat.
Písal sa ti z nejakého záhadného dôvodu niektorý z tvojich románov či poviedok tak ťažko, že si prežívala doslova pôrodné bolesti?
Delší povídka Probuzení byla nejtěžším textem, který jsem kdy psala. Je psaná vtipnou formou, což je nesmírně těžké. Povídka měla pobavit čtenáře v době, kdy se rozjela korona a nikdo nevěděl, co bude dál. Lidé se tehdy báli chodit ven a deprese byla přímo hmatatelná. Chtěla jsem pomoct, svým způsobem. U tohoto příběhu mě poprvé trklo, že zkracování a zahušťování textů pro mne nevede správným směrem. Zkrácená forma se sice vešla do soutěže a do časopisu, ale neuspokojila čtenáře. Prostě tam chybí podstatná, druhá část příběhu, jeho vyvrcholení a překvapivý závěr. Zde poprosím čtenáře o trpělivost, pokračování je napsané a je na cestě.
Si porotkyňa súťaže Cena Karla Čapka. Skúšala si aj ty šťastie v literárnych súťažiach?
Ano, zkoušela jsem poslat pár povídek do soutěží, ale musím se přiznat, že jsem své nejlepší věci dávala výhradně do XB-1, protože časopis dříve vyplácel slušné honoráře.
Čestné místo porotce Ceny Karla Čapka jsem přijala, protože si nesmírně cením práce porotců a organizátorů soutěže. Chtěla jsem nezištně pracovat pro druhé. Cítila jsem potřebu pomáhat a konat něco smysluplného pro druhé autory, pro společnost a pro kulturu.
Mala som už možnosť byť porotkyňou. Z reakcií niektorých súťažiacich som mala pocit, že ich ego je oveľa väčšie ako schopnosť napísať dobrý text. Aké máš skúsenosti ty?
Být spisovatelem je zvláštní stav mysli. Snad bych si dovolila tvrdit, že autoři jsou inteligentními bytostmi s velmi citlivou duší. A citliví jsou i ti, kteří s psaním teprve začínají. Časem se však naučí řemeslo i to, jak zacházet s konstruktivní kritikou.
Z většiny prací zaslaných do literární soutěže jsem nadšená a upřímně obdivuji talent autorů, mají v sobě tolik kreativity, fantazie a potenciálu. Jen zřídka se zlobím při větším množství pravopisných chyb. Porotcování je velkou zodpovědností, nejspíš proto se stále zdráhám napsat soutěžícím komentáře k povídkám. Tvorba může být u někoho intuitivní a nerada bych zasahovala do něčího tvůrčího procesu. Na druhé straně ovšem chápu, že by autoři uvítali zpětnou vazbu. Kritika však může být dvousečná.
Druhou část rozhovoru najdete ZDE
Foto: Archiv Martiny Hohenberger
