A protože v rámci Prvňáků dáváme začínajícím autorům také možnost říct ke svému dílu pár slov, neošidíme samozřejmě ani autorku Psohlavce, Martinu Vránovou.
Pro naše čtenáře ji vyzpovídala naše zahraniční reportérka ENA.
Martina Vránová (*1978) sa narodila v Přerově a vyštudovala anglistiku na FF MU v Brně. Štúdium si zopakovala ešte raz, no teraz to bolo na Texas A&M v USA, kde študovala aj rétoriku. Od návratu do rodných Čiech vyučuje v Ústavě jazyků FSI VUT v Brně, kde okrem jazykov učí aj akademické písanie.
Miluje technické pamiatky a výstavy. Ako každý náš čitateľ je fanúšičkou sci –fi, fantasy literatury a filmov. Patrí tiež k tým, ktorí dokážu večer presedieť pri seriáloch. Medzi Martinine najobľúbenejšie patria: Penny Dreadful, Fire Fly a Star Trek. Radosť jej spravíte aj komiksom a od Vianoc je šťastnou majiteľkou celej série Sandmana od Neila Gaimana.
Páni…rada varí. Navyše vie strieľať z luku takže ak Vás pozve na rande, poslúchajte ju na slovo.
Pre istotu.
Keďže som veľmi poslušná a milá, mohla som Martine položiť pár otázok o jej debutovej knihe Psohlavec. Ale ako správne ukecaná ženská som sa spýtala aj na pár iných, rovnako zaujímavých vecí… Príjemné čítanie!
Vaša ENA.
Martino, čo ťa to napadlo napísať román? Náhly popud, či si túto myšlienku nosila v hlave dlhšie?
Po skončení doktorského studia jsem ztratila pocit seberealizace. Částečně jsem se samozřejmě realizovala v práci, ale potřebovala jsem opět něco aktivně vyprodukovat. A s literárním vzděláním bylo psaní jednoduchou volbou.
Kedy si začala písať? Už v detstve, či si sa tejto svojej vášni začala venovať len nedávno?
Umělecké tvorbě jsem se opravdu začala věnovat až v posledních letech. Bohužel, jsem dítě předešlého režimu, kdy přístup k umění byl: Buď to umíš, nebo to neumíš. Nikoho tenkrát nenapadlo, že i k psaní je potřeba instruktáž a cvik. Moje slohovky byly nejhorší ze třídy.
Veľa mladých autorov sa pokúša na seba upozorniť v literárnych súťažiach. Aký máš k súťažiam vzťah ty?
Já jsem soutěživý typ, a právě proto soutěže nemám ráda, protože existuje mnohem větší pravděpodobnost, že ve velkému počtu ostatních kandidátů neuspěji než uspěji. To je docela dobrý vhled do mého pochroumaného sebevědomí. Svoji literární tvorbu navíc beru jako koníčka, kterého si chci užít. Úspěch mne bude těšit, ale nemíním se za ním pachtit. Takže do žádné literární soutěže jsem se nepřihlásila a hlásit nebudu.
Dá sa skĺbiť náročná práca s pravidelným písaním? Aké obete musíš prinášať?
Jak se říká: Když se chce, všechno jde. Důležitá je motivace.
Ako dlho ti trvalo napísať román Psohlavec? Bolo treba veľa redakčných úprav?
Trvalo to asi dva roky po večerech, když se mi právě chtělo. Další dva roky pak román ležel v šuplíku (tedy v mém počítači) právě proto, že jsem nevěděla, jak ho upravit. Dala jsem ho přečíst kamarádům, ale protože nejsou redaktoři, byli mi schopni říct jen, co jsem sama věděla: Je to zdlouhavé a moc popisné. Avšak konkrétní radu mi dát nemohli. Zkoušela jsem román nabízet českým nakladatelům, ale zájem neměli, protože vyžadoval ještě dosti práce. V široké nabídce, kterou měli, si vybrali jiná díla, která další investici nepotřebovala (to je tedy můj dojem). Proto považuji za veliké štěstí, že mne Martin Koláček z E-knihy jedou, zkontaktoval s Jiřím Halberštátem, uměleckým redaktorem mého románu. Pan Halberštát se mi přímo ukázkově věnoval, nutil mne přepisovat celé pasáže (až jsem ho někdy nesnášela) a učil mne základní pravidla, která si člověk jako čtenář jen tak neuvědomí. Nabídl mi pohled na text očima druhého člověka, který je navíc zkušený odborník. Na druhou stranu mne nenutil radikálně měnit podobu nebo myšlenky. Spolupráce s panem Halberštátem mne navíc obohatila i po lidské stránce, takže není divu, že to považuji za velké štěstí.
Vyštudovala si anglistiku. Nelákalo ťa napísať román v angličtine a nájsť si vydavateľa za oceánom?
Ne, jazykem se totiž musí žít, aby ho člověk dokázal perfektně ovládat a zněl zcela přirozeně. Kdybych ve Spojených státech zůstala a žila tam, určitě bych se o to pokusila. Navíc v naší malé české kotlině je mnohem jednodušší něco vydat než na obrovském anglo-americkém trhu.
Prečo si myslíš, že písať sa dá naučiť? Čo talent? Predsa len je to umelecká činnosť…
Byla bych špatný učitel, kdybych nevěřila, že schopnosti se dají naučit. Je pravda, že každý máme nějaké nadání čí predispozice, které určují horní hranici našeho potenciálu, avšak pokud tyto předpoklady nebudeme cíleně rozvíjet, nedosáhneme ani minima. Chci tím asi říct starou známou věc, že za každým uměleckým výkonem stojí deset procent talentu a devadesát procent rutiny, cviku a dřiny. V mém případě to bylo asi ještě složitější. Já jsem bývala přesvědčená, že vůbec žádný jazykový nebo stylistický talent nemám. Avšak když jsem studiem na vysoké škole byla donucena k akademickému psaní, volila jsem pro mne jediný možný způsob, jak překážku překonat, a to že jsem se do problému rozumově ponořila. Udělala jsem si podrobnou osnovu, vypilovala argumenty, rozvrhla si odstavce… A úspěch se dostavil. Bohužel, až mnohem později jsem zjistila, že jsem pracně na vlastní pěst objevovala věci již dávno objevené. Prakticky až při studiu ve Spojených státech jsem poznala, že tyto běžné kompoziční zásady se tam učí již na střední škole. Teprve až jsem získala pevnou ruku v těchto rutinních záležitostech jsem si uvědomila, že mám možná i na umělecké psaní.
Vyučuješ akademické písanie. Je medzi ním a tvorením umeleckého textu nejaká podobnosť?
Určitě. Všechny druhy psaní se řídí základními rétorickými zákonitostmi. Pisatel jakéhokoli textu musí nejprve provést výzkum, kterým si ujasní myšlenky a odvodí logické zákonitosti. Musí vědět, pro jaké publikum píše, a tomu přizpůsobit žánr svého textu a jazykové prostředky. Musí si představit, za jakým účelem budou čtenáři text číst – jestli pro zábavu nebo pro poučení. Když si tyto základní otázky ujasní, bude autor akademického textu přemýšlet nad nejefektivnější prezentací výsledků svého výzkumu, zatímco autor románu se bude zabývat svými postavami a kulminací zápletky. Prostředky se liší, ale cíl zůstává stejný – sdělit čtenářům myšlenku. Jak je vidět, jsem zastánce rétorického přístupu k literatuře, který předpokládá, že autor má myšlenku, kterou prostřednictvím své tvorby pečlivě vybranými jazykovými prostředky komunikuje svým čtenářům. Je to vědomá a předem promyšlená aktivita. Mnoho spisovatelů, literárních teoretiků i čtenářů se mnou v tomto bodě nebude souhlasit, ale mně to tak funguje.
Čo na to, že sa venuješ písaniu, hovorí tvoje okolie? Máš vo svojich blízkych oporu alebo skôr kritikov?
S negativní kritikou jsem se nesetkala. Přátelé mne podporují.
Mala si nejaké predlohy pre svoje postavy?
Ano, ale nefunguje to tak, že popisuji v postavě jednoho opravdového člověka. Od jednoho si vezmu jméno, od druhého vzhled, od třetího zajímavý charakterový rys. Právě v neotřelé kombinaci vidím umělecký potenciál.
Takmer každému autorovi sa občas stane, že nevie, ako ďalej. Zažila si niečo podobné?
Samozřejmě. Pak je většinou dobré dát si oddych, nemyslet na psaní. Když se problému záměrně nevěnujete, mozek si po čase najde způsob, jak si spojit dvě věci, které si vědomě dříve nespojil.
Hlavný hrdina sa volá Psohlavec. Nemáš obavy, že bude považovaný za nejakú kópiu Jiráskových Psohlavcov?
Mně to právě připadlo vtipné. Můj Psohlavec má s těmi Jiráskovými něco málo společného – je to jakýsi strážce hranice, kterou každodenně přejíždí, a nakonec se z něj stane rebel proti zavedeným autoritám. Tam ale podobnost končí. Nemyslím si, že by k vážnější záměně mohlo dojít.
Pýtam sa to skoro každého… Prečo práve fantasy?
Vždycky jsem měla ráda pohádky. Všední život a realita mě velmi často zklamou, takže vítám příležitost vytvořit si vlastní fikční svět podle svých pravidel.
Takže… aké sú tvoje plány do budúcnosti? Už máš niečo rozpísané, prípadne aspoň rozpracované a spoznámkované?
Mám rozepsaný humoristický fantasy román. Humoristická próza je pro mne další výzvou.
