Člověk by čekal, že zavedený spisovatel jakým je Jan Kotouč, rozdává kvanta rozhovorů. Nu, není to tak úplně pravda, a tak jsme se rozhodli to napravit a Honzu vyzpovídat pěkně od A do Z. V první části našeho velkého rozhovoru se dozvíte jak to všechno začalo a kam až na své spisovatelské dráze doputoval.
Slíbili jsme, že tě vyzpovídáme důkladně, takže v úvodu zabrousíme do tvých spisovatelských začátků. Vzpomeneš si kdy to bylo a jak ty počátky vypadaly?
Vždycky jsem se považoval hlavně za vypravěče. Miloval jsem příběhy a rád jsem je vyprávěl. Ačkoliv nejsem jedináček, nejraději jsem si hrál sám, tam mi do toho nikdo nekecal a mohl jsem být všechny postavy v příběhu. To mi vydrželo dlouho. No a pak jsem přešel k psaní. Začínal jsem na fanfikcích, první jsem napsal ve čtrnácti letech. Potom v roce 2008 mě kamarádka přesvědčila, ať zkusím něco poslat do Ceny Karla Čapka. Tehdy jsem si už rozpracovával vlastní svět, ze kterého se stal Sektor Hirano. Z něj jsem napsal novelu Příliš blízké setkání a poslal ji do soutěže. O půl roku později mi napsala Jiřina Vorlová, administrátorka CKČ, že se novela umístila a bude otištěna ve sborníku Mlok. Z toho jsem měl samozřejmě radost, mezitím jsem psal dál. O pár dnů později mi Jiřina napsal znovu: „Jo a mimochodem, jedním z porotců byl pan Egon Čierny z nakladatelství Poutník a chce s tebou mluvit.“ S Egonem jsme si napsali, sešli jsme se, on řekl, že se mu moje novela líbila a chtěl by něco dalšího ode mě. Já měl tehdy rozpracované Pokračování diplomacie. Egon prohlásil: „Fajn, tak to dopiš a já to vydám.“
A jak se říká, zbytek je historie.
Začátky máš už dávno za sebou. Zkus tedy čtenářům stručně shrnout všechny své série, prosím.
Moji první sérií je Sektor Hirano, sedmidílná sága o jedné válce ve vzdáleném lidmi osídleném sektoru zvaném Hirano. Obranná aliance spojená z několika ne úplně přátelských národů musí společně čelit rozpínavému císařství. Máme tam vesmírné bitvy, příběhy pilotů stíhaček, pozemní boje i agresivní mimozemské druhy, které císařství používá jako snadno nahraditelné pěšáky.
Centrální impérium je trochu otevřenější série o galaktických intrikách, dávném nepříteli, který se vrací, a velkému impériu, které drží pohromadě tisíce kompromisů, které může zkolabovat, ale to by přineslo jenom něco mnohem horšího. Impérium se snaží udržet pohromadě člen císařské rodiny, rozvědčík a pokerový hráč Daniel Hankerson a jeho přítelkyně, mutantka a bývalá supervojačka Hila Ebanová. Máme tu také vesmírné bitvy a military prvky, ale je to víc akčně dobrodružné. Jak byl Hirano přirovnáván k Honor Harringtonové nebo Wing Commanderovi, tohle je víc Mass Effect nebo Star Wars. Momentálně chystáme s nakladatelem dvoudílný prequel o mládí Hily Ebanové.
No a moje asi nejúspěšnější série jsou České země, alternativní historie, kde po zaplavení světa má Česko-slovenské království moře a bojuje na něm o zdroje s carským Ruskem. A na svou obranu musí nasadit námořní letectvo. Mám rád válečné filmy, hlavně ty námořní, jako Bitva o Midway, Potopte Bismarcka nebo Bitva na Rio de la Plata. A samozřejmě knihy Miloše Hubáčka. Momentálně píšeme s Lucií Lukačovičovou prequel odehrávající se těsně po změně historie v roce 1848.
V podstatě od prvního románu je pro tebe charakteristický styl s mnoha postavami. Jak bylo v začátcích těžké tohle pojetí ukočírovat a jak se ti to dařilo s přibývajícími knihami? Přece jen, pamatovat si všechny vazby nemůže být snadné.
Vlastně to nikdy těžké nebylo. Vždycky jsem radši psal týmovky a i jsem je rád četl. Hlavně vesmírná sci-fi o posádce lodi (a celých flotil) prostě vybízí k tomu, že tam budou spousty postav. Navíc i vedlejší postavy by měli mít jméno, protože když je někdo kapitán lodi a scéna je z jeho úhlu pohledu, tak prostě nebude o lidech kolem sebe uvažovat jako o „poručíkovi“ nebo „taktickém důstojníkovi“, zná je jménem.
Snažím se postavy odlišit, to taky nějak přichází samo. Na druhou stranu by autor neměl křečovitě dělat postavy jiné jen proto, aby byly jiné. Když dva lidé mají stejné povolání, stejné zázemí a podobné životní zkušenosti, nebudou se v dané situaci chovat extrémně odlišně.
Co se nápadu týká, je asi nejzajímavější série Českých zemí. Jak si přišel na nápad pojmout Československo jako námořní velmoc?
Před mnoha lety jsem pracoval v logistice, dělal jsem námořní přepravu. Na stole jsem měl prostírání, co na sobě mělo mapu světa. A tak když jsem se nudil a koukal, kam všude plují lodě, které řešíme, tak jsem si po té mapě v duchu posouval velké námořní flotily.
Zároveň jsem hodně hrál hru Civilization V a rád jsem budoval velká námořnictva na mapě, kde je spousta malých ostrůvků. Ve hře sice nešlo hrát za Čechy, ale byla možnost hrát za Rakousko pod Marií Terezií, takže „skoro to samé“. No a z těchhle dvou stimulů vznikl nápad na alternativní historii, kde po zatopení světa mají české země velké válečné námořnictvo.
Tvá díla patří do škatulky vědecko-fantastické. Jaký máš vztah k vědě a jak moc při psaní trváš na věrnosti historických reálií a dodržení všech zákonitostí při vesmírných bitvách?
Obojí se snažím nemrvit. Ve vesmíru máme klasicky technologie, kterými řešíme nadsvětelné cestování nebo formu zbraní. Například v sektoru Hirano nebo ve světě Centrálního impéria jsou úplně odlišné technologie jak hvězdných letů, tak zbraní. A udělal jsem to právě pro to, aby hrdinové mohli čelit jiným a novým problémům, co můžou vzniknout z dané technologie.
Historické reálie jsou paradoxně více omezující. Psaní historických knih – hlavně, když teď děláme příběh z roku 1848 – je náročnější. Když tam chceme zapojit historické postavy, tak řešíme, kde kdy která byla, co dělala. A stejně tak u historických vojenských jednotek a taktik. Jaké byly uniformy, jaké byly taktiky, jaká byla doktrína. U historického románu, i když jde o alternativní historii, často připadne pět až deset hodin rešerší na každou hodinu psaní.
Od počátků si ušel velký kus spisovatelské cesty. V čem ses dle tvého názoru posunul nejvíc?
Nedávno jsem znovu četl svoji prvotinu Příliš blízké setkání a Pokračování diplomacie pro nové vydání. Určitě jsem se posunul jako každý autor, ale ty staré knihy pořád dobře fungují, moje úpravy tak byly hlavně stylistické. Většina začínajících autorů to přehání s příslovci, hlavně v uvozovacích větách. Začínající autor se totiž bojí, že bude nepochopen a příslovce vám pomůžou dovysvětlit něco, co ale vlastně není potřeba dovysvětlovat. Jako třeba „zle se usmál“ nebo „řekl vyděšeně“. Většinou je z kontextu jasné, jak se usmál nebo jak to řekl.
Moje romány jsou teď trochu kratší. To asi nebude tím, že bych ubral tolik příslovcí, ale s lety jsem začal psát trochu stručněji.
V dnešní době je ukrutně těžké přesvědčit vydavatele, že by měl vydat něco vícedílného. Byla v době, kdy jsi začínal své série vydávat, v tomhle jiná doba, nebo jsi prostě přesvědčivý?
Já říkal, že můj první román (Pokračování diplomacie) bude první díl sedmidílného cyklu. Nikdo mi to nevěřil 😊 Ale hlavně šlo o to, že první román i ten navazující (Tristanská občanská válka) fungovaly dost samostatně, takže mi to prošlo.
Nakladatelé chtějí dlouhé a úspěšné série. Zároveň se bojí, že autor se v půlce zasekne a nebude z toho nic. Což statisticky tak bohužel bývá.
Tvé světy se rozrůstají nejen v románech, ale i v povídkách. Je to plánované dopředu, nebo jsou to spíše momentální nápady?
Povídky jsou spíš ty momentální nápady. Jako autor jsem spíš romanopisec, povídky píšu, když přijde pozvánka do nějaké antologie nebo když mám nápad, co fakt jinak zpracovat nejde. V antologii Krev, Monstra a cukroví od Epochy například bylo zadání povídka s vánoční tématikou. A já si hned vzpomněl na České země a na to, že někdo jako Lukáš Berg vzhledem ke svému rodinnému zázemí, nebude mít rád Vánoce a jak by vypadaly vánoční oslavy na letadlové lodi. A pak se ten příběh sám vymýšlel na tom principu „co kdyby?“ a „co potom?“
Také jsi editorem sbírky povídek ze světa Českých zemí. Jak ti tahle role sedla?
Všechno je jednou poprvé, nevěděl jsem, co od role editora čekat, ale nakonec si to sedlo. Dělat editora antologie je jako řídit cirkus. Snažíte se udržet všechny šašky, akrobaty a opice v lajně. Zároveň si uvědomujete, že každá opice si myslí, že by vaši práci udělala líp než vy a půlka z nich má pravdu. Nicméně s výsledkem jsem velice spokojený a výsledek je to, co se počítá.
Bylo obtížné zasadit díla jiných autorů do vlastních reálií?
S tím tak moc problém nebyl. Poslal jsem jim detailní podklady a všichni se mnou probrali témata svých povídek předtím, než začali vůbec psát, takže tady nebyl problém. Některé povídky jsem nechal přepsat, některé jsem musel s politováním zamítnout. A naopak někteří autoři slíbili a nedodali. A jiní neslíbili a dodali. Tak se třeba do antologie dostal Vlado Ríša, který si jen tak pro sebe napsal povídku a mně se tak líbila, že jsem ji do antologie dal.
A jaký je pocit když „cizí“ autoři pronikají do tebou stvořeného světa?
Je to samozřejmě „moje dítě“ a já nechávám jiné děti, aby si s ním hráli, tak jim musím věřit. Na druhou stranu vytvořený svět Českých zemí je tak obrovský, že je tam spousta prostoru pro všelijaké příběhy na všech kontinentech.
Píšeš taky ve dvojici. Jakých knih se to týká/ bude týkat a jak sis vybíral spoluautora/autorku?
V minulosti jsem to několikrát zkoušel u různých projektů a většinou to nedopadlo dobře, spíš s ohledem na odlišné představy obou autorů nebo časovou vytíženost.
To se změnilo, když jsem si začal víc pohrávat s myšlenkou napsat prequel k Českým zemím. Měl jsem nápad, ale zároveň jsem věděl, že k dokreslení toho příběhu budu potřebovat dalšího člověka. Byl to hlavně pocit, věděl jsem, že chci další perspektivu. S Lucií Lukačovičovou jsme se znali už nějakou dobu a když jsem četl její skvělý román Poslední bůh, uvědomil jsem si, že píšeme podobným stylem, i když o jiných věcech. Tak jsem ji oslovil, jestli by se mnou nechtěla napsat několik románů a ona nezdrhla.
Naše spolupráce probíhá tak, že máme sepsanou detailní osnovu a barvičkama si tam označujeme, kdo bude psát jakou část. Neustále si to posíláme a vzájemně upravujeme.
Máš nějakého vysněného autora, se kterým bys rád takhle spolupracoval?
Hmm… myslím, že na to vám odpovím v další části. Ale řekněme, že vysněný autor je a sny se plní 😊
