V rybníčku české akční fantastiky máme nový přírůstek. Petr Brožovský je sice na literárním poli nováčkem, ale má pořádně ostré zuby a k tomu i pořádně proříznutou pusu. Jen pro ilustraci: na naši žádost o rozhovor přišla téměř okamžitě reakce: „Pokud mi budeš vykat, na rozhovor rovnou zapomeň!“. A v tomhle duchu se nese celý rozhovor…
Při pohledu na první řádky životopisu na stránkách vydavatele tvé prvotiny, Tance papírových draků, se člověk dozví, že tvým povoláním je obhájce ve věcech trestních. Dál se ale dozvíme, že jsi mistrem republiky ve slam poetry… No, máš slovo: představ se našim čtenářům raději sám, abychom něco neopomněli.
To se ti snadno řekne, představ se! Já právě na tu obálku vytvořil všeobsažný a nic neříkající komprimát, který jsem doufal, že postačí, nicméně pakliže chceš plnou verzi, pustíme se do toho. Byl chladný leden roku 1992. Moji rodiče vyrazili na hory a trochu to přehnali se svařákem a… (redakčně zkráceno)… takže když pak Alessandra pustili z vězení, řekl mi: „Jsem rád, že jsi se stal právníkem, gringo. Snad se tvá kniha bude prodávat…“. No a od něj jsem šel rovnou sem. Abych to tedy zrekapituloval: právo je sice super, ale když k tomu člověk nedělá slam, nepíše knížky, nehraje v punkrockový skupině a nejezdí na larpy, mohl by se z něj stát panák v obleku. A to nechci. Navíc právo je vlastně lhaní za prachy. A je lepší bejt novej Kulhánek, než jen další ulhánek. #poezie
Co ti sedí víc: být vážným mužem v obleku nebo bavit sebe i publikum za mikrofonem? A nejsou vlastně tyhle dvě polohy v něčem trochu podobné?
Navzdory předchozí odpovědi je pravda, že mi sedí obojí. Být jen jednou částí svého já by byla dost nuda. Miluju své formální já i své nekonvenční já. Skromnost stranou – mám pocit, že jsem ve skutečnosti víc než slušný právník a moc mě to baví. S mým zaměřením chodím poměrně pravidelně k soudu, do věznice a na výslechy na policii, a je to jako sledovat 4D kriminálku, ve které ovládáte jednu z postav a ještě vás za to platí. Slam a hudba a podobné vylomeniny mi naopak dávají prostor vystoupit z té formální roviny a řádit jako prepubescent. Tohle své vnitřní dítě si hýčkám, protože jakmile v sobě člověk toho haranta s dudlíkem udusí, umře. Jeho tělo tu může strašit ještě 60 let, ale už poměrně zbytečně, že jo.
Zkus nám přiblížit, co je vlastně slam poetry obecně a co představuje pro tebe? A kdybys přidal i pár slov o svých přezdívkách, rozhodně se zlobit nebudeme.
Slam poetry je performativní žánr poezie. Cool básničky na živo. Nemá smysl to zkoušet vysvětlit, stačí si zadat do youtube „SLAM POETRY CZ“ a nechat se unášet tou jízdou. Pokud by se laskavý čtenář chtěl seznámit s mojí tvorbou, stačí k výše uvedenému do youtubu dopsat heslo „ŠVÉD“, tedy můj slamový pseudonym. Ono to bude mluvit za vše. S přezdívkami je to složitější. Pedro je má skautská přezdívka. Staženina mého jména a příjmení (PeBro), ve které došlo k úpravě písmena tak, aby víc reflektovala fakt, že jsem byl devítiletý naducánek v klobouku. O tom, jak jsem přišel k pseudonymu Švéd bych ale mluvil nerad. Je to dlouhé a kdykoliv jsem to vyprávěl, posluchači toho litovali. Spokojme se s tím, že to souvisí s jednou Plzeňskou kampaní Shadowrunu za roku 2013, larpem STALKER, airsoftovou CZ 75 D Compact a neplánovanou instinktivní popravou pěti lidí.
Kromě toho máš i spoustu dalších zájmů…
Už moc ne. Muziku už aktivně moc nedělám, lidi to poslouchali méně, než jsem chtěl. Být svůj největší fanoušek je divný. Do larpů nám hodil vidle koronavirus. Softball se mnou nikdo hrát nechce. Dračák není zájem, ale životní láska, stejně tak knihy (ty sbírám, k obecné nelibosti mojí přítelkyně Toničky – žijeme totiž v bytě, ne ve skladovací hale). O slamu jsme mluvili, takže zbývá jen střílení, hraní deskových her (teď u nás frčí Gloomhaven a Tainted Grail) a Warhammer 40 K (brzo budu mít nabarvené modely Space wolves za 2300 bodů). Víc toho dělat nejde. Už tak spím jen šest hodin denně.
Dokážeš říct, kdy mezi všemi těmi dalšími věcmi začala probleskovat myšlenka na to, že napíšeš knihu?
Knihy měly vždy výsostné postavení v mém životě. Je lidskou přirozeností, že pokud něco konzumujete dlouho, máte chuť si to taky zkusit. První kniha, co jsem napsal, se jmenovala Recepty pro děti. Měla jedinou stranu a obsahovala jediný recept. Některá písmena byla napsána zrcadlově a celý text knihy zněl: „Kaše. Vem mouku. Přidej vodu. Hotovo.“ Na moji obranu, bylo mi pět a chtěl jsem mladší sestřičce dopřát gurmánský zážitek. O něco později jsem objevil Františka Kotletu. Přečetl jsem ho celého sakumprásk a čekal jsem na další knihu. Moc se s tím ale coural, tak jsem začal vařit vlastní.
Nyní je tvůj debut s názvem Tanec papírových draků na světě. Jak dlouho ti trvalo psaní?
Asi sedm let, nebo tak nějak. Ale stihl jsem mezitím dostudovat vysokou školu, stát se mistrem ČR a dokonce i žít, takže je fér podotknout, že jsem z těch sedmi let 99,9 % času dělal skoro všechno krom psaní knihy. Taky člověk nemá takovou motivaci, když si není jist, zda nepíše „do šuplíku“. Teď to vypadá, že to někdo chce nejen vydat, ale dokonce i číst. Takže druhá kniha bude do roka. Spusť stopky.
Kniha má poměrně zvláštní název – řekneš nám k němu něco?
Ne! Nebudu spoilovat!
Zkus nám přiblížit jak svoji prvotinu vidíš ty – co jsi vlastně napsal, pro koho..?
Absurdní akční jízda s drobnými prvky normality. Nekorektní humor, krev, expresíva, kontrast, nadpřirozeno a bouchačky. Bude to bavit čtenáře Františka Kotlety a Štěpána Kopřivy, hyeny smějící se cizímu neštěstí, a všechny, kdo čekají, že je kniha rovným dílem rozesměje, pohorší a překvapí. Je pravda, že v knize jsou schovaná i jemná pomrknutí pro pečlivé čtenáře, ať už jde o foreshadowing, symboliku jmen a přezdívek a tunu dalších skrytých symbolik, ale zatím si toho všiml jeden jediný čtenář, a to jen proto, že ji při betatestu četl pětkrát. Přesto ti děkuju, Květoslave. Jo, a když už je na obálce věž katedrály svatého Bartoloměje v Plzni, tak by si to mohli koupit Plzeňáci. Alespoň z estetických důvodů, když už nic jiného.
Sloužila ti jako inspirace při psaní tvoje profese?
Kamarády u PČR jsem měl dřív, než tuhle práci (ahoj, Skive a Písku!), ale je pravda, že inspiraci člověk sbírá, kudy chodí, a trestaři chodí na dost hnusná místa. Až napíšu dvojku Tance, vrhnu se na třetí věc, kterou mám více méně kompletně vymyšlenou, a tam bude právníků víc (část se bude totiž odehrávat v pekle).
Jsi autor, který vyplivne text naráz z patra a pak ho jen doupraví, nebo plánuješ, přepisuješ a škrtáš?
Mám osnovu. Zbytek je zaznamenaná improvizace. Když mě odvede moc daleko, nechám se vést. Múza tvorbě rozumí víc, než analytická část mozku, tak ji nechávám šéfovat. Pak si to po sobě přečtu, přepíšu a promažu. Nic se nemá přehánět, autenticita už vůbec ne.
Trochu se bojím zeptat: jak vznikly tvé postavy? Nejsou zrovna typické, příliš sympatické a už vůbec to nejsou klaďasové.
Vznikly jako první! Nejdřív jsem si představil postavy, pak až se kolem nich formoval děj. A nemám páru jak vznikly, nějak se sami vylouply. A ano, jsou to dementi, ale já je zbožňuju všechny. Kromě Týpka, to je šmejd. Maminka mi vždycky zakazovala kamarádit se s divnýma lidma, tak jsem si je vymyslel.
Máš přehled v české akční fantastice, zbývá ti i čas na čtení?
Mám spíš problém hraničící s neléčenou závislostí. Nakladatelství Epocha jsem prakticky vykoupil, mám doma kompletního Alexe Dreschera (genius z Ostravy) a dokonce famózně zachovalý výtisk Nitro těžkne glycerínem. A času máme všichni stejně – 24 hodin denně, stačí si ho na čtení udělat. Už před dekádou jsem se naučil nosit u sebe knihu všude, takže jakoukoliv volnou chvíli využiju. Tramvaj? Kniha. Čekání na jednání na soudě? Kniha. Oběd? Kniha. Ach můj bože, měl bych se léčit…
Coby larpař a dungeonmaster by člověk očekával, že budeš inklinovat spíš k fantasy. Nebo se pletu?
Fantasy miluju. V patnácti se mi ale výpisky ze Silmarilionu dělaly snáz. V pětadvaceti jsem ještě sjel celou Malazskou knihu padlých, ale pak jsem začal makat a přes den v práci hlavu uvařím natolik, že jsem od knihy začal čekat větší přímočarost, která je typická právě pro akční fantastiku. To ale neznamená, že by fantasy zmizelo z mého života. Napjatě vyhlížím třetí díl brilantní série Odkaz Tastedarů od Květoslava Höniga a právě teď čtu úžasně vtipnou Píseň oceli od Míši Merglové.
Jaké máš jako spisovatel ambice a cíle?
Psát, dokud mě to bude navit a dokud to někdo bude číst. Pokud se to ale má povést, musí se první díl pěkně prodávat. Bojím se nálepky debutéra – lidé jsou opatrní, když neví, do čeho jdou. První recenze jsou ale o moc lepší, než jsem čekal, tak snad ostýchavost opadne a knih se rozuteče do knihovniček po celé ČR. Pak to můžeme rozjet dál!
První knížka je venku – co tedy plánuješ na literárním poli dál?
Ve fantastice je to jasné. Na druhém díle Tance už se pracuje. Zároveň by mi letos měla vyjít sbírka textů slam poetry. A počítá se rigorózní práce? Z té už mám název!
Nechystáš nějakou podpisovou akci, autorské čtení či něco podobného? Ve tvém podání by to mohla být pořádná show.
Jasně! Uvidíme se na Světě knihy v Praze i v Plzni (pokud ho zas kovid nezruší), ale ze všeho nejdřív se uvidíme na Comic Conu. Plzeňský křest máme za sebou a byl tak cool, že ho Franta Koleta chce zopakovat a tentokrát přijít. Takže Pražský křest proběhne na Comic Conu, Kotleta bude křtít a bude i doprovodný program. Franta mlel něco o mořských pannách a jednorožcích, ale to podle mě kecal. Já navrhoval rapový battle. On ho nevyloučil. Zkrátka – bůhví, co se bude dít, ale rozhodně to bude cool!
A na závěr možná trochu provokativní otázka: v rámci slam poetry se pohybuješ v podstatě mimo „bublinu“ čtenářů fantastiky. Jak se lidé tváří když jim před očima začneš mávat svoji knihou?
Vždyť to vůbec není rozdílný! Provokativní téma? Nekorektní humor? Údernost? Tempo? Ještě víc humoru? Sorry, ale Tanec papírových draků je jen strašně dlouhý psaný slam, který se nerýmuje! Pokud má člověk smysl pro humor a je rád pohoršen, budou se mu zřejmě líbit moje slamy i kniha. Dost bylo bublin! Míchejme se a družme se ve jménu srandy!
Děkuju za super rozhovor!
FOTO: Nakladatelství Epocha
