Vojtěcha Záleského doposud znali povětšinou pouze čtenáři detektivek. Teď se však vydal i na pole fantastiky a jeho sólová románová prvotina Převzetí skončila ve spárech naší redakce. A protože jsme zvídaví, tak jsme se nebáli položit spoustu otázek – ostatně, kniha sama má v sobě mnoho zajímavých drobností, na které se bude chtít po dočtení zeptat nejeden čtenář.
Ani vy neuniknete našemu rituálu otvírajícímu snad každý rozhovor: představíte se našim čtenářům, prosím?
Jsem literární redaktor a spisovatel, knihomol a fanda fantasy a sci-fi. Ale jinak je to velice těžká otázka hned zkraje – jak se představit, aby vás to vystihlo?
Jste člověk, který má rád příběhy a psaní. Jak jste se k téhle zálibě dostal?
Mezi knihami jsem vyrůstal – táta je nadšený čtenář, stejně jako všichni v rodině. Strýc s tetou knihy překládali, babička si jednu taky napsala. Vždycky se kolem mě četlo, psalo nebo s knihou pracovalo. Jen mi trvalo, než jsem si k nim našel cestu, protože mě dřív zajímal hlavně film. Ale s prvními povídkami se to začalo lámat a na vysoké jsem knihám propadl. A pak mě začalo fascinovat vyprávění – jeho způsoby, styly, pravidla a možnosti. A došlo mi, že ta fascinace u mě byla vždycky – jen se dřív spojovala s audiovizuálním uměním.
Jako první máte na svém kontě spoluautorství detektivky Ďáblovo zlato, za které jste s Lukášem Štěrovským dokonce získal literární cenu. Jak tahle kniha vznikala a jaké je to psát v tandemu?
Vznikala nejdřív úplně nahodile (smích) a dlouho. Pojí se s ní vlastně moje i Lukášovy literární začátky – první verze Zlata nás formovaly jako spisovatele. A proto vyšla až asi devátá verze příběhu a až po devíti letech. Ale stálo to za to a přineslo to spoustu neocenitelných zkušeností. S Lukášem máme stejný smysl pro příběh a řekl bych, že ve spoustě věcí přemýšlíme stejně. Máme i stejnou zálibu ve dvacátých letech a všeho týkajícího se mafie. Tandemové psaní bylo vlastně úplně přirozené – kniha má dvě dějové linie, tak jsme každý psali jednu a pak si navzájem poskytovali zpětnou vazbu. Když se určí jasná vize příběhu a tón knihy, je pak rozdělení práce vlastně snadná věc. A právě pro tu okamžitou zpětnou vazbu a neustálé rozebírání příběhu je to taková zábava. Navíc když jeden nevěděl jak dál, podíval se na to ten druhý a často přišel s hodně nečekaným nápadem. No a když ten druhý nepíše, může ho k tomu ten první dokopat a naopak.
Převzetí je váš první sólo román. Vnímal jste při psaní nějakou změnu oproti předchozí knize?
Příliš ne. I při psaní Převzetí jsem s Lukášem vše konzultoval a dával mu číst, co jsem napsal, takže zpětnou vazbu jsem měl i tady. Jen bylo na mně veškeré vymýšlení zákrut děje a pak doufání, aby to nebylo nudné a aby to čtenáře bavilo stejně jako mě. Převzetí jsem si nesmírně užil. Není tak vážné, jako je Ďáblovo zlato – i když je také založené na hlubokém mezilidském vztahu –, a mohl jsem v něm použít věci, které by se do vážného tónu nehodily. Pohrát si s karikaturou gangstera, popustit uzdu fantazii, ponořit se do hard boiled krimi s brakovými prvky. Ale zachovat hluboké emoce, bez nichž si příběh neumím představit.
V Převzetí jste od detektivky neuhnul, ale přidal jste prvky fantastiky. Co vás k tomu vedlo?
Jsem fanoušek krimi a fantasy. Přišlo mi přirozené to spojit. Vždycky jsem chtěl fantasy napsat, jen jsem se k ní nedostal, protože jsem pracoval na Ďáblově zlatu a dalších krimi rukopisech, které nikdy nikdo neuvidí, protože jsou hezky zamčené v šuplíku – rukopisy, na nichž jsem se učil psát. Miluju Pána prstenů – na něm jsem vyrostl. Pak se moje záliba stočila k mafii a tam jsem na dlouho zůstal. A když jsem zvažoval psaní fantasy, přišlo mi zajímavé obě záliby sjednotit. A otevřelo to úžasné možnosti, které jsem zatím jen načrtl. Hodně rád bych se do toho ještě víc ponořil, ale uvidím, jestli se k tomu dostanu. Přece jen mě teď po téměř dekádě zájmu o mafii a dvacátá léta láká high fantasy.
Jaký je vlastně váš vztah k fantastice?
Velice kladný. Svou oblibu Tolkiena už jsem tu zmínil, o fantasy jsem v naší rodině slýchal odmala – táta je velký fanoušek Tada Williamse. Ale říct, že bych chtěl psát jako oni, bych si netroufl. Přece jen mám rád spíš přímočařejší vyprávění a jiný vyprávěcí styl. Ale vždycky mě fascinovaly fantasy obálky – právě u Williamse. Na obálky druhé knihy Věže zeleného anděla a druhé knihy Kamene rozluky jsem vždy zíral s údivem. Pak mě dostala Hobbová, Bearová, Sanderson, Eddings, Erikson… a bylo to. Rád mám taky sci-fi – hlavně Clarkea.
Váš sólový debut upoutá zejména zajímavým světem. Povězte nám něco málo o jeho vzniku a reáliích, prosím.
Vznik trval dlouho a jako všechno, co se týká rozhodnutí při psaní knihy, to byla trochu náhoda. Věřím, že si kniha vždycky řekne sama, jak chce vypadat, proto to byla souhra událostí, než do sebe vše zapadlo. Před Převzetím jsem chtěl napsat knihu vycházející z mé povídky, kde hlavní hrdina hovoří se svým stínem – a vznikl díky tomu nástřel stínového světa – kultury, obyvatelstva, vlastně celý stínosvětský worldbuilding. A pak to nikam nevedlo, protože jsem v příběhu nenašel něco osobního. Nicméně zůstala spousta nápadů na různé rasy a přišla mi škoda je nevyužít. Tady bych rád zmínil, že jsem na tvorbu stínozemě nebyl sám. Protože jsem autor, který chce hned psát, a zvykl jsem si neustálou komunikaci s dalšími kreativci – i Převzetí jsem původně chtěl znovu psát s Lukášem, ale toho fantasy moc nebaví –, potřeboval jsem někoho, kdo má stejnou zálibu ve fantasy jako já – a našel jsem ho v Jiřím Hoffmanovi, který píše skvělé bestiáře. Jirka přišel se skvělými nápady ohledně postav, které jsem do knihy o stínovém světě potřeboval, a pak jsme je přizpůsobovali na míru tomu, co vyžadoval tehdejší děj. Já jsem si je pak přebral nebo na jejich základě vymyslel něco dalšího a dal jim jiné vlastnosti, upravil nebo dovymyslel podle toho, co po mně chtělo Převzetí, a jejich zakomponování do děje už vyplynulo samo od sebe. Nechtěl jsem klasické fantasy rasy, proto pro mě bylo důležité, abychom s Jirkou přišli na něco, co tu ještě nebylo. Pak odněkud přišla myšlenka propojit vše zářením. Záření, které ovlivňuje vše na Zemi, se u mě prostě jednou zjevilo, a už zůstalo. Stejně jako pokrevní přísaha, thanaturgie a světy za světem. Chtěl jsem ale zachovat určitou mystiku – aby nebylo zcela jasné, co záření přesně je a jak funguje. Čistě proto, že to neví ani postavy v knize – líbilo se mi hrát si s něčím, co nejde nijak vysvětlit, ale co ději dodá tu správnou tajemnost. A aby tomu přišel na kloub až hlavní hrdina Paul svou niternou zkušeností.
Protože mám v šuplíku hodně staršího materiálu, snažím se vždy využít něco, co jsem už napsal. Postavy jako z high fantasy nebo sword and sorcery jsem zkusil hodit do prostřední mafiánského města a bylo vidět, že to fungovat nebude. Proto jsem je upravil nebo vymyslel něco jiného, aby měl příběh ten správný tón a uvěřitelnost. Jakmile si to sedlo – po desítkách pokusů napsat první kapitolu, která mi vždy řekne, nakolik je moje vize funkční –, jsem psal to, co ke mně chodilo. A vznikla první kapitola s Paulem Erdesem, který se chystá přepadnout konvoj s cenným nákladem.
Hodně důležité pro mě taky bylo spojit vše, co se v knize odehrává, s tématem změny. Postavy se často musejí srovnat s tím, co se z nich stalo – vnitřně i externě –, aby mohly pokročit dál. Mám rád nečernobílé charaktery, často zaslepené nějakým přesvědčením, které ke konci přinese tu správnou katarzi a bytostné uvědomění, které jejich přemýšlení obrátí vzhůru nohama.
Jak dlouho trvalo takovýhle svět (a vlastně celou knihu) vytvořit?
Ne tak dlouho. Nějaký základ jsem měl z předchozího nedokončeného rukopisu a ten zbytek přirozeně vyplynul podle toho, co ke mně při samotném psaní přišlo. Psaní Převzetí trvalo čtyři roky, ale první verze byla do roka hotová a po ten zbytek se děj upravoval při editacích a po betačteních. Jak už jsem zmínil, mám rád přímočaré vyprávění – velkou inspirací pro mě vždy byly detektivní příběhy s Martinem Beckem od Maj Sjöwallové a Pera Wahlöö, které vždycky šly k věci, aniž by ztratily švih nebo nedovyprávěly, co bylo třeba –, ale první verze byly přímočaré až moc (smích). Takže jsem se pak ve výsledku víc rozepisoval. Ale stejně rád zůstávám v mantinelech zápletky, a co pro ni a její rozuzlení není podstatné – nebo pro vykreslení postav a jejich motivací nebo hlavního tématu knihy – , mám tendenci vynechávat.
Je na Převzetí něco, na co jste obzvlášť pyšný?
Jsem pyšný na vztahy mezi postavami a samotné hlavní téma změny a toho, jak se s ní srovnat, fyzické i psychické. Ty jsou pro mě nejdůležitější. To vše okolo je zajímavé a fascinující, ale bez postav, k nimž by se člověk mohl upnout a soucítit s nimi, by to bylo zbytečné. Vždycky se snažím založit děj na něčem ryze osobním, na nějaké hluboké emocionální zkušenosti, která pomůže příběh držet hezky při zemi, ať už kolem létají draci, nebo je vedle vás morder toužící po vašem těle – u Převzetí je to téma změny. Pokud v ději nic osobního nevidím, většinou ho zahodím. A taky mě baví ta zvláštní, tajemno-mysteriózní atmosféra města jako místa fantaskního děje – jako živý organismus.
Nesmím zapomenout na úžasný kabát, který kniha má. Ilustrátor Filip Štorch odvedl výbornou práci a nikdy by mě nenapadlo, že bude knížka tak krásná na pohled – člověku to přijde až neuvěřitelné, když roky jen zírá do monitoru a rukopis má podobu nehmotných bílých stran.
Když už jsme u toho, jsem vlastně pyšný na vše, co v knize je (smích).
Ve vašem životopise člověk nalezne spoustu zajímavých věcí. Takže pěkně postupně: promítl se do vaší tvorby nějak fakt, že jste vystudoval filozofii?
Určitě. Filozofie je úžasná – dovoluje probírat svět kolem nás z obrovského množství úhlů a člověk se z toho snaží vyselektovat svůj úděl v tom všem. Pochopit dění kolem sebe a nacházet zálibu a fascinaci ve věcech, které ostatním přijdou naprosto zbytečné. Jako Thálés z Milétu, který prý spadl do studny, když sledoval hvězdy nad hlavou a nedával pozor, kam šlape. Mě vždycky zajímala existence – její podstata, smysl, důvod… tedy to, co fascinuje v knize mordera Mikea, který najednou začíná prožívat běžné emoce, které staletí nepoznal, a pozastavuje se nad věcmi, které ostatním přijdou nesmyslné. Ale právě jeho původ a možnost bytí ve světě je něco, co bylo úžasné psát. Ještě větší roli hraje bytí a vše kolem něj v knize, na které pracuju nyní.
Filozofie navíc skvěle naučí rozebírat a analyzovat text – což je pro autora a literárního redaktora k nezaplacení.
A co tvůrčí psaní? Jeho teorii se věnujete – pomohla vám například odstranit nějaké základní chyby při tvorbě příběhu nebo byla jinak užitečná?
Zásadně. V začátcích jsem na to samozřejmě nemyslel – asi jako každý začínající autor, kterého pohltí už jen samotný fakt, že něco píše. Proto jsem se nakonec k tvůrčímu psaní dostal – abych se po první zdrcující recenzi na tehdejší první verzi Ďáblova zlata zlepšil a zjistil, proč vlastně nefunguje. A vše se pro mě změnilo – už jen samotné zjištění, že psaní je řemeslo jako každé jiné, mě naprosto ohromilo. Při psaní Převzetí už jsem využíval svůj zajetý koncept – rozvrhnout si první akt příběhu, napsat si, co chci vlastně stvořit, jaký mám s knihou záměr a co chci svému čtenáři příběhem předat – a pak se toho držet a vše zpětně upravovat, aby to do toho prvního konceptu zapadlo.
Tady si na chvíli dovolím odbočit od Převzetí. Práce s texty je vaše práce – povězte nám o ní něco víc.
Pracuju jako literární redaktor – a věnuju se nejraději původním rukopisům. Tedy jejich posuzování, a pokud vypadají nadějně, pak i dlouhé a náročné práci na přípravě do sazby. Spolupracuju hlavně se začínajícími autory, takže si většinou vždy projdeme nějakým minikurzem tvůrčího psaní, díky němuž pochopí svůj příběh jak autor, tak i já, abych mohl navrhovat úpravy na míru a nestáčet rukopis někam, kde by ho autor nechtěl mít. Začínající autor má většinou odlišné představy o tom, co vlastně píše, od toho, co mu skutečně vzniklo pod rukama. A mojí prací je to napravit. Musím ale říct, že pracuju se skvělými lidmi a porovnání rukopisu, který mi přijde na posouzení, s finální podobou před sazbou, je vždy neuvěřitelný. Autoři ze sebe vždy dostanou něco, co ani netušili, že v nich je. Je to úžasný pocit.
Vydáváte knihu u nakladatelství, ve kterém pracujete. Bylo vydání díky tomu snadnější nebo naopak těžší?
Nebylo nijak snazší než u jiného autora. Podmínky jsem měl stejné, čas na posouzení rovnaký, připomínky k rukopisu jsem plnil stejně důsledně, a do čeho jsem mluvit nemohl, do toho jsem nemluvil. Co víc si ale autor může přát než jistotu, že svou knihu svěřil do skvělých rukou? Jsem nesmírně vděčný, že mi CooBoo dalo šanci a že v mé knize vidělo potenciál. Kdyby ne, odmítli by mě stejně jako každého jiného – což se nakonec s jiným rukopisem u našeho nakladatelství stalo. Ale chápu, jak to může vypadat. „Páni, on tam pracuje, tak je jasné, že mu to vydají.“ Byl bych rád, kdy by to tak fungovalo (smích), ale pokud se k nim rukopis nehodí, přijde zamítavá odpověď bez ohledu na to, jestli tam pracuju, nebo ne.
Vaše kniha je čerstvě v knihkupectvích. Jste ten typ autora, který netrpělivě bude čekat na recenze a reakce čtenářů?
Ano (smích). Jsem z toho nesmírně nervózní. Vím, že mně se příběh líbí, že jsem ho napsal tak, jak jsem chtěl, ale nikdy nemám jistotu, že se ostatním bude zamlouvat to, co mně. Takže je to vždycky risk. Reakce čtenářů jsou pro mě velice důležité – pomáhají mi v ujištění, že to, co dělám, má smysl, píšu nakonec pro ně. Takže i když si přeju, aby si příběh užili, stejně někde ve mně hlodá nejistota, že to tak nebude. A že je to pak samozřejmě moje chyba a že bych už nic dalšího vymýšlet neměl. Takový začarovaný kruh obav, jaký měl Alec Barr v Ruarkových Medojedkách.
A co spisovatelské plány do budoucna? Co na vaše čtenáře chystáte dál?
Pracuju na high fantasy Padlý bůh. Označil bych ho jako existenciální fantasy – hlavní hrdinové řeší konečnost, ať už svou, nebo někoho jiného – a vše se točí okolo probuzení – nebo zabránění tohoto probuzení – Pána nad smrtí a tématu vyrovnání se s tím, když někdo blízký odejde. Co to s námi udělá, jak nás to formuje a ovlivňuje naše činy. U tohoto rukopisu jsem konečně pochopil, proč nemůže být fantasy přímočará – je potřeba vymyslet strašně moc věcí a zabere to hodně času. A zpětně proto oceňuju práci svých spisovatelských kolegů. Rád bych se při té příležitosti i omluvil, pokud jsem jejich knihy hodnotil přísněji. Praktická zkušenost vrhne dojmy do jiné perspektivy a mám teď tendenci posuzovat vše z pohledu někoho, kdo zkouší dělat to samé – a kdo si uvědomuje, kolik práce a neviditelných rozhodnutí za tím stojí. Ale hrozně mě to baví a nemůžu se dočkat, až bude vše hotové a čtenáři si knihu budou moct přečíst.
A taky mi nedá spát svět Převzetí. Odehrává se v něm už moje povídka Azdhorovo oko, kterou můžou čtenáři najít buď v červnovém čísle časopisu XB-1 (6/2022), nebo na mých webových stránkách https://vojtechzalesky.cz/knihy/ , a mám už rozepsaný příběh, který na Převzetí navazuje.
Ještě jedna věc mě ve vašem autorském medailonku zaujala – prý máte kladný vztah k hudbě. Pochlubíte se nám?
Kromě toho, že zpívám ve sboru, si hudbu rád pouštím ke psaní – nakolik se na knihách odráží fakt, že je to často melodický death metal – Insomnium, Moonsorrow, Wintersun, naše SSOGE – nebo pagan folk – Wardruna, Faun –, to nechám na čtenářích 🙂
Moc děkuju za rozhovor a doufám, že se Převzetí bude čtenářům líbit! Na svém instagramu (@vojtazalesky) mám i nějaký doprovodný obrazový materiál a informuju na něm své čtenáře nejen o všem, na čem zrovna pracuju, ale přidávám i dojmy z přečtených knih. Rád tam tedy všechny zvu.
I my děkujeme a přejeme spoustu spokojených čtenářů!
Foto: Archiv autora
