V závěrečné části našeho rozhovoru jsme se zeptali, jak se vlastně knihy Jana Kotouče dostaly ke čtenářům za hranicemi, a zjistili, že se Honzovi v zahraničí dost daří. Ale protože nejen psaním je spisovatel živ, také jsme zabrousili do oblasti volného času. A budete se divit – Jan Kotouč má dokonce vlastní hrad! A taky Star Wars flotilu…
Jsi jedním z mála českých autorů, který vydal svá díla i v angličtině. Jak jsi se k tomu dostal?
Asi jako každý autor bych byl rád, kdybych se dostal do angličtiny. Jednou v roce 2017, jsem byl na conu na přednášce o jedné jiné české sci-fi sérii a někdo v publiku řekl „já myslím, že tahle série by si zasloužila překlad do angličtiny“. A všichni přikyvovali, včetně mě, protože ta série je fakt dobrá. Najednou jsem se zarazil, rozhlédl se a uvědomil jsem si, že pro všechny lidi v publiku, to tímhle končí. Shodli se, že „něco by se mělo udělat“. Ono by se to mělo. A tím to končí. Nedávno o jiné skvělé české sérii její nakladatel psal skoro esej o tom, proč není možné, aby vyšla v angličtině. Myslím, že to je takový neduh, a nejen u nás. Každý hrozně rychle přijde s hromadou důvodů, proč něco nejde, a tudíž nemá cenu se jakkoliv snažit. Já se rozhodl, že zkusím být proaktivní, najdu si překladatele, investuju do toho a potom už přeloženou knihu budu nabízet. Tak jsem se dostal ke své překladatelce Isabel Stainsby, se kterou pracuju dodnes. Přeložila celou sérii Centrální impérium, včetně povídek, které vyjdou v angličtině v exkluzivním souborném vydání. Nyní chystáme překlad Strnadova efektu. V roce 2018 jsem dělal úspěšnou crowdfundingovou kampaň na podporu překladů. Knihy jsem nejdřív vydal přes vlastní nakladatelský subjekt, ale před nějakou dobou mě oslovilo nakladatelství Novus Mundi a ti nyní vydávají moji sérii znovu pod svou hlavičkou. Isabel Stainsby také dostává nové nabídky na překlady českých a slovenských autorů. Takže náš projekt s Centrálním impériem se oběma vyplatil.
Jan Kotouč a universum Honor Harringtonové. Zkus nám přiblížit o co jde a jaký spolu máte „vztah“.
Tak série Honor Harringtonové jsem byl fanoušek, líbily se mi knihy, líbil se mi styl, jakým David Weber píše. Zaměřuje se na stejné věci, na které se zaměřuju při psaní já. Prostě je to oblíbená série. V roce 2008 jsme se s dalšími fanoušky začali sdružovat a vytvořili jsme si fanklub Honorverse HMS Phantom, což byla po USA druhá největší fanouškovská komunita na světě. Klub jsem pak osobně vedl až do roku 2017, kdy jsem „předal velení“. A jsem rád, že klub vydržel už několik změn velení, sloučil se s mezinárodní organizací TRMN a je stále aktivní.
S Davidem Weberem jsem se seznámil při dělání rozhovoru pro Pevnost nějak kolem roku 2010. V roce 2011 jsme se s ním poprvé potkal na živo a spřátelili jsme se. Také už čtyřikrát navštívil Českou republiku.
Promítnul se tenhle vztah nějak i do tvé tvorby?
Co se promítnutí do mé tvorby týče, každý autor je určitou syntézou svých oblíbených autorů. Koneckonců všichni píšeme hlavně to, co bychom sami chtěli číst. Rozhodně jsem si nestěžoval, že moje první knihy byly v dobrém přirovnávány k Weberovi.
Pro Davida Webera jsi nakonec napsal i novelu ze světa Honor Harringtonové. Jak jsi se dostal k tomuhle?
David Weber pravidelně dělá antologie, kam přizve i další autory. V češtině se jich objevilo už několik, první byla Víc než čest. No a já byl trochu drzý a jednou jsem mu naznačil, že kdyby mě někdy chtěl do antologie pozvat, měl bych pár nápadů na příběh. Tou dobou už jsem měl venku několik knih a literárních ocenění. David Weber na to řekl něco nezávazného. Já s ničím nepočítal, bylo by hloupé se nenabídnout, neměl jsem co ztratit. No a o pár týdnů později přišel hromadný e-mail adresovaný Timothy Zahnovi, Jane Lindskoldové, Joelle Presbyové a mně, že o nás mluvil s nakladatelkou o účasti v příští antologii a ona to schválila.
Antologie se jmenuje anglicky What Price Victory? (česky by to bylo Jaká je cena vítězství?) Moje novela pracuje s jednou vedlejší postavou z hlavní série, Evelyn Chandlerovou a její snaze vypořádat se s osobní ztrátou zatímco vede skupinu lodí so čerstvě anektované Slezské konfederace.
Co si budeme povídat, vyrůstal jsem na románech od Timothy Zahna, pubertu jsem trávil s Davidem Weberem a najednou jsem v antologii s nimi dvěma.
Nechystá se něco dalšího s Honor Harringtonovou?
No… vlastně ano. Ještě před vydáním jsme k tomu dělali jednu online besedu a David Weber se mě zeptal, jestli bych tu novelu neroztáhnul na román… Moje reakce, jak si asi dovedete představit, byla něco ve smyslu: „Nech-mě-nad-tím-chvíli-přemýšlet-ano.“
Na románu se mnou bude spolupracovat David Weber a hlavně jeho skvělý „technický poradce“ Tom Pope, který je podepsaný i té antologie i u románu, které Weber píše se Zahnem. Tom Pope není spisovatel v tom smyslu, že by psal prózu, ale je svět Harringtonové zná ještě lépe než David Weber (protože si pamatuje, co bylo zmíněno v románu před dvaceti lety na straně 156 a i kdyby si to nepamatoval má o všem detailní poznámky). Svět Honor Harringtonové je tak komplexní a složitý, že Tom Pope pomáhá udržet vnitřní konzistenci. Posledních několik měsíců jsme spolu pravidelně mluvili přes Zoom a dávali dohromady zápletku příběhu. A mimo jiné řešili logistickou přepravu nebo turismus ve světe Honor Harringtonové.
Román se bude odehrávat v poměrně divoké a chaotické oblasti Honorverse, již zméněné Slezské konfederaci (takže tam bude trochu i té „české přízně“) krátce po románu Válka cti v době, kdy se Hvězdné království Mantichora rozhodlo Slezsko anektovat. Kromě Evelyn Chandlerové tam bude také čtenářům série známý admirál Mark Sarnow a spousta dalších starých i nových postav. Honor samotná se tam nejspíš jen párkrát mihne, ona má tou dobou spoustu vlastní práce, která je popsaná v románu Za každou cenu.
Co si budeme povídat, pozvání mě potěšilo. Už jenom proto, že když vás pozvou do antologie, je to taky super, ale říkáte si, že to je třeba proto, že vás mají rádi nebo vám dluží laskavost. Román je něco jiného. Také budu po delší době psát velký kus textu rovnou v angličtině. Převažují pocity „tyjo, teď to hlavně nepo*er“.
A ano, už jsem začal psát.
Máš při psaní nějaký rituál, oblíbené místo nebo nějaký nápoj?
Moc ne. Mám svou pracovnu, kde mám stolní počítač se dvěma monitory. Většinou si na jednou otevřu rozpracovaný román a na druhém mám soubor s poznámkama. Někdy si k psaní pouštím hudbu, většinou videoherní soundtracky, jindy chci mít ticho, to je podle nálady. Někdy si taky práci stopuju pomocí metody Pomodoro, což je intenzivní nepřerušovaná práce 4×25 minut s pětiminutovými přestávkami. Ne pro každého to funguje, mě se s tím pracuje docela dobře.
Co dělá Jan Kotouč, když zrovna nepíše a má volný čas?
Mám rád počítačové hry. Taky sleduju filmy a seriály. Cestuju. A stavím si z Lega.
Na sociálních sítích často sdílíš fotky ze svých cest. Jaké místo máš nejraději a je něco, co bys čtenářům doporučil?
Toho je spousta. Rád jezdím na známá místa, ale i na nová. Island je nádherný (taky se objevil hned ve třech mých příbězích), v posledních letech na mě třeba také hodně zapůsobil Dubrovník a přemýšlím, jak bych ho dal do nějakého příběhu. Z České republiky rád chodím po hradech a zámcích a do historických muzeí. A v zahraničí samozřejmě jakákoliv loď, co je z ní muzeum, ať už je to Vasa ve Švédsku, Belfast v Londýně nebo různé bitevní a letadlové lodě, které jsem navštívil v Americe.
A ještě jednou fotky na sociálních sítích: často fotíš své Lego. Jsi sběratel nebo jen hračička ventilující touhle formou stres?
To se vylučuje? Jsem jak sběratel (jsou sety, co prostě chci mít), tak hračička. Rád si stavím nové věci nebo upravuju oficiální sety. Moje Star Wars flotila má třeba kompletní mnou vytvořené interiéry na každé lodi. Mně nestačí, aby loď jen hezky vypadala z venku, chci, aby uvnitř byli kajuty, kasárny, můstek a tak vůbec. Taky mám hodně vlastních pirátských a námořních věcí. A rozšiřuju pozemek svého hradu.
Je to krásný relax, takový návrat do dětské pohody. A kdyby bylo nejhůř, je to skvělá investice.
Často jsi také na všemožných conech. Poznávají tě lidé? A máš podobný kontakt se čtenáři a fanoušky rád?
Na conech je spousta lidí, co mě znali ještě předtím, než jsem vydal jedinou knihu. A spousta nových se nabalila. Ze spousty čtenářů se stali přátelé. Ze spousty jiných autorů a nakladatelů se taky stali přátelé. Kontakt s fanoušky mám rád a vždycky si rád pokecám.
Děkujeme za obsáhlý rozhovor a přejeme spoustu dobrých knih se spoustou čtenářů – a také spoustu dalších rozhovorů!
Všechny fotky použité v rozhovoru pochází z archivu autora
