“Panely beze slov jsou někdy nejsilnější,” říká James O’Barr, autor Vrány

James O’Barr vytvořil mnoho děl, ale všichni si pamatují jenom Vránu. Tento komiks se stal celosvětově uznávaným a oblíbeným dílem. Po roce a půl usilovné dřiny, kterou odvedla Kateřina Sovová, se podařilo pozvat jej na návštěvu do Prahy. Autor dorazil do Čech 26. října, aby vystoupil na pražském Komiksfestu. Jeho výlet začal desetihodinovým letem na trase Dallas – Frankurt – Praha. Ještě před začátkem conu se na něj sesypali novináři se žádostmi o rozhovor. Někteří paradoxně profesionální kolegové ale byli tak neprofesionální, že jednak nedorazili včas a přidělaný čas protáhli, takže na zbývající novináře nezbylo mnoho času. Kromě toho se jeho plánovaný program několikrát nečekaně změnil. Aby měl autor čas si vydechnout před davem fanoušků, spojila Fantasy Planet své síly s webem Necronomicon a spolu čtenářům přinášíme jeden velký rozhovor.

Dnes jste už poskytl několik rozhovorů a mnohem více jich bylo v minulosti. Jaká je nejběžnější otázka, kterou vám novináři dávají?

Nejčastější asi je: „Jak jste dostal ten nápad?“ nebo: „Kde jste vzal inspiraci?“. Na to vždy odpovídám: „Vygooglete si to.“

Vrána je podle mnohých považovaná za vaše mistrovské dílo.

Ale já ještě nejsem mrtvej.

To je právě moje otázka. Vytvořil jste spoustu další děl. Nelitujete toho, že nejsou tak oceňované jako Vrána?

Ne, nemůžu být na Vránu ani trochu naštvaný. Je to moje dítě. V knize jsem udělal všechno sám. Dala mi velmi šťastný život, protože se díky ní teď živím tím, co miluji. Na můj náhrobek asi jednou napíšou: „James O’Barr, autor Vrány“, ale je to v pořádku. Kdybych kreslil Spidermana pro Marvel a lidé se mě na něj neustále ptali , byl bych dotčený, protože to je jenom práce. Ale jak říkám, Vrána je moje dítě a já ho kompletně vlastním.

Měl jste někdy nabídky od velkých vydavatelů, jako jsou Marvel a DC?

To ano, ale nikdy to nebylo nic zajímavého. Hlavní problém je v tom, že jejich příběhu musí splňovat řadu podmínek, třeba postava musí být stejná jak na začátku, tak na konci. Takže jste vlastně uzavřeni v takové malé krabičce. Když nemůžu do postavy přidat nic ze sebe, ze svého života, tak jaký to pro mě má smysl? Zabere hodně námahy psát a kreslit tužkou, inkoustem, letterovat, takže nechci investovat tolik času do něčeho, v čem není nic osobního. Zachovávám si ještě nějakou čest. Nikdy jsem nevzal práci jenom pro peníze. Dělal jsem obálky knížek a alb, ale kdyby mě jejich autor nebo skupina nezaujala, tu nabídku bych nevzal.

Autor podepisuje redaktorův výtisk Vrány

Jaká musí nabídka být, abyste ji akceptoval?

Musí to být třeba skupina, jejíž hudbu mám rád, je pravdivá a něco v ní ke mně promluví. Nebo to musí být autor, kterého obdivuji. Jakmile to je jenom popmusic, nezajímá mě to. Částečně je to proto, že nechci zradit svoje fanoušky. Nechci, aby kupovali blbou knihu nebo pitomé album jenom proto, že je na tom moje obálka. Myslím, že mám pořád nějakou čest. Ještě nejsem děvka.

V úvodu jste nám prozradil, že jste k nám přijel také proto, abyste přesvědčil lidi, že komiks mohou číst i dospělí. Je tomu vážně tak?

Dokonce i ve Spojených státech stále panuje přesvědčení, že komiks je jenom pro děti. Považují to za něco dětinského. Když je vám dvacet pět a stále čtete komiksy, jste divní. Ale přitom existuje tolik komiksových žánrů, které jsou určené dospělým a děti by je nepochopily. Komiks je obecně považován za zavrženíhodný a dětinský.

Hodně jsem četl o vašem projektu Sundown a také jsem viděl preview projektu, ale teď je kolem toho ticho.

V USA je vydavatelství IDW, které si vyjednalo licenci pro nové knihy o Vráně. Takže jsem se do toho projektu hodně zapojil. Oznámení Sundownu bylo předčasné. Je to můj hlavní projekt už deset let. Trvá to tak dlouho, protože komiks už má více než 300 stran kompletně nakreslených a vybarvených ručně. Panely jsou nestandardně široké, protože chci, aby to vypadalo jako klasický špagetový western. Na stránce jsou vždy jen čtyři velké panely. Jelikož ale IDW chtělo najednou pustit ven nové knihy, musel jsem Sundown odložit zatím stranou. Dělám to všechno sám, stejně jako jsem dělal Vránu, a chci, aby to bylo celé hotové, než se to začne vydávat. Stejně asi jako všichni čtenáři také nesnáším čekání půl roku na poslední díl.

Vránu a Sundown jste vytvořil sám, ale na komiksu The Crow: Skinning the Wolves spolupracujete s jiným autorem. Jak vypadala spolupráce?

Moje dohoda s IDW je taková, že budu mít dohled nad svými příběhy a že si budu moct vybírat autory, se kterými budu spolupracovat. Už delší dobu vedu jednoho chlapíka z Chicaga jménem Jim Terry. Má velmi výjimečný talent a oba jsme fascinováni druhou světovou válkou, takže to byla perfektní příležitost. Znám ho už tak dlouho, že mezi sebou máme snadnou domluvu. Když řeknu: „Znáš tu scénu z Tuctu špinavců?“ on přesně ví, o které mluvím. Zkoušel jsem pracovat i s dalšími lidmi, ale vysvětlit jim, co bych v knize chtěl, trvalo tak dlouho, že jsem to rovnou mohl udělat sám. Bylo to velmi frustrující. Já i Jim jsme oba velcí fandové Eisnera (komiksová legenda Will Eisner, pozn. red.), takže naše schopnosti vyprávět příběh, naše filozofie tvorby příběhu jsou velmi podobné. Jim třeba vybírá stejné úhly záběrů, jaké bych vybral i já. Sice je víc komiksový, ale jeho styl sedí příběhu velmi dobře.

Prozradíte nám o díle něco víc?

Skinning the Wolves se odehrává během druhé světové války v koncentračním táboře. Spolupracují na něm i s jedním Francouzem. Je to kniha založená na skutečném příběhu desetileté dívky, která byla znásilněna a zavražděna a následně jeden detektiv strávil dalších patnáct let řešením tohoto případu. Byl tím naprosto posedlý, že ztratil svoji rodinu a byl donucen odejít do důchodu, protože to prostě nenechal být. Ve skutečnosti by vrah nikdy nebyl dopaden, ale v příběhu se dívka vrací, aby detektivovi pomohla zločin vyřešit. Abych řekl pravdu, tak styl tohoto autora je hodně odlišný, inspirovaný anime. Ale docela to k příběhu sedí.

Takže jste spokojený?

Jelikož si můžu opravdu vybrat, koho chci, tak ano a hodně. Jo, a navíc ještě dělám jeden komiks úplně sám, takže přepínám mezi třemi příběhy najednou. Vypadá to docela schizofrenicky, ale vždycky se stoprocentně soustředím na ten aktuální, takže to není takový problém. Navíc dva z těch příběhů jsem napsal už před časem. Chtěl jsem je udělat sám, ale nešlo to kvůli jiným projektům. Jsem si jistý, že moji spolupracovníci odvedou dobrou práci a já nebudu zklamaný. Dohlížím na každý aspekt jejich tvorby, takže když vidím nějaký panel, který se mi nelíbí, pošlu ho zpátky a řeknu, aby to změnili. Jsem hodně pyšný na obě knihy, které dělali ti druzí dva.

Pracujete na několika projektech najednou. Mohu se zeptat kde? Máte nějaké speciální místo?

Mám na to studio. Všichni moji přátelé mají klasickou práci a říkají mi, jaké mám štěstí, že pracuji na volné noze a že nemám šéfa, který by mi stál za zády a říkal, co mám dělat. Ale to je kravina. Mám to desetkrát těžší než oni, protože já právě toho šéfa nemám. Chce to obrovskou vůli a disciplínu, abych každé ráno vstal v sedm hodin a začal pracovat, a to i tehdy, když se na to necítím. Vždycky je milion různých věcí, které bych dělal radši, než seděl před plátnem a maloval. Nemám proto televizi ani počítač, jsou to žrouti času.

Pracuji obvykle šestnáct hodin denně. Deset hodin u plátna a čtyři až pět hodin píšu. Projekty si vybírám podle data uzávěrky. Když ho dokončím, na den si dám pauzu, a pak začnu pracovat na dalším. V hlavě je mám velmi dobře rozpracované a zafixované, že nemám problém mezi nimi přepínat. Takže šestnáct hodin denně poslouchám depresivní hudbu a tvořím.

Když se vám práce zasekne a nevíte, jak dál, jaké se znovu nastartujete?

Svoji práci dělám tak dlouho, že už s tím nemám problém. Jsem hlavně tvrdohlavý, takže neskončím, dokud nedostanu to, co chci. Občas to jde bez problémů, někdy ne. Jednou jsem pracoval 26 hodin na jedné stránce, dokud jsem nebyl spokojený.

Lidé se mě často ptají, odkud beru nápady. Jsou všude. Neexistují žádné nudné příběhy, jenom nudní vypravěči. Řekněme, že už jsem se naučil svoje řemeslo a vím, jak napsat příběh. Když třeba koukám na film, nevnímám jej jako celek. Vidím v něm jednotlivé scény a vždy o nich přemýšlím, jak jsou sestříhané a zda to takhle funguje.

Není v tom magie. Nikdo se ráno nevzbudí a nečeká, že zničehonic bude umět hrát na klavír. Nevím proč, ale někteří lidé mají pocit, že ráno vstanou a umí kreslit komis. To je blbost. Stejně jako každé jiné řemeslo se i kreslení komiksu musí učit postupně. Někdy je to pomalé a odrazující, ale musíte vytrvat. Můžete se přitom uklidňovat jenom tím, že nikdy nebudete horší. Když ale něco děláte den za dnem po třicet let a stále nejste mistrem, tak se něco podělalo při výběru povolání.

Neříkám, že jsem expert na komiks, ale něco už o tom vím. Ještě než si sednu k plátnu, tak už vím, co chci. Nemám naplánovaný každý detail jako Stanley Kubrick. Vždycky jen vím, že mezi tou a tou stránkou se přesně tohle stane. Dokážu toho dosáhnout tak, aby příběh plynul svižně dál.

Když tvoříte komiks, píšete si nejprve scénáře?

Udělám si koncept toho, co se musí stát v dané části a také nějaké dialogy. Zajímavé je, že mám doma jediné ocenění za umění, ale celou krabici cen za psaní. Asi to bude tím, že vím, kdy zmlknout a nechat obraz vyprávět příběh. Častokrát se mi stane, že při kreslení zjistím, že text není potřeba. Kdybych takhle spolupracoval se scénáristou, neustále bychom se hádali, protože on by chtěl do každého panelu vložit aspoň kousek svého textu. Komiks je vizuální médium, nepotřebuje nutně doplňovat slovy. Někdy právě panely beze slov jsou ty nejsilnější.

Takže scénáře tedy ne?

Ne. Rozvrhnu si, co se má kde stát a na kolika stranách. Kompletní dialogy také nepíšu. Moji spolupracovníci postupují stejně. Vždy se jen přibližně dohodneme, co se má v panelu stát. Zbytek nechám na nich. Chci, aby se při spolupráci cítili svobodní, a zatím mě nezklamali.

Čtete jiné komiksové knihy a vidíte v nich chyby, kterých se vaši kolegové dopustili? Máte chuť je opravovat?

Komiksy už tolik nečtu. Na některé se podívám a řeknu si, že tohle by byla skvělá scéna, kdyby byla pojata trochu jinak. Cítím se odtržený od komiksového průmyslu jako takového, protože nedělám superhrdiny.

Jsou tady někteří umělci, jejichž práce mě zajímá a sháním vše, co udělají. To jsou lidé, co mám rád a co mě inspirují. Občas kouknu na práci nějakého nováčka a řeknu si, že do dvou let bude dobrý. Musí ale vydržet a naučit se řemeslo. Být komiksovým autorem je náročné povolání, které zase tolik oceňované není. Musíte mu být skutečně oddaní, protože je velice vyčerpávající tvořit nové stránky každý měsíc.

Zabrousíme-li do počátků vaší kariéry, tak jste nejprve studoval renesanční umělce, především sochy od Michelangela. Zajímá vás renesance i nyní?

Když mi bylo tak deset, daroval mi strýc obrovskou knihu plnou děl od Michelangela. Všechny obrázky v knize jsem překreslil dvakrát až třikrát. Od Michelangela jsem se vlastně naučil anatomii, ne z komiksů, které tvar těla často přehánějí. Do své tvorby se snažím vložit především věci založené na skutečnosti.

Dnes už to není jenom renesance, moje zájmy se časem rozhodně rozšířily. Studoval jsem impresionismus a několik posledních let také teorii barev. Vždycky se chci naučit něco nového, a tak pořád svoji hlavu něčím krmím. Stále existují autoři, které chci číst, a styly, jež chci objevovat. Vracím se do 19. století k naprosto zapomenutým umělcům, od nichž se mohu stále něco naučit.

Podpis v knize hostů hotelu, kde byl ubytován

Jedna taková patriotická otázka: Jsme v České republice, v Praze, znáte secesi a Alfonse Muchu?

Secesi mám rád, Je to pěkné dekorativní umění, ale je to jako listovat Playboyem. U něčeho si řeknu: „Wow, to je dobrý,“ ale život mi to naruby nepřevrátí. Obecně mám rád návštěvy muzeí. Dnes jsme byli na výstavě Švankmajera a bylo to pěkně depresivní.

Kteří další malíři vás zaujali?

Mám rád Gustava Klimta, ale to je stejný případ jako Mucha. Je to pěkné a dekorativní. Myslím, že Klimt toho má ve svém díle trochu víc. Jsou tam skryté metafory, ale pořád to je spíš dekorace. Preferuji Egona Schieleho, jehož díla jsou ošklivá a znepokojující. Tohle může být tak trochu problém, který mám.

Kdybychom se teď podívali blížeji na Vránu, tak vidíte hlavní postavu Erica spíše jako anděla pomsty, anebo anděla spravedlnosti?

Pro mě jsou pomsta a spravedlnost spojeny a vždy byly mojí součástí. Nejsem schopen je rozpojit. Přes všechnu tu romantiku, zuřivost, vztek a frustraci není ve světě žádná spravedlnost. I v současnosti to ovlivňuje všechno, co dělám. Stále je ještě zkoumám.

V knize jste vykreslil Detroit jako velmi násilné město.

Já jsem ho tak nestvořil, on takový je.

To je to tam vážně tak zlé?

V knize jsem se snažil vystihnout všechno násilí a utrpení města. Připadá mí, že by tam co chvíli měla začít válka. Dnes je to pravda ještě víc. Detroit je opuštěné město, ve kterém policie a drogoví dealeři vedou nekončící válku. Vypadá to tam jako Drážďany po válce. Místní poměry musí být opravdu hodně šílené, aby si město vysloužilo titul centrum kriminality. Detroit podmínky splnil hladce. Život je zde velmi křehký a levný. Můžou vás zabít zcela bezdůvodně jen proto, že jste ve špatnou dobu na špatném místě. Byl jsem pobodán, postřelen a sražen autem. Teda ne v jeden den! A ani jedno z toho jsem si nezasloužil. V Detroitu je to jako na Divokém západě.

Proto jste se přestěhoval do Texasu?

Ano. Kdybych v Detroitu zůstal o něco déle, skončil bych s visačkou na palci, anebo v nějakém nápravném zařízení v oranžovém mundůru. Ani jedno z toho se mi dvakrát nezamlouvalo. Prostě byl čas odejít. Třicet let bylo dost. Navíc všechno, na čem mi záleželo, bylo pryč. Obchody, budovy, dokonce i škola, do které jsem chodil, prostě zmizela. Najednou to bylo město duchů.

Teď žiju v Dallasu a to je naprostý protiklad Detroitu. Lidé jsou tu šťastní a přátelští. I ten policista na vás mává. Vypadá to tu vážně jako v seriálu Tatík Hill a spol. Než jsem se sem přestěhoval, myslel jsem si, že všechny ty kraviny v seriálu jsou vymyšlené a ony nejsou. Mám to tam rád a přitom to není typický kovbojský Texas, ale hodně kulturní město. V Dallasu máme třeba největší sbírku Moneta za hranicemi Francie a vůbec vynikající muzeum impresionismu. Nevím, jestli znáte Frederica Remingtona, ale on maloval skvělé obrazy kovbojů v 19. století. Jeho muzeum je také v Dallasu. Velký význam má třeba i asijská kultura a gay komunita. Všechno, co si dovedete představit, tu najdete. A také je tam skvělá hudební scéna.

Přestěhoval jste se z pekla do ráje. Ovlivnilo to vaši tvorbu?

Rozhodně to pomohlo westernovému příběhu Sundown. Hlavně pokud je o barvy. V Detroitu jsou západy slunce šedé a zelené. V Dallasu jsou… velkolepé. Kdybych to neviděl na vlastní oči a někde se to objevilo ve filmu, řekl bych, že to jsou digitální efekty. Ještě jsem neviděl, aby takhle velké a rudé slunce mohlo zapadat za obzor. Nebo barvy oblohy: levandulová, růžová a fialová, to je prostě neuvěřitelné.

Oblohu hlavně můžete vidět a nemáte ji orámovanou budovami do úzkého průzoru jako v tanku. Viděl jsem bouři s blesky, které zabíraly snad pět set mil. Vyrazilo mi to dech. Nikdy jsem nic podobného neviděl, dokud jsem se do Texasu nepřestěhoval.

V Detroitu jsem ale strávil tolik let, že to stále ovlivňuje všechno, co dělám. Nemůžu to ze sebe jen tak setřást. Asi toho nikdy nebudu schopen.

Co byste dělal, kdyby Vrána nikdy nevyšla?

Jsem si jistý, že bych stále kreslil a maloval, protože to dělám už od dětství. Nevím ale, jestli bych se tím uživil. Zažil jsem také klasické zaměstnání. V podstatě do doby, než šel film do kin, jsem asi dvanáct let opravoval auta. Jakmile mi komiks začal vydělávat, prodal jsem všechno svoje nářadí. Nikdy jsem neselhal v tom, co jsem skutečně chtěl dosáhnout. Můžu dělat cokoli, ale moje srdce patří tvorbě. Tohle je jediné, u čeho se cítím skutečně naplněný.

Objevily se zvěsti o nové verzi filmu Vrána. Zajímáte se o něj, nebo se na něm podílíte?

Ne. Já jsem svůj film udělal a nemám k tomu víc co říct. Popravdě, ani nevím, jestli nová Vrána skutečně vznikne. Za posledních pět let snad každý rok a půl oznamují, že chtějí Vránu natočit znovu. Moc tomu nevěřím, ale ať si s novým filmem dělají, co chtějí, hlavně ať mi pošlou šek. Může to režírovat Ridley Scott, hlavní roli může hrát Johny Depp, ale stejně se to nemůže vyrovnat s tím, co udělali Brandon Lee a Alex Proyas v prvním filmu. Nezáleží na tom, kolik se za nový film utratí peněz, stejně to neudělají lépe.

Vidíte tedy v tomhle filmu vůbec nějaký smysl? Tedy kromě toho finančního.

Ne, tohle jsou jenom díla z chamtivosti, stejně jako všechna televizní pokračování. Takové hollywoodské stroje na peníze.

Úplně poslední otázka závěrem – máte vůbec vrány rád? Myslím tím zvíře.

Ve skutečnosti ano. Vrány nejsou přátelská zvířata, ale zdá se, že mě pronásledují, kam se hnu. Ještě ve staré práci jsem šel na parkoviště, kde stály stovky aut. Jen na mém sedělo asi patnáct vran. Tohle prostě musí něco znamenat.

Začátkem tohoto roku se mi stalo něco podobného. Byl jsem na conu v Atlantě a jeden chlapík se mnou chtěl dělat rozhovor. Tak jsme šli ven, abych si zakouřil. Stojíme tak na chodníku a novinář mi pokládá otázky. Najednou mezi nás přistála vrána a začala krákat. Podíval jsem se na ní a odpověděl: „Fajn, tak to řekni ty.“