Píšu věci tak, jak jsou, bez příkras, tvrdí Dana Beranová

Loni v listopadu se na pultech knihkupectví objevil román Zpěv straky, který čtenáři přirovnávají k Sapkowského Zaklínači, a to především pro jeho typickou hořkosladkou atmosféru. Přestože v Hostu knihu zařadili k hrdinské fantasy, hlavní postava Henika má k něčemu takovému dost daleko. Nezachraňuje svět a nebojuje s příšerami. Je léčitelkou a jejím cílem je především pomáhat. Užívá dost netradiční léčebné postupy, které kolikrát napravují nejen tělo, ale i duši. Nesporně je takovým alter egem samotné autorky, působící ve zdravotnictví. Danu Beranovou znám už mnoho let. Když jsme se setkaly poprvé, byla ještě členkou jičínského literárního spolku. Mezi těmi usedlými pány, co si šmudlili své básničky o krásných ženách a povídky o životě chrousta, se s fantasy příběhem vyjímala dost nepatřičně. Regionální to mají vždy o něco těžší než ty z Prahy, pohybující se dlouhodobě ve funkčních literárních a nakladatelských kruzích. Přesto se Daně podařilo vydat prvotinu Eva a Kniha poznání (2014) a o dva roky později i povídku Nikdy neříkej nikdy v antologii Žena se lvem (2016). Dana mi byla vždy něčím sympatická a já doufala, že o ní ještě uslyším. Na pár let ale bylo ticho. Když se mi nyní do ruky dostal Zpěv straky, nedalo mi, abych ji nevyzpovídala.

„Chtěl jsem do Noci pro chrliče otisknout sebe.“, prozrazuje Filip Kalčák

Čtenář přijde až k hotové knize. Ale co všechno stálo na pozadí jejího vzniku už se dozví většinou jen těžko. Proto jsme trochu potrápili Filipa Kalčáka, autora knihy Noc pro chrliče. V rozhovoru vás přesvědčí, že jeho prvotina je co se jeho tvorby týká opravdu jen špička ledovce, a ukáže, že se našich kousavých otázek nebojí.

„Prázdnota mě zatím nejvíc reflektuje jako člověka.“, říká Michaela Merglová

Ve své novince Prázdnota Michela Merglová ukazuje trochu jinou autorskou tvář, než jsme u ní doposud byli zvyklí. Proto nám to nedalo a museli jsme se zeptat, co za tím stojí a zda se ještě vrátí k psaní čtenářsky oblíbené fantasy. A také jsme hovořili o přednáškách na conech a Míšině nejoblíbenější volnočasové aktivitě…

Ve své knize se lásce nevyhýbám, přiznává Emma Surdu

Objevila se zničehonic. Nevídané, s jakou samozřejmostí si osvojila snad nejznámější literární fenomén – Pána prstenů – a přišla s velmi osobitým pojetím známého příběhu ženskou optikou. Sauronova nevěsta, která tak úplně není o Sauronovi. Fanfikce, která našla cestu, jak vyjít knižně. Je to vůbec možné? Je to vůbec legální? Ano, za jistých a dost omezujících okolností. Ale proč by někdo něco takového podstupoval? Co vůbec bylo podnětem, že takový text vznikl? Jak vlastně knihu přijímá čtenářské publikum? Právě na tohle všechno jsem se zeptal autorky knihy, dosud neznámé Emmy Surdu. Na literárním poli se tato debutantaka česko-rumunského původu zatím etablovala s jedinou povídkou v antologii Žena s labutí (2018). A najednou je tu román, navíc pěkný špalek – samotný literární text čítá bez doslovu přes šest set stran! Úctyhodný výkon, který po právu zaujal nakladatelství Fortna a nyní také nejrůznější webové portály, recenzenty a knižní blogerky.

Anton Stiffel: Věda je po sci-fi moje druhá největší láska

Anton Stiffel: Věda je po sci-fi moje druhá největší láska
|Je mi velikou ctí, že v následujícím rozhovoru mohu představit a přiblížit významného nestora slovenské literární fantastiky se zarytě úzkým zaměřením na její vědecko-fantastický žánr. Řeč není o nikom menším než o Antonu Stiffelovi, držiteli mnoha ocenění v nejenom tuzemských soutěžích, autorem dvou samostatných knih Zabudnutý vesmír (2015, 2019) a Časonauti (2022) a přítomného v nemalém množství povídkových antologií. Řeč bude převážně o nejnovější knize – tak bez dalšího oddalování můžeme začít rovnou s otázkami.

V Převzetí mi přišlo přirozené spojit krimi a fantasy, říká Vojtěch Záleský

Vojtěcha Záleského doposud znali povětšinou pouze čtenáři detektivek. Teď se však vydal i na pole fantastiky a jeho sólová románová prvotina Převzetí skončila ve spárech naší redakce. A protože jsme zvídaví, tak jsme se nebáli položit spoustu otázek – ostatně, kniha sama má v sobě mnoho zajímavých drobností, na které se bude chtít po dočtení zeptat nejeden čtenář.

„Já bych si moc přála, aby se dalo čarovat a aby to fungovalo.“ přiznává Věra Mertlíková

Co román, to název, který má něco společného s koněm. A nejenom název, celé je to o koních… O kom je řeč? O Věře Mertlíkové, známé autorce historické fantastiky. Kromě toho, že ráda a hodně píše, je také nadšená šermířka, jezdkyně, tanečnice, choreografka, kuchařka a zahradnice. Začala s povídkami a hned zaznamenala úspěch v řadě literárních soutěží (Žoldnéři fantasie, Daidalos, Cena Karla Čapka, Tovaryši kalamáře). Její poslední, v pořadí už čtvrtý román však z naznačeného pravidla vybočuje, i když koně v něm stále hrají významnou úlohu. V názvu se objevuje nový motiv – růže. Proč tato změna? Nezbývalo, než autorku vyzpovídat, abych její nové inspiraci přišla na kloub.

Rozhovor s Naďou Vojtekovou, vládkyní Krajiny tieňov

Rád bych tímto rozhovorem představil a přiblížil širší čtenářské obci milovníků tištěné fantastiky a obzvláště hororu, čerstvě se vylíhlou tvář slovenské hororové scény – spisovatelku Naďu Vojtekovou. Čistokrevně hrůzostrašné zjevení, které se vynořilo jen ten nahoře (nebo ještě spíše ten zdola) ví odkud! Autorku, která potenciální čtenáře lusknutím prstů přenese do své Krajiny stínů. Rozhodně se tu od tebe Naďo nečekají stručné odpovědi!

1 2 3 4 5 6 22