Stalo se již tradicí, že Pragoffest poctí svou návštěvou více či méně významné osobnosti. Letos pozvání přijal profesor filozofie na University of Canterbury na Novém Zélandě a ředitel Turingova archivu historie počítačové vědy Jack Copeland. V rámci speciálního programu Matffyz expo přednesl dvouhodinovou přednášku právě na téma osoby a díla geniálního matematiku Alana Turinga.

Přinášíme rozhovor s Richardem A. Knaakem, americkým autorem fantasy, publikujícím od roku 1987. Proslavil se sérií Diablo a Warcraft pro firmu Blizzard nebo cyklem DragonLance.

Vydat si vlastní monografii ještě za svého života je velká troufalost, téměř až drzost, z pohledu některých ,,přejícných” lidí. Z pohledu autora samého, jemuž se to podařilo realizovat – tedy mě, který se ocitl v půli vydavatelské cesty, odkud nebylo již návratu – to byla nutnost a zároveň velmi zábavná a poučná životní pouť. Dá se říci, že poté, co jsem to přežil a dožil jsem se, vřele doporučuji. Člověk tak dostane a získá jiný pohled na profesi vydavatele, jiný pohled na své okolí i přátelé, kteří pomohou či tzv. vyhoří. Někteří nezištně, jiní za úplatu.

Jaké jméno vám automaticky naskočí, když řeknu verneffky, arkádský cyklus, digitální fotografie? Ovšem, jenom naprostý ignorant by neznal našeho předního autora sci-fi. Moje setkání s tvorbou Ondřeje Neffa představovalo počítačové romaneto Pole šťastných náhod. Možná to byla právě ta kniha, která ve mně upevnila lásku ke sci-fi, byť se o její žánrové zařazení vedou literárněvědné spory. Teď však do mého života vstoupila Tma. Osud tohoto románu je poněkud spletitý. Nejprve vznikla pohádka Potíže s elektřinou, později rozšířená na novelu. Pak teprve spatřil světlo světa román, který byl označen za autorovo nejlepší dílo. Paradoxně on sám mu vytýkal až příliš laciné mimozemské vysvětlení elektrické smrti, brzké zabití klíčové figury a nedostatečně rozvinutý potenciálně silný motiv. Od původce pro mě nesmrtelného spisovatelského desatera trochu nečekané nedostatky… Tma mě tudíž inspirovala k řadě otázek, na které mi Ondřej Neff laskavě odpověděl.

Přinášíme rozhovor s francouzským rodákem Antoine Rouaudem, autorem bestselleru Cesta hněvu, který se prosadil nejen v domovské Francii, ale úspěch slavil také po Evropě a Americe.

Lenona Štiblaríková vtrhla na česko-slovenské fantastické nebe jako kometa. Během uplynulých tří let stihla vydat tři romány (Šťastlivec, Astrálny pútnik, Bratislavská bludička) i řadu povídek (např. ve sborníku Fantastická 55), vyloupit poklad z moravského sklepa a uchvátit Mloka. Co stojí za tajemstvím jejího úspěchu?

Kladivo na čaroděje nepřehlédnutelně zčeřilo hladinu domácí fantastiky a během chviličky se kolem něho vytvořily adorující zástupy fanatických uctívačů. Jelikož se nám pomalu, ale jistě blíží uzavření první desítky dílů, bylo na čase vyzpovídat člověka, který za to všechno může. Dámy a pánové, potlesk pro pana Felixe Jonáše, známějšího v literárním světě jako Jiří Pavlovský.

Tvrdili mi, že se Bruntálu nedostanu. Celé místo obklopila policie, protože na místní řeznictví někdo podnikl teroristický útok. Tragédie má prý nejvyšší stupeň utajení. Do tisku nesmí uniknout ani slovíčko. Já ale využil kontakty na tamní buňku zednářů, dostal se za policejní kordony a Františka Kotletu osobně vyzpovídal, zatímco si spisovatel omýval z rukou krev Čečenců.

Šéfredaktor Pevnosti se rozhodl, že se mě chce zbavit, a zadal mi, abych rozpitval oba literární klenoty, které dosud vydala hvězda tuzemské fantastiky, František Kotleta. Všichni, kdo se zatím o něco takového pokusili, zemřeli bídnou smrtí kdesi hluboko v lesích kolem Bruntálu. Přežila jen investigativní novinářka Pavla Lžičařová a ta za svou spásu musela zaplatit… To nechcete vědět jak.

Kvalitní obálka, kvalitní pevná vazba s přebalem, famózní vůně kvalitního papíru a povídky známých autorů uvnitř – za tím bude dozajista Jireš. Ten prostě umí… A dokázal to už několika svými antologiemi, mezi nimiž bezesporu září Legendy české fantasy, pozornost strhává cyklus Fantastická historie a pomyslný trůn zaujímají nejnověji vydané Klenoty české fantasy. Ondřej Jireš má jednak dobré oko na autory, jednak se nebojí udělat pro dosažení kvality „něco navíc“. Koncepci svých antologií pečlivě plánuje, vše má do detailů rozvržené, včetně alternativních řešení. Těžko uvěřit, že je to jenom koníček pro dlouhé zimní večery…