Většina fantastiky pochází buď z místních luhů a hájů, nebo ji čtenáři dostanou přeloženou z angličtiny. Ale fantastika přeložená z finštiny je v našich končinách zajímavý úkaz – tutam se objeví, ale opravdu spíš vyjímečně. Vysněná smrt je natolik zajímavá kniha, že nám to nedalo, a tak jsme se rozhodli položit pár otázek překladatelce, Emě C. Stašové. A pokud stejně jako my v redakci máte rádi knihy s příběhem…
Finština není úplně tradiční jazyk. Jakou potřebuje člověk jazykovou praxi aby se stal překladatelem z tohoto jazyka?
Co se týče uměleckého překladu, v Česku je nás asi deset, co beletrii z finštiny soustavně překládáme, a téměř všichni jsme finštinu vystudovali na Karlově nebo Masarykově univerzitě, část z nás ve studiích pokračovala i ve Finsku. Určitě to není nutná podmínka. Studium finské filologie na vysoké vám nicméně dodá nejen jazykovou znalost, ale i potřebný rozhled ve finské literatuře a kultuře.
A každý překladatel by měl bez ohledu na to, z jakého jazyka překládá, skvěle ovládat češtinu a mít pro ni cit. To se podle mě nedá získat jinak než soustavnou četbou původní české beletrie a poezie, ale třeba i poslechem česky zpívané hudby (mně třeba už víckrát s překladatelskými oříšky pomohly texty Vypsané fixy, až si někdy říkám, že bych jim měla platit nějaké to procento z honoráře).
Dobrý překladatel by měl suverénně pracovat s různými rejstříky jazyka, mít naposlouchané, jak mluví příslušníci různých subkultur nebo věkových skupin, a na papíře pak v tomto ohledu navodit uvěřitelnou atmosféru.
A zásadní je taky schopnost interpretace textu. Překladatel by měl textu, který překládá, do hloubky rozumět. Správně pracovat s citacemi, vědět, koho se zeptat a kde hledat, když si něčím není jistý.
V neposlední řadě by měl zvládat kritiku, být ochotný text pilovat s redaktorem a korektorem, i když to není úplně příjemný proces. Umět zkrátka potlačit ego anebo se naopak nadosmrti nezhroutit, když třeba něco v textu nepochopí nebo kostrbatě přeloží. A naučit se žít s pocitem, že dokonalé to prostě nebude nikdy a že i v tom nejvypiplanějším překladu vždycky nakonec najde věty, které se daly přeložit líp.
Kdy jste se setkala s Vysněnou smrtí poprvé? A jak na vás zapůsobila?
Poprvé jsem ji četla před více než deseti lety v nádherném východofinském městě Savonlinna na břehu jezera Saimaa. Trávila jsem tam léto na jazykovém kurzu a tuhle knihu cíleně ulovila v tamním knihkupectví. Krátce předtím jsem od Leeny Krohn četla román Durman v překladu Vladimíra Piskoře a nadchla se pro finský magický realismus. Vysněnou smrt Leena Krohn napsala a vydala hned po Durmanu, takže jsem byla zvědavá, kam se ve své tvorbě posunula.
Neuměla jsem tehdy ještě moc dobře finsky, takže jsem se textem prokousávala pozvolna a se slovníkem. Ale možná i díky tomuhle pomalému čtení, kdy jsem každou větu odhalovala pomalu jako hieroglyfy na Rosettské desce, mě kniha naprosto uchvátila. Líbila se mi kombinace dystopického světa s kousavým stylem vyprávění, přesah do morální filozofie i kritiky umění. Oslovovala mě stárnoucí hlavní hrdinka, která o světě okolo sebe ztrácí iluze, zaujaly mě hádankovité zápisky snů jejího prapředka i motiv nenaplněných životních snů. Sama jsem tehdy byla ve fázi, kdy mi pomalu docházelo, že zdaleka ne všechny pubertální sny se mi v životě podaří splnit, takže to se mnou opravdu dost rezonovalo.
Máte nějakou zajímavou historku z “boje” o český překlad?
Před pár lety jsem na veletrhu Svět knihy absolvovala překladatelský speed dating, výbornou networkingovou akci pro začínající překladatele. Vysněnou smrt jsem tam tehdy představila asi deseti redaktorům z různých nakladatelství, všichni vlažně pokývali hlavou, že to zní moc zajímavě, ale úplně neví, jestli by se to prodávalo. Tuhle větu asi dobře znají všichni překladatelé, co se někdy snažili prosadit nějakou svoji srdcovku k vydání. Nakonec měli dostatečně otevřenou mysl v nakladatelství Dokořán (což vzhledem k jejich názvu přece dává smysl), ale i tam si to nejdřív nechali pořádně projít hlavou. Jsem šťastná, že Vysněné smrti dali šanci, i proto, že s nimi byla skvělá spolupráce.
Jak byl náročná překladatelská práce – i s ohledem na všechny odkazy na reálné osoby a události? (případně konzultovala jste přímo s autorkou?)
Byl to rozhodně nejtěžší překlad mého života, až jsem se sama sobě musela smát, jak hořce může takový splněný sen chutnat. Občas mi trvalo hodinu přeložit jeden krátký odstavec, protože mě paralyzovala až nábožná úcta k textu, jindy jsem musela dohledávat odborné termíny a konzultovat s odborníky. Navíc než se v nakladatelství pro knihu rozhodli, stačila jsem otěhotnět a porodit, román jsem pak překládala v době, kdy měla dcera půl roku a už toho přes den moc nenaspala, do toho byl tvrdý lockdown, takže jsem většinu času ani neměla možnost zajistit si hlídání. Ale aspoň jednu výhodu lockdown měl: byl přechodně zpřístupněný digitální fond Národní knihovny, který mi hodně urychlovat práci s citacemi, protože těch bylo v románu docela dost. Některá sporná místa jsem konzultovala i s autorkou a byla za její vlídné odpovědi moc vděčná. Nesmírně cenná byla i spolupráce s redaktorem Vladimírem Piskořem, který mi pomohl z mnoha slepých uliček. Celkově je ale nepopsatelně skvělý pocit překládat knihu, o jejíž kvalitě jste skálopevně přesvědčení, a zprostředkovat jí nové čtenáře.
Jaký máte pocit teď, když je konečně kniha na pultech?
Mám obrovskou radost. A jsem hrozně moc zvědavá na recenze a dojmy čtenářů, čekám na ně napjatě jako na výsledky přijímaček.
Děkujeme za zajímavé povídání – a ať vám Vysněná smrt dělá jen a jen radost!
FOTO: Martina Kaderková
