Otázek o tvorbě, inspiraci a sobě coby spisovatelce už se Kristýna Sněgoňová naodpovídala dost a dost. A tak jsme se rozhodli se jí zeptat, jaké to je být na literárním výsluní a jak je obtížné chránit si přitom soukromí. A taky o spoustě dalších věcí kolem toho „být autorkou“.
Když ti vyšla tvá první kniha, Krev pro rusalku, snila si o tom, že jednou budeš slavnou a populární spisovatelkou?
Ne, snila jsem o tom, že budu policistkou. Živit se tím, co mě baví, je to nejlepší, co se mi mohlo stát, ale přišla jsem na to, že to můžu spojit, když se na stará kolena stanu detektivkou. Jako Jessica Fletcherová.
Ke tvým knihám patří i to, že je aktivně propaguješ – každou chvíli jsi k vidění na nějakém conu, besedě, autogramiádě. Máš tyhle akce ráda? Nabíjejí tě fanoušci enegií?
Jsem ráda, že všechny ty akce jsou, natož po covidovém období, kdy si člověk nemohl dát pauzu proto, že by chtěl, ale musel proto, že neměl na vybranou. Člověk tam potká nejenom čtenáře, ať už své vlastní, nebo knih obecně, což jsou často lidé s neskutečným rozhledem, ale i kolegy, se kterými se cítí dobře. Já osobně mám štěstí na skvělé fanoušky, takže si zatím každé setkání s nimi užívám. Zvláštní místo v mém srdci zaujímá ten, který mi v nakladatelství průběžně nechává sladkosti.
Vtipné ale je, že říkáš, že je aktivně propaguji. Můj nakladatel mi naopak říká, že na to úplně kašlu. Jenom mě pořád někam zvou a já chodím tam, kde mě to baví. Že přitom snad propaguji i své knihy je ne úplně zamýšlený bonus k tomu, že mám ráda lidi a mluvení s nimi. Vždyť já nemám ani svůj autorský blog, fanouškovský Facebook, Twitter, nebo nedej Bože TikTok.
Mimochodem, na těchhle akcích působí autoři Epochy jako dobrá parta. Jak to vnímáš ty?
Většinou mám v jejich společnosti stejný pocit jako na rodinné oslavě. Na konci ledna jsme byli na talkshow a párty Nerdopolis s Míšou Merglovou a Petrem Brožovským, což je skladba, na která mi sedla.
Asi nebudu přehánět, když řeknu, že jsi teď populární. Zastavují tě fandové na ulici, poznávají tě?
Ano! Když jsem poprvé dostala na Instagramu zprávu „Dnes jsem vás viděl s dětmi“, dost mě to vyděsilo, a když pokračovala „Chtěl jsem vás oslovit a poděkovat za vaše knihy, ale nechtěl jsem rušit“, zase uklidnilo. Příště bych jen poprosila vložit tu informaci už do první věty.
Popularita má ale i ten efekt, že se autor stává „věcí veřejnou“. Vadí ti, že se najednou cizí lidé montují do tvého soukromí? A dokážeš nějak vybalancovat rozumnou míru mezi Kristýnou veřejnou a soukromou?
To není úplně snadné. Vedu literární dílnu na vysoké škole a jednou z věcí, které říkám studentům každý semestr, je, aby, pokud je jejich cílem publikovat, na ten balanc mysleli už teď. Prvoautor je často nadšený z toho, že je na sociálních sítích, že se na conu seznámí s miliardou lidí, že si chce o jeho knize povídat i někdo jiný než jeho máma… ale občas si přitom neuvědomí, že dveře mezi sebou a okolním světem otevírá až moc. Není na tom nic špatného, jen se může stát, že až je bude chtít zase přivřít, nepůjde to tak lehce. Asi všichni máme určitou „personu“, kterou baví besedy, dává rozhovory a píše si s fanoušky na Facebooku, ale přinejmenším já jsem ráda, když můžu sama rozhodnout o tom, kdy si ji obleču, a kdy jsem jenom máma z Brna, která nestíhá ráno zavést dítě do školky, a tak si na pyžamo natáhne kabát a snaží se v běhu do ničeho nenarazit, protože si zapomněla nasadit kontaktní čočky. I když mě nesmírně baví lidi i cony, na soukromí si dost zakládám.
A určitě ne každý fanoušek (nebo třeba přispěvatel na sociálních sítích) je milý a vlídný – jak neseš tuhle negativní stránku slávy?
Jsem opatrná. Každý autor, ale i kdokoliv, koho jsme zvyklí hodnotit nahlas a veřejně, by měl být, pokud není natolik silný, aby si od toho udržel odstup. Proto nečtu hodnocení na knižních databázích, ať už jsou pozitivní, nebo negativní. Mám radost, když má kniha dobré recenze, když se dobře prodává, a když mi čtenář napíše, že se mu líbila. Ale cíleně tomu naproti nechodím, na to je moje kůže až moc jemná. Na druhou stranu, nevlídné fanoušky nepotkávám, takže mám asi štěstí, že pokud se jim něco nelíbí a cítí potřebu mi to říct, umí to udělat věcně a slušně. A za to díky.
Sleduješ recenze a ohlasy na své knihy?
I když si práce recenzentů vážím a těší mě každá nová recenze, snažím se to nedělat. Recenze jsou informace pro mé nakladatelství a pokud v nich je něco, co bych měla vědět, řekne mi to. Hodnocení na databázích jsou zase informace pro čtenáře, ne pro autory. Pět hvězdiček od BookLover666 vypovídá jen o tom, jak se kniha líbila konkrétnímu uživateli, a přínosná jsou pro toho, kdo jeho názor považuje za tak relevantní, že se na jeho základě rozhoduje, jestli si knihu přečte, nebo ne. Sleduji spíš jiné věci, abych si udělala představu, co si lidé o mých knihách myslí.
Jsi ten typ, který je schopen se pohádat s někým, s jehož názorem nesouhlasíš?
Jsem, ale musí to být někdo, jehož názoru si vážím, i když ho nesdílím. Pokud pro mě není podstatný člověk, není pro mě podstatné ani to, co tvrdí.
A na závěr: máš nějaký zaručený recept jak se z toho všeho nezbláznit?
Jestli ho někdo má, ráda si ho poslechnu. Většina lidí kolem mě z toho všeho blázní průběžně. Často to ani nesouvisí s psaním. Jen se životem.
Velice děkujeme, že jsi do tohohle rozhovoru šla a přejeme hodně úspěchů!
Foto: Archiv Nakladatelství Epocha
