Kristýna Sněgoňová, nadějná česká autorka, kterou od dob, kdy uhranula čtenáře svým románovým debutem Krev pro rusalku, asi není třeba příliš představovat. Rozhodli jsme se při příležitosti vydání “jejího“ dílu cyklu Legie s názvem Amanda položit Kristýně několik zvídavých dotazů.
Co jsi v sobě objevila jako první – lásku k příběhům nebo spisovatelské vlohy?
Myslím, že to šlo ruku v ruce. Když jsem začala masivně číst, dostala jsem najednou i chuť příběhy vyprávět. Byly samozřejmě strašlivé, ale tím si musí projít každý z nás, a když má štěstí, je mu deset a všechny povídky psané na psacím stroji mu sežere pes.
Krev pro rusalku, tvoje románová prvotina, byla původně povídkou. Co tě přimělo vrátit se k tomuto tématu a rozpracovat ho do podoby románu?
Povídka končila tam, kde začal být příběh zajímavý. Myšlenka osudové chyby, která se stane tak rychle, že jí nedokážete zabránit, a jedno špatné rozhodnutí strhne lavinu a vy už jen sledujete, jak se vám život rozpadá pod rukama, je děsivě fascinující. Dneska už bych ten příběh asi pojala jinak, ale Krev pro rusalku pro mě bude vždycky zvláštní. Protože byla první.
Netajíš se láskou k počítačovým hrám. Drží se tě tahle záliba doposud? Je nějaká hra, kterou si ráda zahraješ kdykoliv? A jakou nejnovější hru sis zahrála v poslední době?
Jasně! Pořád dokola můžu hrát klasická fantasy RPG jako Divinity: Original Sin. Koupila jsem si Early Access k Baldur‘s Gate 3, ale zatím nejsem tak nadšená, jak jsem doufala, tak snad se to časem zlomí. Na moderní hry, kolem kterých se většinou strhne hype, moc nejsem. Z takového Zaklínače se asi dřív stane retro, než ho konečně dohraju.
Najdeš si čas i na jiné hry (stolní, karetní, dračák apod.)?
Jsem obecně hrozně hravá. Doma mám asi miliardu deskovek, od delších a náročnějších jako Mage Knight nebo Arkham Horror, přes pohodové hry jako Cluedo nebo Farao, až ke karetním únikovkám, která mám ráda i naživo, stejně jako venkovní šifrovačky typu TMOU. A moje skupina na My Little Pony RPG patřila mezi jednu z nejzábavnějších, jaké jsem kdy zažila!
Je něco, co sis z her přenesla do svých literárních světů nebo co by sis třeba ráda přenesla v budoucnosti?
Některé hry ve mně dokázaly vyvolat neskutečné emoce. Vzpomínám si, jak jsem po dohrání Dragon Age 2 skákala kolem počítače a ječela: „Sbírala jsem s tebou čůránky, blbče, protožes mi tvrdil, že je potřebuješ na výrobu lektvaru, a tys z nich zatím vyrobil bombu a vyhodil do vzduchu Nejvyšší kněžku?!“ Cítila jsem se podvedená a vytočená týdny! Kdyby se mi povedlo psát postavy tak, aby je čtenáři milovali i nenáviděli, jako by to byli lidé z masa a kostí, bylo by to skvělé.
A ještě na skok k hraní: na sociálních sítích je občas vidět, že si ráda zahraješ na ukulele. Proč zrovna tenhle nástroj? A jaký je tvůj vztah k hudbě?
K hraní na ukulele mě přivedla Míša Merglová a ze začátku to byla forma terapie. I když neumíte zahrát nic, je to drnkání úžasně uklidňující. Nemám sice valný hudební sluch, ale to mi nebrání ve zpívání a hraní na ukulele a klávesy.
Neplánuješ někdy ke svým knihám vydat i hudební stopu, soundtrack?
Tys mě nikdy hrát a zpívat neslyšel, viď? Myslím, že by to jen prohloubilo depresivní ladění většiny mých knih.
Jakou roli hrají ve tvém životě příběhy?
Velkou část života trávím ztracená ve vlastní hlavě, prožívající věci, které se mimo ni nestaly, a mluvící s lidmi, kteří nejsou skuteční. Ráda příběhy tvořím i poslouchám. Jsou pro mě nesmírně důležité.
Jak Krev pro rusalku tak Zřídla se odehrávají v Brně. Narazila jsi na to, že by s touhle konkrétní lokací měli čtenáři problémy?
Jenom Míla Linc. Pokud ode mě něco četl, určitě si inkriminované slovo začerňoval.
A když jsme u těch čtenářů – jaký máš vztah ke svým čtenářům – fanouškům?
Ohromně si jich vážím. Býváme naladěni na stejnou vlnu, což je pochopitelné, a mluvit s nimi je zábava. Pokaždé, když mi někdo z nich napíše, nebo se potkáme osobně, mám upřímnou radost.
Na novinkové sérii Legie spolupracuješ s Leošem Kyšou. Vzpomeneš si na svůj první kontakt s tímto úspěšným autorem? Seznámila si se dříve s jeho knihami nebo Leošem samotným osobně?
Když mi bylo něco málo přes dvacet, jela jsem na dovolenou do Turecka a vzala si s sebou Poutníka z Mohameda. Tehdy vyšel možná jako příloha časopisu Pevnost a byl plný chyb. Uvědoměle jsem všechny opravila tužkou, protože dovolená byla dlouhá a jinou knihu jsem neměla, a laskavě napsala Leošovi mail, že chci zpátky peníze. V odpovědi svalil vinu na redaktora, ale peníze neposlal. O skoro deset let později jsme se potkali na křtu sborníku Ve stínu Říše, kde jsem měla povídku. Když jsme se navzájem představili, řekl: „Počkat, počkat… To jméno je mi povědomé… Nejsi ta arogantní buchta z Brna, co po mně chtěla prachy?!“ Dodnes jsem žádné nedostala, ale víš co? Z Leoše se stal můj úplně nejvíc nejlepší přítel. Ve skutečnosti je ten sviňák, který mi ještě nezaplatil bolestné za Poutníka z Mohameda, to nejdůležitější nejzajímavější na tom, že píšu knihy.
Tahle otázka asi nebude moc originální, ale… Jak jste vlastně došli k tomu, že spolu budete psát Legii?
V rozhovorech většinou říkám, že mě Leoš oslovil, protože rychle poznal, že mě bude moct snadno zotročit, vydávat moje knihy za své a zbohatnout ještě víc, ale ráda věřím tomu, co říká on. Že až vyroste, chce psát jako já. Moment, on to neříká? Ale měl by.
Člověk by řekl, že vaše spisovatelské styly se dost liší. Jak tahle spolupráce dvou „jiných světů“ funguje? Máte nějak rozdělené role?
Leoš je většinou holka a… Co? Aha, ty myslíš v psaní. Legii nepíšeme dohromady ve smyslu společné práce na jednom dílu. Stvořili jsme spolu svět, postavy a mantinely, ve kterých se budou pohybovat. Dali jsme jim cíl a pár zastávek, než k němu dojdou. Ale pak jsme si sedli a napsali každý svou část. Mluvili jsme o nich a navzájem si tím pomáhali, aby byly lepší, ale jednotlivé příběhy patří vždycky jen jednomu z nás.
Jaký máš vztah ke „kotletovsky laděnému“ braku?
Je to zábava. Vyrostla jsem na Kulhánkovi a Kopřivovi, mám ráda dobrou akční fantastiku. V určitém období jsem jí už byla přesycená, ale díky Leošovým knihám a psaní Legie mě začal tenhle styl bavit znovu.
Musela jsi při psaní Legie udělat nějaký ústupek, těžké rozhodnutí?
Zatím ne. Doufám, že nějaké přijde. Když Leoš četl rukopis Města v oblacích a chtěl, abych změnila původní konec, hádali jsme se kvůli tomu tři dny. Já křičela, on brečel, bylo to super. Čtvrtý den jsem konec změnila. A jsem za to Leošovi vděčná. Vím, že tenhle rozhovor číst nebude, takže můžu říct, že je to asi nejchytřejší člověk, kterého znám.
Probíhala spolupráce spíš na dálku, nebo je pro vás přínosnější forma osobních setkání?
V začátcích jsme se hodně scházeli. Brainstorming naživo byl neskutečně podnětný, hrát si s nápady byla zábava a taky jsme většinou nezřízeně jedli a pili. Když jsme pak začali psát první dva díly, každý zvlášť, stala se z toho už klasická spisovatelská práce. Spisovatelé jsou vlastně samotáři. Jen oni a jejich příběh.
Kdo z vás dvou je větší cholerik? 😊
Ani jeden z nás není cholerik. Proto je naše spolupráce tak pohodová. Ve skutečnosti jsem jen Leoš v hezčím těle a on je Kristýna, u které se po třicítce projevil sněgoňovský sklon k nadváze a plešatění.
Definice space opery je hoodně široká. Zkus trochu přiblížit tvé, respektive vaše pojetí tohoto žánru, prosím.
Nepíšeme space operu ve smyslu Star Treku, Nadace nebo Duny, žádnou komplikovanou mimozemskou politiku, monumentální souboje vesmírných flotil, ani princezny, jejichž jedinou nadějí je Obi Wan. Chceme se bavit, chceme napsat dobrodružství, chceme nechat naši posádku prožít triliardu mikropříběhů na pozadí boje lidstva za svobodu. Ale pořád se chceme hlavně bavit.
Po dočtení Amandy se nabízí otázka: kolik knih jsi již vydala pod jménem Františka Kotlety?
Pokračování Undergroundu bude první. Leoš ze mě léta vychovával svého nástupce, aby mohl na stará kolena odletět na Barbados, pít rum a pravidelně si na účtu kontrolovat, kolik doutníků si bude moct za knihy, které jsem napsala pod jeho jménem, koupit.
Je pro tebe Legie způsob jak odvyprávět příběhy, které bys třeba do „svých“ knih nevměstnala?
Legie je hřiště, na kterém neplatí žádná pravidla kromě toho, že ve dvou je to větší zábava. Neskutečně si ten svět, postavy a příběhy užívám. Když má člověk určitý styl, odpočinout si od deprese, zmaru a rozpolcených charakterů v akčním sci-fi dobrodružství je jako dát si saunu a vířivku v pětihvězdičkovém hotelu.
Za jak dlouho dle tvého skromného odhadu hodláš převzít roli nejoblíbenějšího autora, respektive autorky české brakové fantastiky?
Absence penisu je menší handicap, ale na brněnském nádraží se dá najít leccos. Podle Leošova skromného odhadu bych to měla zvládnout do konce příštího roku. Doutníky na Barbadosu se mu samy nezaplatí.
Dopředu jste avizovali, že Legie bude mít dvanáct dílů. Máte již připravenou nějakou osu co se ve kterém díle stane?
Děj některých dílů už máme v hlavě, jiné se teprve vynořují z mlhy. Někdy nemá smysl snažit se plánovat, něco nás napadne a najednou víme, že je to ono. Máme dobrou představu o pár zásadních okamžicích celého příběhu, ale taky nás baví nechat se tím druhým překvapovat.
Děkujeme za rozhovor!
Za fotografie děkujeme Nakladatelství Epocha!
