Pro některé autory a autorky jsou rozhovory nutné zlo. Kristina Waagnerová, autorka knih Zlatá Grai a Dotek viatáru, se do zodpovídání našich otázek pustila s velkou vervou – a výsledkem je velmi živý a zajímavý rozhovor, který ukazuje, že o vlastním psaní a životě vůbec se dá mluvit se zápalem a nadhledem. Ostatně, posuďte sami.
Pro většinu čtenářů bude vaše jméno nejspíš neznámé. Zkuste se tedy jim tedy vlastními slovy představit.
Když jsme ve škole probírali problematiku schizofrenie, říkali nám, že kvůli dramaturgickým zpracováním si tuto nemoc všichni pletou s rozštěpenou osobností, tedy Jekyllem a Hydem. A že skutečný rozštěp osobnosti sice existuje, ale je extrémně vzácný. Občas o tom pochybuji a říkám si, že každý z nás drží otěže více osobností, které se jen derou do čela v závislosti na aktuálním stavu mysli a vnějším prostředí.
Ve mně se neustále trochu přelévají takové tři identity – lékařka, matka/partnerka/kamarádka a pak holt ta divoženka, která se potřebuje nějak vyřádit.
Jako lékařka pracuji již 7 let s nějakými přestávkami na mateřských. Začínala jsem na oddělení anesteziologie a resuscitace, nyní se specializuji v oboru gynekologie a porodnictví a výhledově si chci ještě doplnit specializaci v urgentní medicíně, která mě láká od počátku studia.
Jsem šťastná společenská osoba obdařená úžasným manželem, třemi dětmi a bandou báječných kamarádek.
A také dokážu být pěkně asociální introvert, který stráví hodiny čtením či psaním, nebo si půl dne lítá po lese, se sluchátky v uších a hlavou kdesi ve hvězdách.
Kdy jste v sobě začala objevovat touhu psát a dělit se o své příběhy s dalšími lidmi? A kdy přišly ambice „něco opravdu vydat“?
Upřímně si ani nepamatuji, kdy jsem začala vytvářet příběhy – asi prostě od té doby, kdy jsem dala dohromady kresby a písmenka. Nejprve jako komiksy, poté souvislé texty. První rozsáhlejší dílo byl ručně psaný román o Amazonkách (byla jsem tehdy inspirována hlavně Xenou a Herkulem, mladší generace prominou). Začala jsem s tím asi ve dvanácti a skončila v dospělosti. Představa, že bych ten příběh měla s někým sdílet, mě spíš děsila. Román obsahoval příliš mnoho myšlenek zrající puberťačky :). Četlo ho jen pár nejbližších přátel, před kterými jsem se tolik nestyděla. A ti mě přesvědčovali o tom, že je to skvělé čtení. Neanalyzovali mě, nehrabali z meziřádků žádné duchy, prostě se jen normálně bavili. Tehdy jsem si řekla, že bych chtěla zkusit napsat něco méně osobního, co bych si troufla předložit i cizímu člověku.
Jaký byla cesta vaší prvotiny, Zlaté Grai, od popsaného papíru až ke čtenářům?
Dloooouhá. První nástřel přišel na začátku vysokoškolského studia. Napsala jsem svým titěrným písmem text odpovídající cca 200 normostranám. Příběh ještě nestál za moc, ale v hlavě mi začal rýsovat svět, jeho základní uspořádání a všelijaké epizody.
Během studia medicíny moc prostoru na efektivní psaní nebylo, ale postupně jsem ten svůj rodící se svět rozpracovávala. Potřebovala jsem dokonale funkční systémy žijících i padlých národů, včetně individuálních kultur a využívání magie. Prostor s vlastními fyzikálními zákony, ve kterém si můžu hrát.
První díl, myslím samotný příběh, trval s přestávkami tak tři roky. Během mateřské jsem ho dotáhla do konce a začala nabízet nakladatelům. Díky FB skupině Odstartujte svoji knihu jsem objevovala nové způsoby revize textu, našla pár skvělých betačtenářů, dopsala druhý díl… A také rezignovala na tradiční nakladatelství.
Zlatá Grai vyšla po dalších dvou letech jako e-kniha v nakladatelství E-knihy jedou Martina Koláčka s možností tisku na objednání. Ke čtenářům ji však myslím reálně dostávají až recenze, které byly dosud nečekaně pozitivní – a samozřejmě nesmírně motivující.
Věděla jste od počátku, že chcete napsat rozsáhlou fantasy ságu?
Tak tušila jsem to, samozřejmě 🙂 Ale cíl to tedy rozhodně není. Hlavní zápletka, která mě hnala vpřed, je vlastně vrchol druhého dílu. Tou jsem všechny hrdiny dostala do pr..ekérní situace a teď mám další dva díly na to, abych je v ní vykoupala a pak nějak dostala ven. Možná se přitom několik z nich utopí.
No nejsem úplně minimalista, já vím.
Používala jste již od počátku nějaké prvky, u kterých jste doufala, že právě ony čtenáře zaujmou, že budou tím, co vás odliší nebo proč si čtenáři oblíbí právě vaši knihu?
Přiznávám, že jsem na začátku neměla ani trochu marketingové myšlení. Nesnažila jsem se aktivně zaujmout čtenáře – prostě jsem tím příběhem jen žila.
Sama ovšem preferuji promyšlený, inteligentně uchopený děj, s dobře propracovanými charaktery a vypointovanými dialogy, u kterého dochází k nepředvídatelným, často vyhroceným zvratům. Poslední dobou mě takhle vzaly zejména seriály jako Tudorovci, Sherlock, Hra o trůny nebo Papírový dům.
Pokud se tedy intuitivně snažím čtenáře zaujmout, pak asi něčím takovým.
Hodně sázíte na propracovanost vašeho světa. Jak dlouho trvalo dát koncept jeho fungování dohromady a jak je následně těžké ho při psaní udržet?
Ten koncept byl zásadní a skutečně nejtěžší. Bez něj bych žádný příběh ani nevymyslela, nejdřív potřebuju podklady, pak už si jen hraju na svém písečku. Trvalo to opravdu těch šest, sedm let. Udržet ho je pak snadné – stačí akceptovat svá vlastní pravidla 🙂
Říká se, že v každém hrdinovi je kus autora. Jak moc je vám podobná Isarell, hlavní hrdinka Zlaté Grai?
Tak a jsme zpátky na začátku, u našeho Jekylla a Hyda. Máte pravdu, zřejmě se nelze neotisknout do hlavního hrdiny, nejste-li profesionál. Mí přátelé se baví tím, kdo mi pošle vtipnější repliku Isarell, která mě vystihuje.
Jasně že se každý autor do hlavního hrdiny trochu promítne, na druhou stranu ho potom nějak idealizuje, nebo naopak deformuje, aby mu zapadal do děje.
Samozřejmě nevím, jak to mají jiní autoři, ale já se pokaždé při psaní plně vcítím do postavy, která je v danou chvíli u kormidla. A tím pádem jí pak logicky něco ze sebe vložím – myšlenky, názory, reakce na stresovou situaci… Někdy úplně fabuluju, někdy jen volně vypustím sama sebe. Nejvíc toho ze mě vytáhne hlavní hrdinka čistě proto, že má značný prostor, ale kus ze mě byste našli v každé výraznější postavě, ať už kladné nebo záporné. Protože když je píšu, tak v nich prostě jsem.
A vzhledem k počtu mých postav opravdu doufám, že se tenhle rozhovor nedostane kolegům se specializací v psychiatrii 🙂
Důležitou postavou je také Bastien, bratr hlavní hrdinky. Zkuste nám o něm povědět víc – co vás inspirovalo k jeho napsání a proč vlastně v knize je?
Postavy se mi v průběhu psaní profilují samy, ať to zní sebevíc jako klišé. Na začátku nikdy nevíte, co z nich vyleze. Bastien začal jako totálně správný kluk. Chcete vědět, jak skončí?
Důležitým motivem ve Zlaté Grai je trénink, dril, fyzická dřina. Vzhledem k tomu, jak přesvědčivě jsou tyhle věci popsány, asi s nimi máte zkušenosti, že?
Jsem tak trochu tréninkový typ. A asi i ambiciózní. V dospívání jsem hodně jezdila na koni, a ani tehdy mě nebavilo bloumání po okolí, ale spíš cílený výcvik.
Kolem dvaceti jsem začala běhat, nejdřív jen tak lážoplážo, abych netloustla. Pak jsme se s kamarádkami hecly na půlmaraton, což byla i dobrá výzva při mateřských k návratu do kondice. První díl, který se kolem tréninku točí nejvíce, jsem paradoxně psala v době, kdy jsem s profesionálním tréninkem ještě neměla žádné zkušenosti. Teprve před třemi roky jsem se připletla pod ruce závodní trenérce. I při mém ryze kondičním běhání mě cílený běžecký trénink naprosto pohltil a momentálně představuje moje největší vybití.
Kdybych ale tuhle trenérku poznala před napsáním Zlaté Grai, všechny divoženky by byly ještě mnohem drsnější.
Nyní již máte na světě i druhu knihu, Dotek viatáru. Čtete recenze a hodnocení čtenářů? A pokud ano, je něco, co vás potěšilo nebo naopak přimělo k zamyšlení?
Recenze mě vlastně postrčily k tomu, abych se k dílu veřejně přiznala a snažila se ho aktivně dostat ke čtenářům. Předtím jsem si spíš jen tak hrála a plnila si zas nějaký svůj sen, nečekala jsem žádný velký úspěch. Teď ale začínám věřit, že mám skutečně co nabídnout.
Negativních reakcí je zatím poskrovnu, což přičítám spíš tomu, že kniha není tolik propagovaná a nedostala se mimo okruh zájmové skupiny. Nejčastější kritika byla na úkor pomalejšího rozjezdu, celkové komplikovanosti a množství postav.
Ale je to holt úděl úvodních dílů a komplexních světů – má-li to dávat smysl, musí být vysvětlena pravidla a představeny hrací figurky.
Beru to tak, že Zlatá Grai je pro čtenáře takový rozcestník. Koho vůbec nechytí, zcela jistě není cílová skupina. Koho zaujme, byť s nějakými výhradami, toho mám velkou šanci druhým dílem polapit a pohltit.
V Doteku viatáru už totiž těžím z nastavených pravidel a nechávám příběh tančit. Jestli je první díl tango, tak ten druhý je sólo u tyče.
Celý cyklus má mít čtyři díly. Jak moc předem máte promyšlené, co se bude dít?
Mám zcela jasný oblouk, znám konec, vyvrcholení a rozuzlení. Vzhledem k tomu, že aktuálně pracuji na finálním díle, tak už mám samozřejmě vymyšlené i menší epizody. Plánuji ale vždy jen pointy kapitol, ne podrobný děj.
Jste ten typ autorky, která si píše stohy poznámek?
Ani náhodou :)! Pokud se autoři dělí na zahradníky a architekty, jsem typický architekt. Vymyslím svět a pravidla, hodím do něj pár postav a strašně se bavím tím, co začnou vyvádět.
Spousta začínajících autorů se s odhodláním pouští do mnohadílných ság, aby následně tvrdě narazila u vydavatelů. Vy jste v tomto boji, zdá se, uspěla. Máte pro nějakou radu nebo nedejbože recept na úspěch?
Naopak, i já narazila, předpokládám (nebo asi i trochu doufám), že přesně z tohoto důvodu. S odstupem času to i chápu; neznámý autor s vícedílnou ságou, toho času neukončenou, první díl 400 normostran – no který cvok by tohle vydal?
Crowdfounding těžce vybočuje z mé komfortní zóny, tudíž jsem došla k závěru, že mi vlastně tolik nezáleží na tom, abych knihu dostala na pulty knihkupectví – jen jsem ji chtěla mít oficiálně vydanou a hmatatelný výtisk v ruce. Když už to vydání stálo tolik práce, usoudila jsem, že bych tomu mohla dát alespoň malou šanci a požádat o nezávislou recenzi.
Řeknu vám, recenze jsou pěkný adrenalin, kam se hrabe zkouškové na medině. Ale právě ty recenze stály na počátku aktivní snahy o zviditelnění. Kamarádi vám nikdy neřeknou, že jste napsali brak, ale recenzenti, ti jsou krutě upřímní.
Váš životopis o vás prozradil, že jste lékařkou milující (a aktivně provozující) běh. Jak do toho všeho dokážete vměstnat ještě psaní? A jakou roli vlastně hraje tvorba příběhů ve vašem životě?
Píšu zásadně večer, po uložení dravé zvěře, takže čas je, ale ne vždy energie a chuť. Musím mít slinu, pak píšu třeba do půlnoci. Většinou ale odpadávám kolem desáté a v příběhu se tak posunuji dost nepravidelným tempem. S běháním je to těžší, mám rozpis běhů na každý týden a přes to prostě nejede vlak, trenérka je drsňák, omluva je jen nemoc, poslední dobou mi i toleruje odpadnutí po těžké službě.
Většinou mi to funguje tak, že při běhu vymyslím nějakou epizodu a večer ji hodím na papír. A ještě si přitom krásně vyčistím hlavu od těch skutečných akčňáren z práce 🙂
Co je pro vás na „boji s písmenky“ nejtěžší?
Určitě popisy krajin – nerada to čtu a nerada to píšu.
A na závěr: dovedete si představit fantasy bez draků?
Nejenže dovedu, ale právě mi jedno takové pomalu krystalizuje v hlavě. Finále Zlaté Grai se neúprosně blíží, čas pomýšlet na nové pískoviště 🙂
