PRVŇÁCI 17: Rozhovor s Jonášem Jenšovským

V súčasnosti pracuje ako správca webov a popri písaní poviedok sa venuje aj tvorbe pravidiel pre stolné hry. Svoju prvotinu zasadil do sveta, ktorý by sa veľmi dobre vynímal práve v nejakej počítačovej hre. Pestrý, plný svetla, nečakaných možností, mágie a vlastne všetkého, čo dobrá fantasy potrebuje mať.

Procitnutí do spiknutí je rozsahom síce len novela, no verím, že Jonáš Jenšovský nás čoskoro poteší niečím oveľa dlhším. Možno aj zo svojho sveta Naefaru. Ale aby sme si nerobili zbytočné nádeje, dovolili sme si tohto autora vyspovedať a podobrotky, prípadne aj pozlotky, z neho vydolovať novinky, tajomstvá, zaujímavosti aj kruté pravdy.

Poznám viacerých autorov, ktorí študovali kníhkupeckú strednú školu, prípadne pokračovali v podobnom duchu na vysokej. Čím tento odbor pritiahol do školských lavíc teba?

Ahoj, Eno. No tak knihy mě přitahovaly od dětství a na základce jsem kromě jiného měl moc fajn češtinářku, která nám dokázala podat atraktivně i povinnou četbu. Pak jsem si vybíral střední a knihkupčina celkem snadno zvítězila, nějak nebylo nic moc dalšího, co by mě v nabídce zaujalo.

Bolo v niečom toto štúdium dobrou prípravou na tvoje vlastné písanie?

Řekl bych, že spíš prožitky, zážitky s lidmi, než tím, co jsme do sebe ládovali ve výuce. Seděl jsem v lavici dlouhé roky s Honzou Urbanem, autorem Pragocalypsy, se kterým jsme vyváděli nejrůznější vylomeniny, rozebíraly knížky a filmy. Skoro vedle nás seděl Michal Štipský, jehož rodiče vedou nakladatelství Wales. Tam jsem byl ve třetím ročníku na praxi a seznámil jsem se tam taky s Robertem Pilchem, který dneska vede Brokilon. Takže ve výsledku to byla zajímavá souhra, kterou jsem ocenil až po letech.

Vraví sa, že prax a život sú viac ako teória. Ako to vidíš ty?

Rozhodně. Něco se dá samozřejmě načíst, doptat, prozkoumat z dálky, ale například u takových věcí, jako jsou zbraně, sex a hodně dalších věcí, je potřeba vlastní prožitek. Jinak čtenář autorovi neuvěří. Možná bych to zestručnil – dokud si člověk nezažije orgasmus a kocovinu, tak je nikdy nedá autenticky na papír.

Prvé zamestnanie…

Seděl jsem roky ve skladu v antikvariátu a zadával knihy do počítače. Kromě toho jsem byl na kase v Tescu, doplňoval zboží v supermarketech, strávil chvilku na lince zákaznického servisu a jedno léto taky jako metař.

Prvé poviedky, nápady… Ako na to všetko spomínaš?

Naprosto přesně si pamatuju první stránku, ze které se později všechno vyvinulo. Možná bych ji ještě někde našel. Vrátil jsem se tehdy někdy v pubertě z jedný brigády, bylo to vkládání letáčků do časopisů (vidiš, zase něco s písmenkama:-)). Doma jsem něco snědl, sedl si k počítači, a místo, abych si něco zahrál, tak jsem z voleje napsal stránku, která mě dohnala k slzám. Od ní se pak začalo všechno pomalu odvíjet.

Ty si ale nezačínal s prózou. Hry, herné prostredie, pravidlá, to bolo to, čo ťa fascinovalo najskôr. Ako si sa cez tvorbu herných pravidiel prepracoval k poviedkovej tvorbe?

Hodně mě baví hraní na PC a léta inspiruje a čistí hlavu.

Ovšem co mě prvně přivedlo k tvoření bylo vydání Dračího doupěte, které brácha přitáhl domů někdy v roce 1992. Já si ty příručky v nestřežených momentech půjčoval a pročítal. Ta hra mě na jedné straně fascinovala, na druhé mě zarazily některé zbytečné nelogičnosti a podivná omezení. To bylo impulsem k psaní vlastních pravidel, která se po letech dočkala podoby pod názvem Kniha Meče a Magie (KMaM).

No a pak přišel o roky později moment z předchozí otázky a začal se rozvíjet příběh. Nezačínal jsem povídkami, hnedka jsem plánoval rovnou dlouhou sérii, na kterou jsem pak skrze povídky trénoval. Obecně mě dost mrzí tuzemská zdrženlivost k rozsáhlejším sériím a trend určitého odrazování začínajících autorů od takových projektů. Jasně, povídky jsou výborný cvičný prostor. Ovšem pokud má autor v hlavě něco velkého, ať to neztrácí ze zřetele a bere kratší texty jako přípravu. Třeba si pak Leoš Kyša nebude muset na besedách ztěžovat, že nemůže najít nikoho schopného napsat knihu, protože všichni jen povídkaří 🙂

V poslednej dobe sa stále viac hovorí o tom, že bez dobrého umiestnenia v literárnych súťažiach sa nemáš šancu presadiť. Je na tom niečo pravdy?

Určitě je to součástí mozaiky, která ve výsledku autorovi pomáhá a dovoluje mu vykročit z amorfního davu například při oslovení nakladatele. Lidi pořád mluví o vrtkavém štěstí a dalších věcech, a řekl bych, že považují hodně faktorů za neovlivnitelné. Když jsem četl knihu Richarda Bransona Tak to dělá Virgin, popisoval tam trefně štěstí jako „setkání připravenosti s příležitostí“.

Takže bych doporučil, pokud má člověk nějaké soutěžní zářezy a nějakou úroveň psaní, vyskytovat se na akcích, komunikovat, naslouchat, bavit se s lidma a seznamovat se. Nevnucovat se jim za každou cenu, na druhé straně se nebát projevit. Pak se vám klidně může stát, že budete rukopis posílat na osobní mail nebo do chatu na facebooku, protože jste se zakecali na pivu s redaktorem webu, překladatelkou nebo literárním agentem. Což třeba na conech nebo jinde není třeba v tom našem fantasy rybníčku žádný problém. Před pár dny jsem koukal na jedno video o osobním rozvoji, kde Oprah Winfrey radila: „Makejte na sobě tak, že vás nebudou moct ignorovat.“

Prečo si sa do súťaží začal hlásiť ty? Si taký súťaživý typ?

Nijak výrazně, ale zaujaly mě. Bylo to v době, kdy jsem se vlastně náhodou připojil do některých literárních skupin na Facebooku a začal tam brouzdat. Bylo to někdy na podzim – a pak jsem zjistil, že existuje nějaká Cena Karla Čapka a řekl jsem si „Hele, to by mohla bejt sranda.“ Tak jsem za docela krátkou dobu asi dvou týdnů dal dohromady čtyři soutěžní kousky a poslal je. No a Jezero skončilo na třetím místě a já byl v Mlokovi. Další dvě práce byly někde v první desítce, jen jedna se propadla. Pak jsem posílal ještě povídky do O nejlepší fantasy, Vidoucích a Žoldnéřů fantazie.

Dali ti niečo literárne súťaže? Mal si možnosť čítať hodnotenia a pripomienky porotcov?

Nevybavuju si zpětnou vazbu, která by mě nějak posunula. Většinou jsem se pak cítil spíš rozčarován, protože pokud má být zpětná vazba jednou z vizitek soutěží, zpravidla pokulhává. Člověku kolikrát nedorazí nic nebo jedna nicneříkající věta. Obecně jsem neposílal povídky do soutěží kvůli zpětné vazbě, na to mám betačtenáře a pár lidí, jejichž názoru si cením. Soutěžemi jsem byl zpočátku hrozně přitahován.

Jenže pak jsem zjistil, že je jich spousta dost netransparentních, postrádá určitou úroveň a v mnoha ohledech, které uvádí jako přínos, reálně selhává. Navíc dopad sborníků je krom vymezené skupiny zájemců prakticky nulový, a to bylo právě něco, v co jsem dříve doufal. Takže postupem času vymizely důvody, proč se jimi zabývat. Tuhle problematiku velmi dobře sepsala Míša Merglová v jednom z článků pro Fantasymag.

V angličtině existuje termín echo chambers pro prostor, kde autor slyší vlastně jen vlastní ozvěnu, která je reálně k ničemu. Nemůžu si pomoct, ale hodně tuzemských soutěží vnímám jako sice vysoké úrovně, ale taky echo chambers s nulovým dopadem.

Dlho si hľadal vydavateľa svojej prvotiny? Bolo to náročné, či si mal šťastie? 

Prečo si si vybral práve formu e-booku?

Strávil jsem nějakou dobu oslovováním s vědomím, že první díl něčeho většího je dost problematická věc. Nakonec jsem se i přes opakovaná ujištění o mailové reakci dočkal jen ticha po pěšině. Tak jsem si řekl, že mám sám k dispozici všechny potřebné nástroje, takže není důvod snažit se někomu zavděčit a někde se doprošovat.

Projekt Writer´s Valley, který má v ebooku uvedenou stránku, měla být původně určitá digitální publikační platforma podobně jako třeba E-knihy jedou Martina Koláčka. Ten původní záměr jsem nakonec opustil a u Martina si nechal vyrobit ebook. Zůstal mi ovšem jmenovaný web a v ebooku už byla adresa. No a protože si s dalším ebookem stejně budu zařizovat vlastní ISBN a přidávat do živnosťáku nakladatelskou činnost, tak už u toho zůstalo. Navíc je v tom názvu taky narážka. Já mám tu hru se slovy docela rád.

V průběhu času se snížila moje touha po papírovém vydání. U ebooku můžu spoustu procesů automatizovat, můžu si určovat cenu, můžu připojit další sortiment, zkrátka je to v mých rukách. Stránky Naefaru mám dlouho a udělat z nich eshop na digitální obsah nebylo moc náročné. Navíc mám v hlavě ještě několik forem…řekněme interakce čtenáře se světem a příběhy, což by v klasické formě bylo neproveditelné.

Tvoja prvotina je rozsahom novelou. Bol to zámer? Predsa len, aby čitateľ pochopil taký rozsiahly svet, aký si v nej rozpracoval, je potrebný dlhší formát.

Ten svazek vypovídá přesně tu část příběhu, kterou má. Bylo několik verzí, které byly myslím o trochu delší, ale má to být úvodní díl, a myslím, že tu funkci plní dobře, protože odhaluje některé základní zákonitosti světa a další naznačuje. Krom toho na webu existuje sekce Encyclopedia Naefarica, kde je toho hodně popsáno a je tam slovníček postav, míst, pojmů apod.

Jinak mám pocit, že rozsáhlé svazky jsou trochu záležitostí až poslední doby. Určitě se najde hodně starých fantasy děl, která nemají takový rozsah a přece představují zajímavé světy a přístupy k žánru.

V každej profesii je nutné na sebe pracovať, zlepšovať sa. Ako na svojom napredovaní pracuješ ty?

Přiznávám, že mám dost mezery v žánru jak knižně, tak například filmově. Třeba takového prvního Vetřelce jsem poprvé souvisle viděl někdy před týdnem, i když si střípky pamatuju už z dob dětství z VHSkek. Takže se snažím dohnat spoustu seriálů, knižních serií a dalších výtvorů. Místo toho jsem poměrně dlouho četl spíš odborné věci od filosofie po byznys. Považuju to ale za výhodu, protože mě to naučilo uvažovat o věcech dost jinak a vidět spíš výzvy než problémy. Je fakt, že posledních pár let mám sklony dávat přednost těm odborným knihám před prózou, což mě mrzí. Jenže u nich mám větší šanci, že se dovím něco nového. Obecně nevyhledávám tzv. „oddechovou četbu“, preferuju to, co mě posune a po dočtení nebudu stejný člověk jako předtím.

Píšeš fantastiku. Prečo si si vybral práve tento žáner? Súvisí to nejako s hraním stolných a PC hier?

Jako její hlavní devizu vidím možnosti hry se světem a jeho základními pravidly, což je vlastně proces, u kterého jsem začal. Je fakt, že tvorba konzistentního světa naučí člověka dbát na tu integritu a funkčnost, a dobře rozvržený svět už má schopnost určitým způsobem vést autora příběhem.

Navíc máš pak ušetřenou spoustu práce a s každým dalším napsaným kouskem tě v pohodě napadnou tři další, které zase můžou naopak rozvinout to prostředí.

Obecně jsem milovník rozsáhlých univers, se kterými člověk může trávit dlouhý čas, vyrůstat s nimi, dospívat, stárnout… a užívat si jejich krásu. Když jsi zmínila ty PC hry, už jako dítě jsem se setkal se světy od firmy Blizzard a dodnes mám rád jejich Azeroth a další lokality, protože jsem na tom všem vyrůstal.

Aké knihy rád čítaš? Je nejaká, ktorá ti prirástla k srdcu viac, ako iné?

Z prozaických uvedu vzhledem k žánru asi jen Zeměplochu, protože ta mě provází celým životem. Potom Feistův Mág kvůli několika klíčovým myšlenkám a scénám. Taky mám docela rád akční thrillety typu Forsytha, Morrella a dalších autorů.

Jinak mám asi čtyři svazky, které mě v životě hodně ovlivnily. Když to vezmu chronologicky, tak Emanuela od Emanuelle Arsanové. Ta ukazuje, že evropský náhled na vztahy a sexualitu nemusí být nutně jediným fungujícím. Druhá je Ekonomie v jedné lekci Henryho Hazzlitta. Na třetí pozici je soubor několika svazků na téma podnikání – Kiyosakiho Bohatý táta, chudý táta, Tomanova Debordelizace hlavy, Bransonův Byznys v plné nahotě, Ruizovy Čtyři dohody. A na posledním místě na piedestalu  je Zdroj Ayn Randové. Ten mi před lety totálně přetočil život v dobrém slova smyslu.

V posledních letech docela oceňuju čtenářskou výzvu Databáze knih, která mě nutí vydávat se do nových vod, kam bych se jinak asi nedokopal. Léta jsem se třeba chystal na klasického Drákulu (již přečteno) nebo Kunderovu Nesnesitelnou lehkost bytí (znudeně odloženo). Bez ní bych je asi nedržel nikdy v ruce.

Autor ktorého máš rád alebo obdivuješ je…?

Sir Terence David John Pratchett, OBE;-) Určitě ještě hodně dalších, ale Terry nad nimi zatím ční jako hora. Vzpomínám si i na článek Brandona Sandersona vydaný krátce po Terryho smrti, kde rozebral důvody, proč je Zeměplocha pravděpodobně nejvyšší forma literatury na planetě.

Písal si si v škole čitateľský denník?

Jo, a myslím, že jsem si tím párkrát zachránil prospěch. Větším úspěchem ale bylo, že jsem češtinářce na prázdniny decentně vnutil dvě knihy od Pratchetta, konkrétně Morta a Čaroprávnost. Hrozně ji tehdy zaujalo skloňování Smrtě jako rodu mužského životného.

Keď už sme v rubrike Prvňáci… Aký si bol vlastne žiak /študent?

Do nějaké míry vždycky rebel a improvizátor, kdy jsem se uměl vymotat i z nějakých průšvihů. Nějak jsem si vždycky rozuměl víc přímo s učiteli, než s vrstevníky. Nakonec můj táta byl profesor a učil na Karlově univerzitě anorganickou chemii. Od dětství jsem byl zvyklý setkávat se s kapacitami v oborech a nebrat je jako nějaké modly, ale jako kamarády. Pamatuju si jednu situaci v základní škole, kdy se zahájení roku zúčastnil jeden člen zastupitelstva. Všichni ho pozdravili „Dobrý den.“ a já jediný: „Nazdar, Jirko.“ Byl to totiž chemik a otcův bývalý student, který k nám běžně chodil na kafe a kus řeči. Vždycky jsem si vlastně dobře rozuměl s lidmi o generaci i dvě staršími a třeba na výšce jsem neznal prakticky žádné spolužáky, ale rád jsem chodil na konzultace u kantorů.

Na střední jsem byl prospěchově v průměru, ale odemykal jsem šatnu a byl jsem předseda třídy. Třídní mě měla svým způsobem v oblibě, aniž bych o to nějak usiloval. Ve třeťáku jsem propadl ze světové literatury a pak dvakrát maturoval z ekonomiky. Už tam se projevoval sklon dělat věci po svém a pohybovat se mimo zajeté normy. Někteří to ocenili, jindy jsem dostal poznámku.

Nerád cestuješ. Prečo?

Vidiš, teďka mě teprve napadlo se nad tím trochu víc zamyslet. Asi je to hodně relikt z dětství, kdy jsme s rodinou jezdili často na akce na Moravu nebo dovolený a tak nějak se nikdo moc neptal, jestli o to mám vůbec zájem. Postupně jsem se stal na tenhle model „rodinná dovolená“ docela alergickým a ještě to ve mě asi doznivá. Pravdou je, že už to není úplný odpor, spíš se to blíží neutrálu a nemám k cestování moc důvodů.

K akému typu autorov patríš? Píšeš intuitívne, či máš doma zbierku notesov s detailnými poznámkami o svetoch, postavách či udalostiach?

Hele, od obojího něco. Nevěřím, že existuje vyhraněný typ, všechno jsou podle mě kombinace obou přístupů. Kdysi jsem psal i ručně. Jenže na základce jsem si dojebal psací písmo a někdy v osmičce se naučil z čiré nutnosti tiskací. No a to jsem si domrvil na střední, takže od těch dob preferuju počítač. Rukou napíšu, ale za půl hodiny to po sobě už luštim, takže i když mám doma hory papíru na poznámky, mám prakticky všechno někde online, v Evernote a podobných aplikacích. Nakonec i kvůli tomuhle jsem zakládal web, protože tam dávám to, co považuju za nějak hotové, hlavně co se informací o světě týče.

Obecně jsem měl první dobu autorského okřesávání v 90. letech a jsem za to hrozně rád. Nebyly facebooky, nebyl internet a člověk se musel učit sám vlastní prací, iniciativou a přemýšlením. Výsledkem je, že to, co – jak odhaduju podle mnoha projevů na internetu – dává spousta autorů do zápisníčků a všude možně, já mám prostě v hlavě. A taky moc nepřepisuju, moje drafty jsou většinou tak 80% hotového textu. Nevybavuju si, kdy jsem naposled v textu výrazně škrtal. Zkrátka si to nechám nejdřív důkladně projet hlavou a na „papír“ už dávám to, co má nějakou podobu.

Ako často sa dostaneš k tvorivému písaniu?

Technicky to u mě není náročné, protože můj den zahrnuje dva noteboky otevřené na stole a přepínání mezi nimi a okny. Takže otevřít editor a něco někam přidat je otázka pár vteřin.

Kde čerpáš nápady na poviedky a verím, že aj na ďalší román? Sú ľudia, ktorí ťa inšpirujú?

No série Naefaru je dost podrobně navržena už hodně let, tam nechávám věci jen dozrát a postupně dodávám do souborů i více svazků napřed. Inspirace přichází odevšad a mám slušnou frontu konceptů, které čekají na rozpracování. Jak už jsem se zmínil dřív, při psaní jedné věci tě obvykle napadne X dalších.

Dokážeš si nájsť čas aj na relax a koníčky?

Upřímně, posledních několik let mi práce a zábava splývá. To, co mě živí, mě furt ještě baví, protože je to zase vytváření systémů. V rámci koníčků a odpočinku doháním žánr, dočítám knihy, dokoukávám seriály a dohrávám hry. Zrovna někdy minulý týden jsem si doplnil dětský rest dohráním výroční edice plošinovky Another World.

Priznaj sa nám, aké máš literárne plány do blízkej či vzdialenejšej budúcnosti? Čo chystáš, píšeš, nad čím premýšľaš?

Jsem odhaduju tak ve čtvrtině druhého dílu naefarské série a mám dost kostry i na další svazky včetně prequelů. Procitnutí do spiknutí není – jak je patrné z prologu – úplný začátek Drawkových dobrodružství. Předcházely mu tři příběhy a ta stránka, kterou to všechno začalo a o které jsem se zmiňoval, patří k jednomu z nich.

Protože jsou ty svazky dost provázané, tvořím to po delších úsecích a vlastně tak nějak najednou. Běžně uvažuju cca tři čtyři díly dopředu, co se bude dít.

Další věc, kterou chci doklepat, jsou právě ta rpg pravidla, tedy Kniha Meče a Magie, a pak to dostat mezi lidi.

Moja posledná otázka. Čo by si nám v krátkosti ty, ako autor, povedal o Procitnutí do spiknutí? Čo by sme si mali všímať, akú časť knihy či postavu máš najradšej…?

Vybavila se mi teďka slova z písně Michala Tučného „…poznal jsem, že tenhle svět mám rád…“ Kromě samotného příběhu mě hrozně bavilo vymýšlení názvů kapitol, které se rýmují, a hledání adekvátních citací. Navíc se v samotném textu vyskytují narážky na další díla, klasiky i populární, vědecké teorie a některé filosofické koncepty. Někde mám hrubý přehled, kde je jich asi dvacet, z hlavy si vzpomenu na Švejka, kousek Foglara a Heideggerovu metafyziku. Určitě je jejich tam víc, ale musel bych si to znova projít.

Pokud bych to měl v krátkosti k něčemu přirovnat, tak lehce akční humoristický fantasy thriller. Zákonitosti světa docela mění pravidla zpravodajských her a dovolují dosti svérázné tajné službě chovat se tak, jak se chová, a fungovat tak, jak funguje.

Za Fantasy planet prajem Jonášovi Jenšovskému veľa super nápadov a tiež úspechov v jeho ďalšej tvorbe. Verím, že sme o ňom na stránkach nášho portálu nepočuli naposledy.