Pohádky obnažené až na kost: Rozhovor se spisovatelkou Terezou Janišovou nevážně vážně o jejím podcastu Pohádky bez obalu

Pohádky. Všichni jsme je jako malí milovali a milujeme dodnes. Jenže – víte o čem pohádky opravdu jsou, co se skrývá pod líbivou slupkou příběhů? Právě to se rozhodla zjistit Tereza Janišová, a výsledek si můžete poslechnout v jejím podcastu Pohádky bez obalu.

Jsi autorkou trilogie Erilian, časovky Lvářka a tvé fantasy povídky nejdeme v různých sbornících. Ovšem tvůj nejnovější projekt není kniha, ale podcast, v němž se věnuješ pohádkám. Můžeš nám povědět, jak tě napadlo začít dělat podcast? A proč zrovna o pohádkách?

Byla to asi konstelace několika věcí, které se nějakým způsobem tak nějak vhodně potkaly v jednom bodě. Prvním impulzem byla asi povídka, kterou jsem napsala do jednoho sborníku. Měl by vyjít v příštím roce a všechny ty příběhy jsou retellingy klasických pohádek. Budou tam nově zpracované třeba jako sci-fi, horor, thriller, detektivka, komedie a různé další žánry. Já si vybrala Žabího prince. A než jsem se pustila do psaní, tak jsem se nejdřív snažila nějak víc prozkoumat a pochopit tu původní pohádku. Díky tomu jsem si uvědomila, že mě hrabání se v zákulisí pohádek hodně baví. Proto jsem si pak chtěla na tohle téma taky něco poslechnout. Jako správný mileniál jsem v posledních letech našla zalíbení v podcastech. Ale na tuzemské scéně se mi nepodařilo najít ani jeden podcast, který by se nějak víc věnoval právě pohádkám. Takže mě napadla odvážná myšlenka, že bych to třeba mohla zkusit já a vytvořit vlastní podcast o pohádkách, který budou rozebírané z různých perspektiv. Od těch seriózních, jako historie nebo psychologie, až po bulvárem zavánějící bizáry všeho druhu. Vlastně to bylo v tomhle ohledu trochu podobné jako před lety s mojí první knížkou. Chtěla jsem si přečíst něco tak specifického, že jsem to musela nejdřív napsat.

Ptát se jestli máš ráda pohádky, asi nemá smysl. Proto se tě zeptám jinak. Jakou pohádku jsi měla ráda v dětství, jakou sis oblíbila až v dospělosti a která z pohádek se ti nejvíc zaryla pod kůži až teď, kdy ses jejich průzkumu a pitvání začala věnovat systematicky?

V dětství to byla asi Sněhurka. Dostala jsem ji někdy v pěti letech jako audiokazetu, ke které byla i knížka. Takže jsem slyšela to vyprávění a zároveň si listovala ilustrovaným textem. To se mi tehdy hrozně líbilo. Navíc to bylo dost promakané, každá postava měla jiného narátora, byly tam zvukové efekty a celkově to působilo dost dramaticky. Pak jsem na několik let na pohádky z nějakého důvodu skoro úplně zanevřela. Přišly mi tehdy až moc dětské. Znovu jsem si k nim našla cestu a začala trochu vnímat jejich skryté vrstvy až po objevení fantasy žánru někdy ke konci základky. V pubertě jsem si docela ujížděla na Malé mořské víle – taky jsem tehdy chtěla vypadat jinak, taky jsem se s oblibou zamilovávala do nekompatibilních kluků, taky jsem si idealizovala jiné světy. Během čerstvé dospělosti se mojí top pohádkovou srdcovkou stala Kráska a zvíře a vydrželo jí to vlastně až do teď. Jen jsem ji a všechny ostatní zmíněné příběhy začala vnímat v dost jiném světle a souvislostech než dřív. Ale mými dvěma novými favority se díky podcastu staly Karkulka, protože je fakt hrozně zajímavá po psychologické, sexuální a symbolické stránce, a taky Sedmero krkavců, protože je tam jedna z nejaktivnějších a nejsuverénnějších hrdinek, se kterými jsem se až do teď v klasických pohádkách setkala.

Tvůrkyně a hlas podcastu Pohádky bez obalu, Tereza Janišová

Kdysi jsem slyšel přednášku o tom, že jsou pohádky škodlivé. Že ty příběhy jsou brutální a že by je správný rodič svým dětem vůbec neměl číst a vyprávět. Jak to vidíš ty?

Ta přednáška by mě docela zajímala. Škodlivý podle mě není žádný příběh, pokud se zasadí do nějakého zdravého soudobého kontextu. Není nutné pohádky před dětmi tajit nebo je nějak křečovitě upravovat. V pohádkách se samozřejmě řežou paty, klovou oči a vyřezávají srdce. Četla jsem ale už několik odborných článků, podle kterých má prý naopak prožití strachu z příběhů v bezpečném prostředí pozitivní dopad na dětskou psychiku, protože si dítě může strachy zpracovat jakoby nanečisto. Jsou to vzorové archetypální situace a trénink na realitu. Je samozřejmě potřeba brát ohled na věk dítěte a hlavně dovysvětlovat souvislosti. Třeba že když někomu budeme jíst jeho dům, je možné, že se ho to dotkne, a i když to není adekvátní reakce, bude pak chtít sníst nás. Že láska na první pohled nemusí být zárukou kvality. Že nemusíme čekat ve věžích a skleněných rakvích na záchranu. A když už přijde, neměli bychom mít pocit, že za ni někomu něco dlužíme.

Je nějaký narativ který se v pohádkách opakuje často, nebo častěji než jiné?

Nejrecyklovanější klasika napříč časoprostorem je asi takzvaná hrdinova cesta. Takové to základní dějové schéma většiny příběhů, od starých mýtů, přes Hobita, až po Star Wars, klasické pohádky nevyjímaje. Taky se to v pohádkách dost hemží číselnou symbolikou, nejvíc v kurzu je samozřejmě číslo tři. Tři úkoly, tři sourozenci, tři přání… Dobro vs. Zlo asi nemusím vůbec zmiňovat. A bez ultimátního trumfu v podobě polibku z pravé lásky by byl nejeden pohádkový protagonista docela v háji.

Co vím, máš vystudovanou architekturu, to je dost jiná disciplína než podcasting. Navíc máš rodinu a s malými dětmi musí být nahrávání složité. Takže mi to nedá se tě nezeptat na to, jak zvládáš technickou stránku věci?

Technická stránka je pro mě celkem v pohodě. Se střihem zvuku a videa jsem dělala pokusy už někdy na začátku gymplu. Měli jsme fajn češtináře, který nám kromě klasických slohovek zadával třeba taky úkoly typu „Natočte vlastní rozhlasový pořad“ a podobně. Na architektuře jsme zase měli pár semestrálek formou video reportáže na nějaké téma. Třeba se jeden z naší skupiny vydával za vozíčkáře, jezdili jsme s ním po Praze a mapovali, jak moc jsou nebo nejsou některá místa bezbariérová. Tyhle audiovizuální projekty mě vždycky bavily a teď po letech pro mě bylo díky tomu rozjetí podcastu právě po technické stránce docela v pohodě.

Co se týče mého současného rodičovského režimu, tak tam už je to s podcastem o něco málo náročnější. Pokud nechci být úplně moc krkavčí matka, jsou moje časové a prostorové možnosti trochu osekanější. Ale nějak to zatím jde. Z velké míry za to vděčím taky mému muži. Přípravu na podcast dělám obvykle večer, buď doma nebo v kavárně. Nahrávám v dětském pokojíčku, kde je díky koberci a horám plyšáků docela dobrá akustika.

O pohádkách se dá přemýšlet asi z více než jednoho úhlu. Etický dopad, historický vývoj a tak dál. Ty jsi zvolila ve svém podcastu jaký přístup?

Baví mě mix různých perspektiv. Historie, psychologie, symbolika, různorodé zajímavosti a divnosti, kontrast se současnými společenskými normami, popkulturní reference a taky pokusy o něco jako humor. Jsem eklektik a je to asi docela vidět i na mém podcastu.

Takový přístup asi chce pečlivou přípravu. To nejspíš nebude jen o tom, že si pohádku jen přečteš. Necháš nás nahlédnout do své kuchyně a povíš nám pár slov o tom jak dlouho příprava jednoho dílu podcastu trvá a co všechno obnáší?

Před natáčením první epizody jsem si naivně říkala, že příprava bude rychlovka, že pohádky znovu číst nemusím, protože si je přece pamatuju. Takže si jen najdu pár informací navíc a můžu jít nahrávat. To byla samozřejmě velmi naivní představa. Zjistila jsem, že si z pohádek nepamatuju skoro nic, že improvizace není mou silnou stránkou a že si každou epizodu musím rozepsat hodně podrobně, abych tomu dala nějakou komplexnější poslouchatelnou formu. Takže si každou pohádku nejdřív přečtu, během toho si dělám poznámky, dohledávám informace, ověřuju a ukládám si zdroje. A pokud to sem tam v rámci větší zábavnosti proložím nějakým neověřeným drbem nebo konspirací, která je ale zajímavá a bylo by škoda ji vynechat, tak to tam vždycky předem zmíním. Udělat jednu epizodu od začátku do konce mi zabere tak asi dvacet hodin čistého času.

Které pohádky jsi zatím zpracovala?

Po Žabím princi přišla na řadu Sněhurka, Kráska a její zvíře, Kocoura v botách a Perníkovou chaloupku jsem dala do jedné epizody jako pohádky, které mě iritujou, pak jsem taky rozebrala původní italskou verzi Čarodějova učně, Malou mořskou vílu, Karkulku, Sedmero krkavců, Popelku, Louskáčka a Sněhovou královnu. Ale do několika epizod jsem zpracovala třeba taky zajímavosti ze života bratří Grimmů nebo psychologa C. G. Junga, mám tam i čarodějnický a halloweenský speciál nebo pohádku Tři klíče ze secesní sbírky erotických Pohádek pro dospělé.

To jsou z velké většiny klasické a známé pohádky. Uvažuješ ale také o tom, že by ses věnovala pohádkám různých etnik? Třeba Pohádky tisíce a jedné noci, zná snad každý.

Tisíc a jednu noc mám určitě v plánu, stejně jako třeba pohádky indické a židovské. Je pravda, že jsem se zatím držela víceméně v našem evropském rybníčku. Proto jsem si řekla, že během jara se vydám trochu dál. Přesněji řečeno nejdál, jak jen to je od České republiky možné. Což je Nový Zéland. Takže se v dohledné době můžete těšit na Maorské pohádky. Na seznamu mám ale taky třeba pohádky z Vietnamu nebo Japonska a ráda bych, pokud se to nakonec neukáže jako moc velké sousto, udělala epizodu taky o severokorejských pohádkách.

Je zvykem, že si autoři občas pozvou do svého podcastu nějakého hosta. Jak je to u pohádek bez obalu?

V Pohádkách bez obalu jsem zatím měla tři hosty. Úplně prvním pokusným králíkem, respektive fenkem, byla spisovatelka Tereza Matoušková. O pár týdnů později jsem rozebírala pohádky z perspektivy světa Harryho Pottera s Bárou Loukotovou z podcastu Neplecha ukončena. Mým třetím hostem byl pak stand-up komik, scenárista, moderátor, spisovatel a tvůrce podcastů Hodina dějepichu a HistoRIP, Honza Studnička, se kterým jsme se bavili o pohádkách v historickém kontextu.

Jak vzniklo logo Pohádek bez obalu?

Myslím, že u podcastů se tomu říká cover art. Je to spíš ekvivalent třeba obálky audioknihy než klasického jednoduchého loga. Já vycházela z toho, že když ten můj podcast je vlastně taková koláž různorodých informací, ke kterým přidám něco vlastního, dám to do nových souvislostí a vytvořím z toho vždycky v rámci jedné epizody nějaký celek, který jde vnímat z nové perspektivy, tak by měla být v tomhle duchu koláže nějak pojatá i ta vizuální podoba. Věděla jsem, že tam chci jednak nějakou oponu, aby to evokovalo to pohádkové zákulisí, pak ucho, to je jasné, že jo. A hlavně jsem tam chtěla mít červené jablko, které si člověk samozřejmě hned spojí s pohádkou o Sněhurce. Ale napadlo mě, že bude částečně oloupané, což bude symbolizovat to, že jde o pohádku bez toho jejího obalu. Nic vysoce sofistikovaného, ale snad to tak nějak vyjadřuje atmosféru podcastu.

Jiří Pavlovský a Štěpán Kopřiva vydávají nový díl svého podcastu Rudá žeň každý týden. Jak jsou na tom Pohádky bez obalu a kolik dílů už je venku?

Pohádky bez obalu vychází každý druhý pátek. Někdy i častěji. V tuhle chvíli je venku 20 epizod na volně poslouchatelných platformách jako Spotify nebo YouTube, ale před měsícem jsem spustila taky bonusový kanál na Herohero. Tam jsou zatím čtyři bonusové epizody a s každou novou základní epizodou tam vždycky přibude navazující epizoda bonusová.

Co dostane předplatitel pohádkových bonusů navíc?

Jednak přístup úplně ke všem bonusům, co doteď už vyšly. Na posluchače tam čeká třeba čínská Popelka a takové to hnusné tradiční svazování nohou, nebo fobie a filie spojené s panenkami, taky druhá část rozhovoru s Honzou Studničkou nebo tam taky mluvím o ledovém zámku jedné sadistické carevny. Takže témata jsou myslím hodně zajímavá a bude jich čím dál víc.

Ale kromě samotných bonusových epizod tam mají posluchači jednou za čas možnost hlasovat o dalších tématech, trochu víc nahlížet do zákulisí podcastu nebo soutěžit o zajímavé ceny. Dalším nezanedbatelným bonusem je dobrý pocit z toho, že se díky předplatitelům může tenhle podcast rozvíjet, že se mu můžu věnovat víc naplno a posluchačům tak můžu dodávat po všech stránkách kvalitnější zážitek. Navíc je předplatné zatím ještě pořád jen za čtyři eura měsíčně, takže zhruba stovka, což dáš asi tak za jednoho kafe a k tomu nějaký mini zákusek.

Co chystáš pro své posluchače v nejbližší době? Na jaké pohádky se můžeme dejme tomu v nejbližších dvou měsících těšit?

Kromě těch exotičtějších příběhů, které jsem tady už zmínila, bych ráda natočila několik dalších rozhovorů s hodně zajímavými hosty, se kterými rozeberu pohádky z dalších netradičních úhlů pohledu. Ale na evropskou klasiku rozhodně nezanevřu a méně známé pohádky budu prokládat jak populárními evergreeny, tak osudy do pohádek nějakým způsobem zapletených skutečných lidí.

Díky za odpovědi. Přeji tobě, i Pohádkám bez obalu spoustu nadšených posluchačů.

 

Pohádky bez obalu si můžete poslechnout na:

Spotify: https://open.spotify.com/show/03iEAfJBLSKjp2xpLapx7Y

YouTube: https://www.youtube.com/playlist?list=PLb7-WtTBBj_0X3MocPzJZoG4hDyyqm5GB

Bonusové epizody najdete na Herohero: https://herohero.co/pohadkybezobalu

Instagram podcastu: https://instagram.com/pohadkybezobalu_podcast

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zveřejnit odpověď