Spisovatelské začátky Jana Kotouče máme zdárně za sebou, a ve druhé části rozhovoru se vrhneme na autorovu novinku – Strnadův efekt. Padla spousta zásadních otázek: kdy nás čeká mimozemská invaze, kdo Honzovi při psaní knihy radil a co chystá dalšího… Zkrátka, o téhle knize se z klávesnice samotného autora dozvíte vše možné i nemožné a navrch i něco navíc.
Máš rozehraných spoustu vesmírů a postav. A najednou přicházíš s úplně samostatným románem – Strnadovým efektem. Odkud se vzal ten nápad?
Nápad na Strnadův efekt jsem v sobě nosil už dlouho. Alespoň deset, možná patnáct. Napsat sci-fi ze současnosti s útokem mimozemšťanů. Něco jako Den nezávislosti. Nebrat to úplně vážně, ale zase z toho nemít parodii, podobně jako je seriál Hvězdná brána. Jednotlivé vrstvy příběhu se potom na sebe postupně nabalovaly a nabalovaly. Ale vždycky bylo něco urgentnějšího, co jsem potřeboval napsat. A potom v roce 2021 jsem měl čas, všechny série jsem dopsal, končila mi jedna životní etapa, tak jsem si sedl a psal. První draft pak vznikl za devět týdnů.
Zkus nám svoji novinku představit, ať víme jak ji vidí sám autor.
Je to sci-fi ze současnosti. K Zemi přiletí mimozemský byrokrat zkontrolovat tuhle planetu, která byla objednána před miliony let pro jednu jejich klientskou rasu. Někde na Zemi byli umístěny mimozemské generátory, které planetu přetvářely k potřebám klientů. Bohužel, jak byrokrat zjistí, na planetě se mu vyvinul život. My. To si nikdo neobjednal, tak ten život musí zlikvidovat. Ale má rozpočet, takže se o to musí pokusit tím nejlevnějším způsobem. A když ten selže, musí přejít na druhý nejlevnější způsob, a tak pokračovat. Navíc jeho loď nemá žádné zbraně, musí pracovat s generátorem, který je v podzemí na planetě.
Po celé planetě se začnou objevovat portály a z nich vychází záření, které lidstvo pomalu zabíjí. To bude ovšem trvat měsíce, a tak spousta lidí nevěří, že se něco děje.
Hlavní hrdina je Matěj Strnad, skladník z Mostu, který byl ve špatnou chvíli na špatném místě, mimozemská částečka se mu dostala do těla. On má najednou na levé ruce mimozemskou „infekci“, která se mu pomalu rozlézá do těla a z nějakého důvodu reaguje s Matějovou lupénkou. Ale díky tomu Matěj najednou dokáže portály zavírat.
Skupina vědců zjistí, že když Matěj zavře několik portálů, dokážou sledováním signálů určit, kde na Zemi se nachází ten mimozemský generátor a zničit ho. A tak Matěj spolu s vědci a pod eskortou Armády České republiky jezdí zavírat portály na různá místa u nás a na Slovensku.
Co ty a mimozemské civilizace? A v návaznosti na Strnadův efekt – myslím, že existuje i mimozemská byrokracie?
Tak nějaký život určitě existuje i jinde ve vesmíru než na Zemi a určitě se někde vytvořily jiné civilizace. To je jednoduchá odpověď. Jestli je někdy potkáme, to je otázka, ale určitě existují. V naší galaxii máme alespoň sto miliard hvězd, většina má nějaké planety, a ve vesmíru je několik bilionů galaxií. Opravdu nebudeme tak unikátní.
Byrokracie je takové skoro až urážlivé slovo a já to tak úmyslně pojmul. Ale je otázka, jestli vyspělá společnost může existovat bez nějaké formy byrokracie. Kdykoliv máte společnost větší než nějaká vesnice, kde každý zná každého, musíme mít nějaký aparát, ať už ho pojmenujete jak chcete a ať už je jakkoliv mocný nebo okleštěný, vždycky tam něco je. My na byrokracii rádi nadáváme, ale stejně ji v nějaké míře potřebujeme. Starověká Čína měla celostátní úřednický aparát kontrolující celé území v době, kdy jsme se tady mlátili sekerama.
Jak se připravuješ na mimozemskou invazi? A kdy ji zhruba očekáváš?
S ohledem na mou předchozí odpověď ji tak úplně rychle nečekám. Vím, že pokud na nás zaútočí nějaká civilizace schopná mezihvězdného cestování, tak bude mít tak absolutní technologickou převahu, že je jedno, co proti nim uděláme. Matěj Strnad měli proti Byrokratovi tu výhodu, že Byrokrat měl omezené prostředky a zároveň Zemi chtěl zachovat a ne zničit.
Ale ve chvíli, kdy je na oběžné dráze mimozemská loď, co je na nás ochotná házet velké šutry z oběžné dráhy, tak jsme prostě v háji. Jestli to přijde, naleju si whisky, sednu si pohodlně na balkón a budu sledovat ten ohňostroj.
Ale teď vážněji. Při tvorbě Strnadova efektu si měl celý tým poradců. Byla třeba nějaká scéna, která tě potrápila nebo kde jsi to vzdal a „vymýšlel“ sis?
Měl jsem spoustu poradců na vojenské věci, tam jich bylo sedm, od rotmistryně po brigádního generála. Další poradce potom na dílčí věci.
Některé věci jsem spíš zjednodušil, než že bych se na nějaký výzkum vykašlal. Například můj poradce pan generál říkal, že tam vojáci píšou málo hlášení a dělají oproti realitě málo powerpointových prezentací. Ale někde je holt nutné to zrychlit.
Víc jsem se trápil s technickými věcmi. Bez spoilerů, ale když jsem původně napsal přistání jedné kosmické lodi někam na Zemi, můj poradce pro orbitální mechaniku mi to omlátil o hlavu. Potom jsme to celé předělali, ale výsledná scéna je mnohem lepší a napínavější, než byla původně, takže to celé bylo k dobru věci.
Bereš Strnadův efekt v rámci své tvorby jako netradiční, něčím vybočující román?
Tak rozhodně tím, že to není série 😊 Řekl bych, že i když hlavní příběh je vážný, je tam oproti mým jiným románům víc humoru. Někdo mi i říkal, že scény s Byrokratem mu připomínají Stopařova průvodce galaxií. Tak bych to možná neoznačil, ale rozhodně jsem se tam mohl víc vyblbnout. V tomhle mám za vzor spisovatele Aarona Allstona, který psal skvělé vážné příběhy a uměl do nich skvěle vsoukat vyloženě komické scény, které ale nijak nezlehčovaly ten vážný hlavní děj. Koneckonců náš život není jen drama nebo jen komedie.
Některé scény mě vedou k otázce: co ty a česká akční fantastika? A máš vůbec čas číst fantastiku?
Čas na čtení mám, ale není ho tolik, kolik bych si přál. A nejde možná ani tak o čas, jako spíš o energii. Když se živíte psaním a píšete každý den, tak potom není energie si ještě sednout a číst nějakou jinou fikci. Nicméně mám své oblíbené lokální autory, z té „akční školy“ asi nejvíc Miroslava Žambocha. Z dalších českých autorů fantastiky mám rád například Lucii Lukačovičovou, Michaelu Merglovou a duo Jan Hlávka a Jana Vybíralová. A kdybych směl záběr „naší“ fantastiky roztáhnout i trochu na východ, můj nejoblíbenější „místní“ autor je Juraj Červenák.
Ví se o tobě, že hodně a rád cestuješ. Projel sis místa, kde se Strnadův efekt odehrává?
Vlastně ano. Navštívil jsem Harrachov, hrad Bítov a prohlédl si jeden důl u Frýdku-Místku. Banskou Bystrici jsem taky navštívil… proto jsem na ni nechal mimozemšťany zaútočit.
V románu je i několik intermezz, co se děje jinde na světě. Tam jsem na některých místech byl, některá jsem si načetl. Například pro scény v Africe mi radil můj bývalý učitel a zkušený afrikanista Jan Záhořík.
Proč je hlavní hrdina románu zrovna z Mostu?
Jeden můj bývalý kolega z jedné předešlé práce byl Strnadovi hodně podobný a trochu ho inspiroval. No a pak se odstěhoval do Mostu. Tak jsem to trochu propojil s ním (jméno je samozřejmě jiné).
Ve tvých knihách člověk najde spoustu postav (mimo jiné i Martina Bečváře, díky!) – jak jim vybíráš jména?
Strnada jsem možná někým inspiroval, ale postava je unikátní, tak té jsem jméno vymyslel. Ale čtenáři se mi často hlásí, jestli bych z nich neudělal tzv. červená trička, pojmenoval po nich postavu v knize (a ta třeba zemře). Zrovna ve Strnadově efektu bylo tak 90 % postav pojmenováno po mých čtenářích, co se hlásily na mých autorských stránkách.
Strnadův efekt určitě není tvojí poslední knihou. Co chystáš do budoucna?
Momentálně se chystá vydání několika nových projektů. Jedním je dvoudílný prequel ze světa Centrálního impéria o mladé Hile Ebanové v době, kdy byla superkomando. Musí odhalit spiknutí, do kterého jí je řečeno, že nemá strkat nos.
Další projektem je průřezová sbírky mých povídek, které jsem napsal během posledních 15 let do různých časopisů a antologií. Tenhle projekt jsem připravoval už hodně dlouho a kromě starých prací se objeví i úplně nové příběhy ze sektoru Hirano, Českých zemí a Centrálního impéria.
A do třetice jsme nedávno s Luckou Lukačovičovou dopsali román Velká bouře v českých zemích, první díl z chystané trilogie z počátků Českých zemí, pár měsíců po katastrofě, která změnila svět. Hlavním hrdinou je vysloužilý Dalibor Šár, který se po smrti rodiny chystá upít k smrti, ale navštíví ho Richard Mělnický, budoucí český král a přesvědčí ho, aby přiložil ruku k dílu. Nastane takové trochu akčnější Národní obrození. V příběhu se objeví i postavy jako František Palacký, Josef Kajetán Tyl, Karel Havlíček Borovský nebo Božena Němcová.
